Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Jan Vaněček: Všechny do jednoho pytle

Jan Vaněček

Všechny do jednoho pytle

aneb Jak jsem klestil cestu

Zákon 107/2002 Sb. dále budu nazývat zákonem zveřejňovacím. Není z pera vlády, nýbrž Senátu. Vláda prý jeho přijetí v navržené podobě nedoporučila, zástupci Ministerstva vnitra upozorňovali na rozporuplnost, chyby. Marně! Hovořil jsem o tom s některými poslanci a senátory. Přiznali, že zákon má politický charakter. Ale nebyla politická vůle jej změnit.

Ke zveřejnění seznamu došlo ve čtvrtek 20. března 2003 na internetových stránkách Ministerstva vnitra (dále jen vnitro). Noviny událost uváděly titulky jako Na internetu se dnes objeví udavači StB nebo Spolupracovníci StB jsou na internetu. Velký zájem byl o knižní podobu seznamu. Deníky Bohemia napsaly mimo jiné: „Stovky lidí zlákala zpráva, že se... budou rozdávat seznamy agentů bývalé StB. ... Jak uvedla pracovnice tiskového odboru ministerstva, nebylo možno přivézt tak velké množství svazků, a tak byla lidem rozdávána pořadová čísla.“ Zveřejnění seznamu na několik dní vyřadilo z provozu web vnitra. Dokonce prý byl na internetu o seznam větší zájem než o pornostránky. Knižní podoba má dvanáct brožovaných svazků a čítá pět tisíc stran, váží přes osm kilogramů a obsahuje 125 tisíc položek. Byla vydána nákladem 4500 výtisků, posléze ještě dotisk asi dvou tisíc. Vnitro zaplatilo sedm milionů korun, seznamy však rozdávalo jako reklamní trička na pouti, protože nemá živnostenský list na obchodní činnost. Pokud by se ovšem muselo za seznamy platit, nebyl by asi takový zájem a ubylo by rvaček.

Začnou soudní spory, napadlo mne, neboť vnitro zveřejnilo šmahem všechny, kteří byli estébáky zaevidováni, aniž by zjišťovalo, zda byl kdo udavačem. Znám člověka, který byl zavřený v Jáchymově. Estébáci mu zpřeráželi nohy, aby podepsal spolupráci. Nakonec, téměř v bezvědomí, podepsal. Brzy nato zemřel. Nyní se vnoučata dozvěděla, že děda byl udavač. Nebo: Matka jednoho občana žila v emigraci. Když umírala, požádal, zda by ji mohl navštívit. Bylo mu to povoleno s podmínkou, že se upíše ke spolupráci. Podepsal tedy. Taky bych se upsal, abych maminku viděl. Možná naposledy. Když se vrátil, estébáci ho nutili, aby splnil, co podepsal. Byl statečný, odolal nátlaku. Vzpomínka na maminku, jak ho před smrtí ještě pohladila, mu dodávala odvahu. Ten člověk je v seznamu taky.

V seznamu jsem se ocitl i já.

V té době jsem byl však již s vnitrem v soudním sporu, neboť mi v roce 2001 vydalo pozitivní lustrační osvědčení. Nevěděl jsem proč. Začal jsem pátrat, zda a kde je na mne veden nějaký svazek. Poslal jsem ministerstvu žádost o jeho zpřístupnění, pokud existuje. Z odboru archivní a spisové služby mi pak přišlo psaní, že na mě opravdu něco mají: jsem osobou evidovanou jako spolupracovník StB. Ještě musí pátrat dál po svazku, což bude chvíli trvat, protože mají omezené technické možnosti.

Pátrali skoro celý leden 2002. Pak napsali, že mi bude svazek zpřístupněn na pracovišti Ministerstva vnitra ČR v Pardubicích, Zborovské náměstí 2018, 8. března 2002 v osm hodin. Ačkoli mi zaslali plánek, přece jen jsem bloudil. Až jeden bezdomovec mi ochotně poradil, že stojím přímo před budovou. Řekl si za to o cigaretu a o dvoukorunu na rohlík.

