Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 3 > Zbigniew Bujak: Náš orgán Fuj

Zbigniew Bujak

Náš orgán Fuj

Na okraj Havlovy hry

Když sledujeme, jak odcházejí současní vládcové, diktátoři, prezidenti – anebo jak odejít nechtějí – vidíme spleť vášní, peněz, boje o vliv, za zachování moci a výsad. Vidíme tanky, tajné služby, „ústavní změny“ a opozici ve vězení. Život vrhl Václava Havla, esejistu a dramatika, do samého středu událostí tohoto druhu, či spíše za jejich kulisy. Pokud je spisovatel cosi jako médium, které „přijímá“ ducha místa a času, jenž ho obklopuje, pak Havel je médium jediné svého druhu. Je to totiž jediný dramatik, kterému se dostalo cti spravovat mocenskou funkci dostatečně dlouho na to, aby poznal všechny jemnosti situace vládnutí a „odcházení“. Nejenže on odcházel, ale sledoval odchody jiných. Všiml si jejich společného rituálu. Mění se situace nejbližší rodiny a spolupracovníků. Status a osud vlastněných movitostí i nemovitostí začíná být nejasný, a ony rozhodovaly o životním standardu. Zvláště osobní majetek vyžaduje záchranářské postupy, protože nástupce bude stopovat jakoukoliv skutečnou i smyšlenou nepoctivost, bude ničit veškeré známky síly a vlivu předchůdce. Pro „odcházejícího“ to všechno představuje skutečné, třebaže veřejnému mínění běžně skryté drama. Jsou to však dramata té úrovně, jaká známe z dějin, jaká známe ze světových divadelních scén? Havel rozepíná osud svého hrdiny mezi situací krále Leara a úředníkem odcházejícím z úřadu (výčet mazacích gum!). Takto nás uvádí do onoho světa a předvádí ho jako grotesku. Aby nám však ukázal a připomněl smysl změny, k níž dochází od Shakespearových dob, vyvolává časy (Višňový sad), kdy „odcházela“ celá společenská třída – nositel kultury a principů, ta, která vedla k dramatickému odchodu krále Leara. Višňový sad dobře ukazuje onu dobu a dobře ukazuje grotesknost oněch ne tak vzdálených okolností. Připomínka oněch dvou divadelních her dovoluje Havlovi ukázat nám různé dimenze a zdroje situace, v jaké se ocitají dnešní vládci, prezidenti, vůdci. Kdyby však chtěl divák v Havlově hře vidět pouze jedovatou kritiku těchto lidí, jejich pýchu, jejich bezradnost a lítost ze ztracených výsad, znamená to, že zbytečně ztratil čas i peníze za vstupenku. Ti vůdcové jsou totiž zrcadlem, ve kterém bychom měli spatřit odraz sebe sama jako občanů. Vždyť přece právě my jsme podlehli kouzlu jejich „velkých“ slov, že „stát je tu kvůli občanovi, nikoli občan...“. Vždyť přece nás omámila jejich slova, co udělají v hospodářství, vzdělání, kultuře. Více nebo méně omámeni jsme jim odevzdali svůj hlas. Takže se nás jejich ponížení, výsměch, pád vůbec netýkají? Proč teprve teď znějí jejich „velká“ slova prázdně a vzbuzují náš smích? Přece jsme je kdysi přijali za bernou minci a odevzdali jsme svůj osud do jejich rukou. Než si plně uvědomíme místo a roli, jakou hrajeme v oné hře, všimněme si, jak velice příznačná je nepřítomnost médií. Veřejné mínění, tedy my občané, získává obraz „odcházení“ pouze ze skandalizujícího a do korupčních struktur nové moci zapojeného plátku Fuj. Je mi naprosto zřejmé, že pokud se v Králi Learovi drama dotýká pouze královské rodiny, pokud ve Višňovém sadě sledujeme drama celé sociální vrstvy, v Odcházení se subjektem dramatu stává sám občan, „My, Národ“. Právě on je totiž suverénem, zdrojem moci. Právě my obsazujeme do hlavních rolí dnešní politiky. Právě my rozhodujeme, jaký časopis nám stojí za četbu. A tak nás nakonec reprezentuje Fuj. Začátek revoluce, reformy, volba prezidenta nesly známky velikého záměru v měřítcích Shakespearova dramatu. Závěr na nás působí jako groteska. To však my – demokratická společnost jsme scénou této grotesky.

