Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 2 > Náčrtník z Olomouce: Sněženky pro Chadrabu/Polský ruch

Náčrtník z Olomouce

Sněženky pro Chadrabu / Polský ruch

Nejprve položíme sněženky na hrob prof. Chadraby (1922–2011), ikonologa z Olomouce, který nám letos v lednu poskytl poslední rozhovor-testament (Listy 1/2011). Pak obrátíme zraky k severu. Do Vídně si už uměnílačný našinec navykl zajíždět pravidelně. Je to často smysluplnější než bezradně brousit po Praze. Že má Albertina zdatného konkurenta v Mezinárodním centru kultury na hlavním rynku v Krakově, však ví málokdo. Naštěstí v Olomouci se to už ví. A tak je naší povinností berichtovat o tamějším pozoruhodném ruchu. Krakovská výstava Grupa Bloomsbury o britské bohémě sdružené kolem Virginie Woolfové byla velikou událostí. Také o polském moderním umění toho stále mnoho nevíme. A o polské výtvarné emigraci v Paříži už vůbec nic. Muzeum Narodowe v Gdaňsku loni představilo vynikající kolekci ze sbírek Polské knihovny (Biblioteka Polska) v Paříži. Bienvenue, Pologne!

Za Rudolfem Chadrabou

Jako by si sám napsal nekrolog do této rubriky. Poslední rozhovor s evropsky proslulým ikonologem, nepochybně největším vědcem, který ve 20. století žil v Olomouci, se odehrál ani ne měsíc před jeho nečekaným odchodem. Nestihl jsem mu už předat výtisk, a mnozí z nás už mu nikdy nestihnou povědět, co pro nás znamenal. Za dokonalého nezájmu magistrátu města Olomouce (co takhle Chadrabova ulice v budoucnu?) odešel do ticha předjaří. Měl jsem tu čest jej posledních pár let tu a tam navštěvovat, a když jsem po smrti přišel do jeho pracovny, všiml jsem si, že v knihovně si opřel drobnou kresbu muže s dýmkou a pod ní bylo tužkou: Aimé van Santen. RCh 50. Chadraba se s tímto holandským slavistou a kafkologem, který na přelomu 40. a 50. let působil jako lektor na olomoucké univerzitě, přátelil. Ano, na konci své pouti byl v myšlenkách stále na začátku své dráhy – v Semináři estetiky prof. Markalouse v kapitulním děkanství u Dómu. Když ho pak z Dómu vynášeli kolegové z Katedry dějin umění, varhany hrály z Händelova Rinalda tu tklivou, pomalou sloku: „Lascia ch‘io pianga la cruda sorte, E che sospiri la liberta!“, která se pomalu mísila se zvukem zvonů a dobrá stovka lidí hleděla za mizejícím pohřebním vozem. Na hřbitov dorazila jen hrstka. Převažovaly bílé gerbery a žluté narcisy. Někdo do díry hodil svazeček sněženek.

-vod-

Veselá, smyslná, proměnlivá a stále kontroverzní: skupina Bloomsbury ve střední Evropě

