Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Století Czesława Miłosze

Století Czesława Miłosze

Následující Dopisy Miłoszovi vznikly jako součást stejnojmenného projektu Mezinárodní sítě literárních center Halma, Pro Helvetia, European Cultural Foundation, Institutu umění – Divadelního ústavu a Polského institutu, který se u příležitosti 100. výročí narození Czesława Miłosze vrací k jeho souboru esejů Rodná Evropa (česky v překladu Heleny Stachové, Votobia, Olomouc 1997). V každé zemi se nad textem, který otvírá řadu dodnes aktuálních témat, zamýšlí domácí autor a spisovatel pocházející ze země mimo Evropskou unii. V České republice proběhlo setkání 16. března v Praze a zúčastnili se ho prozaička Petra Hůlová a spisovatel Alexander Lukašuk. Debatu moderoval literární vědec a rusista Tomáš Glanc. Jejich osobní „dopisy“ si nyní můžete přečíst. (Více na www.letterstomilosz.eu)

Petra Hůlová

Dopis Miłoszovi

Vážený pane Miłoszi,

bylo letní ráno, čtyři nebo pět hodin. Vzduch jako email uvnitř mušle, v růžových a šedivých měnících se barvách, píšete v roce 1958 ve svém eseji Rodná Evropa. Email, ne e-mail, já vím. Jsme z jiné doby. Představuji si Vás, jak s bílým ubrouskem na kolenou rozevíráte mušle jednu po druhé v malé útulné restauraci na Montmartru úplně jako rodilý Pařížan. O necelých třicet let později v létě sedmaosmdesátého sbírám s rodiči mušle na špinavé pláži šedivého Baltu. Chlad a pod mrakem a v jediném stánku široko daleko jen moučné polské buřty. Na hotelu k snídani polévka z teplého mléka, žaludek se nám z toho se sestrou pokaždé rozkymácel jako na lodi.

Píšete, že Praha, Vaše první západoevropská metropole, Vás v jednatřicátém omámila svým vzduchem jako z pěny, plným smíchu a hudby. Tu „vřelost a objímající se lidskost“ jste měl prý chuť celou spolykat. Tehdy Vám bylo dvacet. Znal jste pořádně jen Litvu, nesmělý student práv z vilenské univerzity. Ta Vaše tehdejší cesta, při níž jste v Československu s přáteli koupili kanoi, přepravili ji k Bodamskému jezeru a po Rýnu s ní pluli až co nejblíže k Paříži, to byl váš nápad? Píšete pouze plán byl tento, dvojtečka. A přesto právě tomu poměrně krátkému výletu na Západ věnujete úctyhodných patnáct stran Vaší Rodné Evropy. Poprvé tzv. venku, jak se u nás na Východě dlouho říkalo, je vzpomínka na celý život, to máte pravdu (nikdy nezapomenu na svůj velký duhový míč z vídeňské Mariahilferstrasse, když mi bylo deset. Psal se rok 1990, právě otevřeli hranice a po celé Vídni visely na obchodech cedule: Češi nekraďte).

Mám radost, že pro Vás tou první západoevropskou metropolí byla právě Praha. My si tu západně nikdy nepřipadali. Rozhodně ne za mého života. My byli vždy přinejlepším střední Evropa a často jednoduše jen ta východní. Čím blíže na východ k Rusku, tím spíše se s Vámi lidé budou hádat, že jste právě a zrovinka ve středu Evropy. To Vám svatosvatě odpřísáhnou v Polsku, u nás v Čechách, na Slovensku, na Ukrajině i v Bělorusku. Lidem to vymlouvat znamená brát jim naději. Pro Poláky jsou Čechy už jednou nohou Západ, to proto nás máte ve škodolibé oblibě. Škodolibé proto, že jsme podle Vás Poláků zbabělci se shrbenými hřbety, žádní hrdinové jako Vy. Píšu u Vás v Polsku, přestože jste se narodil v Litvě a prožil tam své mládí. Vás ale tohle netrápí. Nacionalismus nesnášíte, proto ta alergie na pravici. Nacionalisty nazýváte národními tmáři a já se tomu nedivím, i když byste u nás v Čechách se svou levicovou minulostí, nebýt neprůstřelného renomé, dnes dost možná narazil. Píšete, že těžko nacházíte společný jazyk s lidmi, kteří neprošli marxistickou zkušeností. Právě ti by Vám ale v Čechách rozuměli mnohem lépe než ti starší. Nemálo českým intelektuálům střední a starší generace by byl člověk s kariérou diplomata lidové republiky přinejmenším podezřelý. Dvacetiletí, alergičtí mnohem spíš na náš podivný kapitalismus, kteří o zlech českého komunismu vědí jen ze školy, jsou k podobným angažmá z podstaty shovívavější. Vy jste měl ale těmi, kdo za sebou nemají marxistickou zkušenost, na mysli spíše verbež ze Západu, že? Takhle je můžeme přezdívat v Evropě jen my, širokolící příslušníci slovanských národů, a spiklenecky přitom na sebe pomrkávat. Nemyslete si, že na mě to nepadlo. Když jsem jela v osmnácti poprvé do Ameriky; a tak trochu mi ten odstup zůstal dosud. Zmatená směs obdivu a pohrdání. Touha všechno to pěkné a bezstarostné spolykat, nadít se tím jako krocan, to co jste zkrátka cítil i Vy při své pražské návštěvě, tak to znám taky jen z USA. Pokud komfort trvá, jsou ve své výkonnosti, logice, zodpovědnosti a sebevědomí neporazitelní. Mohla bych pokračovat dál: ve svém rozhledu, humanismu, demokracii. Pokud skleníkový poklop odklopíme a dovnitř zaduje mráz z čínsko-sibiřských stepí nebo smrtící vedro z arabských pouští, je celý Západ nahraný. Proti vpádu barbarů se pravidelně tužím studenou vodou, proti vymírání Evropy bojuji tím, že mám děti. Směšné, že? Začít od sebe je směšné?

