Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 3 > Lubomír Machala: Prolegomena české polistopadové literatury II.

Lubomír Machala

Prolegomena české polistopadové literatury II.

První část inventury české polistopadové literárněhistorické inventury v minulém čísle popisovala výchozí situaci české literatury a knižních nakladatelství a podávala přehled časopisů, uměleckých skupin a manifestů tak, jak v průběhu uplynulého desetiletí vznikaly či mizely. Druhá část stati navazuje na výčet hlavních tendencí a tvůrčích metod, všímá si literatury na internetu a nezapomíná ani na divadelní tvorbu. Na závěr autor shrnuje reflexi literatury – od literárních cen a anket až po kritiku a vědecká bádání.

-red-

První část pod následujícím odkazem: Prolegomena české polistopadové literatury I.

Třebaže komercionalizace patří nesporně k základním faktorům, které se v mnoha ohledech promítly do podoby české polistopadové literatury, a pro mnohé literáty se čtenářský ohlas stal vskutku základním diktátem při jejich tvorbě, během dvou polistopadových dekád bylo možno i v produkci nakladatelství zaznamenat díla ve své podstatě výlučná, hledačská, nezvyklá, tudíž díla, jež na masovější čtenářskou rezonanci vědomě rezignovala.

V prozaické oblasti lze identifikovat v podstatě trojí experimentování. Zaprvé to jsou pokusy zkoumající možnosti v nakládání s příběhem. Ty vycházely jednak z dědictví francouzského nového románu (Karel Milota Sud, 1993; Ďáblův dům, 1994), popřípadě z podnětů postmodernismu (Jiří Kratochvil Medvědí román, 1991, respektive Urmedvěd, 1999; Noční tango, 1999 aj.). Nejsystematičtější inventuru naračních postupů a nejkomplexnější průzkum aktuálních možností vyprávění podnikl a zveřejnil Jiří Drašnar v publikaci příznačně nazvané Noc na pláži – Etudy, improvizace a ostatní cvičení (2001). Velmi osobitě do této experimentální linie přispěl Zdeněk Vlk svými knihami Přítel žehu (1999) a „Tereza“ a Mokrá čtvrť (2004).

Pro další oblast prozaických experimentů je příznačná lyrizace výpovědi, zvýšený důraz je tvůrci kladen na obrazné kvality, na jazykové pokusnictví, na vazby mezi slovem a atmosférou místa, náladou chvíle. V dané souvislosti možno mezi prvními jmenovat Jáchyma Topola, pro jehož autorskou poetiku se stala příznačnou souběžná kultivace a degenerace textu (Sestra, 1994; Noční práce, 2001; Kloktat dehet, 2005). Topol svým přístupem k jazyku navazuje na funkci vyprávění v mytologii, náboženství, ústní lidové slovesnosti. U Václava Kahudy počitky, vjemy, mžikové postřehy podněcují rozsáhlé synestetické evokace zvláštností místa či okamžiku, vyvolávají vějíře představ (Příběh o baziliškovi, 1992; Exhumace, 1997; Houština, 1999 aj.). Kahudovy slovesné obrazy se vyznačují silnými a plastickými konturami, pestrou barevností, surrealistickou instrumentací. Zásadním způsobem obohatili vyjadřovací i formální kvality české prózy rovněž Hnát Daněk (Pouť a cesta Hnátova, 1995; Až budeme velcí, 1996) a Jan Vrak (Obyčejné věci, 1998).

V centru pozornosti třetího okruhu současných prozaických experimentů je opět jazyk, ale v daném případě už ne jako potenciální zdroj lyrizace či imaginace. Tentokrát jsou prověřovány a prozkoumávány hlavně možnosti jazyka nejen jako nástroje reflexe okolního světa, ale též jako jeho významného formativního činitele, jako zprostředkovatele lidského poznání i jeho kultivace. Základním cílem Patrika Ouředníka v prózách Rok čtyřiadvacet (progymnasma 1965–1989) (1995) a Europeana (Stručné dějiny dvacátého věku) (2001) bylo zprostředkovat, jak se doba projevila v jazyku, v jeho lexikálním, ale též idiomatickém repertoáru, v nejrůznějších jazykových strategiích i vrstvách. Napětí mezi tzv. vysokým, filozofickým obsahem a plebejskou dikcí, neberoucí ohledy na funkčně-stylové či ortografické normy a předpoklady, je charakteristické pro většinu dosud vydaných knih Ladislava Šerého. Nejvíce patrně pro Laserovou romanci (2005). Šerého sžíravá, ironická, autoironická a všestranně šlehající disputace své kritické výpady směřuje hlavně vůči západní (konzumní) civilizaci, jejímu sociálnímu a politickému uspořádání.

Po publikační inventuře v 90. letech (viz zejména antologii Vrh kostek, 1993; dále rovněž sbírky Emila Juliše, Jiřího Koláře, Ladislava Nováka ad.) se experimentální poezie nadechuje v novém desetiletí k další konjunktuře, přinášející publikace Vladimíra Burdy, Josefa Honyse, Miloše Horanského, Běly Kolářové, Miroslava Koryčana, Jana Kubíčka, Ladislava Nebeského, Eduarda Ovčáčka, Josefa Štochla, Karla Trinkewitze, Jiřího Valocha ad. Experimentální básnické tvorbě bylo v roce 2007 věnováno celé číslo časopisu Pandora.

Svébytné místo v pokusnické poezii už před časem zaujal Miloslav Topinka, který ve sbírce Trhlina (2002) pokračoval ve své cestě za tzv. živelnou poezií. Topinka usiluje o intermediální výpovědi, které by zabránily ustrnutí jazyka ve stereotypech a automatismech. Rozbíjí ucelenou strukturu textu, protože nikoli v celistvosti a souladu, nýbrž v trhlinách mezi fragmenty se rodí významy. Jiří Dynka zpočátku navazoval na vizuální poezii 60. let (Minimální okolí mrazicího boxu, 1997), v básnických skladbách Wrong! (1998) a Líviový lenkový (2000) sémantický experiment postavil na zadrhávané kybernetické novořeči, na intertextových kolážích, jimiž usiloval zprostředkovat hledání citu, něhy a lásky. Ve sbírce Tamponáda (2006) se s kritickou vehemencí vymezil vůči současnému životnímu způsobu, zejména vůči agresivní pseudokultuře reklamy a populární kultury. Užíváním deformovaného jazyka reklamy a krátkých textových zpráv, tzv. esemesek, naznačil jeden ze zdrojů zplošťování významů, degenerování komunikace, banalizování prožitků a citů.

Jazykové experimentování je vlastní také Gabrielu Pleskovi, jak je patrno už v jeho debutové sbírce Česnek! Česnek! (2003), o níž se Karel Piorecký domnívá, že „pootevírá dveře k novému a svébytnému způsobu existence současné české lyriky“. Pleska s hravostí, ironií i sebeironií kombinuje lingvistickou erudici s literárními aluzemi, včetně žánrů triviální literatury (hlavně fantasy a sci-fi), využívá jazyka a motiviky pohádek či mýtů, jeho básnické výpovědi mají výrazný metaliterární aspekt. Pleska se prezentuje jako pokušitel forem, básně víceméně tradiční faktury střídá vícehlasými kompozicemi, graficky aktualizovanými výpověďmi, pseudodramatickými skeči, paraliterárními útvary (recepty, testy, návody). Jestliže 90. léta bychom v případě české literatury mohli generálně charakterizovat jako dekádu návratů, vyrovnávání se s dopady předchozích poměrů, hledání východisek pro další směřování, platí pro první desetiletí nového století výrazná orientace na přítomnost, což se v prózách projevilo frekventovanější tematizací aktuálního politického dění, součástí tematických plánů se stále častěji stává také kontakt s drogami, opis vizí či halucinací jimi vyvolaných (Tobiáš Jirous, Kateřina Sidonová aj.). Výrazným trendem je také lokalizovat dějiště do zahraničních (nejednou exotických) zemí (Hana Andronikova, Josef Formánek, Petra Hůlová, Markéta Pilátová, Magdaléna Platzová, Martin Ryšavý ad.).

