Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Antonín Rašek: Archeologie lidských životů

Antonín Rašek

Archeologie lidských životů

Jsou publikace, které se vzpírají kritické reflexi, a to z prostého důvodu: člověk se do nich začte tak, že ho opouští zpytavější soudnost. Má chuť text a příběhy raději převyprávět a leccos k nim dodat. Je to i případ Esejů o člověku Václava Smitky.

Smitka se dožil tří čtvrtstoletí, je na prahu vyššího staršího věku. Eseje navazují na jeho stejně nazvanou prvotinu; v osobním dopise je označuje za myšlenkový odkaz. V devatenácti kapitolách úvah o životě, referátů přednesených na nejrůznějších setkáních a kasuistik zhodnocuje třicetileté zkušenosti psychologa na geriatrii a gerontopsychiatrii i z vlastního života. Zamýšlí se nejen nad fyziologickými, psychologickými a intelektuálním změnami a proměnami života v procesu stárnutí, nad nemocemi a bolestmi, které lidi trápí, ale zároveň obohacují náš život, prohlubují naše vnímaní a poznání, které se poté odráží ve filozofii a v kultuře. Nemůže proto přehlédnout pojmy, jako je věčnost, zánik a sláva. Jeho texty jsou tak specifickým až encyklopedickým příspěvkem k rozvoji gerontologie i filozofie.

Již v prvním eseji Člověk, člověčina, člověčenství je patrné, že se Smitka vržením člověka do světa a konkrétního sociálního prostředí, v němž si postupně vytváří i svůj vlastní hodnotový svět hlásí k existencialistické filozofii. Reflektuje tu komplikovanost vlastního osudu, poznamenaného vážným zraněním v dětství, které vrstevníci prožívali možná daleko jednodušeji. Ale v každém případě jsme těmito forming-impressions dlouhodobě a někdy i negativně poznamenáni, alespoň zčásti i celý život determinováni. Zvláště nedokážeme-li naslouchat nejen „souvěrcům“ (jak Smitka používá tento pojem), ale ani – a především – „jinověrcům“. Možná by ale vše bylo jinak, kdybychom se jako aktivní lidé neustále neocitali v časové tísni...

Esejem Je moudrost stáří mýtus? se autor dostává in medias res. Uvozuje jej ironickou šaškovou otázkou možná již dementnímu králi Learovi: Proč jsi nezmoudřel, dokud jsi nezestárl? Není možné se tu vyhnout slovu moudrost, o kterém se můžeme dočíst, že je v této čisté podobě vlastní jen češtině. Smitka se domnívá, že moudrý je „od přírody bystrý, zkušený, rozumný, prozřetelný a uvážlivý“. Ale jak si člověk to vymezení přečte, okamžitě má dojem, že v něm něco chybí. A sice zcela konkrétní osobnost. Moudrost je nemyslitelná bez charakteru. Předávat vědomosti stáří v dynamickém vědeckotechnickém rozvoji je možno jen občas, spíše naopak mladí poučují staré. Ale přesto zůstalo něco, co je možné předat, jakási koncentrovaná životní zkušenost i zcela individuální poučení.

Jenže autorova prognostická vize ukazuje na hrozbu demence jako průvodního jevu stáří desítek milionů lidí. Je to daň i za pokrok medicíny. Osudem může být stále častěji, že se člověk ze života vytrácí. Dožít se vysokého stáří začíná být stále ošidnější. Ztrácí se sociální role starých lidí. Zůstává povinnost se o ně postarat, jako Phillip Roth o svého otce, jak to popisuje v románu Odkaz. Nakonec si s Michelem Montaignem můžeme jen povzdechnout: „Kdo by naučil lidi umírat, naučí je i žít.“ Ale možná je zvrácené naučit se umírat? I když si to třeba může myslet jen člověk zdravý, jakkoli už také starý. Zvláště je-li dítětem rodičů, kteří si nikdy stáří nepřipustili. Zajímal je jen způsob konce. Když měli štěstí, přišel rychle.

