Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Petr Hrubý: Jak jsem učil v Grónsku

Petr Hrubý

Jak jsem učil v Grónsku

Z polárního deníku po letech

Autorovi, narozenému 22. června 1921, jsme chtěli srdečně poblahopřát k jeho úctyhodným 90. narozeninám. Nakonec nás napadlo požádat jeho samotného – o úryvek ze vzpomínek, které průběžně píše. Snad jsme měli šťastný nápad.
-red-

Na jaře roku 1965 jsem obdržel pozvání od University of Maryland, abych učil v rámci jejích Overseas Divisions na amerických vojenských základnách. Desátého června jsem se tak mohl oženit se svou přítelkyní Shirley, protože konečně rok po ochodu ze Svobodné Evropy budu mít zase slušný plat.

Když jsme se třicátého července vrátili z líbánek z ostrova Block Island, našli jsme dopisy od univerzity. Z nich jsme se dověděli, že mé první učiliště bude blízko severního pólu, v arktické Thule na grónském ostrově, tehdy ještě patřícím Dánsku. V Thule měla své sídlo 4683. peruť vzdušné obrany. Měla na starosti včasný obranný systém, který měl Američany varovat čtvrt hodiny před tím, než by sovětské atomové pumy začaly dopadat na americká města. Ale má žena se mnou nemůže jet!

Přiložená brožurka nám to vysvětlila: „Základna má pohotovost za každého počasí, 24 hodin každý den, sedm dní v týdnu; její piloti jsou na světě nejlepší. Pro nesmírnou vzdálenost letecké základny v Thule a pro nedostatek vybavenosti – ubytování, školy a doprava – nemají rodinní příslušníci bez ohledu na vojenskou hodnost právo pobytu.“ (J. R. von Reinhold-Jameson, Welcome to Thule, 4683 Air Defense Wing)

Na osmnácti stránkách brožurky o „včasném varování“ (early warning system) jsme se též dočetli o historii Thuly: „Knut Rasmussen, slavný dánský badatel, začal své výzkumy v oblasti začátkem devatenáctého století. Společně s Petrem Truechenem založil původní osadu Záliv Severky a vesnici, která vznikla v obchodním středisku, dal jméno Ultima Thule.“

V pondělí 10. srpna jsem musel vstávat půl hodiny po třetí ráno, abych se mohl dostavit v šest hodin na letiště McQuire Base. Z letadla jsem se pak obdivoval zeleným kopečkům a tisícovkám jezírek a jezer. V Goose Bay zářilo slunce, ale v přetopených halách to pro mne bylo nesnesitelné. Své jídlo jsem proto raději pojídal před bufetem. Potom jsem se šel projít nádherným lesem obrovských stromů, osvícených už měsícem. Zatelefonoval jsem Shirley a poslal jsem jí pohled z letiště.

V úterý jsme doletěli do Sunderströmu v Grónsku. Odtud jsme později pokračovali nad řetězy mraků, zahlédl jsem ale i prvé ledové kry. V Thule v půl deváté večer svítilo slunce. Nezapadlo. Seržant Andersen a poručík Webb mě tam očekávali. Nelíbil se mi pokoj na ubikaci, do níž mě zavedli: okna zabedněná, dusno; marně jsem se snažil okna otevřít. „Budete muset trpět stejně jako my!“ Rozjaření sousedi, mladí důstojníci, povykovali, nemohl jsem spát.

Ráno jsem se šel projít po základně. Udiveně jsem zíral na spleť „potrubí“: pět či šest různých rour, proplétajících se nad zemí jak mohutní červi a vytvářejících ohyzdné slavobrány, tak aby pod nimi mohla projet i mohutná nákladní auta. To vše pro permafrost, věčně zmrzlou zem. Domy a ubikace měly všechna okna zabedněná. Dost jsem jich však našel částečně probouraných – v oblasti, kde bydleli Dánové, kteří byli zvyklí na čerstvý vzduch víc než Američani. Seržant Holder mi ukázal poštovní úřad, osobní oddělení, policii, kde mi vydají osobní průkaz – I. D. – a nemocnici. Na injekce jsem zareagoval špatně.

