Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 3 > Tomáš Tichák: Před Sanem a za Sanem...

Tomáš Tichák

Před Sanem a za Sanem...

aneb Zpráva z cesty do Haliče

Ačkoli v přísně fyzikálním smyslu existuje pouze přítomnost, tedy prchavý okamžik mezi možností a nezvratným dějem, pro člověka to neplatí. V mládí se vznáší okouzleně vstříc nedozírným možnostem, neuvědomuje si pak ale, že každý milník cesty v něm nechává radost, vůni, pachuť, šrám, bolest, kterých už se nezbaví. A pak najednou zjistí, že střed jeho světa zaostává v minulosti, protože to nejradostnější i nejsmutnější představitelné už prožil a stále větší část těch, s kterými ten svět sdílel, už z onoho fyzikálního hlediska není.

To je jistě pravda – subjektivní. Může něco podobného platit i pro místa? A pro města? Mohou něco pamatovat kámen, hlína, zeď, která nemají „své já“? Zdánlivě směšná otázka, rozhodně fyzikálně. Jenže: město a jeho místa nejsou holé objekty, jsou to obrazy v myslích, v životech. Jako celý svět. A to už tak jednoduché není. I lidským sídlům bez lidí, třeba těm v blízkosti jaderných havárií, se sice říká města duchů, ale ani takové duchy nelze spatřit, pokud ta města někdo nenavštíví...

Pokud tedy přiznáme městům ducha i duchy, co s pomníky, které v nich stojí? Ty mají za cíl zhmotnit vzpomínku na významné děje či osoby, a tím ji probudit v mysli kolemjdoucích. S tím ale mohou být potíže. Například v Přemyšlu na Dominikánském náměstí se proti sobě na soklech tyčí pokořitel Turků, král Jan III. Sobieski a polský národní spisovatel Adam Mickiewicz. Škodolibé jazyky prý tvrdí, že připomínají trochu pistolníky, připravené k souboji. V tom případě by svědkem byla postava třetí, tvořící s nimi rovnoramenný trojúhelník: dobrý voják Švejk s fajfkou, který si zde vyveden v kovu hoví na bedničce s dynamitem. Vtip je v tom, že zatímco „Lech z Lechistánu“ ani autor Pana Tadeáše, domnívám se, v Przemyślu nikdy nebyli, Josef Švejk zde OPRAVDU strávil nějaký čas ve vězeňské cele. Bylo to dokonce jedno z posledních známých míst jeho pobytu. Poté, co jej zuřící náčelník pevnosti Fink von Finkenstein poslal k jeho 11. marškumpanii do Wojalycze, jeho stopa se navždy vytratila u Zóltance (teď ukrajinský Žovtanec) nedaleko frontové linie.

Švejk v Přemyšlu svědčí možná o tom, že stavět pomníky nikdy neexistujícím postavám je přinejmenším stejně populární, jako je budovat těm skutečně žijícím a zasloužilým. Živoucí hrdinové se proměňují v kámen, zatímco papíroví ožívají.

***

Obyvatele měst, hlavně lokální patrioty, obvykle zajímá, jak jejich bydliště působí na nezaujatého pozorovatele. Možná by v tom Sigmund Freud objevil nějakou skrytou vášeň. Přinejmenším by našel touhu dovědět se „holou pravdu“ o tom, co zevšednělo, a neví se, je-li to opravdu šedé, nebo se to šedým jenom zdá. Anebo naopak touhu po sdílení libých pocitů – jako když vidíme v televizi něco pěkného a hned nutíme všechny, na kterých nám záleží, aby se taky přiběhli podívat?

Z tohoto hlediska se zdá být cesta do města, o kterém nevíme skoro nic, vhodný experiment. Nejsme sice ti domácí, můžeme se ale vžít do role jiných, kteří by takto objevovali město naše. A můžeme posoudit, do jaké míry je takový pohled smysluplný.

Jenže je to jako s tou prchavou přítomností. Po pár dnech v onom městě se teď už marně snažím oživit si prvotní pocit cizoty. Každým okamžikem se neznámé stává známějším. A navíc se ukazuje, že spíš než o poznávání jde o objevování zapomenuté blízkosti.

Minuli jsme sluncem ozářené Tatry, ještě ne tak dávno i naše společné československé, a pak se prokodrcali úzkými rozbitými silnicemi Dukelského průsmyku, o němž jsme se učívali v hodinách dějepisu. Přemyšl se blížil, skrytý tmou a bráněn divokou jarní bouřkou. Jediné, co jsme dokázali zahlédnout, byly desítky žabek skákajících přes výpadovku. Vyhýbali jsme se jim na poslední chvíli.