Co věděli antičtí filozofové o životě a stáří? ptá se Smitka. Zmiňuje zvláště zachovat míru, ničeho ne moc, všeho s mírou... Jako ideál a normu kalokagathie. Vzešla z beznaděje, z vědomí předurčených mezí, křehkosti lidské existence. Přetrvává proto v evropském myšlení spolu s nemalou mírou skepse. Ale i Chilónovo Važ si okamžiku!, k němuž se hlásil i Demokritos a údajně se dožil 109 let. Byl ateista a varoval před bilančními výčitkami a obavami ze smrti: Lidé prchajíce před smrtí, běží za ní. Jenže jak zachovat míru v dynamické až hektické době? Možná je workoholismus jen obranou některých lidí před thanatologickými myšlenkami? A – ironicky řečeno – i před aktuální politickou scénou?

Antifón již před dvěma a půl tisíci let pregnantně v souvislosti s bilančními výčitkami odpověděl na základní téma Kunderova díla: Kdybych v té či oné části života udělal něco jinak, bylo by všechno jinak, tedy lepší. Jenže: Ten život, který jste prožil, je jediný, žádný jiný neexistuje. Není možnost opravy, a proto je život, jaký jste prožil, vaším jediným životem. Varovat je možné jen děti a vnuky: na začátku života vcházíte na neporušenou sněhovou pláň, na které je vidět každá vaše stopa, která po vás celý život zůstane.

Zdánlivě je na první pohled zřejmé, proč Václav Smitka zvolil pohled na stáří očima básnířky Sapfó z Lesbu a spisovatele Oscara Wilda. Autor však Sapfó vybral pro její vyrovnanost, klid a harmonii, a zvláště pro verše vyjadřující strach ze stárnutí, stáří a smrti: ...v jejích údech třaslavých není žáru / milostné touhy. Nebo: Nestárnout, věčně být – to nelze. Či: Kéž smrtí uniknu stáří! Být mlád je nejkrásnější. Oscar Wilde musel ohromovat měšťáka svou letorou už jen proto, že žil v pozdně viktoriánské době. Obraz Doriana Graye, tedy od zlatého mládí (d´or) k šedi stáří (gray) nemůže nebýt provokací: obraz se mění s každým hrdinovým špatným činem, jejich pachatel zůstává ale dále mlád; Dorian pociťuje lítost jen při pohledu na měnící se obraz. Zabije malíře portrétu, zaútočí nožem na obraz, ale probodne sám sebe. Iluze skončila. Mrtvý má stařeckou tvář, obraz oživl. Svědomí nelze umlčet. Ani Goethův Faust si neuchoval mládí.

Cicero napsal, že všechno lidské je plno bláznivosti. Tím autor začíná úvahu Lidský život ve Chvále bláznivosti Erasma Rotterdamského. Středověký katolicismus považoval lidi za nesmrtelné. Tematizovat stáří, jako to činí Erasmus, nebylo obvyklé. I u něho však stárnutí a stáří nemají jen světlé stránky, ale i rub – jak svízelné je stáří, jak krutá je nutnost zemřít! Autor osobitě prokládá úvahy o Erasmovi kasuistikami ze své praxe. Prokazuje, že se tedy nelze spokojit jen s Erasmovým laskavým ironickým pohledem na stáří.

Podobně autor uvažuje v eseji Je geriatrie donquijotství? Volba je zřejmá z názvu: Nejsou geriatři jen stejně smutnými postavami či směšně pošetilými dobráky jako hrdina Cervantesova románu? V otázce je údiv i obdiv. Pravdivé je druhé hodnocení, jinak bychom opustili půdu evropské kultury. A v tom je největší Smitkova zásluha: spojuje geriatrii, vztah ke stáří a péči o staré s historickým zázemím, s evropskou civilizací a kulturou, a hledá pro tento postoj oporu v evropských velikánech. Jinak by převládlo mínění a praxe, že „smrt neporazíme, demenci nevyléčíme, depresím jen přechodně ulevíme, desítkám milionů současným a budoucích dementních kosmopolitních tuláků nepomůžeme...“ Na úkor étosu humanity.

