Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Jaroslav Šabata: Můj aporetický Vaculík

Jaroslav Šabata

Můj aporetický Vaculík

(K pětaosmdesátinám L. V.)

Aporie je podle slovníku obtížný, sporný nebo dokonce neřešitelný problém; ba přímo bezvýchodnost či neschopnost dospět k řešení problému, protože obsahuje neřešitelné rozpory; aporetika je ve shodě s tím uměním zvládat těžko řešitelné filozofické problémy. Význam slov aporetik a aporetický lze z toho snadno odvodit: aporetikem je ten, kdo uvedené umění ovládá, aporetickým ten, kdo se při zvládání zdánlivě neřešitelných problémů nenechá zastrašit. Přisvojit si na tomto pozadí Ludvíka Vaculíka jako aporetika par excellence je nasnadě; dalo by se říci přímo hračka. Který jiný intelektuál o sobě suverénně tvrdí, že má dva tři názory „podle nálady, zdravotního stavu, podle souvislosti či poslední zkušenosti“? Vaculík to napsal už v Českém snáři – v románu z konce sedmdesátých let.

I.

Ludvík Vaculík nemá samozřejmě žádnou potřebu artikulovat aporetický ráz doby, kterou žijeme, přísně filozofickým jazykem. Činí to však kniha s názvem Synopse dějinnosti a koncept historie. Hermeneutické eseje o filozofii dějin (CDK, Brno 2010). Jejím autorem je Václav Umlauf.

Motem Umlaufovy knihy je Anaxagorův výrok, že viditelné je třeba vidět skrze neviditelné. Umlauf tento výrok zvýrazňuje slovy, že pohled hermeneutiky s Anaxagorovým výrokem sympatizuje. Nejdůležitější je však Umlaufův důraz na smysl pojmů „synopse dějinnosti“ a „koncept historie“. Synoptický náhled do epochálního dění není pravdivý v řádu vědecké objektivity (ta postihuje kauzálně vykazatelnou část dějinně situované existence pojaté v ryze lineární časovosti příčiny určující následek); je pravdivý a nezastupitelný v úsilí o odhalování skrytého smyslu dějin. Synoptické vidění pronikající do skrytostí fenoménů překonává zkrátka onen typ poznání, v němž panují neosobní procesy vytěsňující smysl dějin vázaný na jedinečnost individuálního jednání a svobodu člověka. Výhody a nevýhody obou pohledů na dějiny tak ukazují nezbytnou souvztažnost obou dějinných pólů.

Dodejme nad rámec Umlaufova výkladu, že tak přichází ke slovu „umění“ v nejširším slova smyslu: tedy i umění formující politično jako takové (politika je nejen věda, nýbrž i umění). Politično není statická veličina, ale veličina dynamická a existenciální: rozvíjí se jako stále koncentrovanější tíhnutí ke stále hlubší svobodě lidského rodu na půdě moderny se všemi jejími rozměry neboli se všemi rozměry kapitalistické společensko-politické formace, již nelze redukovat na formaci společensko-ekonomickou.

Vrátíme-li se k Umlaufovu výkladu: pochopit takto smysl moderny v monumentálním tahu všeobecných dějin předpokládá pochopit hermeneutiku jako náhled do dějin různých typů vzájemného vztahu synopse a konceptu v řádu tisíciletí neboli jako proměnu epochální konfigurace dějin, které zakládají dějinně-eliptické formace: archaickou, antickou, křesťanskou a moderní. První z nich (archaická) skýtá konfiguraci rapsódickou, druhá (antická) retrospektivní, třetí (křesťanská) prospektivní a čtvrtá (moderní = „kapitalistická“) naši dobrou známou – podnes trvající konfiguraci aporetickou.

Aporetická forma dějinnosti navazuje na prospektivní koncept dějinnosti reprezentovaný křesťanstvím; křesťanství – dodejme, že jde o „křesťanství jako náboženství, jež má potenci rozchodu s náboženstvím“ (Marcel Gauchet), tak získává novou sílu dík závratnému rozvoji vědy a techniky na jedné straně a sekulárnímu prostředí německého idealismu a marxismu (! – Umlaufova formulace) na straně druhé.

Opět nad rámec Umlaufova výkladu: pro aporetickou formu dějinnosti je příznačné, že s rozvojem moderny se stále produktivněji setkávají role politiků a filozofů s rolemi vědců na jedné straně a spisovatelů/básníků na straně druhé; vzájemně a nezvykle se přitom překrývají, aniž se ruší svérázné těžiště jedné každé „disciplíny“. Tyto děje se neodehrávají v antikvárních debatách, ale v procesech stále intenzivnější a ucelenější občanskopolitické angažovanosti, prolamující meze aporetického poznání dějinnosti a připravující půdu pro novou konfiguraci hybných sil dějin.

