Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > Matěj Stropnický: Z člověka revoltujícího člověkem moci. A vpřed?

Matěj Stropnický

Z člověka revoltujícího člověkem moci. A vpřed?

Jednu nedávnou sobotu jel jsem po dlouhé době autem v ranní mlze přes Jeseníky do Ostravy. Rozhlas vysílal jako úvod do dopoledního pásma o českém mýtu myslím ne moc známou Havlovu skeč Čechy krásné, Čechy mé. Natáčela se v roce 1969 a hned se nesměla vysílat. Sestříhal do ní projevy našich státních politiků z posledních třiceti let, takových třicet let bojů za svobodu a demokracii to bylo. Koláž byla nejprve Benešem vážná: Buďme všichni věrni, buďme statečni, pak budila Kopeckým hrůzu: Ať žije soudruh Malenkov, ať žije soudruh... A Dubčekem vzdychala na závěr jeho projevu po návratu z Moskvy: Však vy mi rozumíte. Ach. A stále rychleji a kratší úryvky. Beneš, Kopecký, občas Hácha: Rozhodl jsem se odevzdat naši vlast pod ochranu, pak Gottwald, a redaktor srpnového vysílání: Obrana našich hranic byla zcela vyloučena. Ať žije soudruh... Ach. Do projevů Havel vsouval zpěv té tklivé písně z názvu skeče. Když chodím pěšky, naše země mi přijde velká docela akorát, rozhodně mne z ní bolívají nohy. Ale autem je velká právě jen na této nekonečné silnici, dejte si to. Havel se usmívá, Havel se směje, Havel se vysmívá: národnímu patosu slibů, vzdychů a výhrůžek těch k slávě páně stvořených titěrných Čech. Nemusejí být zase tak malé. Ostatně i on se toho patosu stane součástí, jako jeho předchůdci, nemůže jinak být.

Chci se zde věnovat tomu, co myslím, že vědomě nevědomě pominula jinak po mnoha stránkách úplná kniha Martina C. Putny: Václav Havel, Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století, a co tedy nebyl prostor recenzovat, totiž zamyšlení nad vzestupem a pádem Václava Havla politika.

Vidím ho v určité české tradici člověka revoltujícího. Proč používám toto spojení? Albert Camus totiž dobře stanovuje, co jím míní: „Revoltující člověk brání to, co sám je.“ Identitární zápas o sebe samého vede Havel celý život. Výchozí bod mu byl vzít moc za slovo, obnovit s ní vážný spor a lpět na tom, že bude veden prostředky, které nejsou moci vlastní, tedy promluvou, dialogem. Následuje ale úspěch tohoto dialogu a po něm souznění s mocí, odkdy za slovo musí být brán Havel: „humanitární bombardování“ Jugoslávie či vlezlý dopis o invazi do Iráku jsou již slovy moci, která o dialog ztratila zájem. Zklame humanistická, tedy jinak: na straně veřejnosti proti moci stojící inteligence, vždy svůj humanismus, stane-li se sama mocí? Je třeba to apriori očekávat, s tím počítat, před tím varovat a nevěřit? a je tedy humanismus proto vždy jen pseudohumanismem, proklamací bez obsahu?

Těmito otázkami klade se téma morálky v politice. Téma, které Havel zdědil po Masarykovi, téma, jež bývalo třídní věroukou až obscénně zesměšňováno a jemuž se dnes pohrdavě smějí zase neoliberální ideologové – ostatně téma, které do politiky vždy znovu přinášejí radikální intelektuálové, neochotní se spokojit s pozorováním světa a odhodlaní jej i měnit, zároveň ale nesnadno a s odporem zjišťující politiku jako oblast nečistou, či přinejmenším dvojznačnou a vždy znovu a znovu narážející na nutnost volby. Volby: uspěji a prosadím část a část tedy obětuji, malou, větší i velkou část toho, pro co jsem se původně začal světem znepokojovat, čemu jsem věnoval všechny své nejlepší schopnosti, na co jsem spotřeboval a čím jsem obnovoval svou vůli, obětuji ji, abych dosáhl aspoň toho, že se svět pootočí tam, kam si ho představuji, že lidem ulevím a tím i sobě, protože není opravdová úleva, která se děje jen mně za strádání ostatních. Usiloval jsem tedy o všechno, uznám ale za hodné splnit i málo. Kdo souhlasí, teprve tady vstupuje do politiky a tím se i zabydluje v moci. Nebo volby: setrvám na svém, na intelektuálním i niterném svém, zachovám svou integritu neporušenou jako možný cíl pro další, čechovovsky: nedojdu já, ale přijdou jiní a ti dojdou, nebo ti po nich, tedy odolám uskutečnění něčeho někdy před vším nikdy. Budu tedy prost všeho oportunismu i toho nejlepšího, tedy schopnosti využít cest, o nichž jsem třeba předem nevěděl, a zůstanu především me, myself and I, jak to vtipně umějí říct Angličané. Ale tím politice nedám vzniknout, popřu ji a zůstanu vně, jen u kritiky.