Jednou z prvních zaznamenaných zvláštností po rozednění byla velikost města; zatímco většina polských měst se mi zdála menší – tedy méně velkoměstská –, než nasvědčoval počet obyvatel, v případě ani ne sedmdesátitisícového Přemyšlu jsem měl pocit opačný. Roli jistě hrála malebná a pro Polsko netypická výšková členitost, neširoká, ale majestátní řeka San, jež dělí město napůl, a ovšemže množství kostelů a věží, tedy to, co města opravňuje k užívání přívlastku „starobylý“. A zatímco po pár procházkách se nám bývalá metropole vojvodství (do roku 1999) přece jen geograficky zmenšovala, na velikosti nabývala svými dějinami, které byly z velké části dějinami střední Evropy.

Srovnávali jsme s Olomoucí, v níž žijeme, a nacházeli řadu podob i styčných bodů, pociťovali dejá vu. V tomto však srovnávat nebylo možné: naše město zažívalo většinou jen vedlejší otřesy katastrof, průchody armád, přelety letadel a vzdálená dunění děl – také Jan Sobieski zde cestou od Vídně nocoval –, v Přemyšlu naopak pokaždé historie mlela hroznými mlýnskými kameny.

A taky se zde narodila Helene Deutschová, Freudova žákyně. Ani její haličské dětství ovšem nebylo idylické, poskytlo jí naopak dostatek materiálu k pozdějším psychoanalytickým teoriím.

***

Epocha Rakouska-Uherska znamenala pro Olomouc i Přemyšl přebudování města na obří pevnost s hradbami a vějíři bastionů a fortů. Dál však už podobnost končí: pevnost olomoucká vznikla v polovině 17. století, o sto let později ji neúspěšně obléhali Prusové a o dalších sto let později byla zrušena. Zhruba v téže době, kdy se začalo s opevňováním Přemyšlu. Pevnost haličská, jedna z největších v říši, plnila svou funkci teprve za první světové války. Obléhali ji Rusové v roce 1915, bitva o ni byla pokládána za nejděsivější do té doby známou. Pak ji překonal Verdun.

Na fotografii v přemyšlském městském muzeu obhlíží car Mikuláš II. v doprovodu velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče pevnostní fort XV „Borek“ poté, co se v roce 1915 posádka pevnosti vzdala po vyčerpání zásob.

Fortu XI tehdy velel nadporučík Eduard Kadlec, později slavný československý legionář a armádní generál. O něm se dočítám, že „v noci z 21. na 22. března 1915 nechal vystřílet zbývající munici, zneškodnit děla a vyhodit kasematy a skladiště do povětří. Z bývalé rakousko-uherské pevnosti zůstaly ruiny. Druhý den ráno se do ruského zajetí vzdalo devět generálů, asi 2600 důstojníků a 117 000 rakousko-uherských vojáků.“

Ale jsou tu k vidění také dokumenty a snímky týkající se neméně dramatických a tragických dějů pozdějších: třeba války polsko-ukrajinské z roku 1918, kdy Přemyšl bránili před západoukrajinskou armádou také žáci středních i základních škol, „přemyšlská orlata“. Pomník padlým dětským bojovníkům byl postaven v 30. letech minulého století na západní straně Sanu.

Zatímco nedaleká haličská metropole Lvov byla na sklonku 19. století městem převážně polským, ukrajinský život sílil spíše v Přemyšlu. Poprvé tu zazněla pozdější (a současná) ukrajinská hymna, stála zde hlavní řeckokatolická katedrála. Tu v roce 1946 převzali karmelitáni a ukrajinští řeckokatoličtí věřící získali rozhodnutím Jana Pavla II. začátkem 90. let jako náhradu dříve jezuitský kostel sv. Jana Křtitele.

Rozporný vztah vyvrcholil za druhé světové války působením Ukrajinské povstalecké armády Stěpana Bandery. Poválečná takzvaná Akce Visla nespočívala jen v bojových operacích proti ukrajinským nacionalistům, ale také v deportaci desetitisíců obyvatel oblasti Východních Karpat, jejichž jediným proviněním často byla ukrajinská národnost nebo příslušnost k pravoslavné či řeckokatolické církvi.

Dnes se společné polsko-ukrajinské, ale samozřejmě i rakousko-uherské historii věnuje například Jihovýchodní vzdělávací institut (Południowo-Wschodni Instytut Naukowy), který od roku 1990 shromažďuje a vydává ohromné množství neocenitelných publikací v polštině i ukrajinštině. Na přemyšlském Rynku dnes sousedí trochu překvapivě s Japonským kulturním centrem.