Kritika lyrického diskursu, subverzivní přístup k básnění, k poetickému vyjadřování se staly nástupní platformou pro některé básníky vstupující do literatury na počátku nového tisíciletí. Patří k nim Milan Ohnisko, jehož básně ze sbírek Obejmi démona! (2001), Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (2003), Milancolia (2005) ad. kombinují intelektuální motiviku s iracionalitou a nonsensem. Ohnisko se rád prezentuje jako „maximální minimalista“, pokoušející se do malého prostoru vpravit co nejvíce. Pro Ohniskovy básně se stal příznačný „konfrontační proces“, lyrický subjekt nesouhlasí s mnohým v okolním světě, vymezuje se vůči němu, pozici outsidera zaujímá někdy dobrovolně (viz sarkastické komentáře), nebo je mu, a to mnohem častěji, vnucena (viz vyjádření údivu, bezmocného nesouhlasu). Ohniskovi se tak podařilo revokovat, respektive aktualizovat koncept Vodseďálkovy a Bondyho trapné poezie z počátku 50. let dvacátého století.

Radek Malý není při podvracení tradiční lyriky tak razantní jako Ohnisko a přistupuje k dědictví dřívějších časů s evidentní úctou, nicméně tu provází silná ironie až sarkasmus (jimiž nešetří ani vůči sobě a vlastní tvorbě), spojováním hrůzného a komického je mu obzvlášť blízká groteska. Nedílnou součástí Malého dynamických, místy až surových, úmyslně přepjatě exaltovaných a rozhněvaných veršů je intelektuální humor a hravost: při střídání masek Karla Hlaváčka, Františka Gellnera nebo J. H. Krchovského lze zahlédnout potutelný úsměv autorův. Kompaktní charakter Malého tvorby pak plyne z permanentních pokusů ztvárnit co nejnápaditěji a nejosobitěji takové tematické konstanty básnických výpovědí, jako je měsíc (respektive Luna) či Bůh. Básník k nim přistupuje z různorodých (až protikladných) pozic, jeho texty pulsují mezi opěvováním, intimními dialogy, dehonostacemi i urážkami. Malého nenechává lhostejným ani doba, v níž žije. Zásadní události ve světě a doma nejen registruje, ale i komentuje – po svém, bez pomoci mediálních či politických šablon. A stále klade otázky, všem (sebe opět nevyjímaje) a ke všemu: tázací modus je jedním ze základních rysů jeho poezie.

Mediální realita, v níž poezie stále obtížněji hledá způsoby, jak na sebe upozornit a jak získat vnímatele, přivedla do literárního života fenomén vzniklý v 80. letech 20. století v USA, a sice slam poetry, tedy básnickou performanci, při níž účastník během tří minut předvádí svou poezii. Jeho vystoupení pak hodnotí porota vybraná z publika. První celonárodní kolo slam poetry u nás proběhlo z iniciativy Martina Reinera Pluháčka v roce 2003 a jeho vítězem se stal Marian Palla. Slam poetry i v následujících letech vzbudila poměrně velký zájem, čímž pozitivně prospěla poezii při jejím potýkání s ostatní mediální nabídkou.

Polistopadové rušení hranic a bariér nejrůznějšího druhu zvýraznilo i v našem domácím prostředí fakt, že autoři českého původu nejednou ke své literární tvorbě používají cizí jazyk. Mediálně nejznámějším příkladem je rozhodnutí Milana Kundery psát francouzsky, ale už před ním se rozhodla třeba Libuše Moníková pro němčinu nebo Jan Novák pro angličtinu, v níž napsala v polovině 90. let svou knihu Gang zjizvených (1998, původně The Scharz) také Iva Pekárková. Kromě těchto autorů, kteří už mají své pevné místo v povědomí českého čtenáře, lze zmínit i další, kteří sice píší v cizích jazycích, ale jejich díla zatím nejsou u nás nijak zvlášť známá a bylo by krátkozraké, kdyby se ocitli mimo kontext současné české literatury. Namátkou lze v dané souvislosti připomenout Jana Faktora, Katju Fusek, tvořící německy, Kateřinu Janouchovou, píšící švédsky, Ernesta Kolowrata, Marka Slouku, Stanislava Struhara, pro které je tvůrčím jazykem angličtina.

Nové mediální možnosti a technologie se nevyhnuly ani literatuře a její podobu, fungování literárních procesů ovlivňují hned v několika ohledech. Platí to hlavně v oblasti šíření informací i samotných uměleckých textů, popřípadě jejich vnímání a hodnocení. Na internetu vznikají literární servery, které umožňují šíření textů s beletristickými ambicemi – mezi nejznámější patří Písmák (www.pismak.cz) či Totem (www.totem.cz). Rodí se ale též internetová rozhraní informačního charakteru, přinášející zprávy o aktuálním literárním dění včetně jeho recepce, respektive recenzí vydaných děl (Portál české literatury: www.czechlit.cz, iLiteratura: www.iliteratura.cz). Objevují se rovněž internetové literární časopisy, jako například Dobrá adresa, nebo do síťové podoby přecházejí periodika dříve tištěná (Aluze). Stále častější je šíření časopisů „podobojí“, tedy v klasickém i digitalizovaném provedení (Literární noviny, Obrys-Kmen).

Na internetovém blogu započal v roce 2004 své mimořádně úspěšné literární tažení Ostravak Ostravski, jehož deníkové zápisky ve foneticky zaznamenávaném lašském nářečí se dočkaly několika knižních pokračování (Denik Ostravaka, Denik Ostravaka 2 ... eště mě nědostali!, Denik Ostravaka 3 ... farame dal, no ni?, Denik Ostravaka 4 ... furt vam nědam spočnuť, Denik Ostravaka 5 ... už teho bylo v pysk, Fajne dřysty 1, Denik Ostravaka 6 ... za lepši zytřki, Fajne dřysty 2 [2006–2007]), televizního zpracování a byly adaptovány též jako loutkové představení. Martin Fendrych zase na svém blogu nejprve zveřejňoval na pokračování román Slib, že mě zabiješ (blogoromán), aby následně do jeho knižního vydání (2009) zahrnul i komentáře návštěvníků blogu k jednotlivým kapitolám. Na principu „blogového románu“ je založen také projekt zpravodajského serveru iDNES Napište knihu s Vieweghem, kde se čtenáři blogu mohli změnit ve spoluautory a pod patronátem jmenovaného spisovatele vznikl kolektivní román s titulem Srdce domova. Výtvarnice Markéta Baňková vytvořila hypertextový román Město (mesto.avu.cz), jehož protagonistka je prezentována rovněž jako autorka díla. Baňková nabídla otevřenou hypertextovou literární strukturu – čtenáři se mohou k textu vyjadřovat, nikoliv jej však měnit. Město je pojato také jako kritika nového média, autorka v něm upozornila na snadnou možnost manipulace i falšování identity a parodicky též využila vizuální styl digitálních forem komunikace.

