Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 4 > Miroslav Sígl: Pilná Šípková Růženka

Miroslav Sígl

Pilná Šípková Růženka

Novinářka Zuzana Poláková-Hnátková by se dožila 2. srpna devadesáti let, ale 1. května 2011 zemřela. Namísto rozloučení zveřejňujeme dosud nepublikovaný rozhovor.

Nač nejraději vzpomínáš?

Musím souhlasit s jezuity: prvních sedm let bylo nejdůležitějších. Co mne ovlivnilo tehdy, ovlivnilo mne na celý život. Byli to moji rodiče, Jiří a Lidka, studentská láska z pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kteří si uchovali ten kumštýřský a snad i bohémský styl. V našem malém bytě na Floře se odehrávaly slavnosti, silvestrovské s plněnými šneky, velikonoční s živými kůzlátky, převlékání za princezny s krepovým papírem místo koruny. Zdobívaly se jím kořenáče hyacint.

Táta byl profesorem kreslení, měl dlouhé letní prázdniny, a to se jelo na Dyji rybařit nebo do Želiva ještě před postavením Želivské přehrady a chráněné nádrže pro pitnou vodu. Na zaplavených loukách pod Paní skálou byly napůl ponořené ohromné balvany a dobrosrdečný hluchoněmý chudák z vesnice se pod ně potápěl a chytal do rukou krásné pstruhy a parmy. Táta vybudoval u řeky pořádný sporák z cihel a s komínkem, aby na něm máma mohla ty nachytané ryby opékat. Nebo na nich vařila švestkové knedlíky...

A škola?

Ta byla vlastně další kapitolou dětské pohádky. Její budova stojí u Stromovky na náměstí tehdy svatého Gotharda a z vysokých oken se hledělo přímo do korun kaštanů. Pan učitel František Pícha, vysoký, prošedivělý, bývalý ruský legionář a později známý skladatel a profesor konzervatoře, byl vtělená laskavost. S housličkami pod bradou procházel kolem lavic a muzicíroval, zatímco čtyřicet děvčátek se cvičilo v krasopisu přepisováním národních písní, které pan učitel o prázdninách nasbíral po vlastech českých.

Když jste se přestěhovali z Flory ke Stromovce, to už jsi byla studentka reálného gymnázia...

Nový byt byl v rohovém domě a s celou řadou stejných domů táhnoucích se ke Stromovce tvořil jednu z prvních ulic budoucích Dejvic. Dnešní Kulaťák byl v daleké budoucnosti. Táta zde maloval veliká plátna á la Cézanne či plakáty a návrhy na obaly knih nebo čokolády. Z hospody Na růžku se v sobotu vraceli podroušení cihláři hruškovou alejí do svých kutlochů za pecí v cihlárně v Podbabě.

Za slunných dnů jsme u oken vyhlíželi skupinu jezdců blížících se od Hradu ke Stromovce, v čele s panem prezidentem. Byl to samozřejmě pan prezident Osvoboditel. V hnědém, ke krku zapnutém kabátku a masaryčce nás do oken s úsměvem zdravil. Ten zázrak, vidět tak zblízka pana prezidenta, moudrého a dobrého „tatíčka“, který nám umožnil svobodný život ve spravedlivé zemi! Masaryk byl vůdčím světlem mé generace, nejsilnějším vlivem na naše myšlení a chování. Bylo vždy jasné, co od nás chce, už když jsme zpívali s Jaroslavem Křičkou My jsme děti republiky... a tušili ten hlubší obsah Masarykova Československa. Tak jako to řekl v Hovorech: „Bůh nás nechává pracovat při svém díle, chce od nás práci, tedy spolupráci. Každé součinění, i mezi lidmi, zahrnuje svobodu i podrobenost, iniciativu i vázanost...“

V anglickém prostředí mé dospělosti a vprostřed života mi byla vnuknuta myšlenka na dobrovolnickou práci, nejprve pro hospicové hnutí. Spolu s MUDr. Olgou Starkovou jsem zorganizovala návštěvu MUDr. Marie Svatošové a jejích spolupracovníků v anglických hospicech. Tak jsem stála u kolébky prvního českého hospice Anežky České v Červeném Kostelci.

Ty jsi po listopadu 1989 nabídla spolupráci Jedličkovu ústavu...

Manžel zemřel v roce 1984, takže se do Prahy nevrátil. Já jsem přijela po 45 letech v roce 1990, a jelikož mám zkušenosti s problémy tělesně postižených dětí, nabídla jsem spolupráci. Založila jsem s anglickými přáteli charitativní nadaci The Crown Foundation, která podporuje kromě Jedličkova ústavu další domovy a stacionáře.

Ale naši společnou éru v Mladé frontě nelze pominout. Dodnes je živý snímek z návštěvy Jana Wericha v redakci, kde se tak nádherně směješ, pamatuji tvé články v kulturní rubrice...