To je téma každého humanistického politika, i když se jim tak dnes už neříká, to je volba, před níž stojí opozice vůči moci, když se mocí sama stane. Právě v této volbě a podstatně jedině v ní je také politika oběť: oběť sebe a své průzračnosti ve veřejném zájmu. Václav Havel od určité doby ví, že politiku dělat musí, a připravuje se, zejména v Dopisech Olze jsou časté narážky: chci se naučit, abych potom, tohle budu potřebovat, až. Myslím, že teprve ve vězení u něj trvale před mondénním umělectvím klidu Hrádečku a problému: hrají mne? a pokud ano, hrají mne správně, tak jak chci být hrán? převáží jiné: mým úkolem je. A proto musí být připraven. Jistě, lze snadno namítnout, že už má za sebou tři roky boje o Tvář a úsilí demokratizovat spisovatelský svaz, že už je ve vězení v čase Dopisů potřetí a že přece již existuje Charta, a také že i jeho vstup do revoluce bude divadelní: jako Françoise Saganová přijela za májových demonstrací na pařížské barikády podpořit revoluci v Maserati, přišel on do Realistického divadla v listopadových dnech původně v obleku a na představení. Ale klíčová změna mi nastává zde ve výkonu trestu, jemuž dává záměrný řád a pro nějž přijímá plán činnosti: napsat dvě hry, zdokonalit se v angličtině, v němčině alespoň jako v angličtině, jógovat a psát domů, nejen Olze, ale celému tomu světu za zdí.

Václav Havel tedy volí politično, vstupuje do něj ale se svým humanismem, s plánem života v pravdě. Jakub Patočka vyhrotil kdysi v závěru své recenze filmu o prezidentských letech Občan Havel v Literárních novinách spor o tam zobrazeného Havla námitkou, že film neodpovídá na základní otázku po smyslu Havlova prezidentství: jak to, že po Havlovi nastupuje jeho hlavní oponent a osobní nepřítel Klaus? Charaktery poznáme, jak známo, i po tom, kdo jsou jejich oponenti. Havel má v životě dva zásadní politické odpůrce: prezidenta, jehož sám vystřídá, a toho, který vystřídá jeho. i Klaus i nereformovaní husákovští komunisté jsou mu oponenty ovšem nejen v době jeho prezidentství, ale Klaus zároveň zpětně pro dobu normalizace a komunisté znovu při volbě jeho nástupce. Myslím, že je to právě toto vlastně logické normalizační spojenectví obnovené roku 2003, tichá shoda na životě ve lži tehdy i dál, která nakonec na Patočkovu otázku odpovídá, ačkoliv na ni neumí odpovědět film sám. Nástupnictví Klause svědčí ve prospěch Havlova charakteru, ačkoliv je skutečně zásadním vyústěním jeho éry na Pražském hradě, jejím popřením a neúspěchem. Totiž neúspěchem – okamžitým.