Serverové (či blogové) premiérové představení díla je stále častější mezi básníky – viz sbírky Ladislava Zedníka Zahrada s jabloněmi (knižně 2006), Jonáše Hájka Suť (knižně 2007), Jakuba Řeháka Světla mezi prkny (knižně 2008) či Vojtěcha Kučery Nehybnost (2010).

Počítačové možnosti nejsou využívány pouze při vysloveně technickém, knihařském zpracování knihy, ale někteří autory je využívají pro dokonalejší uskutečnění tvůrčího záměru (Jan Vrak, Obyčejné věci). Svébytná forma sdělení skrze nové komunikační technologie dala vzniknout také próze složené z emailů (Jakub Češka, Hledání běžeckého těla, 2008). Aplikace jazyka krátkých textových zpráv v básních Jiřího Dynky již byla zmíněna, celé esemesky pak vkomponoval Miloš Vodička do básnické sbírky Tradicionál (2003), reagující na úmrtí matky. Markéta Bartíková sbírku Od sebe k sobě (160 znaků SMS) napsala na klávesnici mobilu a knižní vydání (2004) bylo pojato jako nabídka k dalšímu mobilnímu šíření těchto textů. Petr Odillo Stradický dokonce v roce 2001 spustil MOBILYRICS – portál pro poezii ve formátu SMS, na němž se autorsky prezentoval též Ivan Wernisch.

Prakticky každé nakladatelství už má své webové stránky, řada autorů si pořídila své profily na webu či facebooku. Na oblibě získávají také zvukové knihy, zprostředkující vedle dřívějších nahrávek slavných děl (Jan Werich, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války) také audio záznamy těch právě (či nedávno) vydaných – např. Báječná léta pod psa Michala Viewegha načetl Michal Pavlata, Občanský průkaz Petra Šabacha Jaroslav Achab Haidler, Rudišovo Potichu Richard Krajčo.

Ceny, soutěže, ankety

Na literárním životě se podílejí také literární ceny a soutěže. Databáze Ústavu pro českou literaturu AV ČR uvádí kolem padesáti aktuálně udílených ocenění, přičemž jejich množství bývá i kritizováno kvůli nepřehlednosti, zpochybňována někdy též bývá kompetentnost či nestrannost rozhodování porot. Z dlouhodobého hlediska ovšem převažují pozitivní dopady literárních cen a soutěží, protože nelze popřít, že podněcují tvořivost a v zásadě odrážejí současnou hodnotovou hierarchii národního písemnictví, podílejí se na její strukturaci. Zanedbatelná není ani společenská (respektive stavovská) prestiž spojená alespoň s těmi nejvýznamnějšími a pro samotné oceněné mohou udělené finanční prostředky přispět k realizaci dalších tvůrčích plánů.

Mnohé z aktuálních literárních cen (jejich soupis včetně laureátů je dostupný na www.ucl.cas.cz/ceny) má svůj původ v exilu či samizdatu, byť se nyní řídí nejednou poněkud pozměněným statutem. Cena Toma Stopparda náleží mezi současnými českými literárními cenami k těm s nejvyšším počtem realizovaných ročníků. Byla založena Nadací Charty 77 ve Stockholmu roku 1984 z daru britského dramatika Toma Stopparda a bývala určena významnému původnímu básnickému, prozaickému či dramatickému dílu, které v tehdejším Československu nemohlo být vydáno. Po listopadu 1989 procházel statut ceny vývojem a v posledních letech je Cena Toma Stopparda udělována výjimečně podnětnému esejistickému dílu. 11. ledna 1986, den po smrti Jaroslava Seiferta, inicioval ve Stockholmu František Janouch, předseda správní rady Nadace Charty 77, udělování Ceny Jaroslava Seiferta. Její laureát bývá od té doby zveřejňován 22. září, tedy v předvečer básníkových narozenin. Původně šlo o cenu určenou významným českým a slovenským literátům pronásledovaným komunistickým režimem. V současnosti má být udělována za mimořádné literární dílo vydané v posledních třech letech. Cena Jiřího Ortena směřuje mezi začínající tvůrce. Založena byla Kolegiem pro podporu nezávislé vědy, umění a vzdělání v roce 1986 a poprvé byla udělena o rok později, a to beletristickému dílu, jehož původci či původkyni nesmí být v době vydání díla více než třicet let.

Výroční ceny Nadace Český literární fond navazují na ještě před listopadem 1989 udělované prémie Českého literárního fondu. Nástupcem jmenované instituce se stala v roce 1994 Nadace Český literární fond, která v současnosti uděluje výroční ceny v pěti kategoriích: literární tvorba, divadelní a rozhlasová tvorba, propagace knižní kultury a ostatní (vědecká literatura, filmová a televizní tvorba).

Cena F. X. Šaldy udělovaná za vynikající výsledky v oblasti umělecké kritiky a kritické publicistiky patří k oceněním, která se objevila až v nových společenských poměrech. Její vznik iniciovala Společnost F. X. Šaldy a poprvé byla udělena 30. ledna 1996 (za rok 1995). Literární cena Knižního klubu se od všech dosud zmíněných cen liší v tom, že není určena již vydanému dílu, popřípadě jako ocenění dosavadní tvorby, nýbrž její podstata spočívá ve vydání dosud nepublikované novely či románu o minimálním rozsahu sto padesáti stran. Poprvé byla vyhlášena Knižním klubem a nakladatelským konsorciem Euromedia Group v roce 1995 a první udílení proběhlo o rok později.

Básnickou osobnost Jana Skácela a jeho tvůrčí odkaz se rozhodla v roce 2001 připomínat 7. února, čili v den básníkových narozenin Obec moravskoslezských spisovatelů, a to prostřednictvím Ceny Jana Skácela, udělované za mimořádné poetické dílo.

Ambiciózně pojatá kolekce literárních ocenění se pod názvem Magnesia Litera objevila v roce 2002. Občanské sdružení Litera od té doby s pomocí sponzorů odměňuje v několika kategoriích (Litera pro objev roku, za knihu pro děti a mládež, za nakladatelský čin, za naučnou literaturu, za poezii, za prózu, za překladovou knihu...) knihy, které z produkce předchozího roku vybírá početná porota. Ta má také za úkol zvolit Knihu roku.

Cenu Ladislava Fukse udělovanou od roku 2006 vyhlašuje a od roku 2007 uděluje Akademie literatury české za životní zásluhy o rozvoj české literatury. Máchovu růži pak ALČ souběžně směřuje nejlepší prvotině. Cenu Josefa Škvoreckého vyhlásila a poprvé na podzim roku 2007 udělila Literární akademie Josefa Škvoreckého. Za jedno z nejvýznamnějších ocenění je považována Cena Karla Čapka, kterou od roku 1994 uděluje každý sudý rok české centrum PEN klubu za prozaické, dramatické nebo esejistické dílo, případně za dílo celoživotní, přispívající významně k prosazování a obraně demokratických a humanistických hodnot. (V dané souvislosti je třeba ještě připomenout, že existuje ještě Cena K. Č. za sci-fi a Cena K. Č. udělovaná na Slovensku.) Státní cena za literaturu byla založena v roce 1920, její pravidla a také pojmenování se měnila (za protektorátu to byla Národní cena za literaturu, za socialismu pak Státní cena K. Gottwalda). V intencích prvorepublikové tradice byla z iniciativy Pavla Tigrida obnovena roku 1995 a v současné době se jí ohodnocuje aktuálně vydané významné původní literární dílo, popřípadě celá dosavadní tvorba.