Snad mi Západoevropané odpustí. Vždyť pro co jiného se lopotíme, než abychom byli jako oni. A už skoro jsme. Němec, Francouz nebo Brit by sice řekl: houby jste, poznáme Vás na sto honů i pod vašimi černými turistickými brýlemi, ale Kavkazan nebo Uralec by klidně mohl říci: ale ano, vždyť je to ve Varšavě a v Dortmundu přece stejné, úplně stejné.

Tím Uralcem jsem Vás chtěla popíchnout. Vím, jak moc nemáte Rusko rád. Nesnášíte ho a obdivujete stejně jako Západ, jen naopak. Barbarství má silné paže. Ten stisk znají obě naše země stejně dobře jako ruskou literaturu celý kulturní svět. Proto ten obdiv. Ó velká literaturo, omdlévají intelektuálové z ruských románů po celé Evropě. Literaturou to začíná a končí. Jenže i kdyby, není to nakonec všechno, o co jste kdy doopravdy stál? Číst a být čten?

Jenže život není jen literatura, že? Nepatříte mezi autory, kteří by celí život seděli kdesi zavření a o okolní svět nejevili zájem. Udělal jste dokonce v pravém smyslu slova kariéru. Ještě za svého života jste se dočkal světového věhlasu, byl jste překládán, učil jste na kalifornské univerzitě v Berkeley. Tak proč ta neustále se vracející potřeba dokola se ospravedlňovat? Protože opravdoví a hlubocí lidé nemohou jinak? Dala bych kdovíco za to, že si to myslíte a máte navíc pocit, že je to důkaz Vaší velikosti. Velcí lidé totiž, myslíte si, nejsou lidé krajností, ale vyvážených rozporů. I přes rozchod s marxismem jste zůstal dialektikem. Nejen že Rusko obdivujete a nesnášíte zároveň, ale stejně tak i sebe samého a stejně tak i svou polskou domovinu.

Jenže přese všechny vaše výhrady k Polsku, běda, kdo by Vám na ten váš pomyslný most mezi Východem a Západem sahal. Ten pocit rozkročenosti mezi Východem a Západem si pěstujete stejně jako intelektuálové v Čechách. Ti starší. Ti mladí na tohle spíš kašlou. Ani jediný z nich už není emigrant, zůstala jen spousta mladých světoběžníků. A přesto pro mě Váš úhelný životní a filozofický trojúhelník Polsko – Rusko – Západ neztratil nic na své aktuálnosti. Vaše velké téma západní a východní Evropy se nepřežilo. Osa mezi barbarstvím a civilizovaností, která se táhne jako pomyslné prodloužení transsibiřské magistrály z Východu až někam k Berlínu a Paříži. To, co je pro Vás Polsko, jsou pro mě Čechy. Na Východ se jezdím tužit a ošklivě řečeno nabírat inspiraci. Východ zcitlivuje smysly jako bouřka. Západ ohlazuje jako moře hrany čemukoli, co semele. Nad šálkem kávy s výhledem do ulic západních velkoměst žvaní se na účet kapitalismu, ve zpoceném omláceném vlaku na Vladivostok marně se touží po něčem ze západní jemnosti. Na Východ jezdím jako anonymní cestovatelka. Kde máte muže? Co děti samy bez mámy? ptají se a mívají alespoň na oko starost. Na Západ se jezdím prodávat, prodávat své knihy. Ptají se tam, co komunismus, co si z něj pamatuji, a mě to už unavuje, ale nové téma se hledá těžko. Možná že ještě před pěti a docela jistě deseti patnácti lety byli čeští spisovatelé na Západě zajímavým artiklem, exoty z Divokého východu. Ale jinakost se obnosila a hlavně z větší části vzala do zaječích. Po dvaceti letech demokracie a kapitalismu už nejsme dostatečně jiní, ale ani dostatečně stejní, abychom byli pro Západ doopravdy zajímaví. Jsme stejní, jen trochu horší a není nic méně sexy než být stejný, jen o kus pozadu.