Václav Bělohradský mi tvrdí, že je-li už politika úsilím o proměnu světa, je měřítkem její kvality právě úspěch. V demokraciích je mu zároveň ve shodě s Habermasem nejvyšší autoritou sdílený argument. Uplatňuje se ale kvalita argumentu v demokratické politice naší současnosti, kdy, jak víme, nikdo neposlouchá, opravdu jako předpoklad úspěchu? Staví-li přece Bělohradský věc tak, že úspěch je jediným měřitelným kritériem politické pravdy, je přece nucen svou tezi doříci: ne tedy pravda vítězí, ale pravda vítězi. Vítězova pravda – třeba Poučení z krizového vývoje – je ovšem vždy nástrojem pro potvrzení a udržení vítězství, tedy deformací sebe sama. Slovní tvar ze státního znaku prozrazuje průběhovost, nedokonavost, naději, ale vlastně nejistotu: není to pravda zvítězí, ale vítězí, tedy spíš „vítězívá“, někdy, ne ale vždycky, a určitě ne hned.

U Václava Havla je to nejiné a jeho odchod z Hradu provází jako převažující postoj veřejnosti už nezájem. V poslední fázi před opuštěním nejvyšší státní funkce se přimkl ke světu, v němž je přijímán do konce svého prezidentství jako bezvýhradná autorita, zatímco doma je už odepsán i pravdoláskaři, a právě tím ztrácí i ty nejvěrnější. Jedině v tomto kontextu lze vysvětlit jeho přitakávání i tomu nejpokleslejšímu z americké politiky Bushovy éry – vysvětlit, nikoli omluvit – loajalitu, kterou udržuje dokonce i jako polosoukromá osoba řadu let „odcházejícího“ – při invazi do Iráku a v debatě nad umístěním amerického radaru. Ono odcházení je stále čerstvé, dnes je Havel u nás předmětem jízlivé blahosklonnosti pravice a výčitek levice pro zrazený humanismus a je vlastně bez spojenců. Ti první jeho idealismus odmítli už v Občanském fóru, protože si konec konců vítězství pravdy a lásky nikdy nepřáli, neboť jim to jejich čirý bezmravní ekonomismus zavlečený do liberalismu z vulgárního marxismu jako představu vůbec neumožňoval. Ti ostatní tehdy, když shledali vícekrát, že i jeho si moc obula, naučila se jím vykračovat a o to snad se v něm stala nestoudnější, že dál tvrdil, že stojí, kde stál, že vztahování se k morálce nenechal. Teprve humanitárním bombardováním se vítězství pravdy a lásky stalo všeobecně odmítaným kýčem, jeho slova ztratila původní opravdovost, z člověka revoltujícího stal se člověkem moci. Natrvalo?

Havlova síla myslím vždy spočívala v mimořádně vyvinuté vnitřní kritičnosti sebe sama a v umění sebeobrody. Jeho nejistota sebou samým plynoucí z pochybovačnosti intelektuála, z její neskeptické, ale naopak věřící podoby, uměla do své osobitosti pojmout jako piják inkoust nebo sůl rozlité víno nejširší názorové i osobnostní okolí. Uměl okolo sebe vytvořit občanskou společnost v malém, neřídit ji, ale vést. Uměl mlčící většinu osvobozovat a tím ji proměňovat v mluvící, myslící, konající většinu.

Poslouchám ne moc známou písňovou skeč Xaviera Baumaxy jemně parodující Havlovo ráčkování a vyzývavěji jeho prezidentství: a ten Clinton, on mi hýká, hm, no ale zase tamten Clinton, ten zas hýká... Co budu hýkat já, a co bude hýkat Clinton, proč to budu hýkat, a proč to bude hýkat Clinton... A proč se ten Clinton nebude ptát, co má vlastně hýkat? a tak stále rychleji. Ani tu ostatně rozhlas nehraje, ačkoliv rozplétá patos, do nějž se Havel zavinul, zdařileji než jeho vlastní pokusy – tak, aby podstata původní látky zůstala nepoškozena. Je totiž ve Václavu Havlovi něco takového, že všechna jeho selhání jsou i naší prohrou, že vším, čím trvá, i našemu odhodlání dodává odvahy. Ještě stále je nejvyšší čas, ještě stále může zápas o svou identitu vyhrát. Ten zápas, odehrávající se mimo naši pozornost, se velmi týká naší budoucnosti.

Matěj Stropnický (1983) je novinář, politik a herec.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.