V meziválečném čase, konkrétně roku 1928, přinesly Lidové noviny anketu, v níž se podle hlasů zástupců kulturní, vědecké a tvůrčí veřejnosti vybírala Kniha roku. Tato tradice byla opět obnovena po listopadu 1989.

Literární ceny nejen vznikají, ale také zanikají, případně jsou hibernovány. Jako příklady mohou v daných souvislostech posloužit Cena Egona Hostovského nebo Cena Jana Zahradníčka.

Divadlo a drama

Také v oblasti divadla a dramatu bylo pro polistopadový čas příznačné velké očekávání, které se však nenaplnilo: Neuskutečnila se renesance progresivních divadel z éry 60. let, jakými byly třeba Divadlo Na zábradlí anebo Činoherní klub. Nezdařily se ani návraty dalších protagonistů oné doby, jak dokládá příklad Otomara Krejči a jeho Divadla za branou II. Velmi výrazně byla pociťována absence kvalitních a reprezentativních nových dramatických děl. Přestože se na scény vrátily hry normalizačním režimem umlčených dramatiků Václava Havla, Josefa Topola, Pavla Landovského, Ivana Klímy, Pavla Kohouta, Milana Uhdeho ad., došlo k výraznému poklesu diváckého zájmu. První polovinu 90. let tedy lze označit za dobu výrazné krize českého dramatu a divadla, a to i z toho důvodu, že šlo o čas nového hledání, určité tvůrčí nejistoty až tápaní některých renomovaných autorských scén (HaDivadlo, Divadlo Husa na provázku, Semafor).

Jedním z mála přínosů onoho času byla skutečnost, že divadelní hry začala šířit vedle společnosti Dilia také jiná nakladatelství. Kromě Havlových her, textů Milana Uhdeho nebo Pavla Landovského, publikovaných Dilií v edici Minus 21, se tak objevují do té doby nevydané scénáře a hry studiových či autorských divadel – Divadla Járy Cimrmana, HaDivadla, Studia Y, divadla Sklep, popřípadě individuálně pojaté soubory dramatických textů autorů s nimi spjatých (např. Přemysla Ruta nebo Arnošta Goldflama). Později se stávají knižní vydání divadelních her jedním z profilujících fenoménů brněnské nakladatelství Větrné mlýny (viz soubor her Davida Drábka ad.). Vlastní ediční řadu současných dramatických textů od druhé poloviny 90. let vydává rovněž Divadelní ústav v Praze. Původní divadelní tvorbu i její reflexi zprostředkovávají též nakladatelství Pražská scéna, Nakladatelství Studia Ypsilon, Klokočí ad.

Texty her přinášely také časopisy, které se po listopadu 1989 rodily a zanikaly ve zvýšené míře rovněž mezi divadelníky a teatrology. Sborník Dramatické umění, objevující se od roku 1987 čtyřikrát ročně, ukončil své přínosné působení v polovině roku 1990. Ještě v roce 1989 se objevilo nulté číslo čtvrtletníku Divadelní revue. (V současnosti vycházejí tři čísla ročně.) Z předlistopadového neoficiálního Bulletinu Aktivu mladých divadelníků se v roce 1990 vyvinul ambiciózní dvouměsíčník Svět a divadlo. Namísto čtrnáctideníku Scéna, věnovaného divadlu i filmu, začaly od roku 1992 vycházet se stejnou periodicitou Divadelní noviny. Nezávislou scénu a alternativní divadelní aktivity či postupy mapuje od roku 2001 revue Orghast. Studentský internetový časopis Yorick se v roce 2009 změnil ve stejnojmenné tištěné periodikum s podtitulem Revue současného myšlení o divadelním umění.

V české polistopadové dramatice lze identifikovat několik autorských okruhů. První z nich, čili autoři zapovězení během normalizace, se poměrně dlouho spokojili s uváděním svých her inscenovaných už v 60. letech a také textů z následujících dvou dekád, které byly předváděny pouze privátně nebo v zahraničí. (Zvláštní místo v tomto kontextu připadá Havlově juvenilii Život před sebou napsané s Karlem Bryndou už na konci padesátých let, kterou svébytně adaptovalo pod názvem Mlýny divadlo Sklep.) Nové tituly tvůrci tohoto okruhu po čase přece jen nabídli, ale nebylo jich přespříliš: Ladislav Smoček prezentoval Nejlepší den (1995), Pavel Kohout Nuly (2000), Milan Uhde Zázrak v černém domě (2007), Václav Havel Odcházení (2008).

Druhý okruh představují dramatici, jejichž hry uváděné během 80. let byly vnímány jako myšlenková opozice totalitního režimu. Ani Daniela Fischerová (Náhlé neštěstí, 1993; Fantomima, 1993; Pták Ohnivák, 2000), ani Karel Steigerwald (Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma, 1990; Nobel, 1994) však nedosáhli ohlasu předchozích her.

Další autorskou množinu tvoří autoři studiových scén, jejichž divadelní hry a scénáře bývají úzce spojené s poetikou daného souboru, což mnohdy limituje jejich inscenování mimo mateřské divadlo, jak dokládají i nové hry Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka pro Divadlo Járy Cimrmana (Blaník, Záskok, Švestka, České nebe). Z této skupiny se postupně vyčlenil Arnošt Goldflam, jehož nové texty nekorespondovaly ani s dřívější poetikou HaDivadla, ani s jeho novou dramaturgií, zosobněnou Lubošem Balákem. Goldflam z HaDivadla nakonec odešel a svá díla prezentoval v repertoárových divadlech (viz česko-americký projekt Sladký Theresienstadt, 1996; nebo starozákonní variaci Smlouva, 1999; popřípadě černou komedii Doma u Hitlerů aneb Historky z Hitlerovic kuchyně, p 2007, 2007).

Tvorba dosud zmíněných osobností a autorských divadel však nebyla pro 90. léta určující. Tuto pozici si vydobyla dramatická díla autorů, kteří vstoupili do divadelního kontextu koncem 80. let ještě na amatérských či ochotnických scénách, jako např. Jan Antonín Pitínský (vl. jm. Zdeněk Petrželka), nebo debutovali počátkem let devadesátých jako Egon Tobiáš. K nim se o něco později přidali tvůrci prací, jejichž vznik spoluiniciovala soutěž Nadace Alfréda Radoka o nejlepší původní divadelní hru. (První ročník proběhl v roce 1992, tedy ještě za existence Československa, a slovenští autoři se jí účastnili – často úspěšně, viz ocenění her Viliama Klimáčka či Silvestra Lavríka – i po rozdělení společného státu.) Zmíněná soutěž, která zajišťovala i publikování úspěšných titulů v časopise Svět a divadlo, dopomohla etablování Tomáše Rychetského, Lenky Lagronové, Davida Drábka, Jana Krause, Luboše Baláka, Markéty Bláhové, Romana Sikory, Jiřího Pokorného, v průběhu posledních ročníků se objevila další jména, a to Pavel Trtílek, Iva Volánková, Lenka Havlíková, Zdeněk Jecelín, Marek Horoščák ad.

