Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Karel Holomek: Nic není rozhodnuto

Karel Holomek

Nic není rozhodnuto

Jedna z pouček definujících úroveň společnosti praví, že ta úroveň je dána vztahem vůči nejslabší skupině obyvatelstva. Jaké kritérium pro ni vybrat? Mohli by to být lidé handicapovaní, na sociálním dně, bezdomovci, lidé z nějakého důvodu nenávidění nebo neposlušní či nějak se vymykající běžným pravidlům. Ať tak či onak, všechna tato hlediska splňuje skupina jediná: Romové! Jak se to mohlo stát? Je to odnepaměti, nebo to vykrystalizovalo teprve v poslední době, snad po změnách režimů v (post)komunistických zemích?

Neuralgický bod

Držme se toho, co je zásadní: úroveň české společnosti lze směle hodnotit podle chování vůči Romům, protože oni jsou tou nejníže postavenou skupinou ve společnosti. Je známo, že tento vztah je více než macešský; odpověď na tuto otázku je pro českou společnost nelichotivá. Veškeré snahy státu se soustředí v podstatě na jediný neuralgický bod: na problém sociální a s ním související další problémy bydlení a vzdělávání. Jaksi samo sebou se předpokládá, že takto vybaveni jsou Romové ve své většině. Romové by však měli být vnímáni jako menšina především národnostní spíše než menšina asociální.

Tím vzniká první nedorozumění, které se projevuje i v nastavených programech, a v tomto úhlu vidí sami sebe i Romové. Jaký div, že svoji identitu neprokazují ani ve sčítání obyvatelstva. Je to pochopitelné: teprve v okamžiku, kdy se člověku daří, usiluje třeba o lepší vzdělání a jeho hodnotový žebříček doznává změnu. Je jisté, že by tyto dva pohledy měly být odděleny. Jako zvláštní fenomén, hodný speciálního zkoumání, však zůstává okolnost, proč právě Romové se nacházejí v dost velkém procentu na sociálním dně.

Česká exekutiva má již nejméně deset let programy, kterými se snaží těmto otázkám čelit. Potíž je, že problémy přiznává jenom verbálně, aniž by v konkrétních krocích programy cílevědomě uplatňovala. K tomu, aby je uplatňovala, je vázána přítomností ve společenství států EU i další účastí v programech, jakým je například Dekáda romské inkluze, kterým se zúčastněné státy čtrnácti evropských zemí zavázaly plnit takzvané „akční programy“, jež jsou v podstatě totožné s vnitřními programy integrace Romů. Jenomže i Dekáda romské inkluze se stala jen jakýmsi zastíracím manévrem, protože chybějí síly i ochota se těmito problémy dále zabývat.

Očekávání voličů

Politici a politické strany potřebují voličskou přízeň, a tudíž se snaží vcítit se do očekávání voličů. Protože je tady obecná averze vůči Romům – viz statistické údaje –, sliby politiků směřují spíše k jednoduchým řešením, a ta postihují Romy tak, jak by si řadový většinový volič přál. Nejlépe je problém odstranit mimo stát a pokud možno aspoň mimo obec, do ghett. Tato segregace zeměpisná se pak promítá do segregace ve školství i v celém životě společnosti. Neštěstí je hotovo!

Výsledkem je intolerance, pokud ne přímo rasismus, a předsudky, které často určují výkon moci státní i samospráv. Je to obecný a charakteristický jev demokracií ještě ne zcela zralých. Politici podléhají přáním voličů, aniž by prosazovali pragmaticky a profesionálně možné a efektivní způsoby řešení, které jsou ovšem nepopulární. Je zcela vyloučeno, aby se romský politik mohl ocitnout na předním místě volební kandidátky politické strany – levicové stejně jako pravicové. Snad jedině Strana zelených mezi českými stranami představuje výjimku, ale její úspěchy jsou v naší zemi stejně jako v jiných postkomunistických zemích spíše sporadické. Účast romských politiků v parlamentu je tím limitována téměř absolutně.

K jediné historické výjimce došlo jen hned po sametové revoluci v rámci obecné euforie, v níž i Romové byli přijímáni jako součást revoluční masy, která toužila po změnách. Byli přijati na kandidátky Občanského fóra nebo Verejnosti proti násiliu na volitelná místa v době, kdy tato politická uskupení získávala až 70 % hlasů. Tehdy se v parlamentních tělesech ještě československé federace objevilo deset zástupců Romů. V České národní Radě bylo pět Romů – Dezider Balog, Zdeněk Guži, Ondřej Giňa, Milan Tatár a autor tohoto článku. Ladislav Body, další Rom, zde byl za komunisty již z dřívějška, pěstován jako vývěska a důkaz zájmu komunistů o problematiku Romů.

