Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > Vratislav Jiljí Slezák: Psáno v předvečer Prague Pride Parade

Vratislav Jiljí Slezák

Psáno v předvečer Prague Pride Parade

Už desítky hodin před tím, než se budou GL minorité a minoritky řadit ke svému ohlášenému „pochodu hrdosti“, ozvalo se z proslulé receptářskoporadenské kuchyně na jednom slavném vrchu nad Vltavou varovné zavřeštění trouby v obavě, aby se z naší úžasné Prahy nestala Sodoma (a Hospodin ji ve svém hněvu nesmetl z povrchu zemského). V podstatě to však byl signál k honitbě. Možná si pan primátor před převzetím záštity nad akcí přečetl proroka Ezechiela (16,49–50) a vyvodil z něho důsledky. Starozákonní proféta praví: Hle, provinění tvé sestry Sodomy bylo toto: pýcha, nenasytnost, klidná bezstarostnost, to byla provinění její a jejích dcer; nepomáhaly chudému a nešťastnému, zpychly a páchaly přede mnou ohavnosti, a tak jsem způsobil, že zmizely.

Pýchu, nenasytnost, lhostejnost, ohavnosti, ty už tu máme dávno a s veřejnou podporou dále zdárně bují, k definitivní zkáze už tedy jen chybí neposkytnout pomoc. Přeloženo z bibličtiny pro náš případ: odmítnout pohostinství. Hostu, který se navíc předem ohlásil. Třebaže ho předchází pověst nestydatého hopsala, je zdvořilé a blíženské ho přijmout a oslovené obci slouží ke cti, jestliže ho zaštítí před případnou nevrlostí svých obyvatel, kteří už dávno ztratili povědomí o tom, že stojí psáno: Nesuďte, abyste nebyli souzeni (Mt 7,1) (zejména nesuďte předem), a které možná jejich zmateriálněné myšlení vede k podezření, že host chce na nich vydělat nebo je okrást.

Ale co když host přichází z velikého soužení (Zj 7,14) a chce se jen podělit o nějakou radost? Třeba z osvobození od nějakého útlaku či otroctví a nespravedlnosti? Není divu, že si pak vyskakuje a třeští a občas ztratí míru. Také svatba v galilejské Káně (Jan 2,1–11) byla událost jistě značně bujná, a přesto Ježíš neproměnil vypité víno v žaludcích hostů ve vodu, aby jen způsobně seděli a tlumili oprávněné radostné rozpoložení, nýbrž učinil opak.

Naši momentální hosté však, jak sdělili, nehodlají u nás pouze proskotačit v průvodu od jednoho náměstí přes dvě ulice na jeden ostrov, chtějí se blíže seznámit s celým místem, které jediné na světě současně připomíná svatá města Řím i Jeruzalém.

Když pak zajdou do některého z tolika chrámů mé církve, zdalipak je někdo přivítá a pozdraví a řekne, že my známe Toho, kdo je tím nejspolehlivějším zastáncem, záštitou i útočištěm v strádání a hlavně zdrojem pravé radosti a dárcem pravé svobody každému, to jest i jim? Toho, jenž nás naučil, že jsme vzdor všem rozdílům a řevnivostem sestry a bratři a děti jednoho Otce, tedy jedna rodina?

Nebyla by po uvítání nosným tématem bližšího seznámení a dialogu skutečnost, že jako leckdo z hostů máme přece i my náramné zkušenosti z nesení a přemáhání nejrůznějších křížů a pronásledování a byli jsme po dlouhá léta ohrožováni přímo existenciálně? Jak to, že se my z vysvobození (a z příslibu spásy) nedokážeme viditelně radovat?

Něco však nás přímo spojuje, a to významný, ba osudový fenomén: i my církev jsme přece minorita a zdá se, že se toto naše postavení sotva změní. Ba se může stát, že jednou budeme GL menšině závidět jejích údajně stabilních 4–5 % populace; je toto procentní zastoupení jen dílem stále se opakujícího svévolně ztřeštěného chování chromozomů, anebo možná ještě nebyl odhalen případný vyšší záměr? Pokusili jsme se na základě své víry, přijatých mravních zásad a zkušeností nabytých z kontaktů s homosexuálními osobami vypracovat nějakou poctivou „filozofii“ faktu homosexuality a promyšlený blíženský přístup k těm, kdo mají tento vrozený sklon, ale chtějí žít plným životem ve všech jeho složkách? a mnohdy, jsou-li křesťany, bolestně pátrají po záměrech Boží vůle s jejich životem?

Tři zčásti konejšivě, zčásti tvrdě a náročně formulované paragrafy k tomuto tématu v Katechismu katolické církve nejsou zjevně dostatečné. Kolikrát jsem od prostých členů své církve i jejích vyšších představitelů slyšel a slyším výroky, které homosexuály redukují a deklasují na patvory, potají i veřejně praktikující své sexuální krasocviky, třebaže Katechismus praví a ukládá: Nezanedbatelný počet mužů a žen má vrozené homosexuální sklony. Ti si nevolí svůj homosexuální stav; pro většinu z nich je to zkouška. Proto mají být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem. Vůči nim je třeba se vyhnout jakémukoliv náznaku nespravedlivé diskriminace. (KKC, Zvon Praha 1995, s. 574). Být v kůži gaye či lesbičky, o soucit bych ani moc nestál, ale určitě o dobrou radu a hlavně příklad, jak žít zodpovědně v lásce a s láskou navzdory všem vnějším i vnitřním svodům a nebezpečím.