Dominantní linie polistopadové dramatické tvorby se vyznačuje apolitičností témat, rezignací na identitu postav, manipulace a chaos v ní fungují jako tvůrčí princip i téma. Dochází k rozbití struktur kompozičních i jazykových, reflektování sebe sama ve fragmentech, k destrukci platného modelu světa, ke zpochybňování kauzálních souvislostí a k hyperbolizaci tělesnosti, násilí či agresivity. Většině textů je společná silná groteskní nadsázka, obsažená jak v optice nahlížených témat, tak v autorské sebeironizaci. Příznačná je dále rezignace na velké příběhy, distancování od tzv. velkého umění či velkých žánrů. Stále více se prosazuje nová poetika, rezonující s britskou (nebo německou) coolness dramatikou – díla vzniklá v jejím duchu neomezují žádné ideologické zákazy, žádné estetické postuláty, žádné téma ani žádné postupy nejsou tabuizovány. Teatrologové v dané souvislosti píší také o naturalistické grotesce, která však v našich podmínkách má na rozdíl od zahraničních vzorů spíše psychologický než dekonstruktivní ráz a vykazuje větší příklon ke krimi či thrilleru než ke komedii. K nejvýraznějším představitelům české coolness dramatiky patří Marek Horoščák (Vařený hlavy) a Jiří Pokorný (Taťka střílí góly, Odpočívej v pokoji).

Ačkoliv se čeští prozaici či básníci zapsali do dějin českého dramatu nejednou velmi významně (viz např. Aloise a Viléma Mrštíkovy, Josefa a Karla Čapkovy, Františka Langera, Vítězslava Nezvala, Františka Hrubína ad.), v 90. létech lze takovéto autorské průniky registrovat spíše sporadicky. Michal Viewegh se podílel vedle Ivo Krobota a Petra Oslzlého na divadelní adaptaci svého bestselleru Báječná léta pod psa (p 1996). Jeho samostatná hra z listopadových dnů na pražské filozofické fakultě Růže pro Markétu, napsaná už roku 1990, se knižní podoby dočkala až v roce 2004, inscenována byla ještě o pět let později. Jiří Kratochvil své rozhlasové hry vzniklé ještě za normalizace vydal knižně jako Slepecká cvičení (1997), později byla inscenována jeho groteska A babička slaví devětadevadesáté narozeniny (p 1999). Kratochvil je rovněž autorem hry Černá skříňka aneb Hry a sny (p 2008). (Jeho divadelní dramata vyšla knižně s titulem Hry a sny v r. 2008). Ani hry Miloše Urbana si nehledají cestu na jeviště nijak snadno: svérázná reminiscence na Jaroslava Vrchlického Trochu lásky. Fraška se zapomenutými verši byla jen vytištěna, a to v roce 2003, inscenace se dočkaly až Nože a růže (p 2005). Jaroslav Rudiš přenesl komiksové příběhy výpravčího Aloise Nebela (Bílý potokHlavní nádraží) na divadelní jeviště ve hře nazvané Alois Nebel (p 2005). V roce 2006 publikoval hru Léto v Laponsku, na níž spolupracoval s Petrem Pýchou. Následovala Strange Love z roku 2006 a německy psané hry Lost in Praha (2007), Exit 89 (p 2008), které Rudiš vytvořil společně s Martinem Beckerem. Květa Legátová tvořila dramatické texty (určené hlavně pro rozhlas) prakticky celou svou tvůrčí dráhu, a to pod nejrůznějšími jmény. Soubornou žeň pak zveřejnila knižně ve třech svazcích Pro každého nebe (2003), Posedlá a jiné hry (2004) a Mimo tento čas (2008). Značného úspěchu dosáhla divadelní adaptace próz Ireny Douskové Hrdý Budžes (p 2002), na které se podílela i autorka původního textu. Ta pak s Janem Bornou převedla do divadelní podoby také navazující prózu Oněgin byl Rusák (p 2008). Hana Andronikova se o dramatické útvary pokusila ve spolupráci s režisérkou Janou Svobodovou (Tanec přes plot, p 2008; Pakosti a drabanti, p 2010).

Postupem času se také v současném českém dramatu a divadle začínají objevovat politická témata, začíná se hrát společensko-satirické divadlo. Příkladná je v tomto směru trilogie Ivy Volánkové Klestilové Standa má problém, Paroubek je kamarád, Strejda nás má všechny rád, uváděná společně od roku 2006 pod titulem Má vlast. Do zmíněného trendu spadá rovněž inscenace Renata Kalenská, Lidové noviny, uváděná J. A. Pitínským v HaDivadle (p 2005). Rysy absurdní grotesky se vyznačují návraty Karla Steigerwalda do neuralgických bodů našich novodobých dějin (Horáková x Gottwald, p 2006; Políbila Dubčeka, p 2008). Jako dokumentární divadlo je koncipována Perzekuce.cz 1945–1948 Miroslava Bambuška, rekonstruující česko-německé vyrovnání (revanšování) v poválečném čase. Kritický a silně ironický pohled mladé generace na současné společenské dění, na jeho mediální manipulování přináší hra Petra Kolečka Zlatý prsten Jana Třísky (p 2007). Kolečkovy hry jsou plné úletů, bizarních a bláznivých nápadů, nicméně pouze v poněkud vypjatější poloze variují běžné okolní dění (Britney Goes to Heaven, p 2007; Soprán ze Slapské přehrady, p 2008; Bohové hokej nehrají, p 2008).

Ani při letmé reflexi polistopadového dramatického a divadelního dění nelze pominout hledačské divadelní aktivity, ve kterých mnohdy text není základním stavebním prvkem a k uměleckému sdělení je využíván pohyb, hudba, fyzické herectví, cirkusové techniky, živá muzika, stejně jako výrazná výtvarná stylizace. Platí to například o počínání Divadla Continuo, které v roce 1992 založili Helena a Pavel Štouračovi a které se od konce 90. let systematicky věnuje projektům pouličního divadla a divadla v netradičních prostorech, jako například ve dvorech domů, starých továrnách, historických objektech, na břehu a hladině rybníka, ale i v jedoucím vlaku. V souvislosti s inscenacemi Divadla Continuo (kromě jiných Klobouk, hvězdy, neštovice, aneb Rozhovory s nenarozenými dětmi, p 2007; Finis Terrae, p 2009; Oběť, p 2009) se kritika zmiňuje o „nové středoevropské snové obrazivosti“.

Vědecká a publicistická reflexe literatury

Literární věda, popřípadě její publikačně nejrozšířenější součást, tedy literární kritika se také nejprve vyrovnávaly s resty a rezidui předchozího období. Počátkem 90. let k těm nejzávažnějším patřilo nové hodnotové uspořádání české literatury a ujasnění vlastního místa v ní, definování funkce literárněvědné či literárněkritické reflexe. Zmíněné úkoly byly současně spojeny i podmíněny s metodologickou inventurou a modernizací, jinými slovy se seznamováním a vyrovnáním se zapovídanými (potíranými) koncepcemi, metodami a přístupy literárněvědného bádání.

Je až s podivem, že tyto procesy nevyústily v četné polemiky či názorové střety, z odstupu se zaznamenáníhodnými jeví pouze spory kolem tzv. autenticitní literatury z poloviny 90. let a názorové tříbení spojené s problematikou psaní literárních dějin, které kulminovalo přibližně v posledních pěti letech.

