Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Jaroslav Dvořák: Co bych se rád dozvěděl od historiků

Jaroslav Dvořák

Co bych se rád dozvěděl od historiků

Nejen o karibské krizi

Vilém Prečan uzavřel vystoupení na mezinárodní konferenci k 50. výročí otevření druhé fronty 9. června 1994 v Praze: „Minulostí se zabýváme nejen proto, abychom se s ní vyrovnali, osvobodili se od její tíhy a našli od ní potřebný odstup, ale také proto, abychom se z ní poučili, nechceme-li, aby zítřek byl horší než včerejšek nebo stejně špatný, byť třeba jiným způsobem.“

Řečené platí i pro případy, kdy jsou znalosti historie využívány ve službách politiky. V poslední době se stalo politické uchopení historického tématu zvlášť aktuální v souvislosti s takzvaným třetím odbojem. Ten je mnohými (Lustig, Štětina, snad i Nečas) interpretován, jako by se jednalo o válku. Přitom o takovou válku, kterou lze vést všemi prostředky, včetně těch, které jsou už dávno mezinárodními konvencemi postaveny mimo zákon.

Také se druhou částí Prečanova souvětí se ztotožňuji. To se týká zejména té historie, jež zahrnuje dějiny Československé lidové armády (ČSLA). Službě v ní jsem věnoval část života, bylo to celých patnáct roků, a velkou část sil; pro jejich kvantifikaci bych marně hledal měřítko. Bylo to v době, kdy naplno běžela studená válka. O své účasti v ní jsem něco napsal i v knize Letcem ve studené válce. Nebyl jsem tedy jen pasivním účastníkem, ale tuto historii jsem v rámci schopností a možností jednoho člověka spoluvytvářel či se na jejím spoluvytváření maličkým dílem podílel.

Sám stále hledám podstatu slov „vyrovnat se s minulostí“ a přiznávám, že jasno v tom nemám... Posledních dvacet let mne přesvědčilo, že od politiků nemohu slyšet téměř nic, čím bych svůj život v pohledu na historii obohatil. Spíše naopak. Oni se totiž většinou zatím nesnesli z oblačných výšin „vítězů“, kteří myslí, že mají vždy pravdu, že jim je dovoleno téměř vše a že nemohou být souzeni. Možná ani dokonce ne odsuzováni. Alespoň ne v době vlastních životů, případně když jsou ještě u kormidel. A zřejmě si neosvojili moudrá slova sira Winstona z roku 1940: „Jestliže se přítomnost pokusí soudit minulost, ztratí budoucnost!“ (Druhá světová válka, II. díl, s. 19, Lidové noviny, Praha 1993).

Aby se naplnilo přání dr. Prečana, musí být podle mého splněny nejméně dvě podmínky. Předně musí být historikové, kteří se emancipovali od politiky, kteří ze služeb aktuální politiky, tedy od zjevu až efemérního, odešli. Musí být historikové, kteří se budou dívat na minulé události v kontextu podmínek, okolností a doby a kteří nejenže vysvětlí, co se stalo, ale i proč se tak stalo či mohlo stát. A kteří nám budou výsledky svého zkoumání prezentovat jako výsledek „jasného a správného posouzení dobových situací a jevů bez iluzí a sebeklamu“ (Josef Pekař, Rektorská přednáška, 5. prosince 1931). Řekl bych, že splnění této podmínky je rozhodující, aby mohla být splněna podmínka druhá.

A musí být někdo, kdo je ochoten historikům naslouchat a kdo je ochoten se od „magistry vitae“ učit. Výsledek výuky nezáleží jen na kvalitě učebnic, učitelů a profesorů, ale i na kvalitě studentů a žáků. Naše politické „elity“ nejsou těmi, kdo by se chtěl od minulosti učit. Spíše ji chtějí soudit a národ poučovat. Nebyl to snad svého času exponovaný politik, jeden ze signatářů zákona o protiprávnosti komunistického režimu, tehdejší předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde, který řekl, že zákon je potřebný také proto, aby učitelé věděli, čemu učit děti? Není to – v protikladu – Petr Pithart, který vyjadřuje nedůvěru k autorům nového zákona o třetím odboji, neb jim jde též o „kodifikaci napříště závazného pojetí našich moderních dějin“, o poskytnutí „tápajícím učitelům konečně jasného slova“? (Právo, 2. 10. 2010, Zákon o tom, jak to bylo)

