Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Dagmar Vaněčková: Dvě žluté knihy

Dagmar Vaněčková

Dvě žluté knihy

Mnohdy prchavě, jindy v paměti trvale zůstávají stopy čtiva a jsoucna... Takže vzpomínky...

První žlutá kniha

Zastaralá učebnice španělštiny z roku 1964 drží v žlutém obalu pohromadě jen s pomocí průsvitné lepicí pásky. Hemží se to v ní výrazy o úspěších komunismu: nezaměstnanost v Československu neexistuje, životní úroveň je vysoká, sto gramů kávy stojí 18 korun, činže jsou nízké. Přátelství se pěstuje především s Kubánci černé i bílé pleti.

Jak známo, přijížděli k nám na zaučení v továrnách, ale hlavně za studiem, ponejvíce ekonomie a technických oborů. Byli to pilní a úspěšní studenti, jistě pečlivě vybraní, připraveni po návratu sloužit vlasti: Patria o muerte! Pamětníci vzpomenou, jak v roce 1961 zatočila kubánská revoluční armáda pod velením komandanta Fidela s invazí oddílů exilových Kubánců, vyslaných z USA do Zátoky sviní. David zvítězil nad Goliášem. Na kubánském velvyslanectví na náměstí Míru se slavilo a přicházeli gratulanti. I mladá matka s dvouletými dvojčaty a květinami. Drze pozvala velvyslance se sličnou italskou chotí na návštěvu občanského soukromí. Revolučně ignoroval protokol a pozvání přijal. Syn ministra zahraničí v Castrově vládě. V panelákovém bytě připraveny láhve bikavéru a na talíři kolečka uheráku. Návštěvníci přinesly darem sušenky v plechové krabici. Hovořilo se anglicky.

(Celý všední týden v letošním lednu věnovala hlavní večerní pořad dokumentům o Kubě minulosti i současnosti televizní stanice 3 SAT. Třeba takřka dvouhodinové interview z roku 2005 s už znatelně stářím a nemocí poznamenaným Fidelem Castrem. Zajímavé, poučné, autentické. Historické epizody o J. F. Kennedym a jeho zavraždění, o Chruščovovi a ovšem o Ché Guevarovi. Ale koho by to asi v České republice zajímalo v době, kdy je veřejnost pod palbou jednostranné propagandy?!)

*

Aby si člověk aspoň trochu osvojil španělštinu, vycházel skromný studentský měsíčník Forum, časem zčásti ve čtyřech jazykových verzích. A ovšem užitečné byly styky s členy redakční rady. Někteří pocházeli ze zemí Latinské Ameriky. Juan Frutos z Kostariky, například. Mnohé texty byly publikovány v originále, jiné v českých překladech. Pro čtenáře, většinou vícejazyčné anebo slušně až dokonale ovládající češtinu, žádný problém.

Španělštině se začala učit i předsedkyně redakční rady, pedagožka v důchodovém věku, milovaná studenty z Afriky, Asie, Latinské Ameriky, Evropy. Všemi nazývaná maman, oplácela stejnou mírou náklonnosti. S francouzštinou, vybroušenou na Sorbonně, angličtinou oxfordské provenience a němčinou, kterou okouzlila ve Vídni prezidiálního šéfa při udělování rakouského pobytového víza (zřejmé nutnosti pro Čechoslováky po rozpadu habsburské říše). Madlén se stala hostem v rodinné domácnosti i operní lóži vídeňského notábla.

Pro nás, její pozdější spolupracovníky, žena neskonalé dobroty a vždy laskavého úsměvu vzdor tragické ztrátě manžela, popraveného v heydrichiádě za sociálnědemokratický odboj. Zůstala sama s dvěma malými dětmi. Kdo z nynější sociální demokracie vzpomene podobných osudů? Není čas? Chybí motivace?

*

Dosud zachovalá učebnice se po létech ocitla s úředně povolenými knihami v emigrantské bedně. Z exilového měsíčníku Zpravodaj, ve švýcarských Alpách redigovaného spisovatelem dr. Jaroslavem Strnadem, pocházel inzerát zvoucí k návštěvě české vesničky ve španělské provincii Valencie. Po korespondenci s úspěšnou podnikatelkou, původně švýcarskou Češkou, následovalo několik delších pobytů na kouzelném pobřeží Costa Blanca, nezalidněném turisty.