Zásadním předpokladem pro rehabilitaci domácího literárněvědného bádání a jeho kvalitativní rozvoj byla reorganizace koncepce časopisu Česká literatura vydávaného Ústavem pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd (od roku 1993 transformovaného na Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR). Nová redakce v čele s Miroslavem Červenkou uchovala dvouměsíční periodicitu a zanedlouho proměnila Českou literaturu ve vskutku prestižní časopiseckou platformu, přinášející kromě zásadních statí ke všem obdobím národní literární historie rovněž teoretické příspěvky znovuoživující a rozvíjející odkaz strukturalismu, ale také studie zprostředkující aktuální trendy a dění ve světové literární vědě. Zaměření na zahraniční literatury, respektive vnímání české literatury v kontextu evropských i světových literatur si vytkl za cíl časopis Svět literatury, založený v roce 1990 Vladimírem Svatoněm a dalšími na stejném akademickém pracovišti, jež produkovalo časopis Česká literatura. Projekt komparatistického periodika vydávaného dvakrát ročně byl v roce 1993 převeden do nově založeného Centra komparatistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na této fakultě je od roku 2004 dvakrát do roka vydáván rovněž časopis pro mezioborová bohemistická studia Slovo a smysl. K jeho ambicím patří hlavně napomáhat při výuce české literatury a literární teorie, a to nejen v domácím prostředí, ale zvláště se zřetelem k potřebám zahraničních bohemistik. Literárněvědné práce, které nemohly být publikovány v čase socialistického režimu, ale též aktuální výsledky bádání neomezovaného ideologickými doktrínami zprostředkovávaly od počátku 90. let knižní edice Ústavu pro českou a světovou literaturu, vydavatelsky realizované různými firmami (Akcent, Alfaprint, H+H ad.), později i samotným Ústavem pro českou literaturu. Edice Ursus (název odkazoval na předlistopadové bytové semináře tzv. medvědářů – čili ústavních zaměstnanců propuštěných na počátku normalizace a jejich mladších kolegů, kteří nesdíleli oficiózní postoje tehdejšího vedení ústavu) přinesla například versologické studie Miroslava Červenky, úvahy Přemysla Blažíčka nad básněmi Vladimíra Holana či kolektivní díla Proměny subjektu I, II (1993, 1994). V edici k byly vydávány sborníky z konferencí pořádaných ústavem, respektive z akcí, na kterých tato instituce organizačně participovala: Světová literárněvědná bohemistika – Historie a současný stav, Světová literárněvědná bohemistika – Úvahy a studie o české literatuře (obojí 1996), Rok 1947 (1998), „Zlatá šedesátá.“ Česká literatura, kultura a společnost v letech tání, kolotání a ... zklamání (2001) ad. Edice Theoretica a Theoretica & historica byly zaměřeny na zprostředkovávání přeložených textů světových literárních teoretiků, jako například Wolfganga Isera Teorie literatury: Aktuální perspektiva (2004) nebo Wolfa Schmida Narativní transformace: dění-příběh-vyprávění-prezentace vyprávění (2004), popřípadě Gérarda Genetta Fikce a vyprávění (2007). Stranou zájmu editorů ale nezůstávala ani díla našich literárněvědných klasiků (Jan Mukařovský Umělecké dílo jako znak, 2008) či noviců (Bohumil Fořt Literární postava. Vývoj a aspekty naratologických zkoumání, 2008).

Dřívější i současnou tvorbu literárněkritických osobností, které se nejvýrazněji zapsaly do literárního dění během obrodného procesu a které v normalizačním čase nemohly svobodně publikovat, zprostředkovávaly v autorských výborech především brněnské nakladatelství Atlantis (Milan Suchomel Literatura z časů krize, 1992; Milan Jungmann V obklíčení příběhů, 1997) a pražský Torst (Zdeněk Kožmín Studie a kritiky, 1995; Josef Vohryzek Literární kritiky, 1995; Jiří Opelík Milované řemeslo, 2000).

Příkladně systematicky pak od konce 90. let prezentuje výsledky domácího literárněvědného zkoumání, popřípadě dodává k jeho rozvíjení a obohacování původem zahraniční noetické podněty brněnské nakladatelství Host, které tak činí hlavně v edičních řadách Strukturalistická knihovna, Teoretická knihovna a Studium. V poslední době se zintenzívněním spolupráce s Ústavem pro českou literaturu snaží dostát svému jménu nakladatelství Academia (viz týmové práce jako například závěrečné svazky Lexikonu české literatury 4/I, 4/II, 2008; Dějiny české literatury 1945–1989, 2007–2008; V souřadnicích volnosti, 2008; ale i samostatné badatelské výstupy Petra Šámala Soustružníci lidských duší, 2009; Alice Jedličkové Zkušenost prostoru, 2010; ad.).

K fungování literární vědy patří také nejrůznější sympózia, konference a semináře. Rovněž v této oblasti přinesla polistopadová éra nové impulsy a možnosti. K těm nejvýznamnějším patří pořádání kongresů světové literárněvědné bohemistiky, které od roku 1995 realizuje v pětiletých odstupech jako hlavní organizátor Ústav pro českou literaturu. Tato instituce spolupracuje při přípravě dalších konferenčních cyklů také s mimopražskými univerzitami (například plzeňskou či olomouckou, s opavskou naopak koncem 90. let spolupráci ukončila) tradici přínosných literárněvědných setkání se podařilo založit a udržet rovněž v Brně, Českých Budějovicích, Liberci a Ústí nad Labem. Společná jednání literárních odborníků, publicistů, ale i samotných spisovatelů pořádala také Obec spisovatelů (Spisovatel a společnost, Literatura a masmédia) nebo České centrum PEN klubu (Spisovatelé a tolerance), pozoruhodná kolokvia připravil také časopis Svět literatury (Literární historie a komparatistika, Imaginace a krása v dějinách literatury).

Jak už bylo zmíněno, odstranění ideologických zábran výrazně rozšířilo spektrum metodologických koncepcí a přístupů využitelných při literárněvědném zkoumání: Prudký rozmach prodělala během 90. let dvacátého století tematologie, vycházející především ze semioticky založených bádání tartuské školy, výrazný zájem probudily tzv. gender studies, s přibližně dvacetiletým zpožděním byly v našich polistopadových poměrech aplikovány a prověřovány zásady kostnické recepční estetiky, rozvíjet se začaly také naratologické disciplíny či podněty teorie fikčních světů.

Prvotním polistopadovým úkolem ovšem bylo zaplnění „bílých“ míst generovaných prohibitními praktikami předchozích totalitních režimů. Proces objektivizace poznání české literatury a korigování jejího hodnotového uspořádání zahájily publikace Aleše Hamana Česká literatura po roce 1945 z ptačí perspektivy (1990), Jana Čulíka Knihy za ohradou (1991) a kolektivní práce Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu (1990, rozšířeno 1991). Návazným krokem bylo zpracování literárněhistorických kompendií Panorama české literatury (1994) a Česká literatura od počátků k dnešku (1998), která zpřístupňovala historii české literatury bez ideologicky motivovaných hiátů a zkreslení.

Těch se domácí literární historie dopouštěla nejvíce při reflexi literárního dění 20. století, a zvláště pak jeho druhé poloviny, kdy výsledky své práce přizpůsobovala požadavkům vládnoucího režimu. A jestliže se tyto mantinely pokusila obejít, pak badatelské výstupy byly staženy z distribuce (viz první díl slovníkové příručky Česká literatura 1918–1945 zpracovaný kolektivem pod vedením Jiřího Rambouska, Věry Vařejkové a Zdeňka Zapletala vydaný roku 1970) nebo zůstaly dlouhá léta nepublikovány, jako tomu bylo v případě čtvrtého dílu Dějin české literatury (tzv. akademických), který byl připraven do tisku počátkem sedmdesátých let, ale vydání se dočkal až v roce 1995.

