Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 3 > Petr Pithart: Laudatio

Petr Pithart

Laudatio

Proneseno při předání ceny Františka Kriegla, udělené Nadací Charty 77 panu Liboru Michálkovi

Že je anglické slovo whisteblower, tedy ten, kdo upozorní na páchanou nepravost, zejména pak na korupci, rozšířené po celém světě, mne utěšuje a smiřuje s rolí toho, kdo je u nás, „v této zemi“, jak se pořád rozpačitě říká, ukazován právě jako – úkaz. Pomalu jako úkaz pouťový. To jsem už přes dvacet let já, a vůbec mne to netěší, a jste to už dnes – a budete i zítra, vážený pane Libore Michálku, Vy. Máte pevně stát na pódiu a v tváři mít povinný ruměnec toho, kdo je zaslouženě chválen.

Ujišťuji vás, že se budete cítit občas trapně. Hele, ten vysokej, to je ten udavač... Práskač Michálek... Ten, co potopil našeho Pavla Drobila... Hele ho, jak se tváří, no jo, Pan Čistý... Bonzák... To je ten, co prej – ale to víš, kdoví, jak to vlastně bylo...

Kdo ví, jak to bylo: Hašek to vystihl odposlechnutými slovy našeho skeptického lidu: To je syn toho probodnutýho, to bude asi taky pěknej lump... Rusové zase říkají: To víte, že Prochor Iványč ukradl kolo? I jděte! Já slyšel, že mu kolo ukradli? Kdo ví, možná ukradli, možná ukradl, na každý pád má něco se soudama...

Právě že anglické slovo ukazuje, že tu naštěstí nejde jen o náš problém, že platí zřejmě jakási všelidská sociologická konstanta „držet ústa a krok“ se svými, „nekálet do vlastního hnízda“, nedělat v domácím bazénu vlny, ba ani vlnky. Plus všelidský imperativ „nepálit si prsty“. Jaký – proti těmto věčným a všelidským imperativům – stojí jiný všelidský imperativ, který tu a tam někoho osloví, kterým se občas někdo cítí zavázán?

Mám snad mluvit o Immanuelu Kantovi? To bychom si dali, to už bychom nemohli vystrčit na ulici ani nos. O desateru Božích přikázáních?

Myslím, že by mělo stačit nejobyčejnější povědomí o tom, že to či ono „se nedělá“. Dříve to lidé věděli o to víc, oč méně znali paragrafy zákonů. Neznali paragrafy, ale měli to, čemu říkali skrupule. Nemohli prostě jen tak udělat něco, co se nedělá. Leckdy ani přesně nevěděli, proč se to nedělá, jen by jim ten scrupuls, ostrý kamínek, dloubal ve svědomí, ležel jak závaží na duši... zkrátka skrupule. Silné staré slovo, které vychází z oběhu, bohužel. Protože předpokládá schopnost stydět se. Nepříjemná, ale naprosto podstatná definice člověka: tvor, který se dokáže stydět, protože má kromě podvědomí a vědomí i svědomí. Kde mizí stud, jsou skrupule nesrozumitelné slovo. Stud mizí tam, kde všelidská pravidla platí méně než pravidla našinců, kde mínění není veřejné, ale jen naše. Anebo jejich, tamtěch.

Celý ten propletenec dilemat kolem toho, co se dělá a co se nedělá, dá se vyjádřit jedním ze sedmi pádů české mluvnice, totiž pádem třetím: Komu? Čemu? Komu či čemu jsme zavázáni? S kým jsme solidární? Anebo s čím jsme solidární? Jsme zavázáni našincům, našemu týmu, našemu plejerovi, který dal gól rukou, ale soudce to neviděl, našemu národu, kterému všechno předem odpouštíme? Anebo jsme vázáni něčím. Pravidly fotbalu, právním řádem, deseti příkazy a zákazy, vytesanými do dvou kamenných desek a snesenými z hory Sinaj Mojžíšem, články ústavy, napomenutími, které nám vštěpovali rodiče

Není jen pouhou hrou slov, když teď řeknu, že obecně platí především být vázán pravidly a teprve potom být zavázán našincům. Problém je v tom, že příliš mnoho z nás si tuhle otázku buď vůbec neklade nebo si na ni odpovídá jinak.

A tak když nebudu solidární s našinci, s našim mančaftem, s naší vesnicí, s naším úřadem, s naší firmou, ale s nějakým pomyslem, který se člověku ani nechce vyslovit, protože se ostýchá odvolávat se k Mojžíšovi natož ke Kantovi, mám malér. Asi leckde na světě. U nás spíše větší než menší malér. My jsme totiž pořád zjevně nastraženi proti institucím vůbec, zejména proti státu, byť už je to stát náš vlastní. Je rozdíl chytit zloděje doma na zahradě, a chytit ho ve sklepení státní banky. O prvního s gustem zlomíme hůl, s druhým spousta z nás tak trochu cítí.

Ale nebýt těchto malérů, jakkoliv jsou v menšině, dosud bychom se jako lidstvo pobíjeli v  nekončících válkách. Kdyby totiž „naše“ mělo mít vždycky vrch nad „obecným“, „lidským“.

Tato cena se odvolává k Františku Kriegelovi. Nebyl solidární s našimi, ani se svými soudruhy, kteří podepsali, mnozí proti svému přesvědčení. Překonali zkrátka skrupule, soudruzi. Nebyl solidární se svou stranou, se světovým komunistickým hnutím, jak je reprezentoval muž s huňatým obočím. Zapískal nejspíše slabým dechem starého muže, ale je ten hvizd slyšet dodnes.

Přidal jste se k němu, vážený pane Michálku, aniž jste si asi dovedl představit, co všechno se kolem Vás bude dít. Netušil jste, že mnozí lidé kolem Vás budou utichat, že se objeví mnozí zametači i na velmi vysokých místech, kteří budou usilovně pracovat na tom, aby mizely stopy lumpárny, na kterou jste poukázal. Však už svist jejich horlivých košťat slyšíme, zrovna teď, v těchto dnech, kdy se objevil dokument dokonce opatřený úředním číslem, velící zamést vše, co by mělo vést k objasnění toho, nač vy jste upozornil.

Kdyby mělo platit jako norma, co jste jako osamělý sudí odpískal, mohli bychom nad už dnes nebohou demokracií udělat definitivní kříž. Kdyby bylo možné dostávat se do nejvyšších funkcí pomocí peněz, nota bene ukradených obci či státu, byl by to konec parlamentní demokracie.

Dobře, že jste zapískal. Je nás hodně, kteří Vám za to děkují. A František Kriegel? Ten je rád, že se v hrobě nemusí pořád obracet, naopak, leží se mu teď prý trochu líp.

(26. května 2011)

Petr Pithart (1941) je publicista a politik.

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.