Věra zprostředkovala pronájem pěkného bytu. Z terasy výhled na mýtickou horu Montgó. A domluva v tržnici, v autobuse (zastávka neboli hezky španělsky parada), na nádraží, s taxikářem, v kavárně a hospůdkách? V angličtině, nebo dokonce v němčině?! Španělé jsou jižansky veselí, vstřícní, ale zároveň patřičně hrdí vlastenci. Pozdravy, prosby o cokoli v jejich mateřštině družně vítají.

„Španělskou zemi mám tak rád, o Španělsku si zpívám, cítím vůni jeho zahrad, ve snu je vídávám. Cádíz, Toledo, Granada, Malaga, Aranjuez. Rozpomenu se stěží, kde tahle města leží, vím však, že to tam krásný je,“ připomíná se stará melodie.

Po několika letech odmlčení v prosinci 2010 vánoční přání od Věry z Denii. Stará přátelství přece jen nerezaví! Španělsko, navštívené mnohokrát, včetně ostrovů, se stalo věčně přitažlivým cílem. Připomíná je kalendář z minulého století s obrazy Katalánce Joana Miróa. A což teprve nedávné několikeré putování za výběrem děl bojovníka za mír a svobodu Pabla Picassa do vídeňské Albertiny! Přilákal davy návštěvníků z celého světa. Jeho výsostně vášnivý odpor proti válkám od inspirace z Meninas Diega Velázqueze až po moderní kořistnické výboje by měl být výzvou k všeobecnému pacifismu.

V mém názoru to je ideová základna, spojnice, svorka pro veškerý význam lidských práv: trvale udržitelný rozvoj čili ekologii, stanovení hranic hospodářského růstu, snesitelné sociální rozdíly bez hladomorů a epidemií, potírání mafiánství, kriminalit, terorů všeho druhu a především bezuzdného zbrojení, s výmluvami na průzkum kosmu, na ochranu národních zájmů v nelítostném souboji o nerostná bohatství na cizích územích. Kéž by si prezidenti a monarchové zvykli vyřizovat účty v soubojích tváří v tvář a nehnali na jatka spoluobčany, třebaže nově za tučné odměny! Principy míru, demokracie a svobody nechť jsou chápány v původním významu, nikoliv v egoistických deformovaných floskulích. Až příliš naivní? Jak z jiného světa? V opojení z rychlého nabývání majetku s doprovodem korupce, podvodů, loupeží pro příliš mnohé ze současníků zapomenuta poselství evangelií, Jana Amose Komenského, Berthy von Suttnerové, Alberta Schweitzera, Martina Luthera Kinga, Alfreda Nobela, Alberta Einsteina, Máhátmy Gándhího, nemalé řady filozofů od antiky až k dnešku a bezpočtu dalších, nikoliv vyprázdněných jmen!

*

Odkazy na zmarněný zápas našich i jiných interbrigadistů ve španělské občanské válce z osobního svědectví někdejšího frontovního lékaře dr. Františka Kriegla a rovněž z písemné výpovědi v knize Vítr dalekých cest (Jihočeské nakladatelství 1963) jeho kamaráda Leopolda Hofmana, Jihočecha, náruživého trampa, vězně nacistů i komunistů, chartisty... A což krutě zajímavá výpověď španěláka, posléze pasáka ovcí ve švýcarských Alpách, Oty Hromádka Jak se kalila voda (Index 1982)? Komu zvoní hrana Ernesta Hemingwaye do našich dnů? A komu ze současníků vypovídá pravdu Tma o polednách a další knihy Artura Koestlera v předehře druhé světové války? Podobně Diettricha Boenhofera, popraveného nacisty...

*

Con el quinto, quinto, quinto, con el quinto regimento. Tengo qué marchar al frente, porque quieren, poner fuego...

Melodii pochodu proslaveného 5. oddílu interbrigadistů jsme si kupodivu mohli osvojit v padesátých létech ve svazáckém souboru. Učil nás ji člen Vysokoškolského uměleckého souboru; v originále i písničky z Izraele, Číny, Rumunska, samozřejmě Sovětského svazu. Internacionalismus praktikovaný písněmi.