Právě na toto dílo se rozhodl navázat tým vedený Vladimírem Macurou a Pavlem Janouškem projektem mapujícím co nejúplněji a bez předpojatostí poválečnou českou literaturu. Macurův a Janouškův projekt se sice hlásil k záměru uskutečňovanému pod vedením Jana Mukařovského a Felixe Vodičky od druhé poloviny padesátých let 20. století, jehož výsledkem byly čtyři díly Dějin české literatury (1959, 1960, 1961, 1995), zároveň se však od nich měl lišit jak větším rozsahem, tak koncepcí (nejzřetelnějším signálem v tomto směru bylo zařazení pasáží o adaptacích literárních děl v jiných druzích umění či médií). Důležitým přípravným krokem bylo napsání Slovníku českých spisovatelů od roku 1945. Díl 1. A–L., Díl 2. M–Ž (1995, 1998) a vydání čtyř obsáhlých antologií Z dějin českého myšlení o literatuře (2001, 2002, 2003, 2005).

Paralelně k těmto aktivitám se ovšem také mezi českými literárními vědci začaly ozývat hlasy, vycházející z dřívějších úvah Gadamerových, Derridových a dalších myslitelů, kteří zpochybňovali nejen dosavadní způsob(-y) psaní literárních dějin, ale nejednou skepticky posuzovali už samotný smysl jejich psaní. V těchto názorech rezonovaly také debaty a diskuse obecných historiků vyvolané publikováním studií Francise Fukuyamy Konec dějin (1989) a Konec dějin a poslední člověk (1992, česky 2002).

Předmětem kritiky se v literárněvědných souřadnicích staly hlavně chronologicky a kauzálně pojaté konstrukty založené na přiřazování a kombinování různě prezentovaných autorských entit s cílem kanonizovat jisté hodnotové hierarchie, byla zpochybňována idea dějinné kontinuity jako základ literárněhistorického výkladu. V českém prostředí se zastánci snah re-definovat předmět literární historie a propagátoři hledání nových postupů a přístupů rekrutovali především z okruhu kolem pražského literárního vědce Jiřího Brabce. Programovou iniciativu později převzali českobudějovičtí univerzitní profesoři Dalibor Tureček a Vladimír Papoušek, kteří nejprve svá základní východiska publikovali ve svazku Hledání literárních dějin (2005), aby posléze uspořádali k dané problematice kolokvium, jehož průběh zachytila publikace Hledání literárních dějin v diskusi (2006). S těmito počiny pak korespondovaly i další projekty nazvané Literatura a kánon (2007) a O psaní dějin (2007), zprostředkující ovšem rovněž postoje a názory tradičněji pojímané literární historie (např. Pavla Janouška).

V diskusích a polemikách byly zvažovány možnosti, zda vycházet z historické poetiky, inspirované strukturalistickými tradicemi, zda aplikovat podněty fenomenologie, či americké new history, nebo stavět na naratologických metodách, popřípadě na dílčích interpretačních sondách, zda navázat na slovenskou (respektive Zajacovu) pulsační teorii, či pracovat metodou synoptických řezů, popřípadě areálových studií.

Turečkovi, Papouškovi, Petru A. Bílkovi ad. nejvíce konvenovaly ideje Stephena Greenblatta, Johna Brannigena, Pierra Bourdieua, ale i Petera Zajace. Koncept nové literární historie (sami českobudějovičtí a pražští badatelé toto označení ovšem nepoužívají) vychází z tezí new historismu, kulturologických bádání a pulsační teorie a jeho cílem je jakási volná encyklopedie, obsahující do jisté míry samostatné pulsačně-synoptické modely, které popisují a analyzují určité uzlové body – vývojově podnětné a produktivní literární jevy. Akcentována je přitom reflexe celé kulturní sféry, včetně populární a pracuje se také s fenoménem „užití“ textu, respektive díla.

Výstupy vycházející z těchto teoretických premis dosud reprezentuje Turečkova monografie nazvaná Fejetony Jana Nerudy (2007), Papouškova studie reflektující imaginaci a řeč avantgard v českých literárních textech první poloviny dvacátého století vydaná pod titulem Gravitace avantgard (2007) a hlavně Dějiny nové moderny: Česká literatura v letech 1905–1923 (2010).

Bylo by však ošidné představovat si, že tradičnější pojetí literární historie, vůči němuž se Papoušek a další vymezují, ustrnulo například na pozitivistických principech, respektive v lepším případě oprašuje strukturalistickou metodu. Pavel Janoušek definuje literární historii jako kreativní paměť určitého společenství, které v případě literatury bývá vymezeno převážně společným jazykem, nikoliv ovšem výlučně. Právě české slovesné umění se totiž téměř vzpírá absolutizaci glotocentrického přístupu a přímo vyzývá k uplatňování areálové reflexe. Jen zběžné prolistování čtyřsvazkových Dějiny české literatury 1945–1989 (2007, 2008) pak ozřejmuje, že novátory požadované rozšíření spektra na populární literaturu v nich bylo uplatněno, což platí rovněž o reflexi interdisciplinárních přesahů a rezonancí literárních textů v nejrůznějších médiích.

Polistopadová literární kritika se na integraci a sladění hierarchizace tří komunikačních okruhů české literatury podílela spolu s literární historií, přičemž na jedné straně postrádala dominantní osobnost typu F. X. Šaldy či Václava Černého, ale současně se objevovaly názory zpochybňující modus autoritativního a neotřesitelného soudu – akceptovatelným se jevilo jen stanovisko pojaté pouze jako dílčí názor, přispívající k objevování skrytých souvztažností či pluralizovaných možností hypertextového čtení díla. Soudobé představy o aktuální úloze literární kritiky shrnula anketa uspořádaná v roce 1996 redakcí časopisu Tvar. V té době už pojetí kritické osobnosti jako arbitra, popřípadě tvůrce literárních programů ustoupilo do pozadí a kritický výkon měl preferovat interpretační diskurs. (Příznačné je, že na anketu mapující aktuální situaci literární kritiky, již v roce 2009 připravil internetový server iLiteratura, odpovědělo ze šedesáti oslovených pouze devět respondentů.)

V nových poměrech se objevilo několik pokusů o zpochybnění uznávaných literárních veličin (Typlt – Skácel, Janoušek – Vaculík, Putna – Diviš, Špirit – Lustig), které se však nesetkaly s důsažnějšími ohlasy, natož pak souzněním. Výraznější kritické spory se odehrávaly nad tvorbou Milana Kundery, Jiřího Kratochvila a hlavně Michala Viewegha. K nejostřejšímu střetu došlo mezi přispěvateli Kritické Přílohy Revolver Revue a částí autorského okruhu Tvaru. Jeho příčinou bylo odlišné pojetí životních a literárních norem, které se projevovalo v diametrálně rozdílném přístupu k fenoménu tzv. autenticity literárního díla. Způsob vedení této polemiky dal připomenout průnikům ideologických postulátů do literární kritiky.

Novou ideologizaci literárního života a posuzování literárních hodnot polistopadové době pak přisuzovala část literárních kritiků a historiků, která zaujímala dominantní postavení za normalizace a po jejím skončení se soustředila kolem tiskovin Naše pravda, Haló noviny či Obrys-Kmen.

K pasáži o vlivu nových komunikačních technologií na literaturu a dění s ní spjaté lze v kontextu s literárněvědným bádáním a literárněkritickými reflexemi připojit odkaz na projekt Ústavu pro českou literaturu, jehož první verze měla podobu CD romu (2002) a pod názvem Česká elektronická knihovna – Poezie 19. a počátku 20. století (www.ceska-poezie.cz/cek) je ve fulltextové podobě od roku 2005 přístupná také na internetu. Po dosud posledním rozšíření z roku 2007 obsahuje 1700 digitalizovaných básnických knih z uvedeného období, které jsou doplněny doprovodnými editorskými texty, což umožňuje vskutku výraznou kvalitativní změnu v literárněvědné práci. Na webových stránkách téhož ústavu lze najít rovněž elektronický Slovník české literatury po roce 1945 (www.slovnikceskeliteratury.cz/index.jsp).