Chalupa je to o dost větší než stodola. Nebyla tam ani noha, jen vrátný a úřednice. Ta mne zavedla dlouhou chodbou do velké místnosti, kde bylo několik zástěn s počítači. K jednomu z nich jsme usedli a po chvíli se na obrazovce objevil můj svazek v plné parádě. Na dotaz, proč nemohu vidět originál, odpověděla, že svazek zpřístupňují pouze v této podobě, pořízené z mikrofiše. Listovala v něm, a když se dostala na slib spolupráce, nemohl jsem to vydržet a vzteky vykřikl: „Koukněte, jak estébáci zfalšovali můj podpis! Ten přece není můj. Já jim nic nepodepsal. Ani adresa není psána mou rukou!“

Jinak tam nic zajímavého nebylo. Posudek a pracovní hodnocení, které patrně poskytlo kádrové oddělení Agrokombinátu Šumava, kde jsem tehdy pracoval. Dále údaje o mé osobě a příbuzných v ČSSR, i to, že estébáci zamýšleli udělat ze mě agenta. Celé to bylo nazváno memorandum.

Podle zákona mělo ministerstvo povinnost před zpřístupněním svazků oprávněnému žadateli znečitelnit v kopii datum narození a bydliště jiných osob, jakož i všechny údaje o jejich soukromém a rodinném životě, zdraví a majetkových poměrech. V kopii, kterou mi v archivu vydali, je u rodinných příslušníků znečitelněno pouze datum narození a bydliště. Ostatní údaje, týkající se zaměstnání, profese, politické příslušnosti či nepříslušnosti, znečitelněny nebyly...

Jak ze mne udělali agenta?

Když jsem v roce 1983 začal pracovat v Agrokombinátu Šumava jako technik bezpečnosti práce, ředitel mi uložil, abych požádal Okresní správu Veřejné bezpečnosti v Českém Krumlově o vydání propustky ke vstupu do hraničního pásma, neboť Agrokombinát tam měl provozy. Žádost byla nejprve zamítnuta. Pak si mne pozvali k pohovoru. Ocitl jsem se u krumlovských estébáků. Vypadlo z nich, že bychom se mohli vídat častěji, že by potřebovali leccos vědět. Odpověděl jsem, že pokud mají potřebu cosi vědět, aby se obrátili na podnik oficiální cestou, písemným dopisem k rukám ředitele. Bude jim úřední cestou odpovězeno. Dál se už neozvali. A propustku mi nevydali.

Co naplat, měli však všechny mé údaje, které jsem v žádosti o vydání propustky uvedl; stačilo jen zfalšovat podpis pod slibem ke spolupráci, který byl napsán na psacím stroji, nikoliv vlastnoručně, jak v memorandu uvedli. Když jsem to uviděl, měl jsem takový vztek, že být tam v tu chvíli ti estébáci, plivl bych jim do tváře.

Po návratu jsem kopii svazku, kterou jsem si v Pardubicích nechal za úhradu pořídit, ukázal advokátovi, aby se s ní seznámil a připravil žalobu na ochranu osobnosti podle Občanského zákoníku. Žalovanou stranou byla Česká republika, zastoupená Ministerstvem vnitra ČR. V žalobě jsme uvedli, že jsem sice přišel do styku s StB, ale k žádné spolupráci ani podpisu prohlášení o slibu nedošlo. Podpis i adresa pod prohlášením nejsou napsány mojí rukou, byly zfalšovány. Proto je evidence neoprávněná. Tím Ministerstvo vnitra zasáhlo do mých osobnostních práv. A každý má podle zmíněného zákona právo na ochranu osobnosti, občanské cti a lidské důstojnosti, jména a projevů osobní povahy. Jako důkazy jsme navrhovali výslech estébáků a předložení originálu archivního svazku StB ke konfrontaci.

