Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Jan Novotný: Tosáme a žužláme

fejeton

Jan Novotný

Tosáme a žužláme

Neomylným příznakem vyššího věku je nedůvěra a nechuť k novotám, obzvláště v říši jazyka. Odhodlávám-li se ji projevit, riskuji, že se pouštím do beznadějného, vpravdě donkichotského boje. Již Mistr Jan Hus marně žádal Čechy, aby ve výslovnosti dodržovali měkkost l a tvrdost y a aby neříkali knedlík za šišku, trepky za chódy a maštale za konnici. Ale ve svém věku se už nemusím starat o úspěch a nemusím se bát být směšný.

Josef Lada ve Vzpomínkách z dětství píše, jak ho v dětství uváděla do rozpaků chrámová píseň: „Nic nežádáme, jenom tosáme, aby nás pánbůh miloval...“ Co to vlastně děláme? Tosání – skloňování výrazu „ten samý“ ve všech pádech a číslech – nebylo tehdy zřejmě ještě obvyklé, ba snad dokonce působilo mírně archaickým a zdůrazňujícím dojmem, nejčastěji ve spojení „jedno a to samé“. Ale najednou, nebude to víc než několik let, se s tosáním doslova roztrhl pytel. Připomíná mi to invazi bolševníku velkolepého, i když jeho kolébkou je spíše západní „the same“ než východní „tot samyj“. Tosání bují v mluveném i psaném jazyce jako vetřelec likvidující diverzitu vytlačováním ušlechtilejších, jemnější odstínění umožňujících výrazů: týž, stejný, shodný, podobný, obdobný, analogický, identický... Myslím si přitom, že pro roli jediného reprezentanta pojmu je právě on nejméně vhodný: užívá dvou slov, kde ostatním stačí jedno, a je navíc jaksi nesystémový: „velká voda“ a „ta velká voda“ jsou ve zcela jiném vztahu než „samá voda“ a „ta samá voda“.

„On nemohe,“ posmívá se otec synovi v Nerudově Týdnu v tichém domě. Někdy si na to vzpomenu, ještě než užiji v přednášce slovesa „moci“ v první osobě, a upadnu na chvíli do rozpaků: nechci se přece povyšovat nad své posluchače. Obvykle se však ihned dostaví vzpomínka na Ladislava Klímu, který ve Vteřině a věčnosti (Vředy na českém jazyce) kárá češtinu za přehnanou zálibu ve změkčování – dokonce i jméno Boha (Jezus – Ježíš) zohavila šišláním. Jde tu vlastně o kombinaci šišlání a žižlání a připadá mi jako polehčující okolnost pro češtinu, že nám dává (či přinejmenším dávala) možnost vyhnout se aspoň žužlání v první osobě singuláru významného slovesa „moci“. Rozlišení dvou možností zde po staletí obohacovalo jazyk a dávalo příležitost projevit úctu k vážnosti chvíle podobným způsobem jako ji projevujeme volbou obleku. Můžu poslechnout Růžu, ale mohu se kořit Bohu. Tolstého „nemohu mlčet“ by zažužláním ztratilo polovinu své naléhavosti a Rusalka žužlající „nemůžu zemřít, nemůžu žít“ je vskutku úděsná představa. Pro básníka snad není bez významu ani pomocný argument pro zachování ušlechtilejší formy časování: „mohu“ a „mohou“ nabízí daleko více důstojně znějících rýmů než „můžu a „můžou“. Naproti tomu příklon k jiným slovesům s nominativem na žu – mažu, vážu, řežu, mi jako argument nepřipadá: kdyby měl být důsledný, můzali bychom se radovat, že nyní budeme konečně můzat mluvit a psát logicky. A když čirá logika, tak proč ne rovnou můžat a také mažat, vážat a řežat?

V několika posledních letech, zdá se mi, žužlání vítězí na celé čáře, i tam, kde mi připadá, jako by se do opery začalo chodit ve svetrech. Nedělám si přehnané iluze – sotva zabráním tomu, aby naši potomci bez omezení tosali a žužlali i tam, kde to ještě aspoň část mých současníků nepovažuje za vhodné, a aby si ani neuvědomovali, že kdysi tomu bývalo jinak. Ale snad se i v této věci smím dovolat Solženicyna: nechť si zvítězí zlo, ale ne s mou účastí.

Jan Novotný

Čtěte také:

Václav Jamek: Freudův ryzí poklad aneb Čemu vůbec kdo rozumí?

A. J. Liehm: Devadesátníci

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.