Těžko začít něčím jiným než úvahou O asymetrii vztahu starého člověka a terapeuta. Argumentem je přesvědčení profesora Vladimíra Vondráčka, že sice každé období lidského života má své problémy, ale ty ve stáří jsou nejnaléhavější. Nejspíš proto, že poslední. Jdou jim vstříc geriatrie, gerontologie, gerontopsychiatrii, gerontopsychologie a jiné multidisciplinární nauky. Vztah terapeuta a starého člověka doprovází – jako výraz asymetrického vztahu – paternalismus. Je tím silnější, čím více vážných chorob pacienta doprovází. Někdy jsou tak závažné, že až znemožňují komunikaci. Překonat je může – třeba jen dotyk. Jsou to okamžiky, kdy se léčba spíš než o vědu opírá o intuici, umění jednat s lidmi. Poradí si asi nejlépe ti, kdo mají blízko k umění, a to nejen jako konzumenti. Nejhorší jsou situace, kdy je člověk upoután na lůžko, jakkoli i ten svůj stav může snášet pasivně, ale i aktivně. Regresi doprovází infantilita a emoční nevyváženost, přerůstající v zoufalství a úzkost. Pro terapeuta není jednoduché zachovat v takovém člověku alespoň zlomky integrity.

Esej O bolesti, utrpení a osamělosti starých lidí uvozuje kontradiktorická myšlenka Saint-Exupéryho z Citadely: Pokud jsi přijal riziko smrti, obdarovals jen sebe. Smysl je ale zřejmý – bolest, utrpení a s nimi spojená emocionální i někdy faktická osamělost proměňují prožívání lidského života. Zasahovat do něho je riziko s těžko předvídatelnými účinky. Autor se pouští do tématu, který je sám o sobě strašný, ale každý člověk by o něm měl vědět, jakkoli se cítí zdráv, netrpí, je obklopen lidmi; situace se může diametrálně změnit. Může to těžko na něčem jiném demonstrovat než na Tak pravil Zarathustra Friedricha Nietzscheho, Dostojevského Bratrech Karamazových a Základech metafyziky mravů Immanuela Kanta. Či přesněji – na autorech samotných. Rozhodující je Smitkova terapeutická zkušenost, se kterou samozřejmě můžeme polemizovat: začít s vážnou starostí o stáří, nemoc, utrpění, osamělost dnes, tedy v jakémkoli věku, abychom – až budeme vzbuzovat jen soucit, ale nebude nám pomoci, uměli i soucit přijmout jako projev lidské pomoci v bezmoci. Odmítnout můžeme, ale máme tu zkušenost jako terapeut?

Možnosti psychoterapie v gerontopsychiatrii napsal s G. Škorpilovou. Fakt, že mezilidská atmosféra není pro stáří nejpříznivější, dokumentoval americký film s příznačným názvem Tato země není pro staré. Zatímco v minulosti bylo stáří až glorifikováno, nyní je preferováno mládí. Nejsme schopni vnímat život jako přirozený celek, v němž by stáří mělo být vyvrcholením. Spolu se stoupajícím průměrným věkem je stále častěji doprovázeno demencí, depresemi, delirii, psychózami a změnami osobnosti.

Jinde autor znovu odkazuje na antiku, Periandra s jeho ideálem krásy a mravů, připomene obřady jako počátek psychoterapie a socioterapie; nezapomene ani na svého dědu, který do konce života pečoval o zevnějšek i mravný život. Znovu kalokagátheia. Na ni by se nemělo zapomínat ani v geriatrických zařízeních. Nedodržování posiluje ageismus, averzi ke stáří, kdy stáří obtěžuje svět už svou početností. Smitka je autorem mnoha kasuistik, prožitých i zprostředkovaných četbou, jednou z nich je Co poznává básník po CMP (cévní mozkové příhodě) s fatickou poruchou. Podtitulek: O deníkových záznamech básníka Jiřího Koláře. Autentické záznamy z nejhorších dní života: Celý den prázdný, bez špetky myšlenky. Bez vnitřního slova. Kus živého kamene. Škoda slov... Ležím na vlastním živém masu. Ale zároveň rozhodnutí: Nebudu skuhrat, nikam to nevede.