***

Nejstrašnější kapitola dějin Přemyšlu začala 7. září 1939, kdy na něj začaly dopadat německé bomby. Za týden už byla ve městě německá armáda a jednou z jejích prvních starostí byly popravy židovských obyvatel, vyvážených do okolních obcí. Žilo jich zde tehdy 24 tisíc. Na konci září pak centrum města na pravém, východním břehu Sanu obsadila v souladu s paktem Ribbentrop–Molotov Rudá armáda.

Dne 22. června 1941 začal německý útok na Sovětský svaz. Zatímco jinde postupovala vojska rychle do vnitrozemí, v Přemyšlu Sověti víc než pět dní úporně vzdorovali. Výsledkem bylo zboření velké částí starého města dělostřelectvem. Dnes stojí na jeho místě moderní budova Národního muzea země Přemyšlské. Opětovná německá okupace východního břehu znamenala pro zbylých zhruba 17 tisíc židovských obyvatel násilné přestěhování do nakrátko zřízeného ghetta a posléze transport do koncentračních táborů Osvětim a Belžec.

Trpěli ale také občané polští. V městském muzeu nacházíme dokumenty a ve městě pomníky a pamětní desky připomínající politické představitele a intelektuální elitu města zavražděné buďto na místě Němci, nebo Rusy v Charkově a samozřejmě v Katyni. Po dalším příchodu Rudé armády 27. července 1944 žila ve městě třetina původních obyvatel. Nahradili je Poláci z východní Haliče, zabrané Sovětským svazem.

Zatímco tyto památky nacházejí spíše ti, kdo je hledají, nikdo nepřehlédne u hotelu Gromada stojicí renovovaný válečný bunkr, který byl součástí takzvané Molotovovy linie a v němž je dnes malé muzeum militárií z té doby.

Za poslední války zůstaly v Přemyšlu i československé stopy. V létě tudy prošel z Krakova Český a slovenský vojenský legion, zajatý pak v polovině září, rovněž v rámci realizace paktu Ribbentrop–Molotov, v obci Rakowiec Rudou armádou. V roce 1944 se pak v Přemyšlu soustřeďovali českoslovenští vojácí, aby pomohli Slovenskému národnímu povstání. První československý armádní sbor, vedený generálem Ludvíkem Svobodou, odtud pak zamířil k Dukelskému průsmyku.

To nejhorší z dvacátého století se stalo vlastně v jeho první půli, ale něco ještě i později, a to s Československem přímo souvisí. Na jedné fotografii v muzeu pozorují lidé na městské ulici projíždějící tanky. Snímek je ze srpna 1968, tanky směřují k československým hranicím. Mezi přihlížejícími je zřejmě účetní jednoho zdejšího družstva, za války člen podzemní Domácí armády Ryszard Siwiec. V září odjel na dožínky do Varšavy, kde se na protest proti okupaci Československa státy Varšavské smlouvy polil hořlavinou a zapálil. Jeho jméno dnes v Přemyšlu nese jeden ze dvou silničních mostů.

Přemyšlské zdi, domy, dlažba by o tom všem mohly vyprávět, možná i lidé, ale ti dávají, aspoň jak se letmému příchozímu jeví, přednost vojáku Švejkovi, který tu má kromě sochy taky uličku a spolek příznivců. Ale asi je to logické, když už je nějakého trápení moc, lepší upnout se k veselejším stránkám světa.

***

Švejkovský kult, ať už u nás nebo v Polsku, je ovšem poněkud kýč. Ten dobrý voják sám byl totiž přece reakcí na traumatický válečný syndrom. V jistém smyslu je to postava strašidelná, nemá žádné vlastnosti, neprožívá emoce, je jen prázdnou bublinou, která bezelstně a tím v plném světle zrcadlí absurditu světa, jímž je unášena. Jeho vyobrazení coby obtloustlého sangvinika, vyznávajícího nade všecko klid a pohodlí, je sice roztomilé a publiku přístupné, leč falešné. Skutečné Osudy dobrého vojáka Švejka nejsou – domyšleno hlouběji – humorné. Jistě groteskní. Díky Haškově tvůrčí metodě se jim ale daří dotknout se ohromujícího vesmíru ve čtenářově duši, je-li k tomu připraven. Ale to jen na okraj. V každém případě také absurdita Švejkovy přemyšlské příhody vyniká o to víc, uvědomíme-li si skutečnou válečnou realitu: u rybníka nedaleko Felštýna (dnes Skelivky na Ukrajině) se dobrý voják převlékne do šatů koupajícího se ruského zajatce, aby si vyzkoušel, jak by mu taková uniforma slušela. Když oznámí, že je Čech, je logicky pokládán za špiona, dopraven neprodleně do Přemyšlu a rafinovaně vyslýchán, údajně například v pevnostním fortu č. XXI v Bakończycích – Švejkův pobyt zde je přesně zmapován –, aby vyjevil své ledví. Švejk ovšem, jak už řečeno, žádné ledví nemá, netaktizuje a odpovídá vždy jen ryzí pravdu – například že do nepřátelské uniformy se převlékl zcela dobrovolně. Správnými odpověďmi tak opět nechá tupou mašinérii zadřít se vlastním bezchybným chodem.