A snaží se historikové od politiky emancipovat? Myslím že ne. A příkladem by tu mohli být historikové francouzští, kteří ve své petici napsali: „Historie není objektem práva. Ve svobodném státě nepřísluší ani parlamentu, ani právním autoritám, aby určovaly historickou pravdu. Politika státu, i když je motivována těmi nejlepšími úmysly, není politickou historií.“

Pamětník a účastník

Ať se nám to líbí či nelíbí, v jisté době osud národa visel na vlásku. A nemám teď na mysli alternativu vítězství nacistického Německa v druhé evropské válce. Mám na mysli válku s použitím jaderných zbraní, válku, která hrozila Evropě, i naší zemi. V posledních letech vyšly nejméně tři knihy historiků či autorů aplikujících poznatky historické vědy na toto téma. Jedna má příznačný název Stín jaderné války nad Evropou a jejím autorem je Josef Fučík. Podle autora vše, co se v oblasti použití jaderné energie ve vojenství v Evropě, a tedy i v naší zemi, odehrávalo, vrhalo na Evropu stín. Jestliže jsem použil minulý čas, vůbec tím nechci říci, že už nevrhá. Bude vrhat – dokud v arsenálech kterékoliv země bude byť jediný náboj, bomba, mina či něco jiného, co bude naplněno radioaktivní směsí schopnou výbušné řetězové reakce. Fučíkův „stín“ se bude nad Evropou vznášet, než se promění ve skutek vize bývalého ministra obrany USA, nedávno zesnulého McNamary, v jehož stopách chce kráčet podle slov pronesených v Praze i současný prezident USA Barak Obama.

Dále mám na mysli knihu autorů Štěpánka a Minaříka Československá lidová armáda na Rýnu a knihu Petra Luňáka Plánování nemyslitelného. V nich ovšem objektivní pohled na klíčové události postrádám...

Z mužů, kteří v šedesátých letech sloužili v Československé lidové armádě (ČSLA) a dostali se do kontaktu s pracemi, jež souvisely s válečnými plány, nás již mezi živými mnoho nezůstalo. A jak se mi zdá, těch, kteří by se chtěli k problematice vyjádřit, je ještě méně. Budu ještě konkrétnější: z pětice mužů-funkcionářů 10. letecké armády, která se v první polovině šedesátých letech podílela na přísně utajovaných pracích na Generálním štábu ČSLA, jež se týkaly použití vojenského letectva ve válce, žiji už sám. Jen já mohu podat svědectví, jak se mi po mých vlastních zkušenostech jeví některé věci, na kterých jsem pracoval a kterými se zabývají autoři vzpomínaných knih.

Za příklad formulací, které podle mého soudu neumožňují „se s minulostí vyrovnat, osvobodit se od její tíhy a najít od ní potřebný odstup a z ní se také poučit“ (Prečan), jsem vzal dvě věty z knihy Petra Luňáka. První se vztahuje k takzvané karibské krizi: „Plán postavit Spojené státy před fait accompli se začal hroutit v okamžiku, kdy Kennedyho administrativa na počátku září 1962 varovala Sověty...“ Druhá věta se vztahuje k dokumentu, který byl „objeven“ a pak s velkou senzacechtivostí zveřejněn a který se stal objektem rozsáhlé diskuse v rámci programu Parallel History Project of Cooperative Securiry (http://www.php.isn.ethz.ch): „V létě 1964 nařídila Moskva bez dalšího vysvětlení vypracovat nový operační plán...“. Plánem, který byl na základě onoho nařízení údajně vypracován, je „Plán použití Československé lidové armády ve válce“ z roku 1964.

Oba výroky jsou pro mne příkladem, jak by události neměly být vykládány mimo kontext doby a podmínek. Nezpochybňuji výrok, že „v době karibské krize se svět ocitl blíže k hodině pravdy, než si její západní účastníci uvědomovali“. Proč by si to měli neuvědomovat jen „západní účastníci“?