Žalobu jsme odeslali pražskému městskému soudu 15. března 2002.

Hledání v paměti

První jednání nařídila soudkyně na středu 30. října 2002. Ještě před tím jsem po dohodě s advokátem požádal soudního znalce v oboru písmoznalectví, aby posoudil podpis pod prohlášením o spolupráci s StB. Znalec po prozkoumání a porovnání mých skutečných podpisů zpracoval odborné vyjádření, v němž uvedl:

Charakter sporného podpisu je charakterem provedení i úrovní dovedností pisatele zcela odlišný od ukázek pravých podpisů Jana Vaněčka. Text adresy je rovněž psán neporovnatelným druhem písma.“

Zaslal jsem je soudu, aby bylo předloženo jako listinný důkaz.

Shodně s námi navrhlo vnitro vyslechnout u soudu oba bývalé estébáky Reichla a Bratránka.

Jako prvního předsedkyně senátu předvolala svědka Bratránka. Ten namítl, že je vázán mlčenlivostí. Právní zástupkyně vnitra předala soudkyni písemnost podepsanou ministrem, že ho zprošťuje pro tento případ mlčenlivosti. Bratránek si to přečetl.

Po nezbytném poučení uvedl, že je už v důchodu a po operaci srdce. Jeho hlas byl rozechvělý, bojácný, poněkud zasmušilý. Řekl bych, že tím vzbudil u přítomných soucit.

Soudkyně: „Pane svědku, pracoval jste u policie? Pokud ano, tak u jaké složky?“

Bratránek: „Pracoval, nejprve jako řadový příslušník sboru, pak jako zpravodajec.“

Že byl estébák, to nepřiznal.

Soudkyně: „Znáte zde přítomného Jana Vaněčka?“ Ukázala na mne rukou.

Bratránek: „Znám, bydlíme nedaleko od sebe.“

Soudkyně: „Mohl pan Vaněček vědět tak kolem roku tisíc devět set osmdesát pět či šest, že jste zaměstnán u policie?“

Bratránek: „To mohl.“

Soudkyně: „A že jste příslušníkem Státní bezpečnosti?“

Bratránek: „To nemohl.“

Soudkyně: „Přišel jste s ním někdy do styku, hovořil jste s ním nebo on s vámi?“

Bratránek: „Nevzpomínám si, že bychom spolu někdy hovořili.“

Soudkyně: „Znáte tento svazek, vedený StB na jeho jméno?“ A předložila mu originál svazku, jak jsme v žalobě navrhovali.

Bratránek vzal svazek do ruky, krátce na něj pohlédl, zalistoval v něm, a pak prohlásil: „Neznám, nikdy jsem ho neviděl!“

Soudkyně: „Dobře si jej prohlédněte, pane svědku. Je tam uvedeno, že jste se zúčastnil spolu s dalším příslušníkem StB Reichlem sedmnáctého prosince roku tisíc devět set osmdesát šest takzvané verbovky, při níž byl pan Vaněček vámi lákán ke spolupráci.“

Bratránek: „Nevzpomínám si, že bych byl u něčeho takového, jak jste řekla.“

Soudkyně: „Proč je tam tedy uvedeno vaše jméno? Můžete to vysvětlit, pane svědku?“

Bratránek: „Nevím, nerozumím tomu.“

Soudkyně: „Byl jste přítomen nějakému jednání s panem Vaněčkem?“

Bratránek: „Nevím, nevzpomínám si teď na nic...“

Řekl to dost neurčitě a udělal rozpačitou grimasu.

Soudkyně: „Tak se pokuste rozpomenout.“

Bratránek: „Možná jednou...“

Soudkyně: „O čem jste s ním tehdy hovořil, čeho se to týkalo?“

Bratránek: „Už si přesně nevzpomínám, asi propustky do pásma kvůli úrazům a požárům u státních statků. Byl to jen obyčejný rozhovor, nic důležitého. Těch jsem měl s lidmi tisíce!“

Vyslovením slova tisíce vyvolal u přítomných úsměv, potěšpánbůh, to by musely být v Krumlově tisíce agentů!