Ve Slovenské národní radě byla jediná zástupkyně, a to Anna Koptová. Ve Federálním shromáždění byli čtyři zástupci: Gejza Adam, Karol Séman, Daniel Stanislav a Klára Samková, která Romy zastupovala, ač Romka není; patřila však mezi významné členy Romské občanské iniciativy, a ta ji v rámci svého zastoupení v OF do Federálního shromáždění nominovala.

Pak už se ve Sněmovně koncem devadesátých let objevila na jediné volební období Romka Monika Michaličková, a to spíše náhodou za Unii svobody, kterážto strana pak zmizela z politického nebe. A s ní i Monika, která se nyní věnuje rodině a podnikání.

Dnes, po dvaceti létech, mnozí z romských politiků zmizeli zcela z dohledu, byť i jen lokálních aktivit.

Otevřeně kriticky

Nejméně polovina bývalých, řekněme prominentních, romských politiků se zaměřila na nevládní sféru. Naše demokracie se nám bohužel vyvinula do stavu prosazování partajních zájmů, které mají mnohdy dost daleko k racionálním a potřebným řešením; vztah k problematice Romů je toho dosti temným příkladem.

Romští politici se tak vyskytují v nevládní sféře; odtud mohou působit i na jiné instituce, vesměs regionální nebo lokální. Toto působení však je jen málo efektivní, zdlouhavé a vyžaduje obrovské nasazení a trpělivost. Většina z nich, pokud projevila intelekt a profesionálnější přístup, nakonec skončí právě v regionálních a lokálních institucích, v rolích poradců nebo referentů sociálních nebo lidskoprávních odborů. Chápu to jako přechodné období, které může přispět k výchově romských politiků hodných toho slova.

Ještě zmínka o Slovensku a Maďarsku. Počty Romů jsou zde v poměru k celkovému počtu obyvatelstva výrazně vyšší. Tím se všechny problémy ještě víc komplikují, nicméně by to mohlo přispět k probuzení Romů a jejich sjednocení; je totiž reálná možnost získat ve volbách dostatečný počet hlasů pro vstup do parlamentu převážně jen z řad Romů. Romové by tak získali podíl na moci. A to by byla zcela jiná základna pro řešení nejen jejich problémů. To je však hudba budoucnosti. V Maďarsku přece jen Romové v parlamentu občas zastoupení mají, dokonce i v Evropském parlamentu se objevily dvě Romky, byť za silně nacionalistickou stranu Fidesz.

V České republice, na rozdíl od Slovenska, už dnes nenajdete něco podobného slovenským romským osadám, kde se zastavil čas někdy ve středověku. V lokálních samosprávách na Slovensku se však Romové objevují v hojnějším počtu a loni nastal i výrazný pozoruhodný posun v romské lokální politice.

V Česku je dobré, že je možno o všech problémech mluvit naprosto otevřeně a kriticky i vůči autoritám. Přispívá to k posílení občanské společnosti a jejího tlaku na autority; média hrají dobrou roli hlídacího psa demokracie. Zdálo by se, že to jsou záležitosti mimo problémy a potíže Romů, ale je to právě naopak. Posun v „zázemí“, v tom, co nazvu „kultivací společnosti“, bude teprve počátkem skutečného pokroku v procesu integrace Romů do společnosti, pokud se ovšem vývoj bude ubírat tímto směrem. To však není vůbec rozhodnuto.

Karel Holomek (1937) je český romský aktivista. Od novembra 1989 sa venuje programu integrácie Rómov do spoločnosti. Je predsedom Společenství Romů na Moravě a jedným zo zakladateľov Múzea rómskej kultúry.

Tento text z rubriky Mosty připravilo sdružení Česko-slovenské Mosty v Bratislavě do zvláštní přílohy „Mosty. Česko-slovensko bez hraníc“ bratislavského vydání deníku Sme. Podpořil fond místopředsedy slovenské vlády pro menšiny, lidská práva a evropskou integraci.

Čtěte také:

Juraj Charvát: Slovensko – druhý domov bulharského cára

S Jarmilou Balážovou hovoří Pavel Pečínka: Ani romští lichváři nebudou tabu

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.