Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 3 > Marek Skwarnicki: Řím, Amerika...

Marek Skwarnicki

Řím, Amerika...

Básníci a jejich místa (15)

Od překladatele

Autor následujících básní by jistě uvedl i jiná místa, která pro něj byla v životě důležitá, Varšavu svého dětství i konec oné Varšavy, Krakov, kde se nedlouho po válce – po měsících v Mauthausenu a na nucených pracích, po studiích v těžce obnovovaném hlavním městě – usadil. A uvedl by i jiná životní přátelství než s Karolem Wojtyłou (a Janem Pavlem II.) nebo Czesławem Miłoszem. Ale mimo jiné ta přátelství, a ovšem katolická víra, ho často vedla do Říma. V Americe se setkával s Czesławem Miłoszem, doma po desetiletí zamlčovaným velkým básníkem. Ale v  Chicagu se také setkal – až roku 1964 – se svým otcem, který se po osvobození z německého zajetí rozhodl jako předválečný důstojník nevrátit se do Polska, upadlého do sovětské mocenské sféry. Proto Řím, proto Amerika. V měsíci stých Miłoszových narozenin.

-vb-

Řím

Neměl jsem volby
Vždycky mi bylo dáváno
nevím zda ne přesmíru
nevybíral jsem si čas ani prostor
ba ani prst opřený o pero
jež v této chvíli tak legračně nadskakuje s celou rukou
jeho jsem si taky nevybíral
on mi byl dán jako všechno
a skutečně nevím co odpovědět
když se mě někdo vyptává
zda jsme svobodní.

Právě nastává noc nad bazilikou svatého Petra.
Astronomové ptačím zrakem pátrají
po stopě myšlenky na tváři neporažené planety
darována ta noc
a také ta planeta mi byla darována
vůkol ní burácí ticho když nebe vrhá na hvězdy.

Řekni proč právě nyní
copak jsem nemohl přijít sem dřív
s dvorem renesančního knížete
a vypravovat dávno vymřelé chátře
příběhy o tajemstvích trůnu a lože
pročpak jsi mi daroval právě tuto dobu
a ne dobu smíchu a her atlasových
kytar doprovázejících tance šťavnatého slunečního pomeranče

v této chvíli podzimní list po tvém náměstí tančí
narezlá tráva pokrývá místa vražd páchaných
na vyvoleném národě

pročpak jsi mi nedaroval
dobu Tristana a Isoldy

ale člověk si dobu nevolí
ona je nám darována
a nevybírá si zemi
a než nám to bylo dovoleno uvážit
už jsme byli uvězněni.

Právě nastává noc nad bazilikou
planeta zapletená do toho zvláštního příběhu
obíhá Koloseum
po otáčející se zeměkouli
se posouvá stín a kde stín spočne
tam se rozsvěcují světla a pomalu
do rytmu nutného pohybu
se lidé hřejivě zařizují
a zavírají oči aby rychleji
ztratili vědomí

toť kolébka
la la la la
ve snu jsou všichni lidé bratry

Všeho jsi mi dal přesmíru
Moc velký vítr na mou vlnu
Nemohu pochopit co ty chceš
jak je vše neúplné jenom trnu
nedorostlé netrvalé
navíc Ty
Sám
sis vybral i zemi svou dobu ba i smrt.
Proč je pro nás volba takhle těžká
pročpak tma zde triumfuje
a proč je svoboda tak křehká
a živá voda je tak suchá
pročpak jsi nám daroval tu dobu
a ne den kdy v slunci víno bují
ale dobu šedou starou trpkou
jak dno nevětraných slují
kdo mi to dal že sedím tady
hledě jak se noc vzdouvá hvězdami
a vedle parkoviště mrtvých aut
a vzdálený jek skútru kdesi za námi

toť kolébka
la la la la
ve snu jsou všichni lidé bratry

1959

Niagara

Niagarské vodopády
(dva dolary vstupné, dva za pláštěnku)
a rachot města hroutícího se pod převisem bomb.
Slyšel jsem tisíc lidí zpívajících Krédo
a další tisíc zpívající Internacionálu.
Vzpomínám si na vlastní hlas v prázdném pokoji v noci.
A ještě na pištění tryskáčů nad prázdnem Ženevského jezera.
A křik divoké husy nad jezerem Śniardwy.
Slyšel jsem ozvěnu naděje v gregoriánském chorálu
a v bubnech revoluce hřmot opovržení.