Můj román odmítlo před pár dny německé nakladatelství s tím, že jeho, cituji, avantgardismus je příliš staromódní. A já měla přitom upřímně za to, že objevuji malou Ameriku. Má uražená ješitnost by se dala krájet, ačkoli není právě kvalitní staromódní avantgarda dnes něčím docela výjimečným? Jiný můj román nebyl v Německu přijat, protože, cituji: „Je nepochybně zajímavý pro Čechy, ale...“ Setkal by se s takovým argumentem německý autor v Čechách?

Jak snadné je svést vlastní nedostačivost na národní příslušnost, že? My Východoevropané se vůbec rádi litujeme, a tak dodám, že pod Polákem se sice možná kdekomu na Západě nejčastěji vybaví polský instalatér nebo polská pomocnice v domácnosti, ale co bych dala za uklízečku ve chvíli, kdy si mou zemi v USA tu a tam pletou dokonce (Čečenci prominou mou nafoukanost) s Čečenskem.

O Polácích u nás koluje vtip: Polák je jen Rus, co se častějc umeje, ale Čech, ten je co?

Veškerý dialog Východ–Západ nakonec stejně zabíjí politická korektnost. A proto Západoevropan Východoevropanovi nikdy neřekne, že se chová v lepší restauraci jako prase, když si plete vidličky a neumí ani kulturně sežrat kraba, že mluví příšerně anglicky a u pořádného holiče nebyl už nejmíň deset let, že nemá vkus, doma mu zapáchá hajzl a zasmrádá tak trochu sám.

Západoevropan si myslí, že to nejsilnější, co k němu Východoevropan cítí, je závist, protože si nemůže dovolit to co on. Nic neví o tom, že navoněný a nažehlený zápaďáčtí chlápci připomínají teplouše a teplouši to taky jsou, když neumějí spravit auto ani pračku, spát pod stanem, rozdělat oheň v lese, do rána obcházet putyky, protože zítra musí být svěží ve své kanceláři, manekýnské ksichty s napatlanou vodičkou proti stárnutí, co nepochybují, že jejich země je kulturní velmoc, co se od nich Východ musí učit. Jenže Východ chce leda dojit jejich peníze těch báječných kulturních nadací, bez kterých by všichni čeští spisovatelé třeli bídu s nouzí.

Zápaďáci nevědí, co je těžký život. Prý. I Vy to říkáte. A tak si na Východ jezdí alespoň zašukat.

Tolik o stereotypech. Zatímco si potřásáme rukama, děláme na sebe z obou stran železné opony (jak dlouho ještě?) dlouhý nos. V jedné Evropě, v jediné Unii.

Když se v roce 2003 u nás v referendu hlasovalo o vstupu do EU, byla jsem proti. Jako jediná z rodiny, z přátel, ze všech lidí, co znám. Kampaň našeho státu před referendem o vstupu byla totiž příkladnou ukázkou vymývání mozků. Pro Evropu že jsou prý mladí, chytří a vzdělaní, zatímco proti vstupu do EU volí jen zahořklí důchodci a xenofobní vesnické lopaty, a tak si sám vyber, kam patříš.

Dnes jsme jedna Evropa a co? Je to rouhání, takhle to říct bez obalu? Je v pořádku ostýchat se přemýšlet určitým způsobem? Možná ano. Ve jménu stávajícího řádu. Ostych je intuitivní zdí proti chaosu. Ne, autocenzura není nutně špatná věc. Naopak. Šanci proti světu máme jen v případě, že budeme v Evropě alespoň zhruba tak nějak zajedno. A tak na sebe ceníme zuby civilizovaně. Ať žije ve jménu vyšších cílů vysmívaná politická korektnost!

A literatura? Zatím o ní téměř nepadlo slovo. Taky jsem si párkrát zasnila ve starých pařížských kavárnách. Tam, kde se vymýšlejí ty literární směry a ismy, víte? V Čechách, když jdu s někým do kavárny, jakoby natruc se hovorům o literatuře vyhýbáme a nejvíc s těmi, kdo sami píší. Že by v tom vězel historií poučený Východoevropanův ostych být intelektuálem? Nebudete tomu možná věřit, ale u nás má stále slovo intelektuál onen reakcionářský nádech. Když se mě ptají, co dělám, neřeknu jen tak, že píšu. Donedávna jsem podle pravdy odpovídala, že studuji, ale od té doby, co jsem o tuhle berličku přišla, se kroutím a s pravdou jdu ven, jen když není zbytí. Do kolonky povolání, pokud to jde, škrábu cosi nečitelného, bojím se, aby snad někdo nevyprskl smíchy. Občas také říkám: jsem na mateřské dovolené. Ale to jen když nejsem s lidmi od literatury. Před nimi zatloukám, co to jde. Spisovatelka a matka je přece z podstaty protimluv, no ne? Nelze přece žít zároveň nesobecky pro druhé a sobecky jen pro sebe a dílo, to dá rozum. Znal jste nějakou, které by vyšlo obojí a psala tak, že to stojí za to? Navíc jakmile se před lidmi provalí děti, hned se ptají na psaní dětských knih. Vevnitř hanba a ponížení (tak hluboko že bych měla klesnout?) nahlas s úsměvem odpovídám, že nic takového zatím nemám v úmyslu.