Když čtete o Bloomsberries, jak se jim říkalo mezi přáteli a sympatizanty, nejprve se potkáte se skvělými osobnostmi: spisovatelkou Virginií Woolfovou, ekonomem Johnem Maynardem Keynesem a s malíři – Vanessou Bellovou, Virginiinou sestrou, Duncanem Grantem, Vanessiiným dlouholetým milencem, Dorou Carringtonovou, žijící v menage a trois s Lyttonem Stracheyem a Ralfem Partridgem, či s Rogerem Fryem, rovněž dlouholetým Vanessiným milencem, který založil umělecké dílny Omega. I  v tomto letmém přehledu členstva skupiny Bloomsbury třeba si povšimnout epitet z jejich osobních životů: sestra toho a toho, milenka toho a toho, přítel té a té... Přese všechny společné zájmy a umělecké výkony početných členů britské avantgardní skupiny, spjaté s londýnskou adresou Gordon Square 46, district of Bloomsbury, kteří byli těsně spojeni společensky, pokrevně, přátelstvím nebo (pokrokově) sexuálně – ke škodě jejích uměleckých a teoretických výkonům – provokuje Bloomsbury trvale veřejnost především k diskusím o jejich way of life. Tyto diskuse jsou však pro nezaujatý pohled na jejich díla zrádné. Zejména v dobách, kdy byly aktivity bloomsburiánů v 70. letech 20. století znovu objevovány. Když bylo tehdy opětovně vydáno dílo Virginie Woolfové, nebo i biografie jednotlivých členů, kupříkladu Lyttona Stracheye, rozruch okolo sester Stephenových (dívčí jména Virginie Wolfové a Vanessy Bellové), jejich přátel a milenců dosáhl hrozivých rozměrů intelektuální mýdlové opery – jak poznamenala Frances Spaldingová ve svém příspěvku v katalogu první polské přehlídky umění skupiny Bloomsbury v roce 2010 v krakovském Mezinárodním centru kultury. Veřejné zaujetí soukromím členů skupiny a také filmové reflexe fenoménu Bloomsbury (vzpomeňme filmy jen z nedávné doby Carrington, 1995 či Hodiny, 2002) jistým způsobem, překvapivě, trvají doposud. Diskuse o jejich nekonvenčním soukromí, sexuálním životě (často uspořádaném v homosexuálních, bisexuálních polyamoriálních vztazích) byly samozřejmě notně živeny protagonisty samými za úmyslem útoku na viktoriánskou a postviktoriánskou společnost. Po způsobě Wildově, ale organizovaně, skupinově, ale také ne vždy zcela konsensuálně se všemi členy. Spojené nádoby soukromí a umění uvnitř tak silných individualit pochopitelně stále přitahují a zakládají nepochybně souvztažný dynamismus: pravidelná výměna myšlenek (od roku 1905 na Gordon Square, každý čtvrtek večer), sociální síť, která hustě prorostla, fakt, že byli sami sobě často inspirací a také prvním publikem – toto vše ukazuje, že je jistě legitimní probírat osobní vazby členů Bloomsbury, v ideálním případě – samozřejmě ve vztahu k jejich dílu.

