Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Pavel Urbášek: Kosťa, starší bratr Jiřího

Pavel Urbášek

Kosťa, starší bratr Jiřího

Vladimír Pelikán, který byl v hanácké metropoli spíše znám pod svým pseudonymem Kosťa, se narodil v Olomouci 3. dubna 1916 jako nejstarší potomek manželů Julia a Boženy Pelikánových. Měl dva sourozence – mladší sestra Anna se narodila v roce 1918 a nejmladší bratr Jiří, zakladatel Listů, 7. února 1923. Na rozdíl od sourozenců spojil Vladimír Pelikán svůj život s Olomoucí, profesně pak s Lékařskou fakultou Univerzity Palackého, která se ustavila v únoru 1946.

V roce 1935 vystudoval Vladimír Pelikán olomoucké reálné gymnázium a ve stejném roce nastoupil na Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity. Již za středoškolských studií vstoupil do Komunistického svazu mládeže, ihned na začátku studií medicíny se stal členem Komunistické studentské frakce, Kostufry, a od roku 1936 členem Komunistické strany Československa. Dlužno podotknout, že byl členem velmi aktivním a působil v nejrůznějších funkcích. Za svoji činnost byl několikrát stíhán – například za agitaci ve prospěch republikánského Španělska, kolportáž ilegálních tiskovin – a dokonce i pravomocně odsouzen za nedovolené shromažďování. Tento trestný čin byl amnestován prezidentem Benešem na základě interpelace komunistických poslanců Václava Kopeckého a Eduarda Klímy.

Po uzavření vysokých škol V. Pelikán odešel do Zlína, kde pracoval ve Výzkumném ústavu průmyslové hygieny Baťových závodů; především ale – opět velmi aktivně – působil v komunistickém odboji v Olomouci, Brně a Zlíně. V roce 1940 byl zatčen a v prosinci 1941 v Breslau odsouzen k osmiletému vězení. Vězněn byl až do dubna roku 1945. Podstatnou část této doby strávil v káznici ve Steinu, kde se opětovně zapojil do vězeňské komunistické ilegální organizace, mimo jiné i díky svým nemalým jazykovým znalostem – hovořil německy, anglicky a francouzsky. V ilegalitě žil i jeho mladší bratr Jiří, maminka zahynula v koncentračním táboře.

V květnu roku 1945 zvažoval další kariéru – v zásadě volil mezi drahou politickou a drahou lékařskou. Zvítězila druhá varianta. Vladimír Pelikán dokončil studia na Lékařské fakultě v Brně a poté nastoupil jako sekundární lékař na vnitřní oddělení tehdejších olomouckých Zemských ústavů. Záhy spjal své profesní osudy s nově se ustavivší Lékařskou fakultou Univerzity Palackého. Jeho profesní kariéra na fakultě byla mimořádně bohatá. Na počátku padesátých let na dva roky fakultu opustil a pracoval jako vědecký pracovník Ústavu pro výzkum výživy lidu v Praze. V roce 1953 se do Olomouce vrátil a začal působit na II. interně. Postupně získával příslušné vědecké a vědeckopedagogické tituly (1953 – docent, 1957 – kandidát věd, 1963 – profesor, 1965 – doktor věd), působil v akademických funkcích nejprve jako proděkan (1953–1959) a posléze děkan Lékařské fakulty (1960–1962). Jeho nejvýraznější vklad pro olomouckou medicínu spočívá ve vybudování III. interní kliniky, v jejímž čele působil od roku 1964 jako její první přednosta. V odborné práci se věnoval zejména gastroenterologii a diagnostice jaterních chorob; na počátku padesátých let patřil i k zakladatelům olomouckého tělovýchovného lékařství. V polovině padesátých let působil rok v severní Koreji, o deset let později strávil stejnou dobu v alžírském Oranu.

V roce 1949 Vladimír Pelikán uzavřel manželství s Martou Kaiserovou, která do počátku padesátých let působila jako herečka v olomouckém divadle; posléze pracovala jako absolventka obchodní akademie v nejrůznějších technickohospodářských povoláních. Z manželství vzešly dvě děti – Iva (1951) a Vít (1953).