Nepochybuji, že obsahem té hry je údiv samotného Václava Havla jako prezidenta, že i ta nejnádhernější slova, plány a programy vyslovované z nejvyššího vládcovského místa vypadají, jako by jim chyběla jakákoliv působivost. Postupně se z nich stávají prázdné, rozčilující slogany. Pro někoho jako Havel to musela být mrzutá zkušenost. Vždyť každé jeho slovo, věta, myšlenka z dob Charty 77 působivost měla. Pobízelo to k aktivitě, měnilo svět. V jednom proslovu na počest Václava Havla popsal Zbigniew Janas, jak velký význam měla četba eseje Moc bezmocných. Pro obyčejného elektrikáře v Ursusu byla ona slova zdrojem síly, odhodlání, vůle konat, měnit svět. Někomu, jako je Havel, nelze sdělit nádhernější zvěst, než je popis působivosti jeho slov. Pokud v podmínkách konspirace, podzemního tisku mohou mít slova tak velkou performativní sílu, co pak teprve síla slov prezidenta? A přece! Ve své knize Prosím stručně se Havel dělí se čtenářem o údiv, že roky transformace nepřinesly změnu třeba v tak prostém vztahu jako policista – občan. V jiné zemi se občan nebojí policisty, protože ví, že on slouží jeho bezpečí. V českém prostředí má občan stále v očích strach, sotva spatří „strážce zákona“. Jenom mezi Čechy? Každá změna vlády, změna na jakémkoliv významném místě aktivizuje všechny viditelné i tajné policie, tajné služby, prokuraturu. Tato svérázná aktivita má „odcházející“ držet v šachu. Tak začíná drama suveréna. Občan se rozhodl změnit moc, ale jeho rozhodnutí se mění v groteskní hru kdo s koho.

Snad to má smysl, abychom my občané četli Odcházení jako svébytný filozofický traktát. Nejsou v něm zbytečná slova, situace, postavy a odkazy. Správě autor varuje, že každé krácení může potrhat významovou síť, čímž drama zbaví zásadního obsahu. Nástroje k analýze a vnímání takového „traktátu“ máme. Platónovy dialogy jsou zde dobrým ukazatelem. Scénické nástroje, jako jsou odkazy na Krále Leara, Višňový sad, višňové stromy padající pod pilami dřevorubců také mají filozofickou předlohu a postup objevování významu, to jsou Nietzscheho díla. Když už se vydáme po této stopě, uvidíme, že díky spojení intuice dramatika, svého druhu jedinečnému, díky zkušenosti performativní síly slov v době boje s diktaturou, střetu s praxí vládnutí získáváme od autora neobyčejný dar, náhled do dilemat současného mechanismu moci a oné zvláštnosti, jakou se stal současný „vladař“ a jeho způsob existence ve veřejném mínění. Hlas vyzývající z reproduktoru k přirozenému chování na jevišti míří, jak tomu rozumím, k nám, suverénovi, občanovi. Má nám pomoci uvědomit si, že to, čeho se účastníme, nejsou pro autora divadelní gesta, není to jednorázová kulturní událost. „Hlas“ nám má připomenout, že právě takto se odehrávají události, které jsme uvedli do pohybu jako suverén, že se to děje za naší aktivní účasti a proto, aby byla uspokojena naše očekávání. Nedivme se tedy, že z toho vyplývá groteska. Bojím se jenom, že Odcházení je hra veskrze česká. Kdybych měl někde hledat mistry grotesky, pak jenom v českých zemích. Je schopna v překladu do jiného jazyka, hraná v jiném kulturním prostředí sdělit, vyjevit hloubku významů? To je zřejmě možné, ale pokud se nějaký režisér domnívá, že je to dílo pouze dobré, ať si je hned odpustí.

Václav Havel jako pronikavé médium, vnímající ducha místa a času, nám, pozorovatelům a účastníkům představení, neponechává žádné iluze. V kultuře dnešního veřejného života „odcházejí“, tedy zvrhávají se všechny ideje. Soustředíme se totiž pouze na to, abychom ze zdvořilosti vypnuli mobilní telefon, když se mluví o „vítězství pravdy a lásky“. Po představení zapneme telefony, abychom se ze světa idejí vrátili ke kusým sdělením Zuzanina světa. Pokud si však myslíme, že Zuzana je v této hře málo důležitou postavou, těžce se mýlíme. Vždyť ona je jediná osoba, která ví věci, o nichž ani my, ani Rieger nemáme ponětí: „Ty nevíš věcí, tati –“

Zbigniew Bujak (1954) je polský činitel demokratické opozice před rokem 1989; politik a politolog.

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.