Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Václav Jamek: Tanec na správném hrobě aneb Hamlet

fejeton

Václav Jamek

Tanec na správném hrobě aneb Hamlet

Kdo si pustí rádio, všelicos uslyší. Co je mi tam už drahnou dobu nejprotivnější, to byste neuhodli: francouzské písničky v ženském podání. V souboru padesáti položek, které Radiožurnál omílá kolem dokola, jsou asi čtyři, při mém známém minimalismu je to až dost, zvlášť když je slyším tolikrát a bohužel jim proti své vůli rozumím. Tak vám třeba jakási čtyřicetiletá fuchtle (sytý mezzosoprán) už několik let opakuje, že se jmenuje Lolita; přesněji Lo-Lita, a ve francouzštině je tam ještě třetí „l“: hrůza. Já ovšem nemohu chápat, proč Francouze pořád bere tahle vousatá podoba narcisismu: žena-dítě. Dvanáctiletá až do menopauzy. (Otřesnější jsou ve svém narcisismu jen filmové Američanky, které si berou děti jako rukojmí a s dotěrným odhodláním chtějí „všechno sdílet“, čili ovládat a kontrolovat – protože narcisismus podle nich přece existuje jen u mužů. Že sdílet? Začněme tím lehčím, třeba dělohou a prostatou, půjčujme si navzájem jejich rakovinu, ale dokud si neozkoušíte zevnitř nějaké jiné vědomí, tu monádu bez oken, neodvažujte se slovo „sdílet“ vůbec vyslovit.) Zpěvačka jménem Vanessa Paradisová (což by v češtině dalo něco jako Prázdnota Rajská) šla tak daleko, že technickou falší překroutila do batolecí polohy svůj hlásek; ale možná tak zpívá pořád? Vedle skřípání nože o stěnu sklenice s marmeládou je to nejpříšernější zvuk, jaký lze v širém vesmíru vytvořit, v to čítaje i Velký třesk.

Co na to muži? Smrdí. Zatímco u žen (jak říká Vlasta Dufková) je smrdět projev odvahy, u mužů je to jenom smrad. Duchovní forma smradu nazývá se Moc. Těm, kdo si ještě vzpomenou na Freudovu teorii bankovnictví, je tak zřejmé, že právě Moc jest oním výparem, který vzlíná z Peněz a neprodyšně vyplňuje sféry, jichž hudba utichá, zalknuta. A prý že peníze nesmrdí! Chce to jen vědět, kam strčit nos.

Když vás však právě ovanula Prázdnota Rajská (ča-ča-ča) a s ní Tušení Bezmezné Nicoty, trocha zemitého smradu může na chvilku i potěšit. Proto mě po jednom takovém vrzání na sklenici s marmeládou tak pobavil ranní rozhovor s poslancem Gazdíkem, který chodí a za TOP 09 všude ze všech sil obhajuje nejhorší politický program, který jsme tu od počátku národního obrození měli. Věta, která mě pobavila, navenek vlastně vůbec politická nebyla, pan poslanec chtěl jenom sdělit, že k odpovědi na jakousi otázku není ten povolaný, a učinil tak slovy:

„To se ptáte na špatném hrobě.“

Z hlediska Freudovy teorie bankovnictví jde o zrádné přeřeknutí plné nevědomých významů, tady je však důležitá i forma: poslance Gazdíka zradila a podivně obnažila floskule, neboli jeho vlastní bezmyšlenkovitost. Spolu s množstvím jiných floskulí určených k jiným účelům tuto používá dnešní česká vrchnost na svém pozvolném přechodu k čisté plutokracii, když chce odbýt stěžovatele či žadatele tím, že ho odkáže na někoho jiného. Vůbec už nevnímá, jak je ta floskule opovržlivá, a zřejmě nikdy nevnímala, co to vypovídá o ní. V tomto případě zmátla respondenta komunikační situace: tazatel si na nic nestěžoval, sloveso „plakat“ se tudíž nehodilo, ale nabubřelá floskule byla už na jazyku, pan poslanec tedy jen mechanicky dosadil do příslušné syntaktické pozice sloveso situačně přiměřené.

Už použití původního obratu „plakat na špatném hrobě“ k označení jakéhokoli vztahu mezi občanem a demokratickou mocí není jen nestoudné, ale dokonce zlotřilé. Protože plakat na správném hrobě je stejně neúčinné jako plakat na hrobě špatném, představitel moci mi tímto obratem sděluje, že s jeho bohorovností nehnu (Bůh oplakávaného člověka také nevrátí) a že mi ve vztahu s mocí leda zbývají oči pro pláč. Proč potom vůbec přecházet od špatného hrobu k správnému, toť otázka podivně hamletovská: Nebýt, či nebýt? A jestli nebýt, jak nebýt tak a přitom nebýt i onak? Nicota jako oficiální státní metafyzika.

Tím, že poslanec Gazdík floskuli otevřel (předtím jsme ji vnímali idiomaticky, jako celek), udělal z ní ovšem všeobecný základ různých dalších sdělení. Předně do ní zahrnul i zvláštní sebehodnocení, obsažené v prostém sylogismu: Ptáte se na špatném hrobě – totiž ptáte se mne, ergo já jsem špatný hrob. Jinými cestami jsem dospěl k závěru, že dnešní ekonomika a na ní závislá politika, postavené na finanční spekulaci, neboli na nicotě, se postavily proti životu (ovládl je Thanatos, jakýsi zvrhlý materialismus bez hmoty); dnes to projevují i ve svém výrazivu. Ptát se na hrobě, jak víme, nevede nikdy k ničemu. Hrob jenom mlčí. Jak by nemlčel: není v něm život; a pokud v něm nějaký život je, ten náš to není. Hýbají s ním červi. Šijí s ním všichni červi. Jó, to byl náš Hamlet.

Takže příště, vidím to jako bilbóórd (dožijeme-li toho): Volte na správném hrobě! (K tomu Schwarzenberg s fajfkou a lipovými haluzemi, k té fajfce pak v dolním rohu varovně vyhlížející ministr zdravotnictví s obrovskou kyticí nadstandardů v ruce: „Sám šij si obuv a nejez víc, než vážíš!“) Jen jestli do té doby lidi nenapadne, že si na nějakém správném či špatném hrobě raději zatančí. Jak říkal Pavel Kohout, nebo někdo takový: Zítra se bude tančit všude.

Mimochodem, narazil jsem posledně na velké nepochopení u Francouzů, když jsem se jim snažil vysvětlit, že vznikl-li vesmír Velkým třeskem, musí zákonitě skončit Velkým pleskem. Takže jsme si nějak přestali rozumět. Oni si snad myslí, že konec světa je nepřeložitelná slovní hříčka.

A Hamleta neberte vážně: žil na špatném hrobě. Na rozdíl od nás.

Václav Jamek

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.