Tři letní a podzimní měsíce, počínaje srpnem a konče polovinou listopadu roku 1962, jsem se svým štábem 10. letecké armády trávil mimo stálou posádku v Hradci Králové. Rámec našeho pobytu tvořila podzimní příroda českých zemí. Dnes si již nepamatuji, kde všude jsme byli rozmístěni, jaké přesuny náš štáb uskutečnil. Bezpečně však vím, že za celé tři měsíce jen jednou jsem měl možnost navštívit rodinu v místě mé posádky, a nejsem si ani jist, zda tato návštěva byla tak dlouhá, abych mohl ulehnout do manželské postele. K tomu, abychom si uvědomovali, co se vlastně děje ve světě a proč se to vše děje, jsme neměli informace. Možná jsme neměli ani dost času a chuti se po nich pídit. Činnost mého štábu byla horečná, vyčerpávající, vymýšleli jsme řadu opatření mobilizačního charakteru, abychom dosáhli nejvyššího možného stupně pohotovosti letectva. Poznávali jsme mnohé, co až do té doby před námi bylo utajováno. Byli jsme například konspirativním způsobem přivezeni do jednoho přísně utajovaného prostoru v západních Čechách. Tam jsme si prohlédli připravované podzemní velitelské stanoviště armády. Dosud ani velitel armády, ani já jsme neměli o jeho existenci tušení.

Jak na druhé straně Atlantiku bylo drama vnímáno, jsem neměl tušení. Teprve o mnoho let později jsem se dovídal, jak dobu vnímal ministr obrany Kennedyho administrativy McNamara. Říká: „Večer 27. 10. 1962 jsem odcházel z Bílého domu od prezidenta. Byl jasný podzimní večer. A tehdy jsem si pomyslel ,možná, že už nikdy nespatřím tak krásný sobotní večer‘. Tento můj pocit vyjadřoval úroveň krize, úroveň napětí, které panovalo ve světě.“ (Pravda, tiskový orgán KSSS, č. 42, 11. 2. 1989, rozhovor vedl G. Vasiljev.)

Názory ministra McNamary jsou snad nejvýznamnějším zdrojem pro objektivní pohled, zůstávají však zcela mimo pozornost. Jako v historiografii nevzdělaný laik nemohu pochopit, že Petr Luňák dokáže vidět karibskou krizi pouze jako důsledek rozhodnutí N. Chruščova; pomíjí, že existovalo rozhodnutí předsednictva ÚV KSSS ze dne 10. 6. 1962. Byl to tento politický orgán, jenž návrhy předložené Chruščovem a zpracované jemu podřízenými vojenskými činiteli schvaloval. Jako by úloha vojenských činitelů vůbec neexistovala. Ti se myšlenkou rozmístit sovětské rakety na Kubě zabývali už dříve. Byl to ministr obrany R. Malinovskij, který v květnu 1962 říká Chruščovovi: „Ano, zabývali jsme se variantou umístění raket na Kubě, ale rozhodnutí musí učinit politici.“ (Ogoňok 44–46/1992). Je nepřirozené, jestliže se provádí analýza strategické situace v jakémkoliv státě a navíc ve světě, který nebyl totálně demilitarizován? Lze očekávat či chtít, aby stát takového významu a takové historické zkušenosti, jakým byl Sovětský svaz, nebyl znepokojen situací kolem sebe? Že se nebude cítit v roli obkličované pevnosti?

Jestliže na místech podobných těm, jaké zaujímal ministr obrany Malinovskij, byla taková analýza provedena, musíme připustit, že výsledky nemohly vojenské činitele, kteří měli nejvyšší odpovědnost, uspokojovat. A nemuseli vůbec být motivováni „chutí zopakovat si slavné chvíle vítězství ve druhé světové válce“. Pokud by takoví činitelé nevarovali či neupozorňovali činitele politické na problémy, pak neměli na svých místech co dělat! To je srozumitelné každému profesionálovi a snad i laikovi. Z analýzy vyplývalo, a tomu můžeme dnes věřit, konstatování drtivé převahy (maršál R. Malinovskij hovořil o převaze ???????????), kterou měly Spojené státy nad Sovětským svazem v dopravě strategických jaderných zbraní k předpokládaným cílům na jeho území. Převahy umocněné tím, že v bezprostřední blízkosti sovětských hranic, na území Turecka, byly rakety Jupiter, schopné nést jaderné zbraně. A v té době už to byly zbraně nikoliv „hromadného“ ničení, ale ničení „absolutního“, termojaderné!

