Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 3 > Olga Šulcová: Naši zloději

Olga Šulcová

Naši zloději

Když tuhle v rádiu rozebírali nějaký podvod za sto dvacet tisíc korun, nepatřičně jsem si pomyslela, že kvůli pár šupům z toho dělají případ pro celostátní vysílání... (Přitom jde o sumu obnášející například můj důchod za celý rok.) Jsme těmi stamiliony a miliardami, co podle častých sdělení médií neustále kamsi nenávratně odtékají, už docela zkaženi. Krádeže kolem nás se realizují ve velkém a patrně jen v této podobě nás zajímají. Ani milion dnes moc neznamená. Ambiciózní krásky už nesoutěží o milionáře, nýbrž o miliardáře. Těch je v Česku čím dál víc a pořizují si ke svým tuzemským i zahraničním nemovitostem jachty a vrtulníky. Časem se snad zmohou na vlastní tryskáče...

Teskně hledím na svou sbírku dávnějších zlodějin. Příliš dlouho jsem se chystala z nich stvořit fejeton. Dnes ovšem mi sotva kdo něco takového vezme, když jde ze současného hlediska o pár korun anebo jen o příběh. Škoda těch krásných historek! Třeba případ ukradené palmy. Vyhlédli si ji zloději v zahradě jedné pražské vily a v noci ji na náklaďáku odvezli. Ve večerníku pak vyšla noticka s postesknutím, že palma je památná. Že ji na svém pracovním stole míval Jan Evangelista Purkyně – význačný český vědec z doby obrození, obětavý podporovatel Boženy Němcové. Ještě týž den v noci byla palma na zahradě břevnovské vily zpátky! I zloději palem mohou být vlastenci... Anebo mladiství lupiči v mateřské škole: neodolali rozloženým kolejnicím s vláčky v jedné ze tříd školky a při plně osvětlených oknech, zářících do tmy sídliště, si tam hráli až do příchodu policie... Bez půvabu není ani náhodně vyslechnutý rozhovor před víc než dvaceti roky. Došlo k němu na malé železniční zastávce v západních Krkonoších. Potkali se tam dva muži středních let, hlasitě se vítali a jeden druhému sděloval, že byl teď nějakou dobu „mimo“. Ono „mimo“ byl kriminál. Dotyčný s uznáním hovořil o svém spoluvězni. Ten totiž – byť denně chodil do práce – dokázal vedle toho za dva měsíce udělat osm chat. Kolikpak jich asi udělá teď, kdy razítko zaměstnavatele v občance není podmínkou?

Minulá doba ovšem – co se kradení týče – neměla jen tuto folklórní tvář. Skrývala ještě jinou, té dnešní velice podobnou. Ředitel tiskárny, v níž jsem pracovala, si z erárního materiálu postavil v Praze vilu. (Když pak s manželkou zimu co zimu trávil v jakémsi narychlo zbudovaném přístavku, neboť vytápění vily elektřinou bylo drahé, jevilo se to jako boží trest.) Jiní ředitelé si nechávali vozit rovnou domů nové kuchyňské linky, role linolea a koberců, sifonové boxy nebo sedací nábytek, oficiálně určené pro firmu.

V druhé polovině osmdesátých let už leccos velkozlodějského i veřejně vybublalo. „Kde je soudružská skromnost?“ ptali se v novinách rozhořčení čtenáři a poukazovali na to, že kanceláře vedoucích jsou leckdy zařízeny jako luxusní obývací pokoje, že jsou v nich bary, plné alkoholu, a v moderních kuchyňkách se v pracovní době připravují minutky... Dokonce na toto téma jednal parlament a v novinách se objevovaly zprávy třeba o tom, že celníci si přivlastňovali věci propadlé v celním řízení a brali úplatky, za což vyfasovali osm až devět let a vysoké pokuty, anebo že někteří vedoucí pracovníci Nové huti v Ostravě-Kunčicích a v podniku zahraničního obchodu Ferromet v Praze zas různými machinacemi přišli k milionům. A tak dále... Šlo v takovýchto případech vesměs o čistokrevné MUŽE KONSOLIDACE, co před lety obsadili uprázdněná místa po svých vyhozených předchůdcích. Pokud na ně nic nevyplavalo, plynule přešli do polistopadové doby, vybaveni potřebnou teorií i praxí a tím nejcennějším, co předprivatizační a privatizační proces po listopadu 1989 vyžadoval: konexemi. Leckteří z nich patří mezi dnešní boháče.

Mám ve své složce, nadepsané Naši zloději, vystřižený vtip kreslíře Renčína. Je na něm soudní síň, v první řadě obžalovaní a soudce praví: „Zahajuji líčení v kauze malých ryb...“ Dobře do tohoto vtipu zapadá jeden televizní šot. Žena tmavší pleti v něm brání svého muže, pláče a do kamery se ptá, proč on má jít sedět kvůli pár ukradeným tisícovkám, když ti, co kradou miliony, žijí na svobodě. Být to na mně, nevěděla bych, co odpovědět.

Olga Šulcová (1935) je novinářka.

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.