Bratře, zaposlouchej se do rytmu vlastního srdce.

Berkeley 1973

Czesławu Miłoszovi

Když jsem dorazil do Arkádie
zastihl jsem na jednom z návrší
medvěda
smiřujícího rozpory světa
prackou poezie

Roj filozofů vylétal z úlů
aby popíjel sladkost zahrad
hořknoucí za soumraku života.

V rohu údolí učení pavouci
lovili rozpadající se díly nebe

Oceán kolébal obzor v náručí
– z rodičovských rukou vyklouzávající
dítě konečna

Medvěd
mě počastoval medem
a potem se vzdálil jako v pohádce
přestože byl skutečný

Grizzly Peak

Ano, pane Marku,
říkal roku
tisíc devět set sedmdesát tři
Czesław Miłosz
na vrchu Medvěda grizzlyho,
ti medvědi se objevují dosud,
plení zahrady sousedů
a nám vyžírají odpadky.
A smáli jsme se medvědí rozjívenosti,
popíjeli hojně whisky.
Pozdější laureát Nobelovy ceny
tehdy ještě nenapsal knihu
Vidění nad Sanfranciským zálivem,
soudobé dějiny sledované z Grizzly Peak
autorem Zotročeného ducha.

Po jedné straně tedy smaragdový záliv,
na druhé oceán až k břehům Japonska
a na našem medvědím návrší
dva básnící z „měst beze jména“
(protože moje Varšava před Povstáním
taky není a nikdy nebude)
diskutovali o barvách slovanské samoty,
v Americe hlubší než kdekoliv jinde.

To kroužení milionů aut
na křižovatkách rychlostních dálnic,
každých pár minut vzlétající letadla,
hedvábnými proužky vyšívající nebeskou klenbu nad Pacifikem,
hlahol divokých husí letících s krky nataženými k severu
hoří špalky kalifornských borovic v krbu
a starší básník čte mladšímu básníkovi
verše o Vilně, jež opustil před půlstoletím.
Znělo to tehdy v mých uších
jak obraz Eliotovy Pustiny
namalovaný pouhými dvěma slovy
Unreal City

Neskutečné Město s velkým „M“

Vilno,
Vzdálené v čase,
ozvěna umlkající v příběhu jednoho života,
tak jako dnes umlká ve mně vzpomínka
na Berkeley.

Setkání v Římě

C. M.

Seděli jsme proti sobě
v římské restauraci vedle Španělských schodů.
On s přimhouřenýma očima,
tváří zoranou brázdami života,
jakoby prohnaný a jakoby plachý,
a já, který jsem se vždycky v jeho blízkosti
cítil jako žák v lavici světa,
v amfiteátru Věčného města, na jehož
elektronickou tabuli dnes
před profesorem a žákem
píše litery Alfa a Omega
neviditelná ruka,
kterou oba dva uctíváme
se stejnou pokorou i bázní.
Ale on tehdy nedokázal přijmout
to poučení hlouběji
než většina z nás.
Proto ta má ukrývaná plachost.
A drobné zklamání.

A když jsme už dopili víno
a vyměnili si názory
na palčivá i náhodná témata,
on vytáhl z kapsy svou novou báseň,
načež se skloněnou hlavou
čekal, až si ji přečtu.

Dlouhými řádky
od kraje do kraje stránky
utíkaly na pozadí záře hořících vesnic
z východu na západ zástupy,
i on se svou matkou.
V jedné chvíli se ztratil.
Mě v polovině toho století potkalo totéž,
když jsem se ztratil v davu vyháněném z Varšavy.
Že bychom se našli právě až teprve teď
díky jeho poezii?

Z autorského výboru básní z let 1956–2005 Wygnani z Raju (Vyhnáni z ráje, fotografie

Adam Bujak, Biały Kruk, Krakov 2006) vybral a přeložil Václav Burian.

Marek Skwarnicki (1930) je polský básník, novinář, fejetonista. Velkou část profesionálního života byl spjat s krakovským listem Tygodnik Powszechny; zejména pro něj psal fejetony a reportáže z cest a poutí Jana Pavla II.

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.