Hroucení Chruščovova plánu

A jaký plán SSSR se začal „hroutit“, když „Kennedyho administrativa varovala počátkem září 1962 Sověty před vážnými důsledky“? Jak se mohl zhroutit plán, jehož „úmyslem bylo odradit Washington od myšlenky vojensky se zbavit režimu Fidela Castra“, když ještě pět desetiletí let poté Castrův režim existuje a Spojené státy, věrny slibu, který daly výměnou za odsun sovětských raket z Kuby, Kubu dosud vojensky nenapadly? Jak lze tvrdit, že se začal hroutit počátkem onoho září roku 1962 nějaký sovětský plán, když první loď operace Anadyr už byla 26. 6. na Kubě, když jaderná munice byla na Kubu dopravena až po tomto datu, když do 24. října 1962 bylo na Kubu dopraveno 42 000 sovětských vojáků, obrovské množství vojenské techniky, když k 29. 10. byla asi polovina ze čtyřiceti raket namířených na cíle v USA připravena k naplnění palivem a okysličovadly a k připojení jaderných hlavic, jež byly na Kubě od 4. října 1962? Jaký plán se zhroutil?

Mnohé publicisty nezajímá, že jedním, nikoliv nepodstatným motivem pro rozmístění jaderných sil na Kubě bylo, že se politické orgány SSSR domnívaly – možná chybně –, že se tak zlepší strategická situace Sovětského svazu. USA už měly své rakety Jupiter, které byly schopny dopravit jaderné hlavice k cílům během deseti minut, v Turecku, a mezikontinentální rakety SSSR potřebovaly k letu na území USA půl hodiny! Lze snad popřít úlohu času ve vedení války?

Nechci ospravedlňovat kroky sovětského vedení. Nehodlám ani dělat soudce nad dějinami, jak to bohužel dělá Petr Luňák. Jen chci ukázat, že zde byli dva hráči a že je nejen nespravedlivé, ale i nevědecké, a protože hovoříme o historii, tedy i ahistorické vinit z krize jen jednu stranu.

Naštěstí ti, které to zajímá, mohou dnes čerpat z jiných zdrojů. Je ale neodpustitelné, jestliže se k těmto zdrojům neobrací pedagog učící moderní dějiny a nakonec své názory publikující. Z oněch zdrojů považuji za nejautoritativnější bývalého ministra obrany Kennedyho administrativy Roberta McNamaru. Ten v dopise z 22. 5. 1997, zaslaném partnerovi ze Sovětského svazu (Ruska), bývalému náčelníku štábu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy a jednomu z přímých aktérů kubánské krize generálu Gribkovovi, uvedl několik důležitých věcí. Předně bez skrupulí říká, že tím, kdo přivedl v říjnu 1962 sebe (a celý svět, dodávám) na práh války, byl Sovětský svaz, Kuba a Spojené státy. Nikoliv jen Sovětský svaz či Chruščov! Přitom ani jedna z těchto zemí neměla něco takového v úmyslu. Proč se ale události vyvíjely nebezpečným směrem? To bylo důsledkem rozhodnutí na základě neověřených informací, nesprávných úsudků a chybných kalkulací v každé z těchto třech zemí.

A to je snad první a základní ponaučení, které by si měli osvojit všichni, kdo podobné otázky řeší dnes. Alespoň takové, jaké vyvozuje McNamara: „Jestliže se dopustíme chyb při rozhodování o použití jaderných zbraní, pak nebude možné se z takových chyb poučit, protože takové chyby vedou ke zničení národů.“ A nejsou „neověřené informace, nesprávný úsudek, chybná kalkulace“ právě takovými chybami? Kdyby vše zavinil jen N. Chruščov (jak líčí Petr Luňák), pak si svět mohl oddechnout, když odešel do politického nebytí Chruščov či když přestal existovat SSSR.

Na kraji zkázy

A jestli se máme vážně zamyslet, kam až krize dospěla, když politickým činitelům zúčastněných stran začalo být zřejmé, že se jim řízení vymyká z rukou a že apokalypsu mohou vyvolat činy horlivých vojáků někde úplně dole v celé té vojenské hierarchii, pak nemůžeme pominout následující: Rozhodujícím dnem krize byl její dvanáctý den, 27. říjen 1962, nikoliv počátek září. Onoho dne obdržel ExComm (Výkonný výbor Národní bezpečnostní rady, zřízený prezidentem Kennedym) informaci, že výzvědný letoun U-2 startující na Aljašce letěl nad sovětský Čukotský poloostrov, což vyvolalo reakci SSSR, který zvedl stíhače MIG. A současně vzletěli američtí stíhači F-102, kteří byli vyzbrojeni raketami „vzduch-vzduch“ s jadernými hlavicemi. Když se zpráva dostala do Washingtonu, ministr McNamara zbledl a začal křičet, že „to je válka se Sovětským svazem“! (The Thirteen Days, October 16-28, 1962) Představme si: ministr obrany USA je překvapen, že jeden z jeho podřízených dá rozkaz ke vzletu stíhačům, jež nesou rakety s jadernými hlavicemi!