Pitomá ženská, napsal jste ve své Abecedě o Simone de Beauvoir a o kus dál, že z feministek uctíváte ty, co hájí ženy ze soucitu s jejich osudem. Budiž. S Célinem bych se také nepouštěla do debaty o rasismu a se Sartrem bych nerozebírala Maa, tak proč s Vámi feminismus, že? Na tom, že spisovatelství je všechno a nic, se ale bez pochyb shodneme. Popsané stohy papíru, co to je? A jak se to má k autorovi jako takovému? Autobiografické psaní je mi na hony vzdálené, já ony listy textu nejsem, ale když někdo kritizuje mé psaní, vím, že dýkou nejezdí po stránkách mých knih, ale šermuje mi nožem v srdci.

To hlavní, v čem bych si s Vámi troufala nesouhlasit, bude nakonec ten Váš již zmiňovaný dialektismus. Mezi vzdorem a dějinností, mezi božským a historickým, po tomhle napjatém laně jste kráčel celý život. S pocitem, že nelze jít hlavou proti zdi. Životem ani tvorbou, protože autor přece svědčí o tom, co tu je a k čemu se tu schyluje. Jako pes škube řetězem ve vyšlapaném kruhu kolem své boudy a ani o kus dál. Tam dál je utopie, třeba ta komunistická, která se Vám zamlouvala jako tolika jiným, co cítili, že dějiny se zmítají v křeči a ve zkáze nechť jsme si rovni jeden druhému. Dál za vyšlapaným kruhem boudy je šílenství, krajnosti, čirá fabule. Pokud chce člověk svědčit o době, musí se dle Vás alespoň napůl namočit a nechat se unášet proudem. To je pro mě Vaše diplomatické angažmá, vaše přirozenost chameleona, zvěda ve světě, co Vám tolik neseděl. I ta kůže akademika i ta umělce, nakonec. Nechtěl jste být umělcem dítětem ve světě protřelých. Romantickým hlupákem naivou ve světě prozíravých. Marxistické zdůrazňování akce na účet takzvaně bláhového hloubání jste nesdílel, a přece Vás to trápilo. Co jsou slova proti činům, že? Žloutnoucí papíry, data na harddisku, co se pokazí, šepot milionu a jednoho textu bloudícího internetem. Odtud Váš pocit, že mezi umělci a revolucionáři panuje z podstaty nevyřčené příměří. Jenže zároveň velmi dobře víte, že jakákoli ideologická próza je jalovost sama. Váš dialektismus je vědomím míry a rovnováhy. Osvědčené úctyhodnými zkušenostmi a úctyhodným životem. Jenže co když se pes z řetězu utrhne? Ten východoevropský, myslím. Kam letí? Výt s vlky na Sibiř? Sežrat pána? Západoevropský pes je spokojen, baští granule a už dlouho mu nikdo nedal po tlamě. Pes, který letí, letí do prázdna. Neví kam, skáče tam. Literatura je právě tohle. Vůlí a talentem živená bezohlednost. Možná byste mě v takovém případě označil za rozmazleného floutka. Snad že jsem v tom už vyrostla. Že svobodná doba tohle všechno dovoluje. Doba, za kterou patří dík i Vám. Za to, že se na Západě už za časů železné opony o nás Východoevropanech vědělo.

S úctou

Vaše Petra Hůlová

Petra Hůlová (1979) je spisovatelka.