Zde se uzavírá první kruh mé úvahy: Václav Umlauf (1960) se může jevit jako podivín svého druhu (stejně jako se jím někdy jeví Ludvík Vaculík). Je však akademicky zcela ukotveným a občansky angažovaným myslitelem filozofem. Pro milovníky barvitých příběhů lze dodat, že je knězem katolické církve a členem řádu Sociates Jesu. Ergo, jezuita; a že svou knihu věnoval Jiřímu Müllerovi a Jaroslavu Šabatovi jako „dvěma tvůrcům dějin Brna“.

II.

Skrze vzorec aporetického kmitání a těkání Ludvíka Vaculíka mezi různými pravdami se tak dostáváme k souboru názorů dvanácti žen v anketní koláži Jak je důležité mít Vaculíka (Orientace, příloha Lidových novin, sobota a neděle 23. a 24. 7. 2011). Anna v ní uvádí, že jejím prvním a působivým čtenářským setkáním s Vaculíkem byla Sekyra; a že je to zážitek splývající s jeho odvážným vystoupením na sjezdu spisovatelů v červnu 1967. To platí i pro mne. S douškou, že mne zaujala paleta tradičních konzervativních motivů natolik neobvyklá, že jsem si je spočítal: v hlavě mně uvízlo číslo dvaadvacet. Možná mne proto nepřekvapilo, že se do mne Ludvík v březnu 1968 v bytě Ivana Klímy v Praze zhurta obul: „A já ti stejně nevěřím!“

Nebylo by vůbec od věci toto přátelsky útočné gesto rozvést úvahou o vztahu mezi stranickými intelektuály a „aparátníky“ na počátku Československého jara. (Stal jsem se v oněch dnech osobním tajemníkem člena předsednictva ÚV KSČ Josefa Špačka; na schůzku u Klímů měl přijít i on, jenže se omluvil.) Sem ovšem toto téma nepatří. Patří sem symbolická zkratka příběhu, jenž spojuje rok 1968 s dneškem. Jeho určujícím rysem není nedůvěra, ale důvěra. Vaculíkův nedůvěřivý vztah ke „kvaziaparátníkovi“, jímž jsem v roce 1968 byl, je už dávno minulostí.

Dobré vysvětlení této proměny může vězet v domněnce, že v okamžiku, kdy na mne Ludvík vyjel, měl podvědomě v zásobě i onačejší názor. A že jej bezděky aktualizoval, když jsem v televizi vystupoval jako odpůrce útoků na Dva tisíce slov, anebo při jiné podobné příležitosti. Pravděpodobnější však možná bude, že zcela určité a konkrétní důvody pro uvedenou proměnu neexistovaly; že nás do jednoho houfu srazil chod událostí. Už v knize Nepaměti (1969–1972), pojednávající o událostech prvních posrpnových let (vydané v roce 1998) Ludvík Vaculík usoudil, že si jako muž „smělé racionality“ důvěru zasluhuji. Tak jsme se na konci devadesátých let sešli v jednom orgánu – v redakční radě Literárních novin, zreorganizovaných Jakubem Patočkou, a coby jeho skalní stoupenci, jak napsala chytrá Magdalena Platzová, když po svém shrnovala příběh krize v novinách.

V roce 2006 – v atmosféře pořád ještě poznamenané rozkolem v redakci – jsem psal sloupek k Ludvíkovým narozeninám. A psal jsem o Vaculíkově hlubinné duchovní kontinuitě v rámci ideové kontinuity novin spojených svou genezí s Československým jarem. Tuto kontinuitu jsem vyzvedl odkazem na každoroční Vaculíkův fejeton s názvem Srpnový den (jímž se pochopitelně myslel den osudového vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa). Osmdesátiletý Ludvík Vaculík měl sto chutí odpoutat se od starostí souvisejících s poměry v Literárních novinách. Chtěl to dát najevo tím, že v tichosti tradici srpnových fejetonů opustí. Nakonec se uvedené odpoutání nekonalo. Přesněji: bylo odloženo; v Hodinách klavíru, románu z roku 2007, Vaculík napsal, že s Literárkami si už snad v Brně, kam se redakce přestěhovala, poradí Šabata sám.