Historie Přemyšlu má ovšem i jiné významné a pozitivní české postavy, jež sice pomník ani klub přátel nemají, ale zato opravdu existovaly. Ve vyhlídkové věži ze 17. století v centru sídlí Muzeum zvonů a dýmek, historických produktů dvou místních tradičních řemesel. Slávu té druhé tradice, představované zde pěnovkami nebo i fajfkami nalezenými v pevnostních fortech, založil v 19. století ve městě jistý Vincenc Svoboda.

***

Abychom nebyli nespravedliví vůči historii dávnější, rozhodli jsme se vystoupat výš – to totiž v Přemyšlu znamená proti času. Pozůstatek hradu z doby Kazimíra III. Velikého je nejen turistickou atrakcí, ale též sídlem místního divadelního souboru. A opět je tu styčný bod. O Kazimírovi, posledním z rodu Piastovců se totiž píše ve Zbraslavské kronice – že přijel 6. prosince 1335 do české metropole, „přijav četné pocty, zůstal v Praze devět dní“, načež „... vraceje se domů, radostně si odnášel se souhlasem českého krále Jana právo a titul království Polského“.

Z věže hradu však kupodivu skvělý výhled není, jednak panuje divoké počasí – vlajku na kopuli málem strhává ledový vichr a je meteorologicky řečeno zataženo nízkou oblačností –, především ale ještě zdaleka nejsme na nejvyšší kótě. Šplháme rozlehlým městským parkem, ale ani pak není vrchol v dohledu. Déšť postupně přechází ve sníh, v severáku nám mrznou ruce i tváře.

Když jsme se ptali místních, tvrdili, že v půli dubna takové počasí ani tady pod Karpaty běžné není, po celou dobu pobytu je však v tomto smyslu stálé, nevíme tudíž, zda nás nechlácholili.

Cesta neubíhá. Kdybychom věděli, jakou trýzeň budeme muset podstoupit, asi bychom zůstali v kavárně Libera či Absynt a přečetli si něco v průvodci, ale teď už není cesty zpět. Konečně se vynořuje televizní vysílač a velký kříž. Kvůli nim tu ovšem nejsme.

Konečně nahoře. Trhlinami v mracích se nám otevírá pohled na město skoro letecký. Míjíme vrcholovou stanici lanovky přemyšlského lyžařského areálu. Samozřejmě, bylo by škoda nevyužít takového klimatu!

Před námi se vzdouvá tajemný Tatarský kopec. Jak pochopit toto město, když jeho nejvýsostnější výšina je nejasná? I její celkový název Zniesienie – snad česky Snesení. Kam? Směrem vzhůru? Kopec prý snad v dávných časech navršili Tataři nad hrobem svého atamana. Ale prý taky možná ukrývá Przemysława (Přemysla, též jednoho známe), bájného zakladatele Przemyślu. Třeba to jednou archeologové nějakým vysoce hloubkovým geosonarem zjistí. A pak už to nebude tajemství a město přijde o jednoho svého ducha.

***

Nasedáme do auta. Je jasno, chmury karpatské větry odvály. Ale nám je tím víc líto, že se musíme vydat na zpáteční cestu, když nám toho zbylo ještě tolik k prozkoumání.

Žabky už odskákaly do bezpečí, takže rychle míjíme krásný Krasiczyn, renesanční zámek čtvercového půdorysu se čtyřmi odlišnými věžemi v rozích. Postavili jej příslušníci šlechtického rodu Krasických, jak název napovídá, a stál by taky za mnohem delší popis, jenže...

Zastavuje nás červená policejní plácačka. Obava, že jsem překročil povolenou rychlost, byla lichá. Jde o něco jiného.

„Vy jste Ukrajinci?“ táže se policista po dlouhém studiu mých dokladů.

„Ne, Češi,“ odpovídám zřetelně. Zamyslí se a pak položí rafinovaný dotaz: „A jezdí se z Užhorodu přes Maďarsko?“

„Nevím, my nejedeme z Užhorodu,“ odpovídám popravdě...

Ale kdoví, možná budou u nějakého rybníka jednou nalezeny naše české šaty.

Text, psaný pro čtvrtletník Przemyski Przegląd Kulturalny (Přemyšl), vznikl v rámci spolupráce podpořené Mezinárodním visegrádským fondem. Pro Listy mírně doplněno.

Tomáš Tichák (1957) je redaktorem a spoluvydavatelem Listů.

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.