Alexander Lukašuk

Milý Czesławe,

dnešní noc je bez hvězd a já přemýšlím o tvé cestě do Princetonu za Einsteinem pro radu, zda máš emigrovat, nebo se vrátit domů, Einstein ti poradil, ale tys jeho radu nepřijal a já chápu vás oba, když jedu rychlostí 160 km v hodině a neporušuji pravidla, ty by ses určitě dovtípil, že jsem v Německu, v jediné zemi v Evropě, kde je na dálnici povolená neomezená rychlost, a tím pádem vzdálenost mezi Prahou, kam jedu, a Mnichovem, odkud jsem vyrazil, je skutečně relativní, otázka času, do kterého ovšem patří i výkon automobilového motoru, kvalita povrchu vozovky, hustota provozu, počasí, vztah řidiče s pedálem plynu a se sebou samým, a nejsem si jist, že by i Einstein byl schopen zahrnout do tohoto vzorce to, že jedu z pohřbu, kde jsme se rozloučili s Pavlem U., který se narodil o několik let později a o jednu hodinu dál na východ od tebe, o hodinu – když člověk jede tak, jak jedu této noci já, ale kdyby zkusil proplout, jako ty s kamarády na kánoi ve své Cestě na Západ, trvalo by to samozřejmě déle, nikoliv proto, že je to proti proudu, ale proti dějinám, a cesta na Východ by se mohla protáhnout na desetiletí, ale vraťme se k Pavlovi U.: Jeho emigrantský osud natolik připomíná tvůj, že je trapné ho vyprávět, zmíním jen kulminaci – napsání jeho „Rodné Evropy“ – trilogie o Litevském velkoknížectví, jeho jazycích, etnických identitách, spojencích a nepřátelích v minulosti a v současnosti, rukopis poslední práce zesnulého, kde vysvětluje slovanská a litevská pohanská jména, vezu s sebou do Prahy, není tam objasnění jména Czesław, ale kdybych ho požádal, snad by dopsal kapitolu věnovanou tvému jménu, a doufám, že po přečtení bys i ty uznal některé z jeho argumentů, například že bys ve svém textu nahradil východoevropský dialekt, kterým se mluvilo v Litevském velkoknížectví, staroběloruským jazykem, a pak ještě něco, je možné, že jste se o tom už domluvili tam, kde teď oba jste, i když tento spor pokračuje také tady, kde už nejste, například o multikulturalitě, která se uplatňovala ve Velkoknížectví a kterou teď, v době tvého stoletého jubilea, politici v Evropě prohlásili za fiasko, ne že bych nesouhlasil, ale jen dodávám, že multikulturalismus utrpěl fiasko jako marxismus, komunismus nebo nacismus, nikoliv jako chování konkrétního svobodného člověka, ne jako například láska, protože láska začíná pádem: tomber amoureux – to fall in love, a není jisté, jak skončí tento let, ty sám říkáš, že falling in love is not the same as being able to love.

Milý Czesławe,

na pohřbu bylo kolem dvaceti lidí, nalevo ode mě u stolu seděla žena z pobaltské emigrantské rodiny z tvé, poválečné vlny emigrace, vedle ní její manžel – pravoslavný kněz z Polesí, za ním Běloruska – žena zemřelého, její dcera, která nemluví jazykem svého otce, její manžel Chilan, jehož rodiče utekli do Evropy před Pinochetem, u stolu seděli Židé, kteří za Brežněvových časů emigrovali do Evropy ze SSSR, mezi nimi byl Armén, Ukrajinec, Tatar – multikulturalismus v akci, Velkoknížectví za jedním stolem, mluvilo se o různých věcech, například o tom, kdo si vezme nebožtíkovu kočku, bílou a moc pěknou, já vím, že by ses zúčastnil diskuse a možná bys dokonce přečetl pár řádků ze své básně Paní profesorce na obranu cti mého kocoura a nejen, vřele by tě podpořila manželka kněze, která má doma osm běloruských koček, vozí si je do Bavorska z manželovy vesnice, nejdřív se nadchla pro německou kočku, ale pak zapochybovala, protože multikulturalita koček je omezena označkovaným územím a dál už začínají boje, a když hranice nejsou, stejně jako dnes nejsou hranice uvnitř evropské Evropy, nedá se ani bojovat, protože není co prolamovat, obcházet, bránit, odrážet střelbu do posledního náboje, ale je možné jednoduše jet z francouzské Autoroute na německou Autobahn, na českou Dálnici, na polskou Autostradu a nevšímat si liduprázdných hraničních přechodů, pro které stále ještě nevymysleli žádné nové uplatnění, ani žampiony se tam nedají pěstovat, jako na Maginotově linii, tyto koncentrované obrázky historického dění předchozích staletí jsou pomníky státní hrdosti nebo ponížení, které se ničím neliší od značek, jimiž kočky značkují své území, ale ty ve své básni píšeš, že kočky nerozlišují dobro a zlo, a podle mého nemáš pravdu, občas jsou národy méně než kočky schopny určit hranici mezi územími dobra a zla, k tomu stačí jen jedno – připravit je o dějiny, čehož vždy využívají různí parchanti, protože lidská hranice není problémem prostoru a prospěchu, ale především otázkou hodnot a k tomu nestačí jen mechanismy demokracie, nestačí ani Einsteinova teorie, i když stačí samotná láska.

Milý Czesławe,

zajímalo by mne, co bys řekl na oblíbené heslo běloruské opozice na začátku 21. století: Bělorusko do Evropy!, nikoliv do Evropské unie, ani do Rady Evropy, ani do schengenského prostoru nebo eurozóny, ani do NATO, ale přesně tak, brutálně – brutálně ne proto, že heslo má i druhou část, která upřesňuje, koho konkrétně je třeba zároveň poslat do prdele, ani ne zeměpisně brutálně, protože nikdo nevybízí ke změně atlasů a přesunutí hranice Asie z Uralu ke břehům Dněpru, ale nějak obecně brutálně, protože tady hned najdeme odpověď na otázku, kde vlastně teď jsme a kdo vlastně jsme, tato odpověď by velmi překvapila například mého strýce, který, když byl nemocný, šel do sousedního městečka Voučyn, kde byl v kostele pohřben zde narozený poslední polský král a litevský velkokníže August Poniatowski, a koupil v lékárně nějaký rakouský lék v ozdobné plechovce s obrázkem, a pak si všiml, že u nás na louce, kam se chodí dojit krávy, rostou stejné květy jako na té plechovce, natrhal je a poslal do Vídně, a bývalí říšští farmaceuti mu vzápětí poslali dopis, v němž chválili jeho botanickou všímavost, vysvětlovali, jak se ten lék správně připravuje a přidali malý dáreček za projev iniciativy, a kdyby to poslal do Moskvy, je jasné, kam by pak poslali jeho, ale to bylo v Západním Bělorusku, před válkou a před sovětskou vládou, po sovětské vládě v Bělorusku v době tvého stoletého jubilea obyvatelé Litevského velkoknížectví zase vyslovují slovo Evropa jako cíl, jako sen, jako ukradený ráj, jako volbu, ale ne jako něco, co jim patří podle narození, botaniky, gramatiky a dalších neexaktních věd včetně historie jako lovestory.