Do mého sloupku k Vaculíkovým narozeninám v roce 2006, nadepsaném Vaculíkův Srpnový den, se tento příběh o skryté síle dějinné kontinuity promítl především do úvahy o Vaculíkovi jako stoupenci neviditelné strany lidí „opravdových a myslících“, lidí, „kteří se nebojí vydávat svědectví pravdě i veřejně“. Neparafrázuji zde postuláty Charty 77, ale myšlenky Tomáše Masaryka z doslovu k České otázce. Ozřejmoval jsem tenkrát aktuálnost masarykovské ideje neviditelné strany – fenoménu, jemuž v jazyce soudobé diskursivní etiky odpovídá pojem „ideálního komunikativního společenství“.

Dnes bych ještě energičtěji podtrhl skutečnost, že Masarykovy výroky o viditelných stranách živených stranou neviditelnou i výroky o hybných silách novodobého zápasu o růst plné míry lidství ve stranách viditelných (v analogii k viditelné církvi, která žije církví neviditelnou) nejsou jen idealistickou fikcí; a že se volky nevolky dostávají na přetřes v racionální diskusi jako variace na Anaxagorovo pythické dictum o vidění viditelného skrze neviditelné.

Z jiného konce – na okraji úvahy o „havloknize“ Martina C. Putny a rozhovoru Martina Zikmunda s Petrem Pithartem (Ptám se, proto jsem) – se k témuž tématu přibližuje Erazim Kohák v Literárních novinách „nové generace“. Ptá se, Kam zmizelo Masarykovo dědictví? (LtN 28/2011), a dospívá k závěru, že oba aktéři české politiky – coby „velikáni“ masarykovské tradice byli vytlačeni „konsensem závisti a nenávisti“. To je velmi polovičatý závěr. Udivuje zvláště to, že náš milý Erazim jej vybavil důrazem na nutnost nevidět dějiny „s klapkou na levém oku“. To ovšem bez uceleného zpracování příběhů pokud možno všech segmentů a všech klíčových postav české politiky – nevyjímaje ty nalevo od středu (a bez jakékoli ostrakizace exkomunistů) – nelze. Panorama tvořivých stoupenců Masarykova dědictví by pak vypadalo podstatně jinak. V posledku bychom zjistili, že Masarykovo dědictví „nezmizelo“; že se pouze „skrylo“. Nikoli samo od sebe, ale jsouc ideologicky vytěsněno.

III.

Nanejvýš pozitivní znamení doby z hlediska Kohákem deklarovaného nároku zbavit se klapky na levém oku lze spatřovat v rozhodnutí redaktorů Lidových novin Petra Zídka a Jiřího Peňáse oslavit ve velkém stylu pětaaosmdesáté narozeniny Ludvíka Vaculíka (Orientace z víkendu 23. a 24. 7. 2011). Ti, kdo tak či onak přece jen dají na přepisováním dějin podle antikomunistických legislativních aktů, se ovšem podivují. Ale podivil se i Ludvík Vaculík. Několik stran v LN pojednávajících o něm vzápětí „rozhrábl“ ve svém úterním Posledním slově větou, že „kdyby to místo Zídka a Peňáse v těch novinách vzal někdo opačnější, bylo by toho víc a bylo by to opačné“ (podtrhl J. Š.). O tom, jak moc „opačnější“ by mohlo být hodnocení Vaculíkova života a díla, kdyby se tématu chopil někdo „opačnější“ (a takoví samozřejmě v Lidových novinách jsou), můžeme jen spekulovat. Vysoce nastavenou laťku nabízí pokus znemožnit Milana Kunderu coby donašeče. Snad něco podobného Vaculíka nenapadlo, když poznamenal, že „nespí na vavřínech, ale na něčem pichlavějším“.

Zamysleme se z tohoto hlediska nad vynalézavě strukturovaným desetičlánkovým vaculíkovským souborem statí v Orientaci jako celkem. Klíčem k němu je úvaha historika Petra Zídka Poslední velký český intelektuál. Což jistě není historicky nejpřesnější charakteristika české publicistické krajiny, ale licence obsažená v její vypovídací hodnotě není zcela marná. Po vážné diskusi však volá lineární pojetí nápravy komunistického hříšníka, jenž se zbavil téměř „všech reziduí své mladické víry“. „Podle všeobecně tradovaného omylu,“ píše Zídek, „začali komunističtí nadšenci od své víry odpadat po procesu se Slánským (1952), po smrti Stalina (1953) nebo nejpozději po Chruščovově projevu na 20. sjezdu sovětských komunistů. Ve skutečnosti to bylo většinou až později, jak o tom svědčí také případ Ludvíka Vaculíka.“