Pamětníci charakterizují Vladimíra jako člověka otevřeného, veselého, neformálního a přístupného, někdy možná až příliš emocionálního až výbušného. Doplňme, že Vladimíra Pelikána charakterizovalo také široké spektrum mimoprofesních zájmů: především klasická i moderní hudba, literatura, divadlo a umění a také sport – lyžování, tenis, horolezectví a vodní turistika. Důraz na profesní kariéru postupně oddaloval Vladimíra Pelikána od politických funkcí – postupně odkládal funkce v okresním či krajském stranickém grémiu, regionálních národních výborech; až do roku 1970 působil ve výboru fakultní organizace komunistické strany.

Do mimoprofesního dění na Univerzitě Palackého zasáhl Vladimír Pelikán v únoru 1948, kdy jako vedoucí představitel stranické organizace – společně s Františkem Rittrem a Lotarem Gronským – usiloval o výraznější rozsah personálních čistek především na Lékařské fakultě.

Nástup Pražského jara Vladimír Pelikán vítal – viděl v něm především završení snah o odstranění deformací, které – podle něj – nastaly v první polovině 50. let a postupně byly reflektovány od roku 1956, tedy od XX. sjezdu KSSS. Současně byl přesvědčen, že československý socialismus nemůže existovat bez určující úlohy komunistické strany a úzkého svazku se Sovětským svazem.

Nastupující normalizátory však Pelikánovy názory nezajímaly. Ocitujme v této souvislosti kádrový materiál Vladimíra Pelikána z roku 1975: „V údobí krizových let 1968–1969 nepodpořil zdravé jádro strany, jak by se očekávalo od předválečného člena strany, a stál na pozicích pravicově oportunistického vedení tehdejšího ÚV KSČ.“

Skutečnost, že Vladimír Pelikán – společně se svými nejbližšími – doslova cedil krev za komunistickou stranu, se mu na počátku sedmdesátých let stala tak dokonce přítěží. Pelikán byl z KSČ vyloučen v roce 1970, o čtyři roky později byl tento akt ještě potvrzen Ústřední kontrolní a revizní komisí ÚV KSČ, a to na základě jeho odvolání proti vyloučení. Již v roce 1970 byl Pelikán zbaven vedení katedry, od školního roku 1972–1973 zproštěn pedagogické působnosti a na konci roku 1974 byl odvolán z funkce přednosty III. interní kliniky. Krátce nato opustil olomouckou Lékařskou fakultu a do roku 1978 pracoval v Léčebně pro dlouhodobě nemocné v Pasece u Šternberka. Od počátku normalizace až do své smrti byl pod permanentní operativní kontrolou politické policie, a to jako bratr Jiřího Pelikána. Prof. MUDr. Vladimír Pelikán, DrSc. zemřel 15. března 1980.

Životní osudy Vladimíra Pelikána provokují. Tyto osudy – a nakonec osudy jeho bratra Jiřího ještě výrazněji – kladou řadu důležitých otázek, na které doposud nedokážeme dostatečně odpovídat. Někteří nedokážeme odpovídat, dodávám. Naopak existují mnozí, kteří na složité otázky našich nedávných dějin odpovídají sebevědomě, jasně a halasně. Píše se rok 2011 a mnozí vědí, jaké to vlastně bylo, a to jim dává právo vynášet soudy s jasnými konturami.

Friedrich Nietzsche prohlásil, že neexistují dějiny, existují pouze podmínky a okolnosti jejich interpretace. Adam Michnik prý řekl, že na komunismu je nejhorší to, co přichází po něm... V poslední době je u nás interpretace soudobých dějin poměrně hodně ovlivněna snahou o takzvané vyrovnání se s minulostí. Jako by se dějiny – či spíše jejich interpretace – staly kolbištěm, ve kterém vyhrává silnější. Pokud připustíme takovýto interpretační rámec, jen obtížně najdeme v historii potřebné poučení pro současnost.

Životní příběh Vladimíra Pelikána je tedy provokativní. Je také ale rozhodně nanejvýš poučný. Pokud ovšem životní osudy vnímáme v náležitém kontextu, vybaveni dobovými souvislostmi a také příslušnou pokorou vůči těm, kteří se stali protagonisty leckdy nesmírně složitých událostí.

Pavel Urbášek (1959) je historik, ředitel Archivu Univerzity Palackého v Olomouci,mj. spoluautor (s Miroslavem Vaňkem) knihy Vítězové? Poražení (Prostor, Praha 2005).

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.