Soudkyně: „To, co říkáte, je pravda? Opravdu jste měl tisíce takových rozhovorů?“

Bratránek: „Nevím, už si přesně nevzpomínám, kolik jich bylo.“

Pak následovala svědecká výpověď druhého estébáka, Reichla.

Na dotaz, kde nyní pracuje, odpověděl, že je nezaměstnaný. Stejně jako Bratránek ani on si na nic nevzpomínal; uvedl, že mne nezná, jen trochu podle vidění z města, že se mnou nepřišel služebně ani jinak do styku a už vůbec mě nelákal ke spolupráci. Nic mi nikdy nedával podepsat. Když mu byl předložen svazek k nahlédnutí, byl z toho radostí celý bez sebe. Pak se vzpamatoval a vymlouval se, že je to zbytečné, protože na něj stejně pořádně nevidí, neboť si zapomněl doma brýle. Chtěl jsem mu půjčit svoje, ale advokát mne umravnil: „Nechte to tak, aspoň bude veselo!“

Na otázku soudkyně, kolik má dioptrií, Reichl pravil, že to přesně neví. Když se ho zeptala, zda i za této situace je schopen rozpoznat svůj podpis ve svazku pod takzvaným memorandem, které údajně i sepsal, vzal spis do ruky, různě ho natáčel, přibližoval a vzdaloval od očí, popošel i směrem k oknu, aby lépe viděl. Nakonec prohlásil, že si nevzpomíná, že by tohle někdy prošlo jeho rukama – a už vůbec neví, proč je tam jeho jméno a podpis! Nejen svůj podpis, ale celý svazek označil za zfalšovaný. Po dotazu soudkyně, jak to bylo s falšováním, zakončil svědecký výstup výrokem, že to bylo tenkrát zcela běžné, dělo se to všude; falšovaly se podpisy, spisy i celé svazky. On že to ale nedělal. Kdo to udělal v mém případě, nevěděl. A na úplný závěr uvedl, že se to dneska dělá taky, falšuje se prý ještě ve větším rozsahu než tenkrát.

Obě svědecké výpovědi připomínaly estrádní vystoupení. Přítomní se docela bavili. Škoda že soudkyně je brzy ukončila. Popravdě řečeno neměly praktického významu.

Po skončení výslechu svědků přečetla soudkyně vyjádření soudního znalce v oboru písmoznalectví, které jsem soudu zaslal. Navrhla, že by mohlo být postačující, co se týče prokázání nepravosti mého písma a podpisu. Právní zástupkyně vnitra však namítla, že odborné vyjádření bylo vypracováno pouze podle mnou předložené kopie. Jelikož má ministerstvo k dispozici originál, navrhuje, aby soud nařídil provést nový posudek podle něj. A samozřejmě jiným soudním znalcem.

Advokát namítl nadbytečnost dalšího posudku, mysleli jsme si o návrhu ministerské právničky své. Kdyby jeho vypracování, které stojí čtrnáct tisíc korun, musela platit z vlastní kapsy a ne z kapsy daňových poplatníků, rozmyslela by si to. Nehledě na to, že soudní řízení se protáhne. Soudkyně návrh právní zástupkyně vnitra přijala. Poté jednání odročila.

Znalci jsem posléze musel opět předložit k porovnání rukopisné texty z období kolem roku 1986 a písemnosti z téhož období, kde byly mé podpisy, různé smlouvy, objednávky. Těchto písemností bylo dohromady třiadvacet. Desetkrát, ale vždy na samostatný papír jsem se musel ještě podepsat: Jan Vaněček. S adresou bydliště.

V polovině února jsem obdržel v jednom vyhotovení znalecký posudek. Další exempláře dostal soud a vnitro. Znalec uvedl, že podpis na prohlášení není mým pravým podpisem a nejsem ani pisatelem sporné adresy. Sporný podpis i adresu psal jeden pisatel.