Milý Czesławe,

asi se budeš smát, ale tohle je opravdu reálná příhoda, která se mi stala v jednom bavorském lázeňském městečku, které leží na půl cesty mezi Plzní a Lindau, přesně na trase tvého dávného putování Evropou, zabloudil jsem a ptal se několika kolemjdoucích na cestu, ale oni nemluvili anglicky a já nicht spreche Deutsch, až jsem narazil na dámu mluvící anglicky, měli jsme stejnou cestu a po cestě se mě zeptala, odkud jsem a já jsem řekl Weißrussland, protože tento doslovný a chybný překlad názvu zůstával v Německu dlouhou dobu populární, dokonce i po vyhlášení nezávislosti, když se země začala oficiálně nazývat Belarus, dáma ožila a řekla – Á, Černobyl! a pak řekla, že se už dlouho chtěla dozvědět, jaký je rozdíl mezi námi a Rusy, mohl jsem jí samozřejmě převyprávět nejméně tři kapitoly z tvé Rodné Evropy (Místo narození, Národnosti, Rusko), ale na nebi svítilo německé slunce, kolem zpívali bavorští ptáci, na obzoru se bělaly rakouské Alpy, nejde vyprávět náhodné společnici dějiny Litevského velkoknížectví, na otázku o rozdílu mezi Bělorusy a Rusy jsem odpověděl, že je to velmi jednoduché – my jsme bílí, oni nikoliv, zastavila se jako strnulá, chytla mě za ruku, podívala se mi do očí a procítěně řekla: já vám úplně rozumím, jsem z Jižní Afriky, a já jsem řekl to, co říkám vždy, když nevím, co říct: I love you too.

Milý Czesławe,

chystal jsem se ti napsat děkovný dopis přesně před deseti lety, když jsme tě požádali, abys nám poslal „báseň pro svobodu“ do stejnojmenného pořadu Rádia Svobodná Evropa, který se vysílal denně po celý rok 2001 – autoři četli básně o svém vnímání svobody na začátku nového tisíciletí, dostali jsme přes tisíc básní z Běloruska a třiceti šesti zemí, nejmladší autorce bylo 9 let, nejstaršímu přes 90, své básně nám poslali i dva držitelé Nobelovy ceny z Litevského velkoknížectví – Wisława Szymborská a ty, ty jsi psal o lidské inteligenci, skvělé a neporazitelné, kterou nezastaví ani věznění, ani ničení knih, ani vyhnanství, nazval jsi ji odpůrkyní zoufalství a stoupenkyní naděje a nevím, zda by ses divil, kdybychom tě znovu oslovili se stejnou žádostí, protože letos, v roce tvého stoletého jubilea, jsme zase požádali naše posluchače, aby napsali báseň pro svobodu, která je v mé zemi omezena mřížemi vazební věznice KGB, ostnatým drátem lágrů starého režimu, vylučováním z univerzit, házením špíny ve státních médiích a utlačováním nezávislých novin, honem na účastníky poklidných protestů pod dvěma vlajkami – bílo-červeno-bílou, která kdysi vlála na bitevním poli u Grunwaldu, a pod modrou vlajkou s dvanácti zlatými hvězdami, které symbolizuji úplnost a jednotu a mají představovat všechny národy Evropy, dokonce i ty, které se ocitly mimo integraci, a co bys ty, apoštole naděje, napsal letos, když revoluce na Blízkém východě chytají jako stohy slámy, a v geografickém středu Evropy bylo během jednoho měsíce napsáno a posláno přes tři sta básní pro svobodu, co pak znamená to, že tady, v oblasti Litevského velkoknížectví národ degradoval do diktatury a vznesl se k poezii, protože ani v jednom, ani v druhém slova nesouvisejí s činy? Nebo jen dočasně nesouvisejí? Nebo je málo slov a je jich třeba více? A co znamená více slov? Protože ty jsi psal o přísné hierarchii, která existuje v poezii, a to znamená, že slova si nejsou rovná, tak v jakém pořadí bys teď seřadil víru, pravdu, spravedlnost, moudrost, naději a lásku?