Odpoledne mi ukázali můj příští byt, pokoj 133 v domě číslo 708, místo pokoje 4 v domě 714. Život tam bude mnohem příjemnější. Okna sice taky zabedněná, ale teplotu v bytě si budu moci regulovat. Výhled z okna také bude mnohem hezčí, na dobré straně, směrem k North Mountain. Jen majoři a podplukovníci tam pobývali. Sám jsem ten vyšší titul symbolicky taky dostal. Večer jsem napsal první dopis Shirley. Bylo půl jedenácté v noci, a ještě denní světlo. Připravil jsem si první přednášku o britské demokracii v řadě evropských vlád.

Na druhý den jsem se přestěhoval a byl jsem šťastný: konec provizória. Navečer při procházce jsem obdivoval krásu oblohy, bylo to nádherné. V jedenáct v noci si řidič kolemjedoucího autobusu musel clonit oči proti prudkému slunci, jež nechtělo zapadnout.

Marylandská univerzita ve svých zámořských sekcích neměla ročně dva nebo tři semestry, ale pět. Sice zkrácených, ale soustavných. Vojíni si mohli zapsat vždy dva předměty. Přednášky nebo semináře se konaly čtyři dny v týdnu, od osmi večer do půl jedenácté v noci. První semestr začínal v Thule 10. srpna 1965 a pátý v Argentii, na New Foundlandu v Kanadě, končil 26. června 1966. Začal jsem svou profesorskou kariéru dvěma kursy; vedle už zmíněného srovnávacího kursu vlád jsem učil dějiny západní civilizace. Jiné dva kursy byly zrušeny pro nedostatek studentů druhého učitele.

Američani, kteří se dali dobrovolně na vojnu, sloužili dvacet let a do penze šli ve čtyřiceti; proto se ti chytřejší snažili získat akademický titul, aby pak mohli dál úspěšně pracovat.

V pátek 13. srpna po hodině, kterou jsem věnoval čtení, jsem už nemohl vydržet lákání nádherně jasného dne a vydal jsem se pěšky na tříhodinovou cestu k ledovcům. Přátelský Dick Olson, který měl na starosti auta základny a jenž už v Thule strávil dvanáct let, mi cestou zastavil a dovezl mě blíž. Pak mě pozval na obě hlavní zdejší místní atrakce: obrovitá „ucha“ velikosti fotbalových stadionů sloužila jako naslouchací aparáty, které by byly schopny přes obzory zaslechnout sovětské atomové rakety hned po odpálení. S respektem jsem se díval na konkrétní připomínku, v jak nebezpečných časech jsme den co den žili.

Když jsem našel vchod do hlavni budovy a zjistil, že do ní mohu vstoupit, chtěl jsem tam nechat fotoaparát, ale bylo mi řečeno, že nemusím: „Rusové už jistě mají všechno vyfotografováno!“ Uvnitř v pološeru sedělo několik mužů u počítačů a sledovalo na nich obrazy oblohy. Muž, za jehož zády jsem stál, po chvíli řekl: „Teď pozoruj, přes obrazovku přeletí předmět.“ Měl pravdu, mohli jsme sledovat jeho pohyb.

V sobotu bylo opět krásně, pozoroval jsem bílé arktické lísky a fotil je.

V úterý osmnáctého jsem studentům četl pasáže z Aristotelovy Politiky a druhou hodinu věnoval diskusi. Bylo třeba prolomit hráz, jež byla mezi námi; dívali se na mne s přílišným respektem. Ten den jsem odpoledne podnikl dlouhý výlet k Severní hoře. Cestou jsem našel osm různých květin, tři z nich měly tvář drobných čínských luceren. Přiložil jsem je k dopisu Shirley.

O víkendu jsem hodně četl v přípravě na přednášky příštího týdne, ale musel jsem vyjít i na čerstvý vzduch. V sobotu v půl jedné jsem se opět vydal na cestu k Severní hoře. Vyšplhal jsem na vrchol a pak za jasného dne pozoroval tři ledovce a poslouchal jejich praskání. Na základnu jsem se vrátil až v osm hodin večer, velmi hladový: vypil jsem litr mléka. V neděli jsem ve dvě hodiny odpoledne vykročil směrem k Dundas Village a po velmi srázném svahu, plném balvanů a kluzkých i volných menších kamenů, jsem dokázal došplhat až na poměrně rovný vrchol. Tam jsem našel i kámen vytesaný do tvaru ženského torza. Někdo tam musel být přede mnou.