Pro literární kritiku nabízí internet také nové možnosti, zejména rozšíření publikačního prostoru, ať už v internetových denících – literatura a její reflexe v nich představuje, podobně jako i v některých dalších titulech, pouze dílčí obsahovou část – (Britské listy, Deník Referendum), časopisech (A tempo revue, Aluze, Dobrá adresa, Téma, Wagon), serverech (iLiteratura, Portál české literatury) či weblozích (Čmelák a jeho svět, Královiny, blog Pavla Kotrly, Literární zápisník Jakuba Vaníčka ad.). Literární polemiky probíhají také na diskusních serverech Nyx nebo Okoun. Internetová literární kritika se vyznačuje zvýšenou demokratizací, vskutku pluralitní a pružnou názorovou konfrontací, přičemž nižší prestiž této literárněkritické odnože, přiznávaná i samotnými jejími producenty, plyne z absence redakčního zpracování většiny publikovaných textů, které tak mnohdy trpí typickými nešvary internetových diskusí – nadprodukcí, povrchností, emocionální nespoutaností, sklouzávající až k vulgaritám. Kultivovanost a myšlenková nasycenost Vaníčkových debat, popřípadě profesionální kvality iLiteratury či Dobré adresy ovšem přesvědčují, že rozhodně nejde o slepou cestu.

***

Primárním cílem této stati sice nebylo kvalitativní srovnání s předchozími dvacetiletými etapami novodobé české literatury, zmíněnými v úvodu. Nicméně je možné konstatovat, že byť se v české polistopadové literatuře dosud patrně neobjevila osobnost plně souměřitelná například s Jaroslavem Haškem, Karlem Čapkem, Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem, Vladimírem Holanem, Bohumilem Hrabalem či Milanem Kunderou, není polistopadová bilance vůbec špatná. K hlavním pozitivům patří nárůst překladů do cizích jazyků (vedle Michala Viewegha patří k často překládaným autorům Jáchym Topol nebo Miloš Urban) a vzrůstající prestiž české literatury v zahraničí. V dané souvislosti možno připomenout úspěšné předsedání Jiřího Gruši Mezinárodnímu PEN klubu, ale také řadu zahraničních ocenění českých spisovatelů, respektive jejich knih (namátkou: Jiří Jamek, Jan Faktor, Petra Hůlová).

A jaká je aktuální pozice literatury v porovnání s ostatní mediální nabídkou? V čase masového rozšíření internetu a dalších komunikačních technologií usnadňujících konzumaci populární a triviální kultury není postavení slovesného umění nikterak jednoduché, ovšem není ani beznadějné. Současná literatura by měla usilovat o zvládnutí dvou základních úkolů: jednak dělat s jazykem něco úplně jiného, než co s ním činí masová média, verbalismus masové komunikace by měla vyvažovat úsporností, povrchnost a plytkost hloubavostí a snahou pronikat pod povrch jevů. Další aktuální zadání pro literaturu pak představuje kritická reflexe mediálního devalvování slov, jeho zviditelňování, nahlodávání a paralyzování, přičemž ovšem stejná kritičnost by měla být uplatňována i vůči tradičním prostředkům literárního jazyka. Literaturu by pak mohlo posilovat vědomí, že se spolupodílí na konstituování, na genezi svých soupeřů. Bez literárních podkladů by nevznikl žádný film, totéž platí o mnohých televizních programech a dokonce také o počítačových hrách.

V samotném závěru pak vyslovme přesvědčení, že polistopadové etapě české literatury nebude dopřáno pouze dvacetileté trvání a že se tedy lze nadít ještě dalších děl, obohacujících pomyslnou pokladnici české literatury.

Literatura

BALAŠTÍK, Miroslav: 2002 – „Literatura a politika (poznámky k tématu)“, Dokořán, č. 22, s. 25–27

BRABEC, Jiří: 1991 – „Potřebujeme kritiku?“, (s J. Brabcem rozmlouvala M. Langerová), Literární noviny 2, č. 5, s. 4

HORÁK, Ondřej: 2000 – „Prozaické žánry a česká literatura devadesátých let“, Tvar 11, 2000, č. 4, s. 12–13

HRUŠKA, Petr – MACHALA, Lubomír – VODIČKA, Libor – ZIZLER, Jiří: 2008 – V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích, (Praha: Academia)

JANÁČEK, Pavel: 2001 – „Literatura ve znamení Théty (Literatura devadesátých let a revoluce)“, Tvar 12, č. 1, s. 1, 4–5, též in Deset let poté... Česká a slovenská literatura po roce 1989. Sborník referátů z literární konference 43. Bezručovy Opavy (13. a 14. září 2000), Praha – Opava 2000, s. 11–24

JANOUŠEK, Pavel: 1990 – „Time-out aneb Zhroucená tradice“, Tvar 1, 1990, č. 43, s. 1 a 4–5, též in P. J. Time-out aneb Mé kritické pokusy, bláboly a omyly z let 1987–1999 (Brno: Host, 2001), s. 69–79; 1993 – „Čekání na kritika“, Tvar 4, č. 17, s. 1, též in P. J. Time- out, Brno 2001, s. 95–98; 2007 – „Současná česká próza z rychlíku“, Host 23, (příloha Host do školy IV), č. 7 s. 3–9

JUNGMANN, Milan: 1993 – „Kudy kam z chaosu“, Literární noviny 4, č. 4, s. 7, též in M. J. V obklíčení příběhů, Brno 1997, s. 124–130

JUNGMANNOVÁ, Lenka: 2007 – „Nová vlna české dramatiky“, Host 23, (příloha Host do školy IV), č. 7 s. 16–17

KRATOCHVIL, Jiří: 1992 – „Obnovení chaosu v české literatuře“, Literární noviny 3, č. 47, s. 5; též in J. K. Příběhy příběhů, Brno 1995 a pod názvem Obnovení chaosu in J. K. Vyznání příběhovosti Brno 2000; 1993 – „Česká literatura a politika“, Tvar 4, č. 27–28, s. 1; 1997 – „Nový čas příběhů“, Literární noviny 8, č. 33, str. 1 a 7

KUČERA, Štěpán: 2010 – „Česká internetová literární kritika“, [online] dostupné z WWW: www.czechlit.cz/studie/ceska-internetova-literarni-kritika [Cit. 18. 7. 10]

NOVOTNÝ, Vladimír: 1995 – Nová česká literatura I. (1990–1995) Próza – poezie (České Budějovice: Pedagogické centrum v Českých Budějovicích)

PILÁTOVÁ, Markéta: 2009 – „Spisovatelé na útěku“, Respekt 20, č. 18, s. 36–41

PIORECKÝ, Karel: 2008 – „Kde začíná současnost?“, Tvar 19, č. 20, s. 6–7; 2009, „Mezi útočištěm a útokem. Neúplný přehled současné české poezie“, Tvar 20, č. 1, s. 6–8

Text vznikl v rámci grantu ESF Bohemistika: obor pro III. tisíciletí, r. č.: cz.1.07/2.2.00/07.0020.

Lubomír Machala (1958) je bohemista, literární historik, působí na FF UP v Olomouci.

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.