Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Štěpán Nosek: Dundalku nekorektně, s láskou

Štěpán Nosek

Dundalku nekorektně, s láskou

Básníci a jejich místa (16)

Pokud jsem kdy měl o Irsku nějaké romantické představy (sny těch, kdo sem přijedou, a první dny si namlouvají, že tohle je přesně to, o čem snili, že tohle je zelený ráj), ztratil jsem je právě tady. Dundalk, s přízvukem na druhé slabice, třicetitisícové město, východní přístav těsně pod severoirskou hranicí (kdysi oblíbená muniční zásobárna IRA). Říká se mu El Paso. Nejdřív rozvleklá skladištní zóna s místní technikou (vysokou školou), pak pár umaštěných obchoďáků a třísky historického města s obligátním kostelem sv. Patrika ve chtěně cambridgeském stylu, do stran až někam k ruinám normanských hrádků, vytlačené ulice neudržovaných řadových domků v monochromní rzi, hřbitov s rozmoklými plyšovými medvědy, prosklený pivovar plný mosazných tanků, ve kterých se vaří pivo Lyra, hospoda Spirit Store v miniaturních docích vedle hromady polského uhlí, se sálkem v patře, kde bylo možné vidět koncert Glena Hansarda pro osmdesát lidí, dlouho předtím, než se do něho zamilovaly všechny české gymnazistky, obchvatem odříznutá přístavní čtvrť jménem Seatown, slovy básníka „věhlasný rajón přeplněných popelnic, / běsnících psů a splašků, proti jejichž vpádu / za letních příbojů nám nepomůže nic“.

Ano, tohle místo mělo básníka. Dokonce dva. Přestože jsem věděl, že tam žijí Conor O‘Callaghan a Vona Groarkeová, dost mne překvapilo, když jsem je v telefonním seznamu našel na stejné adrese. Jejich dům, na okraji přístavního okrsku, pod masivním kuželem větrného mlýna bez lopatek, navenek klamal poměrně uniformním designem irského předměstí – jeho interiér, výrazné barvy na stěnách, okr, karmín, siena, všude grafiky a obrazy, jako by sem však nepatřil, jako by sem spadl odněkud ze Středomoří – nic podobného jsem potom v Irsku neviděl. Ale Seatown není Parga. A oni dva to věděli nejlíp. Reálie města a okolí hrají svou roli v nejlepších z jejich básní, a jsou to – obzvlášť u Conora, který tady vyrůstal – dost nelítostné, krutě krásné, vyčerpávající portréty. Jakkoli svým stylem tihle dva básníci v mnohém představují protipól, myslím, že to bylo právě jejich čtení města, čtení nutně mezi romantickými řádky, co mi pomohlo najít perspektivu, ztlumit oči, na chvíli vymazat z paměti jakoukoli formu malebnosti, na kterou byly dosud zvyklé, poddat se „code unknown“ východního pobřeží, nechat se unést jeho hustou tříští, vyhledat jazyk pro nudu, pro to, jak si pro sebe zcela neprávem a drze číst a možná psát současné Irsko.