V polsko-anglickém katalogu Grupa Bloomsbury. Brytyjska bohema kręgu Virginii Woolf (Międzynarodowe Centrum Kultury, Krakov 2010) můžeme objevit obě strany mince: v esejích Tony Bradshawa, Krystyny Stamirowské a Frances Spaldingové (jen namátkou vybraných) lze nalézt obojí. Členové Bloomsbury jsou rovněž vyobrazeni v malých medailonech na konci edice a lze se rovněž potěšit dlouho opomíjenými výkony jejich intelektálního salonu, který se nejprve scházel v Londýně a během I. světové války v legendárním venkovském sídle Charleston v Sussexu: malby Duncana Granta, Vanessy Bellové, Dory Carringtonové a outsidera skupiny Marka Gertlera, původem haličského žida, vyprávějí o estetickém pohledu na bloomsburiánskou povahu a životní názor. Vidíme, jak Roger Fry, který založil umělecké dílny Omega (které působily od roku 1913 do I. světové války) a rovněž působil jako teoretik skupiny, postuloval pohled na lidskou bytost a na přírodu, jenž je hluboce ovlivněn postimpresionismem (Fry sám zorganizoval nevybíravě napadané výstavy Maneta, Cézanna, Braquea, Picassa ad.) a sledoval požadavek jednoduchosti, spontaneity, barevné rozpustilosti a intimity. Jestliže německý Bauhaus, který je často uváděn jako protipól k Bloomsbury, byl založen na serióznosti a průmyslu, Bellová and Co. vytvářeli ze svých obrázků, keramiky, obálek knih (několik skvostných ukázek obálek z produkce nakladatelství Hogarth od Vanessy Bell pro její sestru Virginii přináší i katalog) rozpustilé dekorace a „řemeslnůstky“. Dům Charleston, kde se scházeli pacifisté během I. světové války, byl skvělou ukázkou toho, co chtěla Bloomsbury: ornamenty se často měnily, celý dům, stěny, nábytek, obyvatelé, zahrada atd. se staly plátnem obrazu: jak se život proměňoval, jejich barvy a dekor s ním. Umělecké dílny Omega se nikdy nestaly industrií v bauhausovském smyslu: ale Charleston v Sussexu přežil dodnes; paradoxně i díky obchodu v něm situovaném, kde se prodává keramika a reprodukce obrazů Bloomsbury, které byly dlouho veřejností zapomenuty a kritikou zavrženy. Tehdy se nakonec pod tlakem být či nebýt Bloomsbury stalo seriálním. A znovu je domovem umělcům. Když Duncan Grant, který v něm žil a maloval až do své smrti v roce 1978, zemřel, Charleston (i on sám) upadl na dlouhý čas v zapomnění a téměř se rozpadl, jenže na pomezí zániku se dostal opět do zorného pole zájmu veřejnosti. Dědicové jmění Vanessy Bellové nakonec přispěli k jeho obnově. „Umělecké dílny Bloomsbury“, od počátku 80. let v péči Tony Bradshawa, také přispěly k tomu, že se „Bloomsbury art“ udrželo na uměleckém trhu. Jeho výstavy, publikace a činnost nakonec vedou i k takovým přehlídkám, jako byla ta loňská v Krakově. Zaplnila mezeru v našem poznání britského umění 20. století a ukázala, že jeho avantgardní část (zejména ve výtvarném umění) nebyla pouhou slabou nápodobou francouzských vlivů, ale rovněž ryzí, původní a k svébytnému „Gesamtkunstwerku“ spějící částí celku, jak se zjevila ve svobodném intelektuálním kroužku Bloomsbury.

Sabine Voda Eschgfäller

Artyści polscy w Paryżu

Dokud u nás nebude k vidění Witkacy, Makowski, Wyspiański, abych jmenoval jen ty nejostudnější mezery v našem poznání, nebudeme vědět o polském 20. století v umění nic. Ba, co víc. Proč jen o polském? Mnoho Poláků patřilo v minulém století k významným reprezentantům evropské moderny i k členům École de Paris. A to je de facto – alespoň pro první polovinu toho století – totéž.

Tak významnou instituci, jako je Biblioteka Polska v Paříži, která opatruje na 200 tisíc knih, 3000 rukopisů, 25 000 kreseb a grafik, bezmála 5000 map, 1000 titulů časopiseckých, na 90 tisíc společenských dokumentů, 5000 fotografií, 1420 obrazů a 350 plastik, Češi nikde nemají. Byl tu sice mezi lety 1972–1992 učiněn velkorysý pokus vytvořit ve vestfálském Museu Bochum z iniciativy Petra Spielmanna největší kolekci českého moderního umění 20. století s více než tisíci obrazy, grafikami a fotografiemi, ale ten bohužel za dokonalého nezájmu českého státu nyní skomírá v zapomnění.