A konečně je znovu na pořadu dne učebnice španělštiny, i uvnitř už notně zežloutlá věkem, doplněná novodobější konverzací z roku 1999. Tentokrát v přípravě na budoucí korespondenci s osmiletým děckem, adoptivním synkem Josém Danilem. Navštěvuje první třídu internátní misijní školy v bolivijské provincii Beni. Na jeho vzdělání, stravu, ošacení, obutí „příjmy“ matky deseti dětí – vdovy a babičky nestačí. Obě pletou houpací sítě a obdělávají kus půdy kolem obydlí.

První prezident indiánského původu Evo Morales se činí, aby pozvedl nejen sociální, ale i kulturní úroveň svých spoluobčanů. Zdatně mu pomáhají misie, devadesát procent obyvatel Bolivie jsou katolíci. V České republice je prostředníkem plzeňská Charita s adopcí na dálku (sin fronteras – bez hranic). Naše křesťanská civilizace má věru co dohánět, aby alespoň zčásti odčinila zabijácké nájezdy proti indiánským domorodcům z rozkazu jejího katolického veličenstva Isabely na španělském trůně. Byť dodatečně ospravedlňované likvidací náboženských rituálů Mayů, Aztéků s lidskými obětmi jejich božstvům.

Druhá žlutá kniha

Verše svých oblíbených českých i cizích básníků jsem si opisovala ručně tužkou na různé šmíráky. Pokud mne vzaly za srdce, učila jsem se je nazpaměť. „Já píši vám, co mohu více, co mohu ještě dodati, teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout,“ psala Taťána Oněginovi a já pošetile recitovala některé z dočasných lásek. Vlastní veršování asi nestálo za ztrátu času. Ostatně, próza života příliš často zastínila poetické nálady. Jejich znovuprožívání navodil dárek od kolegyně. Po francouzském vydání Les amours jaunes (Gallimard 1973) se Žluté lásky Tristana Corbiéra záhy objevily zásluhou Odeonu u nás. V časných překladech Karla Čapka, Viktora Dyka, Jindřicha Hořejšího a nejnověji editora Vladimíra Mikeše. Básník krátkého, leč bouřlivého života, jehož tvorbu ovlivnili Byron, Hugo, Musset, Lamartin, Baudelair i Villon a vlastní otec. Miloval moře. A kdo z nás, romantiků, cítí jinak?

I dřív přibývalo v knihovně básnických titulů. Ovšemže celá kupa s osobními dedikacemi Jaroslava Seiferta od antikvárního Města v slzách po Deštník z Picadilly. Nemálo místa zabral neangažovanou lyrikou Vítězslav Nezval. Vzácností svého druhu zůstala útlá Knížka něžností Marceline Desbordes-Valmore, vydaná Mladou frontou 1968 v edici Květy poezie s doslovem Václava Černého z roku 1945. Prominentní znalec popisuje, jak široký okruh přátel, ctitelů, ba dvořanů titánských jmen básnířka svou poetikou získala. Pro Černého Marcelina byla a zůstala bytostí dětskou, se vznešenou ctností – neopatrností.

Návratů k poezii byl nespočet, nejen působením mně nadmíru nakloněné kolegyně nevšedního vzdělání. Vidím ji jako dnes: s nezbytnou cigaretkou, šálkem kávy, sklenkou vína, hurónským smíchem. Teprve letos z předvánoční pošty jsem zvěděla, že sama psala mladistvé verše. Její bratr František Kautman, významný literární vědec, dnes ve skromném ústraní, kafkolog par excellence, spolu s přáním poslal knížečku Blata. Z její pozůstalosti (s oslabeným srdcem, po útěku jediného syna za kopečky zemřela náhle ve věku pouhých 56 let) vybral a v sličné úpravě s vlastními křehkými ilustracemi vydal svým nákladem v Olomouci roku 2008 malíř Jan Říha. Z vděčnosti za záchranu života. Na útěku před pronásledováním gestapem mu celý rok před koncem druhé světové války rodina Kautmanových v Českých Budějovicích poskytla tajný úkryt. Na fotografii autorky, mladé a půvabné dívky, rozeznávám pozdější vzácnou přítelkyni Stáňu Dolinovou.