V úterý byl další krásný den, ale poprvé jsem viděl zmrzlou vodu. Večer jsem studentům předčítal ukázky z Koránu a ve středu, ve svůj volný den, jsem zašel do důstojnického klubu přečíst si Timesy, dostávali je denně, pokud letadla létala.

Tři dny nato jsem při obědě seděl vedle pana Carra, hodináře – zvláštní to zjev v tom systému bez půvabu. Pomalu studuje filozofii a náboženství, jen tak pro sebe. Nemá se spravováním hodinek moc práce. Studoval na Marylandské univerzitě, ale znechutila se mu ta továrna na učení s dvaceti tisíci studenty. Půjčil mi dvě knihy o Baha‘i. Později jsem objevil, co ho drželo na základně: totéž, co kapitána Slaytona vedlo k plavbě na námořních lodích po oceánu a pak do Atlantické divize: homosexualita a stálý příliv mladých mužů, otrávených nedostatkem žen.

Kapitán Slayton, ředitel Atlantické divize, přiletěl do Thule 23. srpna a řekl mi, že vedení univerzity je mnou nadšeno.

V sobotu 28. srpna jsem to oslavil v Campo Tuto, kam jsem došel na okraj Icecapu – ledové pokrývky, jež pokrývá většinu Grónska. V tunelu věčného ledu mi servírovali whisky on the rocks s kousky ledu starého stovky let. V neděli jsme se vydali s Carrem o deváté ráno na túru a vrátili se naprosto vyčerpaní v šest hodin večer. Celých osm hodin – s polední přestávkou – jsme podle srázného potoka šplhali po nebezpečných balvanech nahoru a dolů. Prsty a dlaně jsem si pořezal do krve. Je to tichý, klidný muž, hodně toho zná o kamenech, sbírá je. Už tu žil deset let.

V úterý, poslední den letního srpna, celý den mírně sněžilo. O půlnoci najednou nebylo dost denního světla na čtení. Dostavila se zima. Musel jsem rozsvítit. A prvního září začaly ze středu ostrova vanout silné vichry; člověk musel pěšky jít nakloněn proti vichřici. Doporučovali nám takzvaný buddy system; česky by se to snad dalo přeložit „brácha s bráchou“. Všichni jsme povinně zhlédli film o tom, co se stalo lidem, kteří neuposlechli zákaz vycházení za poplachu: v čase kratším jedné minuty ztratili nos i uši. Už nebylo téměř žádné denní světlo – jenom noc.

Následující pondělí bylo ale polojasno, a tak jsem se rozhodl projít se po značně nepohodlném území k třetímu ledovci. Hodiny jsem poskakoval ze skalky na skalku, z balvanu na balvan po zmrzlém sněhu. Boty se mi skoro rozpadly. V obou byly díry, z podrážky zbyla jen kůžička. K ledovci jsem se dostal až ve čtyři hodiny a hned se musel vrátit, než se úplně setmí. Večer po mé přednášce mě mladý student Burgess doprovodil domů. Potřeboval hovořit o své dívce ve státě Michigan.

Jako můj druhý moral call mě nechali se Shirley mluvit čtvrt hodiny.

V pondělí 13. září jsem sledoval, jak studenti psali odpovědi na zkušební otázky. Pak jsem pozval Jima Howarda Mouldera na doušek, vypili jsme většinu z láhve whisky Haig + 4. Vyprávěl mi o ženě, o válce, o své farmě na jihu Spojených států až do jedné v noci. Velmi sympatický člověk. Osamělí muži v Thule rádi vzpomínali na rodiny a povídali o nich každému, kdo byl ochoten naslouchat. Měsíc byl v úplňku, ale bylo velmi chladno, mrzly mně uši i ruce. Slayton mi po telefonu řekl, že má příští štace asi budou Bermudy. Nemohu se dočkat, až to budu moci povědět Shirley.