Milý Czesławe,

v tom neodeslaném dopise s poděkováním byla i otázka: proč v té své básni ani jednou nezmiňuješ slovo svoboda – báseň samozřejmě zazněla ve vysílání a zahrnuli jsme ji do knihy, ale začal jsem listovat v Rodné Evropě a nenarazil jsem očima na slovo svoboda, a proto jsem se zeptal kolegy Johna O., který jednou strávil s tebou celý den v San Franciscu, procházeli jste se po městě, seděli v kavárně, pak jste spolu obědvali, bavili se o novém prezidentu Carterovi, který se zdál být trochu moc měkký vzhledem k hrozbě komunismu, kterou Západ z různých důvodů podceňoval, nebyl jsi tolik kategorický jako přednedávnem ze země vypovězený Solženicyn, ale podobal ses mu ve svých obavách a pesimismu, a O., v té době novinář konzervativních novin, si pomyslel: tohle je další nespokojený evropský intelektuál, který se ocitl v rajské zahradě a cítí povinnost objevovat nedostatky ráje, bylo to pět let před tvou Nobelovou cenou a nebyl jsi ještě známou osobností – ?elebr?ty – na Západě tě znali a vážili si tě především jako autora Rodné Evropy nebo Captive mind, jako intelektuála a morální autority, zeptal jsem se O., jestli jste spolu mluvili o svobodě, a O. řekl, že svoboda tě zajímala spíše jako věc umění a individuality než jako objekt politické debaty, a multikulturalismus, zeptal jsem se, no, Miłosz by hned viděl, že je to totalitní lež, jakékoliv vnucování kultury státem je totalitarismus, kultury mohou existovat pouze na svém území, je třeba respektovat lidi z jiných kultur, ale kultury si nejsou rovné, mají různé hodnoty a nemohou mít rovná práva všude a vždy, vzpomněl jsem si na tvá slova o nemožnosti vysvětlit neuchopitelné zlo totální racionality lidem, kteří ji nezažili, stejně jako není možné, aby diktátor pocítil, co je svoboda, a stejně jako není možné vysvětlit člověku, který nikdy nebyl zamilován, co je láska.

Milý Czesławe,

promiň, zapomněl jsem se představit, ne že bych zapomněl, jen to není lehké, ty jsi potřeboval celou knihu, aby ses mohl představit, zkusím to také, alespoň začít, alespoň takhle: udělali mě moji rodiče, je udělali jejich rodiče, to je triviální, ale pravdivé, protože, jak sám krásně píšeš, znalost vlastního původu je jako kotevní řetěz, který člověka drží na určitém místě, ale toto je metafora mořského národa, země tvého narození Litvy nebo země tvého jazyka Polska, v Bělorusku, obehnaném ze všech stran lesním obzorem, se nejčastěji mluví o rodném domě jako kolébce, začal bych dokonce ještě víc lokálně, postelí s lesklými poniklovanými koulemi a polštáři nelidské velikosti přikrytými krajkovými pokrývkami, takové bohatýrské polštáře byly v domech obou mých babiček, všech mých tet, u všech našich sousedek, byly na ně hrdé, byla to povinná součást nevěstina věna, ale spát se na nich dalo jen vsedě, – proč byly tak velké? odpověď jsem uslyšel v jednom ze zámků, které jsou jako houby po dešti rozsety po celé střední a západní Evropě – aby člověk nezemřel ve spánku, protože už Lucretius psal, že ve spánku se duše rozpadá na části a ty části vylétají z těla, mělo se za to, že když člověk sedí, duše nevyletí, je možné, že právě z této opatrnosti byly polštáře v domech mých babiček a tet tvrdě napěchované a hladké, jako tvář miminka, a velké jako pro koně, na půl postele, potom nezbývalo místo na natažení nohou a spalo se tak, a duše nevylétala, nikdo neumíral v posteli ve spánku, a vůbec nikdo neumíral, tolik tam bylo lásky.

