Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 3 > Jan Novotný: Slovo a sloveso

fejeton

Jan Novotný

Slovo a sloveso

Bůžek omylů mě potrestal za to, že rád odhaluji jeho kousky. Jak si pozorný čtenář mého posledního fejetonu povšiml, spletl jsem si v něm první pád (nominativ) podstatného jména s první osobou slovesa. Když už se tak stalo, mám aspoň námět na další fejeton.

Realitu spojenou s podstatným jménem si nejlépe představíme očištěnou od všech činitelů, kteří ji ohýbají, tedy v prvním pádě jednotného čísla. V tomto tvaru najdeme slova ve slovníku, takto pojmenujeme věc, když ji ve skutečnosti či na obrázku spatříme. Se slovesem je tomu jinak. Obyčejně si nemůžeme realitu, kterou představuje, ozřejmit bez spojení s hybatelem. Slovníkově je sice základním tvarem slovesa infinitiv čili neurčitý způsob, ale z lidského hlediska si představujeme činnost pojmenovanou slovesem ve spojení s nějakým aktérem, tedy v určité osobě: já, ty, on, ona, ono. Můj shora zmíněný omyl naznačuje, že dávám přednost první osobě – připadá mi, že pro sloveso znamená zhruba totéž, co první pád pro slovo. A vskutku, v povídkách, které jsem kdysi psal, mluví vypravěč skoro vždy v první osobě. Někdo jiný by jistě mohl dát přednost osobě třetí – působí to jaksi objektivněji.

Spisovatel tak stojí na počátku své práce před zásadní volbou: první, nebo třetí osoba? Není to však volba jediná, jsou i další. Vyprávět z pozice všudypřítomného vnímatele, anebo z perspektivy hrdiny (či hrdinů)? Nazírat příběh důsledně zvnějšku, anebo nahlížet hrdinovi (hrdinům) do duše? Volit kronikářský sloh s minulým časem, nebo reportérský sloh s časem přítomným? Každý z těchto problémů může být řešen samostatně a dostáváme tak mnoho variant způsobu vyprávění. Ty ale zase mají mnoho podob a odstínů, takže pokoušet se o úplnou klasifikaci by bylo asi marné.

Vojna a mír je vyprávěna ve třetí osobě. Objevuje se v ní ohromný počet postav, jejími hrdiny v pravém smyslu jsou však jen ti nemnozí, kterým autor s úžasnou schopností introspekce nahlíží do duše. Vzpomeňme, jak Nataša Rostovová prožívá operu či ples. Běsi jsou uvedeni vypravěčem v první osobě, brzy však rozpoznáme, že tato osoba se nikdy nevměšuje do dějů a líčí i scény, kterým nemohla být přítomna. Je jí nepochybně sám autor, který se však na rozdíl od Milana Kundery k roli demiurga příběhu sám nezná. Co se odehrává v nitru hrdinů, musí si čtenář domyslet výhradně z jejich akcí a hlavně z jejich řeči. Skvělý spisovatel František Švantner (mimo Slovensko téměř neznámý) píše v románu Život ve třetí osobě a zásadně neužívá přímé řeči. Neustále však nazírá svět z perspektivy toho, o kom právě mluví. Po krátkou dobu, když píše o zajíci, vidí svět očima zajíce. Čtu právě poslední (bohužel už navždy) román Jana Balabána a všímám si, jak se v něm střídá perspektiva několika osob, jejich part obvykle začíná ve třetí osobě, ale chvílemi hladce a na pohled nenápadně přechází k první.

Zvláště originální je po této stránce Hochmanův román Omluva Julii z Knihovny Listů. Ten je vyprávěn v druhé osobě a v přítomném čase. Autor ovšem nemluví k někomu jinému (jistě i taková kniha by se dala napsat a někde asi existuje), ale vypravěč oslovuje sám sebe. Nějak se tím podtrhuje odstup, který má nutně vzpomínající osoba sama od sebe (jak říkal Rimbaud, já je někdo jiný). Zvláštní problém tu vyvstal pro překladatele z angličtiny (kterým byl autorův otec): má si vypravěč tykat, nebo vykat? Překladatel zvolil druhou možnost. Proč se tak rozhodl a jak by se asi změnil dojem ze čtení, kdyby to udělal naopak?

Díky za náhodný omyl: posílil mou pozornost ke stavbě literárních děl. I vícekrát přečtené knihy budu otvírat s novým zájmem.

Jan Novotný

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.