Biblioteka Polska v Paříži byla založena roku 1838. Od roku 1853 sídlí ve čtyřpatrovém domě na Quai d‘Órleans č. 6 poblíž mostu sv. Ludvíka. Za jejím vznikem stálo Towarzystwo Historiczno-Literackie ve Francii, které roku 1832 založil kníže Adam Jerzy Czartoryski. Od roku 1854 pak v něm působil jako vicedirektor Adam Mickiewicz. Mezi mnoha dary a pozůstalostmi, které v 19. století do knihovny přibyly, se skvějí zejména první vydání Koperníkových spisů, kroniky a herbáře ze 17. století a také polonica z barokních a klasicistních tiskáren v Krakově, Vilniusu a Poznani. Ve sbírkách jsou chovány především dokumenty k tzv. Velké emigraci, pozůstalosti Adama Mickiewicze, Marie Curie-Skłodowské, dále nesčíslné mapy, veduty a plány bitev od 16. století i práce velkých kartografů 18. a 19. století. V rámci knihovny funguje salon Adama Mickiewicze, salon Fryderyka Chopina nebo muzeum Bolesława Biegase, velkého avantgardního malíře z Paříže 20. a 30. let. Svoji pozůstalost tu také zanechal dlouholetý kurátor Museum Petit Palais v Paříži Kamil Gronkowski. Asi nejvýznamnější jsou tu sběry (zbiory) Mickiewiczových rukopisů Pana Tadeáše, Dziadů a mnoho dalších, které knihovně odkázal spisovatelův syn Władysław. Chopinův salon je jediným veřejným muzeem v Paříži, které je tomuto velikánovi zasvěceno. Sám Chopin byl členem Literárněhistorického sdružení. Je tu jeho posmrtná maska i originál odlitku rukou, který zdobí jeho hrob na Pere Lachaise, a mnoho dokumentů a výtvarných děl zpřítomňujících jeho vztah k George Sand a mnoha jiným osobnostem.

V Gdaňsku se podařilo představit díla padesáti umělců zastoupených v Bibliotece. Většina jmen je stále terrou incognitou i pro české odborníky. Zmíním se tu abecedně a telegraficky jen o několika z nich, které znám sice jen z reprodukcí, ale přesto jsou pro mne objevem. (Výstava samotná mi bohužel unikla.)

Především je to Bolesław Biegas (1877–1954), sochař, malíř, mystik, který se objevil v Paříži roku 1901 a žil zde až do smrti. Jeho dílo bývá řazeno do širokého proudu symbolismu a spirituální abstrakce. Ačkoli jeho význam nikdy nepřesáhl význam např. Františka Kupky, byl v hledáčku kritiků mj. Émila Verhaena či Guillauma Apollinaira a v posledních letech je oprávněně znovu doceňován. Dvě reprodukované práce Gesty profetycne (1935) a Pałac Królowej Syren (1928/1929) jej řadí k tomu nejzávažnějšímu, co výstava ukázala.

Dále je to Biegasova souputnice a přítelkyně Olga Boznańska (1865–1940), která po studiích v Mnichově dorazila do Paříže roku 1898 ve svých 33 letech a okamžitě se stala důležitou součástí polské výtvarné enklávy nad Seinou. Její portrétní tvorba je pozoruhodná, ačkoli vychází z postimpresionistického názoru, dospěla postupně k výjimečné téměř monochromatické tvorbě, která balancovala na pomezí pozdní dekadence, expresionismu a existenciální malby 30. let (Chaim Soutine atp.). Její uhrančivé autoportréty si v ničem nezadají s malířskou silou hnědí, okrů a šedí např. Aléna Diviše.

Vlastimil Hofmann (1881–1970), narozen v Praze v česko-polské rodině, byl členem Skupiny výtvarných umělců Mánes i uskupení Towarzystwo Artystów Polskich Sztuka. Je zastoupen i ve sbírkách Jiřího Karáska ze Lvovic a jako takový je skrze slovanskou galerii tohoto dekadenta a sokola znám i u nás. Na výstavě byl zastoupen vynikajícím portrétem Tadeusze Makowského. Makowski, Malczewski, Nawrocki, Ołpinski, Wyspiański, Zawado a mnozí další z krásného katalogu (Artyści polscy w Paryżu. Zbiory artystyczne Biblioteki Polskiej w Paryżu, red. Anna Fortuna, Gdaňsk 2010. Muzeum Narodowe w Gdaňsku). Dokud nám budou znít jako neznámé šifry, budeme toho stále vědět tolik, kolik víme nyní. Téměř nic. Au revoir, Pologne!

David Voda

Čtěte také:

David Voda: Náčrtník z Olomouce – Sch(merz) sprach Chadraba

Galerie a Architektura: Brvy pod sklíčkem

Obsah Listů 2/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.