24. září mě můj soused Lt. Col. Herbert Waldemar Ritter pozval na let do ještě severněji položené Arctic Station Nord. Rád jsem přijal. Na druhý den mrzlo a sněžilo. Vstal jsem v osm ráno, spolu jsme posnídali a obul jsem se do teplých bot, koupených od Eskymáků. Seděl jsem vedle něho v letadle a nadšeně hleděl na úžasné ledovce, na Icecap a hodně podivných hor, pokrytých sněhem a ledem.

Ovšemže jsem i fotografoval. Na zamrzlé stanici Sever jsme viděli šest nových štěňat eskymáckých psů.

28. září přineslo letadlo děkana Ehrensbergera a kapitána Slaytona na inspekci. Slayton navrhl, že o prázdninách mezi semestry bychom spolu mohli zaletět do Kodaně. Namítl jsem, že bych raději navštívil ženu, která mi schází. Chtěl si poslechnout mou přednášku a taky oslovit mé studenty. Byl jsem trochu nervózní, ale on před studenty vychvaloval bohatství mého slovníku, básnil o tom, jaké mám zkušenosti a jak jsem zasvěcený.

Den nato jsme spolu s velitelem základny Willowseenem jeli do Dundas Village kvůli jeho situační zprávě. Před čtyřmi tisíci lidmi, čtvrtina byli Dáni, prohlásil, že jsme v bezpečí, protože letadla nad námi stále létají, pozorujíce, zda tam dole ještě Thule je! Zpět jsme se vraceli v divoké sněhové smršti, ale dorazili jsme včas k večeři. Když jsem po ní doprovázel Slaytona do jeho pokoje, v chodbě mi hořce zašeptal do ucha: „Peter, you mean so much to me!“ Spěchal jsem do svého pokoje. Kolegové mi později prozradili, že když je nablízku, zamykají se v pokojích. Ráno vypadal jako zhrzený ctitel.

Seržant Holden mi poradil, jak si mám požádat o let domů. Shirley jsem poslal svůj 31. dopis. Pátého října mi kapitán Mac Conckay zavolal, že budu mít přednost, když zaplatím za každou cestu tam i zpět dvakrát 86 dolarů. V pátek osmého října až do dvou hodin v noci jsem známkoval texty zkoušek. Stálo to za to, dost se toho naučili. Mé domluvy v polovině semestru očividně pomohly. Mnozí mi pak přišli přát šťastnou cestu a říct, že se jim kurs líbil a že si zapíšou i další.

V sobotu jsem byl napnutý: přiletělo mé letadlo? Bylo odloženo až na večer příštího dne! Okradli nás se Shirley o neděli! Dovolili mi zatelefonovat jí; už o tom věděla, zavolala McQuiremu. Nemohla spát. Každá minuta bolela. Odložili odlet až na čtvrtou odpoledne. Let trvá čtrnáct hodin. Přistáli jsme v pondělí po páté zrána. V sedm jsem zavolal Shirley a potkal ji půl hodiny po desáté u stánku s ovocem a zeleninou. Zatímco nakupovala, bloumal jsem kolem, okouzlen barvami květin, stromů, trávy – jak neobvyklé to věci po Thule! Domov!

Druhý den ráno Shirley musela do práce. Měla na starosti stravování v domovech pro penzisty. Večer jsme opět zůstali doma, několik dnů už měla všechno připravené.

Ve středu opět pracovala celý den, tak jsem šel hrát golf a obdivoval všechnu tu krásu kolem: měkká zelená tráva! Stromy! Večer jsme šli na zahájení výstavy do Guggenheimova muzea, povečeřeli v restauraci Budapest a šli do kina na film Knock. Ve čtvrtek jsme šli do města, koupili si lístky na New York City Ballet, viděli výborného Orozca v Muzeu moderního umění; líbil se nám i Davies ve Whitney Museu. Pěšky jsme pak šli dolů po Páté avenue a sehnali si prospekty o Bermudách. Pro svůj další kurs jsem si koupil Fischerovu History of the Soviet Union. Po drinku a večeři u Schraftu jsme šli na balet do State Theater – vše klasické, jak úchvatné po zmrzlém Grónsku – ta vytříbenost, něha, půvab!

