Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 3 > Tibor Vaško: Teror bezvýznamností

Tibor Vaško

Teror bezvýznamností

Ne každý si uvědomuje paradox, že rozvojem informační technologie může dojít k poklesu informačního servisu společnosti. Může to být dáno tím, že v důsledku koncentrace kapitálu podniků zajišťujících informační servis klesá počet aktérů, kteří pak mohou být snáze ovlivňováni a zneužíváni v zájmu ekonomické a politické elity. Jeden zdroj mluví o tom, že v roce 1983 v USA bylo 56 takových aktérů a v roce 2003 již jen 6. Nyní to bude ještě méně. Představitelé těchto aktérů v informatice říkají: „O tom, co je novinka a co je důležité, rozhodujeme my“. Lze pochopit, že za těchto podmínek není cílem poskytnout plnou pravdu o realitě, ale usměrňovat zájmy občanů tak, jak to vyhovuje zájmům oné elity.

Tím lze vysvětlit, že občané si demokraticky zvolí politickou reprezentaci v důsledku neúplných informaci sub-optimální úrovně a záhy jsou zklamaní, pořádají protesty a podnikají kroky k jejímu odvolání. Dochází tak téměř periodicky k politickému vlnobití. Jedna z těchto vln, která, jak se zdá, nabírá na síle, se týká také posledních dvaceti let u nás. Tehdy skončilo čtyřicetileté období, kdy byla moc periodicky formálně potvrzována 99 % obyvatelstva; ke konci dostalo ono období vysvědčení: Brutalita (popravy nevinných), nedostatky (banány či toaletní papír), obtěžování (výjezdní doložky). Vysvědčení je pravdivé a našlo by se mnoho dalších negativ. Horší by to bylo s hledáním, kdo je za to zodpovědný. Nicméně byl to fakt formující hlavní zájem veřejnosti a emocionální výbavu do nastávající změny.

Zcela bezvýznamné pro změnu poměrů bylo, že za ono čtyřicetileté období se obnovila ekonomika zničená válkou, vybudovala se vědeckovýzkumná základna (180 000 lidí), zavedlo se bezplatné školství, zdravotnictví, důchodové zabezpečení (pro jedince – ne pro společnost jako celek, protože v ekonomice jak známo neexistuje „bezplatný oběd“), zvládly se nové obory, dokončila elektrifikace venkova atd., a to za studené války, ekonomické izolace a ve stínu Jaltské konference, jež nás zařadila do zájmové sféry Sovětského svazu, odkud nebylo úniku.

Do nových poměrů před dvaceti léty jsme tudíž vstoupili „bez minulosti“; kdo se ohlédl, viděl jen „temno“, bez hrdosti a vzájemného respektu. To bylo přesně to, co čekající „pomocníci a poradci“ potřebovali. Výsledek po roce 1989 charakterizoval profesor Michael Hudson, (Kansas City, USA) takto: „Místo aby Západ pomohl postsovětským zemím k samostatným ekonomikám, díval se na ně jako na ústřice, jež nutno rozlomit, zadlužit je, aby se vytěžily poplatky za úroky a kapitálové zisky, a přenechat jim prázdnou skořápku. Poté co domácí kleptokraté, zahraniční banky a investoři vyvezli své fondy ze země, lokální měna mohla devalvovat. Pak se zahraniční kupci vrátili a koupili lokální aktiva za babku.“

Nyní náhle dřívější „bezvýznamnosti“ jako zdravotnictví, důchodové zabezpečení, vzdělávání atd. nás začínají „terorizovat“. Nepomůže nám ani dostatek toaletního papíru, ani banány, ani možnost cestovat. Tyto a další bezvýznamnosti totiž potřebují ohromné prostředky, jež v normálních dobách a v rozvinutých zemích zajišťuje národní ekonomika (všechny tři sféry). Naše země však má zde zřetelná bílá místa (viz Hudson). Za souhlasu většiny voličů totiž postupně 70 % ekonomiky ovládli cizinci. Některé oblasti, např. banky, ovládli úplně. Dle studie EU 97 % finančních institucí v ČR patří cizím státním příslušníkům (La Rosiere Report).

Jedinou útěchou může být, že jsme k těmto bílým místům v ekonomice přišli zcela demokratickou a parlamentní cestou, tj. tancovali jsme přesně tak, jak nám pískali. Samozřejmě doba volební účasti a souhlasu, projeveného devadesáti procenty, pominula.

Další útěchou může být, že jsme konečně byli zbaveni násilných „okovů rovnostářství“ a můžeme se dle časopisu Forbes pochlubit třemi miliardáři (v dolarech). Tito a jim podobní se zaměřili na významné problémy a bezvýznamnosti jako vzdělávání, zdravotnictví apod. je nemohou terorizovat – tyto služby si hravě zajistí v privátní sféře. „Bezvýznamnosti“ budou terorizovat jen zbytek společnosti. Vedle luxusních jachet, domů na Floridě atd. jim nutně musí potřeba „bezvýznamností“ připadat jako „obtěžování dotěrným hmyzem“ – odtud pohrdavý přístup k „dědovi a bábě“.

Protože přerozdělování směrem dolů se za současné konstelace chápe jako trest za dosažený úspěch, zatímco přerozdělování nahoru jako zasloužená odměna za vynikající osobní vlastnosti a intelekt (všimněte si emocionální asymetrie), možnosti řešení problémů jsou dány. Ten zbytek společnosti, Goebbels by řekl politický kanónenfutr, si musí pomoci sám, tj. nasadit pouta „rozpočtové zodpovědnosti“.

Společnost, kde přesouvat hodnoty bohatým je pokládáno za odměnu, zatímco pomáhat chudším za trest, vystavuje na odiv, jak daleko se dostala od principů většiny náboženství (byť se náboženstvím z propagandistických důvodů mnozí i nyní ohánějí). Stačí si poslechnout Papeže Řehoře Velikého (6. století): „V žádném případě nestačí nekrást majetek jiných; chybujete, když si přivlastňujete bohatství, které Bůh stvořil pro všechny. Ten, kdo nedává jiným, co vlastní, je vrah, zabiják; když si nechává pro své vlastní použití, co by mohl poskytnout chudým, lze říci, že zabíjí všechny ty, kteří by mohli žít z jeho hojnosti; když se podělíme s těmi, co trpí, nedáváme, co patří nám, ale co patří jim. Toto není aktem lítosti, ale splácením dluhu“. Ještě ve 13. století papež Řehoř IX. potvrdil, že pro křesťana platí, že nesmí prodávat dráže, než koupil. V roce 1571 papež Pius V. odsoudil směnu, kterou obchodníci zakrývali úroky. Jak si vedli další papežové, přenechávám úvaze laskavého čtenáře.

Pokud by se občan nechtěl jen uskromňovat a omezovat spotřebu, ale chtěl by začít s rozvojem svého národního hospodářství, jež by vytvořilo zdroje pro společenskou spotřebu, mohl by se poučit od našich otců a dědů, kteří po válce nečekali na zahraniční sponzory, žádní neexistovali, ale dali se do práce a vytvořili bohatství, o které nyní přišli. Proto není na důchody. Podruhé by si měli dávat větší pozor.

Tibor Vaško

Obsah Listů 3/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.