Téma První literární dokument o sebevraždě je uvedeno citátem Michela de Montaigne, s jehož první částí se dá úspěšně nesouhlasit: Smrt nejdobrovolnější je nejkrásnější. Život závisí na cizí vůli; smrt na naší vlastní. Smitka čerpá ze staroegyptského palimpsestu Rozmluva člověka odhodlávajícího se k sebevraždě s jeho duší. Připomíná osud poctivého podnikatele, který po loupeži zbankrotoval, rodina mu zemřela, přátelé ho opustili a nemá jiné východisko. Jeho duše se však tomu protiví. Ať je smrt sebevíce vysvobozením a vykoupením. I za cenu totálního konce. Jako při rozhodování o eutanazii. U nás téma stále živé...

Bylo by překvapivé, kdyby se v knize neobjevil esej T. G. Masaryk o sebevraždě. Pro politika bylo toto sociologické téma jistě riskantní, ale vlastní prožitek z dětství byl silnější. Sebevraždu považoval za hromadný sociální jev a nepřirozený způsob smrti, za produkt pokroku, vzdělání a osvěty, „bludných představ vzdělanosti“. Příčinou je bída a alkoholismus, sociální zlo. Souvisí s duševními nemocemi. Volí multikauzální přístup, celkový životní postoj. Náboženská víra tendenci k sebevraždě oslabuje. Stáří významnější roli podle TGM nemá – což by v současnosti neobstálo. Nesmiřuje se s myšlenkou jisté danosti moderní společnosti i sebevraždy. Východiskem je mu realizace humanitních ideálů.

Nechybí odborníkova sebereflexe, což se stává málokdy: Existuje profesionální deformace a stereotypy v geriatrii? Pokud bychom měli přijít s pohledem z jiných oborů, může jít o setrvalou rutinu postrádající jakékoliv inovace, i o provozní slepotu. Zůstaneme-li u geriatrie, jistým nebezpečím je nápodoba chování pacientů či klientů. Ale autor objevuje i cosi jiného, deformaci své profese ve sklonu posuzovat u běžných lidí psychický či psychiatrický stav.

Publikace je shrnutím výsledků jedné etapy Smitkova života po vyhození z rozhlasu po roce 1968. Autor nezastírá, že dospěl do věku a po mozkové příhodě do stavu, kdy se stal tématem sobě samému. Počtvrté v životě se učí číst (dříve jako prvňáček, po amputaci pravé ruky, po klíšťové encefalitidě). Otevřeně popisuje stavy, které musí prožívat, a tím lépe poznává, co prožívali jeho pacienti. Začíná přemýšlet o umění odejít, naštěstí ho netíží nedokončenost díla.

Už ale nemůže přesvědčovat pacienta, že sebevražedné usilování je neoprávněné. Pociťuje odpovědnost, že by mohl zemřít dříve než jeho pacienti. ... stal jsem se vazalem pána, s nímž jsem se dříve v pohodě potkával. Ten pán, ke kterému nyní s úctou a s bázní shlížím, je čas. Ano, je to pro jiné lidi i pro věk, kdy člověku již nechybějí peníze, ale právě čas. Nemusíme jej však za každou cenu věnovat reflexi a sebereflexi, u někoho až trýznivé; podle letory se s faktem smrtelnosti můžeme vyrovnat plebejsky, vzít ji jako součást života. Tady ovšem možnosti převyprávění končí...

Publikace, charakteristická tematickou sevřeností a zároveň rozvětveností, ani starého člověka nezastraší, ale vyburcuje k aktivitě, někdy i z naštvanosti, že si někdo myslí, jako by se člověk měl na stáří a smrt připravovat. Neměl! Jen by o tom ovšem měl něco vědět. To ano. Autor ke každému soudu dospívá po historické analýze jevu, a to zejména z antických či středověkých zdrojů.

Jen tak mimochodem, podobného přístupu, i když v argumentaci politické, byl a je pravděpodobně schopen jen Vladimír Špidla. Ať s ním souhlasíme nebo ne, jeho výroky byly a jsou jen vrcholem ponořené části ledovce, sedminásobně hlubšího poznání.

Společnost může zaujmout ke stárnutí a stáří jen následující postoje: postoj odmítavý, postoj vstřícný a postoj nevyhraněný, ambivalentní. Není těžké předvídat postoj autorův, stejně tak, v reálném čase, společenský. Stačí pozorovat současný veřejný a politický život.

Václav Smitka: Eseje o člověku. Archeologie lidských životů II, Ježek, Rychnov nad Kněžnou 2009, 152 s., cena 180 Kč

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.