Zvláštní místo v Dundalku je jeho nádraží (hlavně pro rychlík Enterprise, který se navečer otřásá řehotem čtyřicátnic s vyhrnutými břichy v růžových blůzkách, když se vracejí z nákupů z Dublinu do Belfastu). Čekárna je vypravena jako staniční muzeum s vitrínou plnou jízdních řádů, výstražných lamp a zažloutlých jízdenek. Na stěnách fotografie parních lokomotiv na zaniklých přípojkách, kus návěstidla... V pokladně několik pohárů ze soutěže o nejkrásnější nádraží. Co na tom, že místní vlaky mívají pravidelná irská zpoždění, nebo se jich, a to nijak výjimečně, vůbec nedočkáte, neboť „došlo k technickému selhání vlaku“, „vlak se nepodařilo nastartovat“, „zvlhlo signalizační zařízení“ či „na trati se objevila mlha“? Přímo z nástupiště se otevírá průhled na Cooley, pohoří, které pokrývá stejnojmenný poloostrov vybíhající do Irského moře a oddělující dundalskou zátoku od severoirského hrabství Down. Holé kopce, žíhané ustavičným přeskupováním slunečního stínu, jsou mytickou krajinou, a to nikoli ve vágním smyslu slova. Ve zdejších úvozech se odehrává lítá řež ústředního staroirského eposu Uloupení býka z Cúailnge (Cooley) o bojovníkovi Cú Chulainnovi. Stěny stanice překvapí útržky básně rozesetými na svém žlutém cihlovém zdivu, práce místní výtvarnice. Báseň je o důvěrně známé situaci, uhýbání pohledem v kupé vlaku. Poslední verš, před východem z nástupiště, zní: „... a už ji nikdy nespatříš“.

Asi se tam jednou vrátím. Na jedno odpoledne možná, maximálně. Conor O‘Callaghan a Vona Groarke už tady pár let nebydlí – na Wikipedii je mezi známými obyvateli města, vedle polárníka, zpěváka z Eurovize a vynálezce ponorky, nenajdeme. Legendární irský válečník Hugh O‘Neill kdysi o Dundalku řekl, že ho miluje nejvíc ze všech irských měst, ale že by ho nejraději vypálil. Co k tomu dodat.

Seatown

Travnaté dno městského kanálu připomene
obraz utonulé dívky s otevřenými ústy
a rozhozenýma rukama, všechny ty fialky,
macešky, řebčíky, hluchavky a máky
mizejí pod napjatým tělem jak vzduchové
balóny. A vtom zpoza rohu nečekaně
roluje se horký šedomodrý zákal školních
uniforem po celé šířce ulice. Za pístem
řídne osvětlení, než od země se zdvihne
zápach bezrybího obchodu, bílé slunce
odrazí se od advokátských štítků, vodnatá
bělma pulsující pod kapucí andělsky
překonají betonovou lávku, vzduch stoupne.

Odliv

Desítky metrů od pláže
potažené průsvitnou plísní,
kde vítr zpřevracel řasy do půlkruhu
a mořská volavka proti němu vrávorá,
křečovitě rozlepuje křídla,
teče neviditelná řeka.
Zprohýbaný pruh na plechové mapě
se směšnými jmény ptáků
(podle slovníku) – jespák, terej, pisila.
„Sotva se příliv obrátí,
voda v ní stoupne, o padesát stop.“
Tři dětské hlavy bezedný písek
u dna češe, konejší.

Park Street

Pes, kterého nevyhnali, na potřísněném chodníku,
svraštělá tlama zapíchnutá ve stojatém vzduchu.
Za sklem výlohy, v níž neonově dýme elektrický krb,
promodrává krevní oběh měsíce. Před každým barem
vyhazovač, na prvním schodě, s vysílačkou v uchu,
na celý dnešní večer předpovídá špatné počasí.
Na rohu ráno vyhořelá konfekce. Smutné stěhování.
Jsou tohle kroky, které někde znějí, anebo už odplouvají
k černé zemi, ve kterou se nechce uvěřit?

Spirit Store

otvor po holandské lodi s fošnami
namísto otevřeného moře
plastická běloba labutích krků
na úzký průchod kolem hangáru
magneticky září promáčené uhlí
na kolenou popůlnoční dvojice
rozmotává stín ostnatého drátu

Štěpán Nosek (1975), básník, překladatel, redaktor nakladatelství Opus, stálý spolupracovník revue Souvislosti. V letech 2002–2003 studoval irskou literaturu na Trinity College v Dublinu. Vydal sbírku básní Negativ (2003). Spolu s Tomášem Fürstenzellerem přeložil výbor z básní Conora O‘Callaghana Seatown (2004). Letos vyjde jeho druhá sbírka Na svobodě.

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.