Pracovala jsem v kulturní redakci s Františkem Listopadem, Ladislavem Fikarem, Vladimírem Borem a Oldřichem Kryštofkem. Zároveň jsem byla zapsána na filozofii a také na novinářské fakultě. Vybavuje se mi množství vzpomínek s kolegy, jakými byli bratři Machoninové, hudební kritik Jarda Volek, tanečnice René Zachovalová, exotického zjevu, často přicházeli Otomar Krejča, Jirka Lír a z Divadla satiry ještě můj velký kamarád Olda Lipský. S těmi všemi jsem slavila společný silvestr 1945 v Umělecké besedě. Tys vzpomenul Jana Wericha, ale zrovna tak slavná byla návštěva Egona Ervína Kische, vždyť se po letech vrátil do míst, kde bývala redakce Prager Tagblattu, kde kdysi pracoval.

Zatímco se jiní vraceli domů, já pociťovala touhu podívat se za hranice, abych viděla, jak to dělají jinde, u nás jsme se odnaučili rovně myslet. Černé, bílé, pravda, lež. Na podzim 1946 se naskytla příležitost a já jsem odjela jako stálá spolupracovnice deníku. Tak vznikal seriál pod společným názvem Zuzanka nám píše... Z každé země jeden dva texty. Současně mne požádal ředitel ČTK František Bauer, abych se stala i dopisovatelkou ČTK. Z  Evropy jsem doputovala až do Brazílie a začala jsem pracovat na čs. velvyslanectví v Riu de Janeiro. Byl mi svěřen tiskový referát, organizovala jsem návštěvy, Rudolfa Firkušného, Jaroslava Krombholce a jeho ženy Marie Tauberové a mnoha dalších.

V prosinci 1947 jsem se zde provdala za Rudolfa Poláka, který byl ve světové válce dělostřelcem v čs. obrněné brigádě. Přišel ovšem únor 1948, takže následovala rezignace našeho jihoamerického velvyslanectví. Rezignovala jsem s ostatními. Sestra Věra se též v roce 1947 provdala za „zápaďáka“, letce, stíhače plukovníka Františka Webera, avšak v Československu. Zúčastnil se bitvy o Británii a vrátil se do republiky. Krátce po takzvaném Vítězném únoru byl zatčen a uvězněn na Mírově.

Tyto události, zasahující do rodinných poměrů, mne nutily vést na Západě nenápadný život. V r. 1954 jsme se vrátili z Jižní Ameriky do Evropy, na rok do Švýcarska a od roku 1956 jsme žili v Londýně. Tam se také narodily obě naše děti: syn Charles (1957) a dcera Katherine (1961), bohužel těžce fyzicky postižená. Na psaní nezbýval čas ani příležitosti.

Až do roku 2000, kdy se objevovaly opět tvé články v Mladé frontě, sice odcizené a připomínající se jen malým titulkem nad titulem DNES...

Připadám si jako novinářka všelijak: byla krásná plodná léta 1945–1948, pak nic, ale vůbec nic, až do toho roku 2000. Asi bych se mohla nazvat Šípkovou Růženkou, nebo v řečech svého exilu Sleeping Beauty či portugalsky A Bella adormecida. Těch padesát let mezitím jsem takřka prospala. I když navenek uběhla v horečné činnosti, multitasking, jak je to módní nazývat. Prý to ženy umějí lépe, dělat více věcí najednou, nesoustředit se pořádně ani na jednu, ale přece jen se soustředit dostatečně, aby vším prošly. Přizpůsobování stojí integritu, být lidem tím, nač tě potřebují: manželkou, maminkou, ošetřovatelkou, učitelkou, sekretářkou, kuchařkou, šoférkou, zahradnicí – tak léta ubíhají a říkáš si, že ještě není pozdě, že to ještě stačíš. A snažíš se srovnat všechna proč a proto – a ono to jde tak těžko a je ti přitom tak teskno nade vším, co mohlo být...

Ale klobouk dolů, za tu dobu jsi napsala desítky komentářů a fejetonů, i celostránkové články...

Nu, ano, u příležitosti jubilea invaze spojeneckých vojsk do Normandie nebo konce druhé světové války. Příležitostí bylo vícero, protože jsem se dostala do blízkosti královské rodiny, napsala k narozeninám Královny matky, profil královny Alžběty, reportáž o rivalství Diany a Camilly nebo Alžběty I. a Marie Stuartovny. Vždyť přece víš, jak české čtenářstvo má rádo královské klípky...

Zuzančiny šediny ctili i londýnští policemani. Do posledních chvil, dokud to šlo, jezdila autem. I stalo se, že vjela do protisměru. Zastavili ji, a když se podívali do řidičského průkazu, zasalutovali: „Promiňte, madam, pokračujte prosíme s větší opatrností...“

Miroslav Sígl

Obsah Listů 4/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.