Pokud jde o podpis, vykazuje některá nelogická přerušení, což vypovídá o nespontánnosti a neustálené variabilitě psaní onoho podpisu. Ten, kdo to udělal, nebyl navyklý se podepisovat jako Jan Vaněček.

Protože se blížil dvacátý březen 2003, kdy měl být na internetu zveřejněn seznam agentů StB, v němž bude figurovat mé jméno, a zatím nebyla kauza pravomocně skončena, rozhodl jsem se podat u Městského soudu v Praze návrh na vydání předběžného opatření, jímž by Ministerstvu vnitra ČR bylo uloženo nezveřejňovat mne alespoň do skončení soudního řízení. Zdůvodňoval jsem to tím, že z dosavadního průběhu a předložených důkazů, zejména znaleckých posudků, je dostatečně prokázáno, že jsem se k žádné spolupráci s StB nezavázal a můj podpis byl zfalšován.

Od soudu jsem obdržel zamítavý rozsudek.

U ombudsmana

Abych vyčerpal všechny možnosti a poznal, jak to u nás doopravdy chodí, obrátil jsem se na veřejného ochránce práv, aby si mě taky užil. To by mohla být dokonce jeho parketa, usoudil jsem podle názvu úřadu.

Asi po čtyřech měsících jsem dostal od ombudsmana dopis sice malé hmotnosti, ale velice optimistického obsahu. Všechno je prý OK: vnitro postupuje v souladu se zákonem a nelze mu vytknout pochybení. Tato pozitivní informace mne utvrdila, že ona instituce je v mém případě naprosto zbytečná. Zbytečně jsem vyhodil peníze za doporučený dopis a zbytečně promrhal čas sepisováním stížnosti.

A kdybych se zjištěním ombudsmana spokojil a nebojoval dál, zůstal bych na lopatkách.

Další jednání u pražského městského soudu bylo nařízeno na 16. dubna 2003 o půl jedné odpoledne. Trvalo pouhou půlhodinku. Soudkyně přečetla podstatnou část posudku, který vypracoval znalec z oboru písmoznalectví, a prohlásila za prokázané, že podpis pod slibem ke spolupráci s StB není můj.

Po krátkém přerušení vyhlásila soudkyně rozsudek. Rozhodla, že jsem neoprávněně evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako agent. Druhému bodu návrhu, v němž jsem požadoval, aby soud uložil ministerstvu zdržet se tvrzení v písemné podobě a na elektronických mediích o této evidenci, vyhověno nebylo. Nepodařilo se mi tedy dosáhnout toho, aby mé jméno zmizelo ze seznamu na internetu. Soudkyně to zdůvodnila tím, že ministerstvo plní zákonnou povinnost. Takový je zákon – a hotovo!

Do poslední chvíle jsem věřil, že když máme Ministerstvo spravedlnosti, existuje spravedlnost. Nelze někoho, kdo se ničím neprovinil, veřejně hanobit. Mýlil jsem se. U nás lze!

Rozsudek nabyl právní moci 6. června 2003. Ministerstvo vnitra udělalo hvězdičku, čímž označilo neoprávněnost evidence mého jména v internetovém seznamu agentů, až 10. srpna. K udělání tak malinké hvězdičky jsou zapotřebí dva měsíce. Jak dlouho by asi trvalo udělat větší? Pravda, hvězdičku (nyní již poznámku) provádělo ministerstvo o své vůli, nad rámec zákona.

Nevzdal jsem to a bojoval dál.

Po obdržení písemného vyhotovení rozsudku od městského soudu jsme s advokátem připravili odvolání. Nápomocen nám byl ještě známý pražský advokát. Když jsem s ním hovořil, prohlásil, že má několik dalších případů, a na tom mém, který se jeví jako zcela jasný, řekl učebnicový, si vyzkoušíme, jak to v Čechách se spravedlností funguje. Obával se ale, že možná budeme muset jít až k Ústavnímu soudu a navrhovat změnu zveřejňovacího zákona – docílit zrušení § 7. A to nejen v zájmu mé osoby, ale i všech dalších, stejně postižených.