Naštěstí – možná pro celé lidstvo – raketa „vzduch-vzduch“ s jadernou hlavicí odpálena nebyla. Dodnes nevíme, kdo nařídil zavěsit rakety „vzduch-vzduch“ s jadernou hlavicí, kdo dal rozkaz ke startu, kdo nařídil stíhači, aby se vrátil zpět na základnu... Druhá vážná událost onoho dne: v poledne byl nad Kubou sestřelen protiletadlovou raketou SA-2, odpálenou rozhodnutím sovětského velitele, výzvědný letoun U-2. Pilot Rudolf Anderson zahynul. Zásah protivzdušné obrany vyvolal v Moskvě poplach, protože nebyl sankcionován.

Nevíme tedy ani, čí to byly ruce a hlava, na nichž závisel osud lidstva! Není právě v tom pro lidstvo obrovské ponaučení? Že v daném okamžiku o jeho osudech nerozhodoval ani Chruščov, ani Kennedy, ale někdo jiný? Není obrovským ponaučením, že podobná situace byla důsledkem celého řetězu příčin a následků, a že je tedy třeba starat se, aby takový řetězec příčin a následků vůbec nevznikl? A že podobné řetězce nebyly zcela přeťaty – viz třeba radary a sila v Česku či v Polsku!

Přinejmenším tyto dva incidenty ukázaly politickým činitelům jak ve Washingtonu, tak v Moskvě, že se situace začíná vymykat jejich kontrole a že se osud světa začíná nalézat v rukách místních vojenských velitelů. Ti se v danou chvíli nacházeli tisíce kilometrů od sebe a nemohli vůbec posoudit, jak jejich rozhodování ovlivní osudy světa! K tomu ještě přistupoval fakt, že velitel sovětských vojsk na Kubě armádní generál Plijev měl právo (a ne že neměl!) použít rakety Luna s jadernou ná­loží při obraně ostrova podle vlastního uvážení. Tento souhlas byl odvolán až později. Co ale do té doby? Nemohla nastat situace, kterou by sovětský velitel vojsk na Kubě samostatně zhodnotil a v rámci svého oprávnění atomové zbraně použil? Neměl by o tom Petr Luňák či jiní historikové uvažovat?

Moskva: operační plán?

Zde se Petr Luňák ocitá v rozporu i s materiá­ly, které v knize uveřejňuje. Jak lze použít formulaci „Moskva nařídila“, aniž je předložen věrohodný doklad, jakým dokumentem bylo co nařízeno? To je formulace vágní. Vždyť důsledkem údajného nařízení mohlo být, že poprvé se měla armáda ČSSR přímo zúčastnit války s použitím jaderných zbraní, které stát, jehož nástrojem byla, nevlastnil a neměl ve výzbroji! Jak je možné, že nám historikové neukázali dokument, který něco podobného nařizoval? Musíme věřit, že existoval? Jak můžeme věřit, že někdo „v Moskvě“ mohl nařídit, aby československé letectvo provedlo jaderné údery, aniž mělo odpovídající techniku, aniž byl personál k něčemu takovém vycvičen a měl znalosti, jak jaderná bomba vypadá, jak se s ní manipuluje, jak se umisťuje do pumovnice či na závěsy letounu?

Generálové Pezl i Vitanovský se vyslovují jednoznačně. Podle Pezla vydávalo Hlavní velení Varšavské smlouvy strategickou směrnici, z jejíhož přijetí vyplývala další činnost. Podle závazné metodiky následovalo ujasnění úkolu, zhodnocení situace, přijetí rozhodnutí velitele čs. frontu či toho, komu byl úkol nařízen, doklad toho rozhodnutí nadřízenému, jeho schválení – a teprve potom zpracování plánu. Ten už schvalován nemusel být, protože rozhodnutí už schváleno bylo a plán je jen rozpracovával.