Veršování o jihočeských Blatech by možná zaujalo Alenu Wagnerovou, která nedávno v Listech oslavila v reportáži tento kraj a pohnutou historii obce Plástovice, v místním dialektu Plástojce. Zdalipak prozaička zná jihočeskou lidovou, kterou má máti zpívávala: „Kubato, Kubato, zbudovský sedláče, když na tě vzpomenu srdce mi zapláče. Srdce mi zapláče a duše zabolí nad tou panskou pýchou a jejich svévolí...“ Tam na zbudovských Blatech dodnes stojí kamenný památník se sochou popraveného odbojného rolníka.

Kolegyně a přítelkyně Stáňa se nad průměr zajímala i o výtvarné umění. V Klubu zahraničních studentů v pražské ulici 28. října uspořádala nejednu výstavu. Z přátelství k malířce Míle Doležalové vystavila její rozměrná plátna ze života Romů. Už nevzpomínám jmen dalších výtvarníků, slavných i méně známých, jež nám představovala. Byli mezi nimi i zahraniční studenti a postgraduanti, kteří u nás studovali na uměleckých učilištích.

„Milované Dáše v upomínku na léta dozrávání její životní parta. Jsi poupě!“ čtu s dojetím věnování s podpisy tehdejších spolupracovníků. Ze Stániny iniciativy se složili a darovali mi nádherné Vzpomínky obchodníka s obrazy Ambroise Vollarda (Nakladatelství československých výtvarných umělců 1965). Do jednoho tvůrci dějin moderního umění i některých jeho předchůdců, stali se trvale mými průvodci.

*

Ano, byli jsme v oněch šedesátých létech životní parta, blízká názory i stylem žití. Úder zvenčí nás rozehnal. Dnes, kromě mne, žije v dlouholeté péči ústavní i rodinné už jen etnografka Věra Stáhlíková. Byla to naše častá hostitelka s vybranými lahůdkami, na tehdejší dobu. Tiše se vytratily svou dobou slavné osobnosti, pro mne nezapomenutelné: rektor prof. dr. Jaroslav Martinic, milovník Chateauneuf du Pape, překladatel Arthura Rimbauda, sám autor veršů, proděkanka doc. Marie Kotíková, choť malíře Pravoslava Kotíka a matka exulanta a světoznámého výtvarníka Jana Kotíka, proděkan doc. Richard Slánský, bratr popraveného Rudolfa. Do exilu odešli sociolog Zdeněk Strmiska, pedagog a televizní publicista Kamil Winter, originální architektka Eva Jiřičná a mnozí další.

Hluboké přátelství z oné doby, naplněné nejednou společně prožitou dramatickou událostí, mne spojuje s dr. Janou Seifertovou, hispanistkou, romanistkou. Ve stopách slavného otce smýšlí sociálně a demokraticky, činorodě oddaná odkazu TGM.

*

Univerzita 17. listopadu byla pojmenována na paměť studentské protinacistické revolty z roku 1939 a Jana Opletala. Získala však i pověst kopie moskevské Univerzity Patrice Lumumby, nesoucí jméno zavražděného revolucionáře a prvního premiéra belgického Konga po získání nezávislosti. Nesporně přitahovala zájem tajných služeb včetně české Státní bezpečnosti, sovětské KGB, ale i americké (tehdy CIC), pravděpodobně i z dalších zemí. Proudili tam studenti a postgraduanti převážně levicoví, marxisté, avšak spíše s orientací na Čínu. Už tehdy považovali mnozí Sovětský svaz za neoimperialistickou velmoc. Po srpnu 1968 mnozí Československo opustili, jiní zůstali ve službách StB. Napětí politické či kmenové stálo nejednoho studenta či doktoranda život. Pamatuji Eddyho Ekesiobiho z Biafry, člena redakční rady, kterého pomsta dostihla v New Yorku.

Vězte, že jsem nepopustila uzdu své fantazii, pouze jsem vyprovokovala vzpomínky a nechala je revuálně míjet. Jak praví Rakušané: „... lassen wir Revue passieren...“

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, žije v ČR a v Rakousku.

Čtěte také:

Dagmar Vaněčková: Pablo Picasso – Mír a svoboda

Dagmar Vaněčková: Črty nejen z Rakouska

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.