Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Aleksander Kaczorowski: Ať nás kurva zabijou!

Aleksander Kaczorowski

Ať nás kurva zabijou!

Poláci žijí v zemi, kde se hranice nekryjí se zeměpisem srdce, kde se stále mluví o válce. Andrzej Stasiuk se narodil patnáct let po jejím konci. „Moje dětství bylo prostoupeno válkou,“ píše ve své nejnovější knize, Deníku psaném později. „Vlastně jsem se zlobil, že skončila, že se všechno musím dozvídat od starých tet a babiček, že se jich musím ptát, jak vypadají hořící domy, pacifikace, zastřelení člověka, hromadné popravy, bombardování, dělostřelba atd.,“ píše. „Určitě proto jsem jel do Bosny. (...) Bosna, to byla poslední evropská válka, na kterou jsem se mohl spolehnout.“ Cítil jsem totéž, když jsem nemohl odtrhnout oči od obrazovky, na které po tři roky hořelo Sarajevo. Podvědomě jsem válku prožíval, jako by se stejně dobře mohla odehrávat u mého paneláku. To by bylo normální, v souladu s řádem věcí. Vždyť jsme si celé dětství hráli na válku. Nenormální bylo, že nakonec žádná nebyla.

Je v nás ukryta „martyrofilie“. Stasiuk: „Moje země, zvyklá na hlomoz, na historický záhul, na dárcovství krve, jako pes kost vyhlíží masakr, průvody, oplakávání, funusy. Ať nás kurva třeba zabijou, ať se vidí! (...) Proto jezdím do Srebrenice, abych o tom všem přemýšlel. O své vlasti, která pláče po masakru, ale nemá už odvahu jako Balkán a musí oplakávat staré mrtvoly. Vykopává je z hrobu a vleče před zraky lidí. (...) Po týdnu zůstává jenom seškrabávání vosku z chodníků.“

Svébytnost a originalita Stasiuka, který se tím jako snad jediný polský spisovatel své generace dnes zabývá, je vidět dobře, když ho srovnáme s Stanisławem Catem Mackiewiczem (1896–1966). Oba byli vězněni, Cat sanačním režimem, Stasiuk komunisty. Oba jsou nedůvěřiví k zakrslé podobě polského ducha. Lhostejní k Západu a jeho lesku vidí Polsko v kontextu Střední a Východní Evropy jako přirozeného prostředí. Mají jedno téma, posedlost – Polsko. A píší o něm beze strachu.

Stasiuk se nenechá svést exotikou míst, ba zaznamenává mrzutou podobnost s rodnou zemí. O mužích z albánského města Kukes píše: „Seděli v těch padělaných botách italských pasáků, v těch teploušskejch zrcadlovkách, seděli na kraji stoky a ani jim nepřišlo na mysl, aby s tím smradem něco udělali.“ Jak mladí muži od Wołominu, kteří „připomínají kluky z Bajram Curri, z Kragujevace, z Prištiny. Jenom nemají ten pasáckej šmrnc, pouze východní zavalitost. (...) Nad mrtvým ramenem řeky nedaleko domu, kde dědeček klekal před oltářem z krepového papíru, pořádají víkendové pikniky“.

Cat byl pohroužen do dějin, Stasiuk působí jako pohroužený do současnosti a – do prehistorie, kterou nikdo nezapsal, protože nikomu nepřipadala důležitá. To jsou zapomenuté dějiny rolníků, ztracený svět předků většiny Poláků, o kterém nevíme víc než Afroameričané o mravech pasažérů otrokářských lodí. Stasiuk píše o Polsku, jako by neexistovalo nic kromě současnosti, imitující Západ, a prehistorie, jejíž stopy hledá ve Východní Evropě. Jako by věřil, že ti rumunští Cikáni, albánští horalé nebo polské babky, které se modlí u kapliček podél cest na Podlesí, jsou chodící relikty minula, které mají víc pravdivosti než umělohmotná, zglajchšaltovaná realita postkomunistické Evropy.

Asi má pravdu, mně to tak připadá. Snad že když přemýšlím o předcích, zadrhnu se na pradědech – dál je černá díra, temno nevolnictví. Je mi blízký, když s láskou píše o dědovi, rolníkovi, který ve vsi u Bugu řídil sbor žen před obrazem Matky Boží, i když píše o obyvatelích svých rodných končin, naditých masem a steroidy, kteří po vesnicích řádí v bavorácích, koupených za bůhvíco. V jejich žilách plyne tatáž krev jako v našich. Jen naši otcové utekli do měst, a ve městech byly knihovny, chodili jsme tam, a ne do posilovny, takže nemusíme krást ani makat na poli, v Lidlu nebo v Londýně. Ale to hlavní město, zježené skleněnými věžáky, mizerná nápodoba Berlína nebo Moskvy, není naše.

Je jinde. V úvahách o generacích rolníků, z nichž šlechta udělala dobytek. Nenávidíme tu polskou šlechtu a nenávidíme ty rolníky. Nenávidíme sami sebe. Je jediný lék – církev, kostel. Tam na nenávist na chvilku zapomínáme, jak v Licheni, obří novostavbě mariánského poutního chrámu. „Vstoupil jsem s úmyslem ohrnovat nos, ale brzo mě to přešlo,“ píše. „Trochu plaše jsem se protahoval mezi lidem, který to vztyčil. S lehkým pocitem zrady jsem hleděl na staré ženy, které si prohlížely nejkrásnější věc v životě. (...) Tolik let jsem se při hledání duše a tajemství té země potloukal, a nacházel jsem jenom smrad někdejších mrtvol nebo pradávný import a opičení po světových myšlenkách a módách. A zatím tady, dvacet kilometrů od Koninu, vznikla Sagrada Familia Východu, Tádž Mahal mé vlasti. (...) Naše archa, už na věky nepotopitelná.“ V popisu je ironie, ale i obdiv, sounáležitost, třeba navzdory vlastní chuti a vůli.

Ta kniha jako snad žádná v jeho díle končí smířením s Polskem. Po putování do desítek míst Balkánu Stasiuk s davem turistů přestupuje práh někdejšího aristokratického sídla v Łańcutu. Všichni mají nazouváky. „Nohy v tom kloužou, ale pořád je to nějaká bota, a ne bosost nevolníka. Vstupovali branou na panské a cítili se jako doma. Bez bázně. S aparáty. Postkoloniální lid. Ztrýzněný ovšem nejvíc ne cizinci, ale vlastními lidmi a celá staletí. (...) Tetovaný a posypaný jakýmsi blyštivým šuntem. Polsko. Zmrtvýchvstalé. (...) Hleděli na někdejší bohatství a nijak je to neohromovalo. Jejich pradědové to chtěli mít, nebo aspoň podpálit. (...) A oni hleděli a už nechtěli nic. Měli své.“ Zde se i sám Stasiuk osvobozuje od pocitů křivdy. A dokazuje, že je dnes nejvýznamnějším polským spisovatelem.

Andrzej Stasiuk: Dziennik pisany później, fotografie Dariusz Pawelec, Czarne, Wołowiec 2010, 168 s.

Aleksander Kaczorowski (1969) je polský novinář a překladatel české literatury, nyní pracuje v týdeníku Przekrój.

Čtěte také:

Pavel Mertlík: Kde kořenům krize

Joana Radzyner: Dobré pre knihu, zlé pre krvný tlak

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.