Kde však se nachází ona směrnice? Či neplatí to, co řekl generál Vitanovský, který bezesporu patřil k nejlépe informovaným, totiž že „generální štáb Sovětské armády vydával Směrnici pro jednotlivé armády Varšavské smlouvy... tu jsme v Moskvě dostali v jednom exempláři... tento dokument jsme převezli na Generální štáb na tak zvaný operační sál...“? (Luňák, Plánování nemyslitelného, Dokořán, Praha 2007).

Museli bychom tedy vidět dokument, ze kterého bude zřejmé, kdo jej vůbec v Moskvě podepsal, kdo byl jeho adresátem a zda ten, kdo podepisoval, měl pravomoc zatáhnout jinou armádu do jaderné války. Podle sovětské metodiky, která byla doslova kánonem, to také znamenalo, že součástí ujasnění úkolu muselo být vědomí nikoliv jen velení armády, ale i vrcholných politických míst, že Československo se jako stát přímo účastní války s použitím jaderných zbraní a že československá armáda včetně letectva se má stát přímým vykonavatelem atomových úderů. Takové ujasnění muselo být provedeno nejvyššími politickými ústavními orgány, nikoliv jen jakousi Radou obrany státu. Neměli by historikové vypátrat, zda se něco podobného stalo či nestalo a proč?

Agitprop jako autorita

Pětice výše vzpomínaných mužů – pracovníků štábu 10. letecké armády – byla po roce 1968 pro postoje k intervenci některých členů Varšavské smlouvy do vnitřních záležitostí Československa propuštěna. Jeden z mužů byl uveden v seznamu těch, kteří měli být v případě ustavení „dělnicko-rolnické vlády“ fyzicky likvidováni. Autor těchto řádek nepochybuje, že byl na seznamu čtyřiceti tisíc občanů ČSSR, které asi v případě ustavení oné vlády v roce 1968 čekala ne šťastná budoucnost na východ od Uralu.

Historik Josef Fučík ovšem píše: „Řada našich autorů posledního dvacetiletí houževnatě směšuje politické, ideologické a propagandistické aspekty totalitního režimu s vojenskými obory (vojenskou doktrínou, strategií, operačním plánováním, vyzbrojováním a bojovou přípravou vojsk) do jedné pestré a bizarní směsi. Obecně tyto práce považují sovětské myšlení (i myšlení nás, přímých účastníků oné doby; J. D.) za schopné pouze přípravy vcelku primitivní operace agresivního vpádu do západní Evropy, razí představu, že sovětský generální štáb byl složen z maršálů a bezduchých důstojníků, kteří byli kdykoliv ochotni stisknout na povel politiků jaderné tlačítko, s oblibou citují různé brožury agitpropu a přehlížejí nejen tehdejší sovětské studie, ale i současné ruské odborné studie a prameny.“ – Dodávám, že přehlížejí i názory McNamary, významného člena týmu Johna Fitzgeralda Kennedyho!

Lze možná pochopit, že někteří autoři budou zatíženi „traumatem roku 1968 a pozdější husákovské normalizace“ (J. Fučík, Stín jaderné války nad Evropou, Mladá fronta, Praha 2010) a že nenajdou dost odvahy, aby se přes dobová autocenzurní omezení přenesli. Zákon, posvěcený nálezem Ústavního soudu, kodifikuje, že se „komunistický režim spojil s cizí mocností“. Mnozí budou mít ovšem za to, a autor těchto řádků k nim patří, že s touto „cizí mocností“ měl spojeneckou smlouvu, posvěcenou společně prolitou krví z boje s nacismem. Jestliže však politika zákonodárným aktem prohlásila, že strana, která onen režim nastolila a udržovala u moci, byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, nevytváří to jakýsi tlak, abychom tuto tezi rozvíjeli a potvrzovali i v rozporu s pravdou? To by mohl být přirozený důsledek toho, když politika zákonodárstvím odsoudí minulost a nechá si to potvrdit justicí! Pak lze ale také pomyslet na varování sir Winstona.

Jaroslav Dvořák (1928), ing., plk. v záloze, byl letcem, působil v armádních velitelských funkcích. Je mj. autorem knihy Letcem ve studené válce (2003).

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.