Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Zdeněk Müller: Když Arabové volají po demokracii

Zdeněk Müller

Když Arabové volají po demokracii

Prožívá arabský svět své jaro národů? Samo pojmenování se vztahuje k Evropě roku 1848, kdy na revoluci v jedné zemi navazovaly další. Něco takového přichází na mysl při pohledu na politické zemětřesení, které se šíří od západního cípu „Orientu“ k cípu východnímu. Po vzoru Túniska se bouře přesunuje do dalších arabských zemí. Kam to až dojde? Historik není prorokem a nadto většinou vidí předpoklady k revoluci, až když propukne.

Všechny dotčené země trpí řadou podobných neduhů. Korupce v politických špičkách, omezování svobody, mnohde citelná a na první pohled patrná chudoba. Leč takovému výčtu do komplexnosti něco chybí. Především je třeba vzít v úvahu demografickou situaci. Arabský svět se dostal do fáze, kdy dorostla do aktivního věku generace zrozená v silných populačních ročnících z osmdesátých a počátku devadesátých let. Dnešní stav je takový, že populace ve věku 15 až 35 let jasně dominuje, zatímco počet dětí a seniorů se snižuje. Z toho se vzniká tlak na zaměstnanost, na pracovní a životní uplatnění. Státy na takové požadavky nejsou schopny reagovat. Přitom se jedná často o státy, jejichž ekonomika je výkonná a v posledních letech dokonce silně rostoucí. Například Túnisko a Egypt vykazují roční ekonomický přírůstek vyšší než pět procent.

Od dob Tocquevilla ovšem víme, že revoluce nepropukají jen z krizí, ale i ve chvílích, kdy země navenek prosperuje. Nejen ekonomická data, ale i sociální parametry vykazují dokonce i v Egyptě zjevný pokrok oproti minulým desetiletím. Délka života narůstá. Poučenost lidí o světě kolem roste. A staré zvyklosti vytlačuje zjevná modernost.

Třetím faktorem, který je třeba vzít v úvahu, i když momentálně není hlavním motivem současného vření, je přetrvávající chudoba v sociálně nejslabších vrstvách, žijících s rozpočtem méně než 2 dolary na osobu a den. Z toho musejí domácnosti vynakládat na pouhou obživu část dosahující 40 až 50 procent. Výkyvy cen základních potravin mohou proto drasticky postihnout dnes již silně napjatý rodinný rozpočet. Nemálo produktů základní spotřeby arabské země dovážejí. V Túnisku, Maroku, Egyptě a Jordánsku jsou produkty a potřeby pro život zásadní subvencovány státem s cílem tlumit cenové výkyvy. Něco takového má ovšem neblahý zpětný dopad na veřejné finance. Subvencují-li se neúměrně potraviny a základní nezbytnosti, nezbývá peněz na další veřejné služby jako jsou zdravotnictví a školství.

Facebookem proti kleptokracii

K ekonomickým a sociálním příčinám nespokojenosti se nyní přidaly touhy po svobodě a demokracii. Vzniká z toho výbušný koktejl, namíchaný v každé arabské zemi trochu jinak. Je třeba zmínit také úlohu internetu a sociálních internetových síti jako jsou Facebook, Twitter apod. plus mobilní telefony s možností přenášet obrazové záznamy. Komunikace přes tyto sítě umožňuje nebývale snadno a rychle mobilizovat k protestům. Obrázky také dovolují dostat za hranice zprávy o násilnostech. Jde o zcela nový jev, který ztěžuje život diktátorům a policejním režimům, dnes třeba i v Íránu nebo v Číně. Není vyloučeno, že roli sehrály i informace z WikiLeaks, publikující mimo jiné americké diplomatické depeše z arabských zemí. Z nich vyplývalo, že Američané mají jasno o zkorumpovaných režimech a nehodlají je za každou cenu držet nad vodou.

Uplatnění internetu a mobilních telefonů vypovídá ovšem také o tom, že bouřící se vrstvy obyvatelstva, které mají přístup k technickým novinkám, nejsou z nejchudších. V Túnisku vyšlehl plamen z populace, která dosud žila v podmínkách jakéhosi celonárodního kompromisu vládnoucích elit a obyvatelstva. Sociálně slabým byly subvencovány základní potřeby a ostatní buď přes privilegované vztahy k vládnoucí elitě bohatli, nebo s větším či menším úspěchem přežívali za pomocí úplatků, protislužeb a schopnosti proniknout, byť třeba jen okrajově, k prosperující turistice a průmyslovým odvětvím, jež zajišťují subdodávky evropským firmám. Túnisko bylo typickým příkladem takových praktik. Nejvíce tam ovšem ze systému, který přerostl v doslova kleptokracii čili zlodějský režim, těžila rodina prezidenta autokrata a úzká skupina přisluhovačů.