V odvolání jsme mimo jiné uvedli, že zveřejněním mého jména v seznamu agentů StB došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv. Byla o mně publikována informace se závažnými negativními společenskými dopady. Jejím obsahem je lež. A na základě této lži jsem veřejně pošpiňován. Taková je absurdita zákona.

Nerad vzpomínám, jak jsem měl obavy vystupovat na veřejnosti. I na to, jak řada lidí, s nimiž jsem dříve pohovořil, neměla už zájem. Jeden z bývalých známých, který byl údajně pod dohledem StB, prohlašoval, že jsem to byl já, kdo jej špicloval. Další člověk, kterému jsem kdysi pomohl, se mi za to odvděčil tak, že mne pomlouval. A vůbec nejhorší byla latence – stav, když víte, že oni asi také vědí, ale nevíte, kdy to proti vám použijí, kdy se vám bude někdo vysmívat do očí.

Snažil jsem se nechodit okolo horké kaše a otevřeně se k tomu vyjadřoval. Nicméně dotyčný si o tom mohl myslet své a pokradmo to komentovat, bůhví jak to vlastně bylo...

Tento pocit lidí nelze změnit, jen se s ním smířit.

Mohl bych uvádět i nepříjemné situace mých již dospělých dětí, jichž se vrstevníci i jiní lidé vyptávali, jestli táta byl agentem StB. Hovořil jsem s nimi o všem a vždy je informoval o každém právním kroku i jak vypadá situace na bojišti. Byly mi v té době velkou oporou.

Pozdě, ale vymazán

Vrchní soud nařídil odvolací jednání na úterý 14. října 2003. Popravdě řečeno příliš velkou šanci na úspěch jsem si nedával, neboť nikomu se zatím nepodařilo uspět. Byl bych první!

Předsedkyně tříčlenného senátu mluvila stručně, k věci. S tak výborně připraveným soudcem jsem se doposud nesetkal.

Právničce vnitra položila otázku, co brání, aby návrhu o výmaz ze seznamu spolupracovníků StB bylo vyhověno.

„Nejde to, bylo by to nad rámec zákona,“ odpověděla.

V tom okamžiku požádal advokát o slovo. Bylo mu uděleno. Povstal a pravil: „Nad rámec zákona jste sami o své vůli v seznamu už udělali hvězdičku! To šlo?“

Byl to nečekaný zvrat.

V soudní síni se rozhostilo ticho. Tuhle kritiku vnitráckého postupu nikdo nečekal. Nicméně zákon o žádné hvězdičce nehovoří, tu si skutečně vymyslelo vnitro. Ovšem, ta partyzánština se dělala v dobré vůli neprávem zveřejněným lidem alespoň nějak pomoci. I to je důkaz, jak špatný je zákon. Proto je zapotřebí jeho zrušení nebo zásadní změna. Jaká demokratická země by si dovolila udělat nevinným lidem ostudu, pošpinit je na věčnost a připustit, aby i jejich dětem mohl kdokoli beztrestně říkat: Tvůj táta byl udavač!?

Předsedkyně senátu vyhlásila rozsudek, že Ministerstvo vnitra ČR jako strana žalovaná je povinno zdržet se zveřejňování tiskem a na internetu informace, že jsem evidován jako agent, neboť tato evidence byla prohlášena za neoprávněnou. Řečeno jinak, musí mne ze seznamu vymazat! Poukázala i na to, že došlo k porušení § 19 lustračního zákona, který zakazuje zveřejňovat údaje o obsahu lustračního osvědčení občana bez jeho souhlasu.