Na tomto místě musím vzpomenout jednoho svého profesora a jedné profesorky na gymnáziu, on gay a evangelík masarykovec, ona lesbička a katolička, oba shodou okolností historici, skutečné osobnosti. Pro nás kluky v závěru války, v složitých kvazisvobodných letech 1945–1948 a zejména za komunistické nadvlády byli naprosto základními pilíři: měli úžasnou vnitřní kázeň, byli rodičovští, laskaví i přísní, v každé vhodné chvíli nám vzdor svrchovaně nebezpečné situaci připomínali naši národní a historickou identitu, uvážlivě nás orientovali duchovně i politicky a vychovávali k mravním životním postojům. Mám snad vděčnou vzpomínku na ně „celostně doplnit“ představou nějakého jejich pokoutního sexuálního šmudlení?

Menšiny jsou v nevýhodném postavení. Křesťané versus takzvaný svět, homo versus hetero. Pozorují se a posuzují.

Křesťané (právem) sázejí na rodinu, náš přítomný svět se svými preferovanými bůžky („celebritami“ všeho druhu, vesměs pokleslými) ji brutálně rozkládá. Tvrdí-li se, že na tom nesou vinu homosexuálové, je to trapný omyl a vlastně i urážka. Vždyť právě oni téměř houfně (bezděčně a osudově bohužel bezdětně) tíhnou k rodině, přece sami z většinou spořádané rodiny vzešli, a tak jim nutně chybí, někteří se ji snaží mermomocí imitovat, někdy i naivně a neuváženě, a jestliže někdo o ní a jejím významu pochybuje či ji odmítá, naučil se tomu od destruktivního partnerského chování celebritních i necelebritních heteropárů, jejichž vztahové peripetie a nezřízenosti se pro neutuchající zájem publika šťavnatě komentují v médiích a nabízejí ke konzumaci a následování. Vyskytne-li se pak u některého případu navíc nějaký homo poklesek, jak vítané zpestření!

Co dalšího společného bychom při předpokládaném setkání v kostele mohli najít? Že přes veškerou snahu o bezúhonný a plodný život selháváme a propadáme omylům a neřestem, že proto potřebujeme útěchu a povzbuzení a odpuštění, že přes všechny pády a pochyby o sobě samých jsme jako tvorové povoláni k tomuto svému životu a ten že má smysl. Třeba by nás mohl poučit úryvek z Knihy moudrosti a umírněnost Pána života by nám i poskytla úlevu a naději: Miluješ totiž všechno, co je, a nemáš odpor k ničemu, co jsi udělal, neboť kdybys byl něco nenáviděl, nebyl bys to utvořil. A jak by něco mohlo přetrvat, kdyby sis to nebyl přál? Ale ty šetříš vše, protože všechno je tvé Pane, příteli života! (Mdr 11,24–26)

Jak se tedy učit vyrovnávat se s tolika zkouškami a handicapy svými i druhých? Jak dokázat přijmout, že vzhledem k nepříznivým osobním životním danostem prostě nemohu mít všechno, a svobodně se s tím smířit? Přesto se nápaditě snažit uskutečňovat svá nadání a své poslání, ale tam, kde je to možné a zároveň prospěšné a naplňující?

A co teprv otázka ohrožení a strachu? Máme zaručeno, že vydobyté svobody a tolerantní postoje, založené spíše na momentální lhostejnosti, nebudou pro církev i GL minoritu náhle a nečekaně ty tam? Máme sdostatek zkušeností se situací být terčem posměchu a pohrdání až nenávisti; nevytváří i tento fenomén jakési „rodinné pouto“? Jsou nějaké cesty dorozumět se, anebo se budeme nadále častovat nelichotivými přívlastky a míjet se, aniž jsme spolu pořádně promluvili?

Ať už v kostele nebo na ulici nemohou být pražští „hrdí parádníci“ pro křesťana nikým jiným než bližním. Když si spolupatronka Evropy, filozofka, řeholnice a mučednice svatá Terezie Benedikta od Kříže (Edith Steinová) položila otázku „Kdo je tvůj bližní“?, dospěla k jediné možné odpovědi: Každý. Každý bez výjimky. Ač k tomu nyní či při jiných nabízejících se příležitostech pokřivené výzvy z nadvltavského pahorku či z různých politických a politikařících násilnických pelechů průhledně anebo maskovaně vybízejí, je bohaprázdné k tomuto krédu připojovat v myšlence hvězdičku a pod čarou poznámku: Vyjma homosexuály.

Vratislav Jiljí Slezák (1932), dle vlastních slov „římský katolík a běžný hříšník, sanctae terrae Bohemicae indignus incola“, vystudoval germanistiku a polonistiku, vyučoval zejména německý jazyk na vysokých školách, od 1989 v Teologickém konviktu v Litoměřicích a na Katolické teologické fakultě UK Praha, překladatel beletrie, filozofie a teologie, nositel ceny Josefa Jungmanna.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.