V pátek patnáctého října jsem musel vstávat brzy, abych dorazil do sedmé na McQuire. Shirley plakala, opět odloučení: „I can‘t stand it any longer!“ V Goose Bay jsem se opět prošel pod vysokými stromy, nebyl tam téměř žádný sníh. V Thule na mě čekali Slayton a education officer Bigby. Den nato jsem obdržel šest dopisů od své ženy, přiletěly se mnou.

Několik dní jsem měl problémy s aklimatizací. Nebylo vůbec možné jít se projít. Ve volném čase, po hodinách čtení, jsem hrával šachy nebo kuželky. Ale jedenáctého listopadu o polednách za svitu měsíce v úplňku bylo možno venku číst. Obloha byla oranžová v místě, kde bylo slunce pod obzorem. V neděli v osm hodin ráno byl prvně vyhlášen poplach Phase II: sněžné mraky se hnaly ulicí před mým domem jako tunelem. Dlouho jsem se na to díval, byla to náramná podívaná. V jedenáct hodin to přestalo, mohl jsem se jít nasnídat do důstojnického klubu. Bylo utrpení vidět tam kroutící se dívku. Ale už jen tři neděle, a čtvrtou budu doma!

Ve středu 17. listopadu jsem opět známkoval zkoušky. Některé výborné, jiné mizerné. Večer mě Moutin zatáhl na kuželky. Představil mě doktorovi a čtyřem zdravotním sestrám – Sue, Donna, Lorrie a Marijean. Všechny hodně kouřily a nezdály se ani hezké, ani šťastné. Hodně vojáků nás pozorovalo se závistí a choutkami. Když jsem byl v kanceláři školního důstojníka, jednu ošetřovatelku žádal telefonem o schůzku. Řekla mu, že ten večer je už zadána, ale na druhý den je ještě volná.

V úterý 23. listopadu byla už ráno naprostá tma, ale nebe bylo plné zářivých hvězd. Určitě i planety, kusy lesknoucí se, třepící se masy. Měsíc v úplňku, jasný, téměř v zenitu.

Seržant Andersen mi sdělil novinku: letadlo konečně po mnoha dnech přistálo s dopisy a doufejme, že i s mým šekem. Už jsem měl u sebe jen pět centů na malý šálek kávy. Dva dny nato jsem si za tmy venku do deníku napsal: „Ještě že ty hvězdy jsou!“ V záři hvězd a měsíce bylo možno rozeznat i okolní hory.

Mezi pátým a devátým prosincem jsem rozeslal ženě, rodině a přátelům vánoční pozdravy s arktickými motivy a dánskými známkami. Taky jsem poslal čtyři balíky s knihami na Bermudy. Protože můj šek opět nepřiletěl včas – těžko se jim v té době létalo do věčně zmrzlé a nočně tmavé Thuly – na vánoční dárky mi zbylo jen deset dolarů – těžko koupit cokoliv! Osmého prosince jsem si do deníku napsal: „Poslední den a noc v Thule, zítra letím!“

Celkem jsem z Thuly poslal padesát pohlednic rodině a přátelům. Dopisy Shirley jsem psal denně, ona mně také. Pečlivě jsem si zaznamenával své výdaje: za šest set dolarů to byla úžasná zkušenost. Nikdy předtím jsem nespatřil tolik hvězd, a dokonce měsíc v úplňku v poledne!

V únoru 1966 MARYLANDER. University College Paper, ročník 12, číslo 2, na čtvrté straně nadepsal článek o mně: Peter Hruby, Forsaking Balmy Thule For Hardship Post in Bermuda.

Začátkem ledna 1966 jsme Shirley a já, oba šťastní, vystoupili z letadla na krásném a teplém ostrově, obdivovaném výletníky. Pro dva zrychlené semestry, na pět měsíců, to však byla letecká základna Kindley AFB, 1604thABGp, APO NY 09856. Ale pláže byly stejné.

Petr Hrubý (1921) studoval FF UK, v srpnu 1948 odešel do exilu do Ženevy, založil tam časopis Skutečnost; pracoval ve Svobodné Evropě, od r. 1964 žil v New Yorku, v letech 2001–2007 působil na UK v Praze. Uveřejnil několik knih anglicky a česky.

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.