Na závěr se zeptala žalované strany, zda bude podávat dovolání k Nejvyššímu soudu. Odpověd zněla: „Ano.“ Tím jednání skončilo. Rozsudek Vrchního soudu byl ovšem pravomocně vykonatelný, bez ohledu na dovolání.

Výmaz mého jména na internetu provedlo vnitro se zpožděním, nedodrželo uložený termín. A že by se za to omluvilo? Když na to přišla u soudu řeč, dělali, jako by se nechumelilo.

V dovolání Nejvyššímu soudu vnitro uvedlo, že Vrchní soud věc nesprávně posoudil, a žádá, aby Nejvyšší soud rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Já jsem k tomu podal vyjádření, že účelem zveřejňovacího zákona, jak je uvedeno v úvodním ustanovení, je co nejširší odhalení praxe komunistického režimu při potlačování politických práv a svobod, zpřístupnění a zveřejnění údajů o vykonavatelích pronásledování. To zní jako politická proklamace hezky, avšak z právního hlediska a logiky věci je zřejmé, že pokud byl někdo v soudním řízení úspěšný a jeho evidence v materiálech StB prohlášena za neoprávněnou, nebyl vykonavatelem pronásledování a nemůže být takto deklarován. Nelze o někom veřejně tvrdit, že je vrah, když bylo soudem zjištěno, že nikoho nezabil. A člověka, který prokázal, že nic neukradl, nazývat z vůle státu zlodějem.

Stejně jako senát Vrchního soudu v rozsudku i já jsem zdůraznil, že vnitro porušilo § 19 lustračního zákona, když po vydání lustračního osvědčení bez mého předchozího písemného souhlasu zveřejnilo o mně stejné údaje jako v osvědčení i na internetu a knižně. Své počínání zdůvodnilo tím, že tak činí v souladu se zákonem. Z toho lze dovodit, že zveřejňovací zákon je v kolizi se zákonem lustračním. Tato skutečnost trvá. Argumentovali jsme i tím, že postup Ministerstva vnitra je v hrubém rozporu s Listinou základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR.

Kategorizace šéfů

Kdo se s estébáky zapletl a chtěl i nadále zastávat vedoucí funkci ve státní správě, měl smůlu. Dostal padáka, neboť měl pozitivní lustrační osvědčení. To ukládal zákon. Nesbalil-li kufry sám. Ale nebyli bychom v Čechách, kdyby se to nedalo obejít. Dalo. Řešením bylo kupříkladu převedení pracovníka na jinou funkci, která lustračnímu zákonu nepodléhá. Tento fígl se na některých ministerstvech, centrálních úřadech i jinde úspěšně praktikoval. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Nebo v duchu leninského: Komu chceme, tomu pomůžem, komu nechceme, tomu nemůžem!

Odmítne-li pracovník učinit čestné prohlášení, je postup stejný, čeká ho vyhazov. A pokud se to někomu nelíbí, má možnost podat žalobu.

Neznám však případ, že by se někdo takto vyhozený s chlebodárcem soudil. Toto ustanovení je pro kočku.

Pokud byl někdo zaměstnán ve vedoucí funkci ve státní správě, musel požádat o vydání lustračního osvědčení a pak je předložit. Bylo-li pozitivní, dostal do patnácti dnů výpověď. Mohl šéfovi horem dolem vykládat, že agentem nebyl, on ho mohl litovat, opít se s ním ze žalu a poplakat si, ale to by bylo jediné, co by pro něj mohl udělat. Bylo na chuděrovi, aby podal žalobu na ochranu osobnosti a soudil se s Ministerstvem vnitra, že nikoho neudával. To by trvalo víc než rok. A pokud by u soudu uspěl, bylo by v rozsudku napsáno, že jeho evidence jako agenta StB je neoprávněná. Nic víc. Soud nemůže nařídit vnitru, aby mu vydalo negativní lustrační osvědčení. I když rozsudek soudu má přednost před jakýmikoliv jinými správními rozhodnutími, tedy i před lustračním osvědčením, je to je v tomto případě jen pouhá teorie.