V Egyptě nebyly úspěchy nejbohatších vrstev natolik odvislé od spojení s politickou elitou a státním vedením. Přesto i zde platila jistá provázanost cesty do vyšších společenských pater s jistou mírou oportunismu k Mubárakovu režimu a jeho nositelům. Nejednalo se sice o krvavou diktaturu, ale o režim v mnoha směrech autoritářský, který se po několika desetiletích trvání přežil. V Egyptě dozrála nechuť k zabetonovanému systému v generaci 15 až 35 let, která dnes tvoří 36 % populace země. Pokud by fungovala skutečná volební demokracie, mělo by mládí velkou šanci přehlasovat nositele starých praktik. Husní Mubárak (81 let) a jeho na poslední chvíli jmenovaný výkonný zástupce Umar Sulajmán (74 let) nebudou zřejmě vymazání z dějin Egypta, ale národ se rozhodl je poslat s konečnou platností na odpočinek. Viděno demografickou optikou je rozvod národa s dosavadními vůdci zcela pochopitelný.

Arabské mládí zatoužilo po demokracii. Dosud se v arabských a muslimských zemí nikdy příliš neprosadila. Jaké to mělo příčiny? Lze dlouze hovořit o vlivu islámské politické kultury a neslučitelnosti islámské dogmatiky s moderní liberální demokracií. Nechme však stranou kulturní souvislosti, jejichž interpretace občas svádí k něčemu, co by se dalo nazvat antiarabským kulturalismem. Věnujme tentokrát pozornost historickým souvislostem.

Diktatura arabským prokletím?

Od druhé třetiny 19. století až do padesátých let století dvacátého procházely arabské země obdobím, které se dá nazvat liberální érou. Do jisté míry zde fungovaly základní principy západního politického liberalismu. Po druhé světové válce, následném rozvolnění koloniálních vazeb a posléze dovršení dekolonizace na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století vytlačilo autoritářství liberální tendence jako přežitek minulosti. V Alžírsku, Egyptě a rovněž v Sýrii a Iráku, kde se usadily baasistické režimy, se začal praktikovat socialistický model rozvoje. Vojenské převraty a revoluce shora tam přinesly společenské přeměny v podobě znárodňování a zemědělských reforem. Cílem bylo zmocnit se ekonomické báze, o kterou se opírala moc někdejší vládnoucích vrstev. Autoritářské režimy, doprovázené systémem jediné politické strany, se snažily represí a zákazy vykořenit odpor k modernizaci a omezování politické svobody ospravedlňovaly záměrem rychle překonat zaostalost a dohnat zpoždění za světem a hlavně Západem. Svou roli sehrál rovněž panarabismus, jehož hesla používaly autoritářské režimy k přehlušení nezvládaných domácích potíží. Arabský nacionalismus si přivlastnil „palestinskou otázku“ a ze sionismu a Izraele, prezentovaných v podobě „klínu vraženého imperialismem do srdce arabského světa“, udělal hlavního a Araby sjednocujícího nepřítele.

Dalším silným motivem byly obavy z cizího vměšování. I do arabského světa proniklo tehdy běžně uvažování diktované rozdělením světa v důsledku studené války mezi Východem a Západem. Ve slovníku arabských státníků byly frekventované výrazy antiimperialismus, boj proti cizímu poručnictví a neokolonialistickému diktátu, neangažovanost ve vojenských blocích. V polovině 50. let se indický premiér Džaváharlál Néhrú dotázal egyptského prezidenta Gamála Abd an-Násira, svého partnera v tehdy silném Hnutí nezúčastněných, proč se brání ustavit v Egyptě liberální demokracii po vzoru Indie. Odpověď byla příznačná: „U nás by se politické strany změnily v nástroj cizích sil, které by je financovaly.“ Drama liberální éry v arabském světě mělo jasné souvislosti. Když se tam podařilo ustavit otevřený politický systém, záhy se ocitl v zajetí cizích zájmů. Dobře to ilustruje příklad Libanonu, který má pluralitní systém v důsledku nábožensko komunitní mnohosti, leč dodnes tam do domácí politiky zasahuje sousední Sýrie či přes šíitské kruhy Írán. Stejně to platí v případě Palestinců. Arafátův Fatah byl financován arabskými ropnými zeměmi z Perského zálivu. Aby ostatní politické síly mohly existovat, musely si rovněž hledat cizího sponzora. Viz libanonský Hizbulláh financovaný z Íránu, nebo Hamás, podporovaný z podobných zdrojů přes Sýrii. Diktatura se za těchto podmínek jeví jako nejjistější obrana proti cizímu vměšování.