Přijde na to, čemu chceme říkat odpadání „od víry“. To je rovněž licence, v tomto případě odvozená z mělkého liberálně volnomyšlenkářského konceptu. Autenticky marxistické odpadání „od víry“ bylo „hledání ztraceného smyslu revoluce“ (Michal Kopeček). V něm se nehledal emancipační otřes (= „odpadání od víry“). Intelektuální hledání bylo emancipačním otřesem (mravní katarzí) podmíněno. Nebýt brutálního odhalení stalinských zločinů, nebylo by intelektuálního hledání opřeného o tu intelektuální výbavu, která byla k dispozici. Navíc je třeba vzít v úvahu, že šlo o hledání velmi nerovnoměrné. Z různých důvodů bylo neseno především kohortou ročníků narozených v druhé polovině dvacátých let. Což je ostatně evropský jev.

Teze o „všeobecně tradovaném omylu“ ve spojení s dynamikou odhalování zločinných rysů stalinského komunismu je prostě zavádějící: vychází vstříc heuristicky neplodnému a zvrácenému ideologismu, jenž zplošťuje obraz drásavého sváru poválečné epochy na čtyřicetiletou existenci údajně zločinného, nelegitimního a zavrženíhodného režimu.

Značně sporný je z tohoto hlediska výrok o Vaculíkově poměrně dlouhém zajetí dětinskou iluzí, že komunistické ideje jsou v zásadě správné, jen je uvádějí do praxe špatní lidé. Petr Zídek se dokonce domnívá, že ozvuky tohoto pohledu na svět lze nalézt ještě ve Vaculíkově slavném projevu na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Spatřuje je v postřehu o existenci lidí bažících po moci, lidí poslušných, se špatným svědomím, prospěchářů odhodlaných sloužit jakékoli moci. Ale v tomto výroku nevězí pošetilé mínění o dobrých režimech a špatných lidech. Vaculík obrací pozornost na defektní charaktery a povahové defekty proto, aby defektní režim pranýřoval. Nikoli proto, aby jej ospravedlňoval.

Vaculíkův osobnostní habitus žádný jiný výklad nepřipouští. Svědčí o tom jeho ostře kontraformní postoj deklarovaný v okamžiku vstupu do komunistické strany, že se zásadami komunismu souhlasí tak, jak jim on sám rozumí; a že proto není vyloučeno, že jim bude v budoucnosti rozumět lépe nebo jinak, protože nenávidí agitaci, jednostrannost, fanatismus jakéhokoli druhu. Na nejvyšší příčce Vaculíkova hodnotového žebříčku nebyla fanatická identifikace se zájmy Strany, ale svoboda, jíž se může člověk vzdát jen v případě, že bude ohrožovat svobodu jiných...

Tuto orientaci zaznamenává Petr Zídek hned v úvodu své úvahy. A jinde – v závěru svého „osobního výběru z textů Ludvíka Vaculíka“ – exponuje výmluvnou antikapitalistickou filipiku zformulovanou nikoli v roce 2011, ale v roce 2001(!): „Mně je nesympatické až odporné mnohé z toho, co k nám po převratu 1989 přišlo ze západní Evropy. Ta svoboda každé blbosti, okupace reklamou, diskuse o právech narkomanů na drogu, ideologie i politika uspokojování pořád rostoucích potřeb, bulvárnost i serióznějších novin, sexualizace veřejné zábavy, zánik autochtonního regionálního tisku u nás... a vaše apatie k tomu, vás všech.“

Toto vášnivé obvinění poměrů, zdánlivě vzešlých z pokojné demokratické revoluce shrnuje věta, kterou lze tesat do žuly: „Demoralizující vlna zištných vlivů se přes nás převalila dřív, než jsme se zvedli z ubíjející diktatury a mohli definovat svou svobodu.“

Všechno, co lze z této věty odvodit, vyvrací do základů absurdnost inklinující k představě, že takzvané odpadávání komunistických nadšenců Vaculíkova typu „od víry“ mohlo záležet v přijetí filozofie budovatelů kapitalismu.

Do žuly lze proto tesat i závěr uvedené filipiky. Pomalu, ale jistě se mění v úsloví, jež je intelektuální dominantou obecného prožívání podruhé historicky zkompromitované pseudoliberální koncepce svobody: „Zdá se mi, že jsme si z komunismu nepřinesli to hlavní poučení: Nesmějí se opakovat příčiny, z nichž vznikl.“ ( LN 13. listopadu 2001!).

Jaroslav Šabata (1927-2012), politik, politolog a publicista. Nositel ceny Listů Pelikán za rok 2008.

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.