Když člověk posléze s takovým rozsudkem přijde za šéfem, jestli by ho vzal zpátky, jaká bude asi jeho reakce? Vzal by si k ruce lustrační zákon a řekl, že bohužel, v zákoně nic o soudních rozhodnutích není. Ať mu přinese negativní lustrační osvědčení, v němž bude jednoznačně napsáno, že nebyl agentem. Pak není co řešit, zákon zná pouze dvě možnosti: buď byl, anebo nebyl práskačem. A to, co mu předkládá, je nějaký kočkopes, aby se s tím nechal vyfotit. S takovým papírem ho zpátky nebere!

To je představitel první skupiny šéfů, nulově tolerantních.

Představitel druhé skupiny, šéfů se zdravým selským rozumem, by se nerozpakoval a zaměstnal ho. Těch bylo a je v české státní správě jako šafránu. Časem zmizí, protože nejsou chráněným druhem. Nahradí je třetí skupina.

Ti okamžitě někam zatelefonují a nechají si vysvětlit, jak je to vlastně s tím lustračním osvědčením; většinou od někoho, kdo tomu stejně jako oni nerozumí, ale vyzná se a má lepší známosti. Takto poučeni se poté zeptají, jak jste na tom třeba s angličtinou nebo němčinou. Pokud odpovíte popravdě, že umíte tak průměrně, sdělí, že tedy bohužel, na tu funkci potřebují někoho s výbornou znalostí obou jazyků slovem i písmem, nejlépe s delší praxí v některé z anglicky či německy mluvících zemí. Pak ji obsadí někým, kdo neví, že tyto jazyky existují...

Ke spravedlnosti

Nejvyšší soud České republiky ve čtvrtek 30. září 2004 dovolání Ministerstva vnitra ČR zamítl. V závěru rozsudku je uvedeno, že proti němu není přípustný žádný opravný prostředek. To bylo díkybohu už konečné vítězství. A byl jsem rád, že se tak po letech snažení otevřela cesta ke spravedlnosti i pro další neprávem postižené (zveřejněné).

Několik pisálků se k průlomovému rozsudku přihlouple vyjádřilo. Jednomu z nich jsem napsal, že kdyby se ta špína týkala jeho nebo někoho z blízkých, taky by si to nenechal líbit. Aby vážil slova. Pak dal pokoj.

O tom všem jsem napsal knihu Jak jsem se (ne)stal agentem StB. Je už vyprodaná, nicméně je v téměř všech veřejných knihovnách. Stala se návodem jak postupovat, pokud se někdo ocitne v podobné situaci.

A udělalo mi radost, že těch, kteří se posléze domohli rovněž výmazu, byly stovky. A že by se Česká republika veřejně omluvila za příkoří a hanbu, které mně nezodpovědně schváleným zákonem způsobila? Ani náhodou!

Proto jsem nelenil a znovu zažaloval Českou republiku, zastoupenou Ministerstvem vnitra, u pražského městského soudu o náhradu nemajetkové újmy. Důvod byl zcela prostý: bylo výrazným způsobem pošpiněno mé jméno na veřejnosti.

Po pěti letech jsem spor opět vyhrál; zlom zase nastal u Nejvyššího soudu. Česká republika byla odsouzena zaplatit mi újmu i náklady soudního řízení. Soud deklaroval, že neoprávněné spojování jména osoby s bývalou StB je pro občana vysoce dehonestující.

Podobně mohou žádat o takovou náhradu škody (nemajetkové újmy) i další neprávem postižení, kterým vnitro nadělalo ostudu a kteří soud s ním vyhráli.

Podařilo se mi opět proklestit cestu.

Jan Vaněček (1946) publikuje povídky a fejetony, napsal tři knihy. V Českém Krumlově, kde žije, uvádí vlastní pořad Podvečerník, v němž prezentuje místní umělce a kapely.

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.