Demokratické pokušení by dnes mohlo vyprovokovat obnovu vlny islamismu z 90. let minulého století. Anebo po éře islamismu vstupuje arabský svět do éry „postislamismu“ s demokracií na štítě? Z Túniska byli zastánci islamismu režimem Ben Alího vyhnáni. Dnes se mohou vrátit a získat v zemi voliče. V Egyptě islamizace každodenního života pokročila již dříve dost daleko. Muslimské bratrstvo se zatím sice nestaví příliš okatě do popředí, ale jeho aktivisté a mluvčí jsou ve společnosti pevně zakotveni. Mají morální kredit, opřený o skutečnost, že se naplno věnovali sociální a charitativní aktivitě a pomáhali tam, kde stát absentoval. Nejsou však schopni, jako ostatně většina zastánců islamismu, nabídnout řešení společenských otázek na základě spravedlivějšího rozdělování zisku z užívání společného bohatství země. Rozumějí sice charitě v duchu islámské tradice, ale nechápou otázku sociální spravedlnosti. Úvahy o nějakém modernějším daňovém systému jsou jim pochopitelně zcela cizí. Mají přece staletími ověřený systém povinné muslimské „almužny“ (zakátu) a zdanění „dhimmí“, jinověrců, kterým splnění tohoto daňového závazku dává možnost praktikovat vlastní vyznání v „dár al-islám“, na území, kde platí islámské právo.

Naděje nové generace

Případy Túniska a Egypta ukazují, že nejvíce „pozápadněná“ společenská vrstva, městská mládež s dokončeným vzděláním a diplomy, napojená na internet, se stala avantgardou hnutí. Nezůstala však sama. Většina národa tento předvoj následovala v touze po svobodě a demokracii. Je to možná překvapivé a zároveň nadějné. Lze v tom spatřovat důkaz, že arabský svět nemusí být odkázán jen na diktatury a že autoritativní režimy nejsou jeho fatálním prokletím. Zdá se, že Arabové se konečně zmocňují svých dějin a stavějí si za cíl stát se jejich vlastními aktéry na základě univerzálních hodnot svobody a demokracie. To by mohlo přivodit nejen jejich vytržení ze zajetí fatality despocií a z područí jediné šifrovací mřížky přikládané na svět, rozlišující jen utlačované a utlačovatele. Vzejít by z toho mohlo navíc i neméně důležité osvobození muslimů mezi Araby z komunitní identity, do které je uzavírá dogmatický islám a politicky radikální islamismus. Cesta k demokracii však teprve začíná. V Latinské Americe, kde sociální a ekonomické podmínky byly a jsou obdobné, trvala cesta od diktatury k demokracii několik desetiletí.

Velice výrazným jevem nynějšího varu je oživení veřejného mínění arabského světa skrze televizní kanály. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o stanici al-Džazíra, i když se z této televize usazené v Kataru a placené z tamních peněz stává v poslední době hlasatel islamo-nacionalismu. Jisté pochyby o nestrannosti zpravodajství katarské televize vyvolal v lednu případ zveřejnění důvěrných dokumentů „Palestine Papers“. Stovky stránek podrobných záznamů izraelsko-paletinských rozhovorů odhalují lidské pozadí složitých vyjednání, které se dá snadno zneužít ke zpochybnění reprezentantů Palestinské autonomie a k oslabení jejich pozice vůči Hamásu. Obecně vzato však nové televizní stanice vytvářejí prostor pro kritiku existujících režimů v arabštině. Něco takového je po letech zcela zablokované politické diskuse a názorové výměny osvěžující novinkou.

Arabské revolty vytvářejí nové generační cítění. Objevují se zcela noví lidé, z nichž politický převrat může udělat budoucí politiky. Opozice vracející se z exilu nemusí nutně sehrát rozhodující roli v utváření nových politických poměrů. Rovněž může platit, že i ti nejlépe připravení, organizačně a ideově, jako jsou kupříkladu Muslimští bratři v Egyptě, nejsou předurčeni k budoucímu vůdcovství. Zároveň by však bylo předčasné politický islamismus pohřbívat. Pokud se cesta k demokracii zkomplikuje, mohl by dokonce znovu nabrat dechu.

