Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Jan Novotný: Vzpomínání na cestě

fejeton

Jan Novotný

Vzpomínání na cestě

Za Mikulovem se nad silnicí do Vídně klene střecha působící dojmem jakési uvítací slavobrány. Mladšího cestujícího snad ani nenapadne, že kdysi bylo třeba se tu zastavit a podrobit se pasové a celní kontrole.

Pln zvědavého očekávání, ale zcela bez valut jsem tudy poprvé projížděl autobusem v létě roku 1969 jako člen výpravy brněnského Spolku posluchačů přírodovědecké fakulty (psala se tenkrát s malým „p“), kterou očekával tábor evropské mládeže Europolis. Podle směrnic pořadatelů měl být předzvěstí budoucí mírové, otevřené a spolupracující Evropy.

Žádný jiný reprezentant „tábora míru“ z pochopitelných důvodů na táboře nebyl (Jugoslávci, řekl bych, se do něho nepočítali). V naší výpravě byl i Afričan, Eritrejec David Akberon Tedla, kterého jsem nejprve mylně pokládal za Habešana a snad jsem před ním i prohodil něco pochvalného o tehdejším císaři, jehož jsem si vážil pro odpor, který kdysi kladl Mussolinimu. Vyvedl mě ihned z omylu – patřil k eritrejským vlastencům a hodlal se po dostudování u nás zapojit do boje za svobodu své vlasti. (Jak zjišťuji na internetu, Eritrea si ji později za cenu velkých obětí a ztráty části území vybojovala.) David byl mým spolunocležníkem ve stanu, po půlnoci se pravidelně budil, pečlivě se zachumlával do deky a s drkotajícími zuby šeptal: Zima, zima. Díky jeho štědrým pozváním jsem si mohl po dosti chudém obědě (kdo nám ho platil, už nevím) dopřávat pivo či limonádu.

Zajímavými a nápadnými účastníky tábora byli reprezentanti evropských diktatur – Španělska a Portugalska. Měli stejnokroje, začínali den rozcvičkou, stěžovali si na táborové radě (byla veřejná a konala se u kapličky na vrcholku kopce nad Vídní pod večerním nebem) na bezostyšné německé nudisty. Patrně jako jediní se disciplinovaně účastnili naplánovaných pracovních činností (pamatuji si už jen, že mezi ně patřilo hrnčířství). Španělé uspořádali o své zemi besedu. Nebyl jsem tam, možná jsem si řekl, že na caudillovu propagandu nejsem zvědavý. Někteří kolegové tam ale šli a říkali, že beseda jim otevřela oči: pochopili prý, že nebýt Franca, dopadli by Španělé jako my.

Jednoho dne přijel s účastníky tábora debatovat jakýsi evropský politik – byl tuším ředitelem instituce nazvané Evropský dům. Líčil nám krásné perspektivy budoucí Evropy zbavené hranic. Někdo z kolegů se přihlásil o slovo a upozornil ho, že mu naslouchají i lidé, pro něž je to všechno bohužel jen krásný sen, protože je od Evropy dělí železná opona, udržovaná cizí armádou. Nezoufejte, odpověděl politik, myšlenka jednotné Evropy se bude nepochybně prosazovat a za dvacet let už do ní určitě budete patřit. Však uvidíte sami.

Připadalo mi to tenkrát jako čirá naivita. Přesto jsem věřil, že loňské jaro u nás zanechá aspoň nějaké stopy a do Rakouska se brzy zase podívám. Zatímco většina kolegů domů nespěchala a využila příležitosti k cestám do Alp, já jsem se hned po skončení tábora vrátil. Brzy spadla klec a znovu jsem mohl vyrazit do Vídně, jakmile na jaře 1990 oschly cesty. Tentokrát jsme byli malá skupinka orientačních běžců a jeli jsme autem na závody. Za hranicemi někdo vykládal znamenitý vtip: Ptal se chlapeček tatínka na Devíně: „Tatínku, kdo žije za těmi dráty?“ „My, synku, my.“ Radovali jsme se, že to už patří minulosti.

Jezdil jsem pak do Vídně častěji – na zajímavé přednášky, výstavy, někdy jenom tak na výlet. Už bych to vůbec nespočítal. Nakonec mi to nějak zevšednělo a víc než pět let jsem tam nebyl (nepočítám-li noční průjezd cestou na Sardinii). Uvidím a zažiju dnes něco výrazně nového?

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.