Milý Czesławe,

otázka kde? je pro mě stejně osobní jako kdo?, mám na mysli místo mého narození a nemohu na sebe bohužel aplikovat tvou skvělou formuli vlast je jazyk, protože moje babička a její sestra, i když žily v jedné vesnici, nazývaly nedaleké městečko, kde jsem se narodil, různě, ostatně i svou vesnici nazývaly různě: ta první – s třemi hlubokými „o“ – Rohozno, s přízvukem na druhé slabice, ta druhá s jedním výrazným „o“ a přízvukem na „i“ – Rohizne, a to bez ohledu na úřední nápis Rahozna bílým písmem na modré silniční značce na komunikaci mezinárodního významu Brest-Moskva, ke které byla otočená zadní zeď chléva, ale chléva si nevšímej, to se jen pořád ještě pokouším napsat první větu, vysvětlit, odkud pocházím – z Beresťa, jak říkala babička, z Bjarescja, jak vyslovovala její sestra, ?? ??????, jak nás učili ve škole, z Bresca-nad-Bugem, jak říkali naši příbuzní z Polska, nebo dokonce from Brest-Litovsk, jak upřesní moji odpověď tvůj známý, básník Robert Conquest, legendární autor klasické práce o sovětské historii The Great Terror, jehož jsi kdysi nazval básníkem, který měl pravdu, a já nepopírám, že pravdu má, ale jeho dlouholetá pomocnice Emmy D. neměla pravdu, když jsme v pracovně v Hoover Institution, zavalené knihami, brožurami a časopisy, ve třech mluvili o dějinách mé vlasti, protože nevěřila, že země, odkud pocházím, skutečně existuje, i když, že zrovna ona se ozývá – z příběhu její rodiny jde hlava kolem: indický kmen, který se nepohodl se sousedy a musel hledat útočiště v Africe, kde spolu s novými sousedy založil Keňu, a to mimo jiné i v posteli, což je ovšem velmi přenesené, protože kde by se tam vzala postel, ať už s poniklovanými koulemi nebo bez nich, ale druhá, neindická půlka jejích předků jsou Masajové – čistokrevná africká garda, muži stvoření pro lov a ženy stvořené pro muže – jednou Emmy přišla do mé malinké pracovny v Hoover Tower, odložila si nové sako barvy jarní trávy, které si den předtím koupila v obchodním centru Stanfordské univerzity, ukázala mi štítek: Made in Belarus a řekla hm, takže tebe tam taky vyrobili? docela dobře se u vás vyrábí, s láskou.

Milý Czesławe,

nevím, jestli máš rád sladké, ale asi jsi měl, jako všechny děti, jako moje matka, která málem umřela už v první týden války, která začala pro Západní Bělorusko dvakrát, v roce 1939 a pak ještě jednou v roce 1941, ale málem umřela nikoliv kvůli kulce nebo bombám, ani pod pásy tanků nebo na mině, ale kvůli čokoládě – důstojníci pěchotního oddílu Wehrmachtu, kteří si postavili stany v dědově zahradě, nabídli nejmenšímu dítěti, čtrnáctiletému děvčeti, nikdy nevídaný černohnědý div v šustícím stříbrném alobalu a ta snědla všechno, co dostala, ale pak ji to tak zkroutilo, že si všichni mysleli, že je šlus, ale ne proto, že dobrota byla otrávená, ale proto, že z takového množství tučného kakaa se jí zauzlila střeva, a bylo štěstí, že byl nablízku německý lékař, který ji stihl zachránit před sladkou smrtí, za což jsem mu já, jako zainteresovaná osoba, velmi vděčný, ale vůbec nejsem vděčný skoro za to samé komsomolcům, kteří o pár let později neměli čas ji zabít, přestože se o tom rozhodlo, protože už učila ve vesnické škole a nejen že učila prcky a své vrstevníky číst a psát, ale v šestnácti letech už byla ředitelkou, a tedy spolupracovala s okupační vládou a byla určena k likvidaci, ale k tomu německému lékaři vděčnost cítím a ke komsomolcům bůhvíproč necítím, smysl je asi v záměru, který není méně důležitý než výsledek, význam bez záměru fakticky neexistuje, protože, když si třeba vezmeme smrt jako výsledek, bez ohledu na jeho nezvratnou konečnost, i pro jednoho člověka tento výsledek může mít úplně různé významy – zemřít ve spánku (jako mladý? starý?), při letecké katastrofě (udeřil blesk? selhal motor? vybuchla bomba?), na rakovinu (po Černobylu? dědičnost? pozdě na to přišli?), vzít si život (nešťastná láska? týrání? eutanazie?), umřít od zaskočené rybí kosti, stát se obětí maniaka, obětovat se pro záchranu jiného, dostat rozsudek smrti u soudu, navíc je třeba upřesnit – za co: za slova, za činy, za příjmení rodičů, za tvar nosu, za barvu pleti, za adresáta svých modliteb, kvůli procesní chybě, na rozkaz, takhle i ta nejobecnější, obvyklá, nejčastější (spolu s narozením) věc na světě, úplně a nezvratně konečná, ale bez toho, co bylo před, po a kolem (nezapomínejme na polštáře!) neznamená skoro nic, stejně jako je slovo Evropa nahé bez adjektiva Rodná, které znamená záměr a má v roce stého výročí tvého narození 850 milionů obyvatel, o čtvrt miliardy víc než v roce, kdy vyšla tvá kniha, to znamená o tolik více přívlastků multikulturalismu, o kolik je víc polštářů, v jejichž jazyce se nesmrtelnost překládá slovem, kterým jsi zakončil svou knihu: love.

Z běloruštiny přeložila Veranika Bialkovičová.

Alexander Lukašuk (1955) je běloruský novinář, spisovatel, redaktor, překladatel a dokumentarista, absolvent Institutu cizích jazyků v Minsku. Od roku 1993 je ředitelem běloruské sekce Rádia Svobodná Evropa, žije v Praze. V letech 1990–1994 byl členem parlamentní komise pro vyšetřování zločinů Josifa Stalina. Je autorem uznávaných knih o běloruské moderní historii.

Čtěte také:

Josef Škvorecký – Lubomír Dorůžka: Dopisy přes oceán

Sylva Fischerová: Legenda

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.