Velké země Západu zaskočila vlna arabských revolt podobně jako pád berlínské zdi před více než dvaceti lety. Jako si kdysi zvykly na rozdělený svět a zpohodlněly v bipolárním myšlení s představou, že svět je rozdělený snad navěky, jejich Realpolitik jim diktovala akceptovat arabské autoritářské režimy jako partnery pro udržení stability neklidného arabského a muslimského světa. Francouzům a Britům tváří v tvář arabskému světu svazuje ruce koloniální minulost, Američany drží zpátky jednak stále platná úmluva se Saúdovci z konce druhé světové války o garanci bezpečnosti wahabistické monarchie výměnou za nepřetržitý přísun ropy, jednak selhání sázky na dominový efekt v podobě řetězové demokratizace arabského světa po svržení iráckého diktátora americkou invazí.

Západní svět se obává dopadu revolt na ceny ropy a Evropě dělá vrásky vyhlídka těžko zvládnutelného přílivu nových přistěhovalců, kteří nebudou chtít čekat na to, až jim změny doma přinesou lepší vyhlídky. Kritika zemí Západu za zdrženlivost s ohledem na možné obtíže by ovšem neměla vyznít jen jako ironické posměšky či jako jejich opožděné odsuzování za politickou amoralitu. Měla by spíše směřovat k poznání, že pragmatismus a oportunismus jsou občas nejen špatnými rádci, ale navíc, což je horší, vedou k myšlenkové lenosti, v jejímž důsledku se bere svět jako jednou provždy daný a nezměnitelný.

Krok do neznáma

S evropským Jarem národů v roce 1848 může mít „arabské jaro“ společnou nejen překvapující nakažlivost. Srovnatelný začíná být i jeho průběh a vyústění. Arabské převraty nesměřují pokaždé k revoluci svobody, s demokracií a mírem ve štítě. Do cesty se jim stavějí zákruty a překážky. Objevilo se už i riziko, že některé budou utopeny v krvi. Libyjskému protirevolučnímu scénáři zabránila v dokonání na poslední chvíli přijatá rezoluce Rady bezpečmosti OSN, dovolující vojenské operace s cílem chránit civilní obyvatelstvo před masakrování silami Kaddáfího režimu. Odhadovat nyní, jaké následky z této intervence do „arabského jara“ vyplynou pro všechny zúčastněné strany, je jako věštění ze skleněné koule. Pastí a rizik se nabízí více než dost.

Anebo převraty skončí jako revoluce zmarněné a ukradené. Něco takového se rýsuje na Bahrajnu, kde revolta nabývá stále zřetelněji rázu šíitsko-sunitské rivality, která je, jak známo z Iráku, destruktivní. Skutečnost, že na ochranu bahrajnského sunnitského režimu byly přizvány saúdskoarabské vojenské jednotky, byť s formálních souhlasem Rady pro spolupráci arabských států Zálivu, může jen prohloubit degradaci původní nenásilné cesty k politicko-sociálním reformám v nábožensko-politické soupeření.

Ke zradě revoluce není daleko v Egyptě, kde se pokoušejí využít nepřipravenosti nových demokratů staré a přežívající politické sily. Vedle aparátu bývalé vládní strany, které nechybí sociální základna tvořená z přežívajících prominentů a sympatizantů Mubárakova režimu, se jedná především o Muslimské bratrstvo. Navíc egyptská armáda, hlavní arbitr převratu v zemi, začala dávat na srozuměnou, že by dala přednost jistotě kompromisu se starými a přizpůsobivými politickými rutinéry, než aby vydala zemi nepřipraveným a příliš svobodomyslným „revolucionářům“ a hlasatelům nové demokracie.

Ať tak či onak, arabský svět, ponořený po desetiletí do letargie a nehybnosti, se probudil a jeho národy se odvážily začít rozhodovat o sobě bez poručníků a samozvaných vůdců. Je to krok do neznáma, nadějný i riskantní. Bez ohledu na bezprostřední a okamžité dopady se Arabové vracejí do moderních dějin. Jejich nečekaný vzmach nezůstane bez dlouhodobé odezvy. Jak pro ně samotné, tak pro jejich blízké i vzdálenější sousedy.

Zdeněk Müller (1947) je arabista.

Čtěte také:

Zdeněk Müller: Islamizace Evropy: hrozba a kouřová clona

Antonín Rašek: Obamova afghánská koule u nohy

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.