Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > Daniel Kumermann: Co je to „židovský stát“?

Daniel Kumermann

Co je to „židovský stát“?

Jen málo z toho, co Izrael v poslední době udělal, vzbudilo takovou bouři nevole jako požadavek, aby jej v rámci mírové dohody Palestinci uznali coby židovský stát. Spektrum bylo široké – od nářků, že to reprezentuje návrat do středověku a k teokracii, přes standardní výkřiky o rasismu, apartheidu atd. až k umírněným námitkám, že je to zbytečné a jen to dále zdržuje mírový proces. Jedno měly všechny tyto reakce společné: žádný z jejich autorů si nedal práci zjistit, natož pochopit, proč Izrael tento bod vznesl.

Jednou z největších překážek jakéhokoli blízkovýchodního uspořádání je neustálé zasahování vnějších aktérů, pro které vesměs platí, že čím méně o problému vědí, tím vehementněji vystupují. Proto bych rád vysvětlil genezi důvodů, které Izrael k uvedenému požadavku vedly.

V prvé řadě je nutné vyjasnit sám pojem „židovský“. V případě Izraele to již neznamená klasickou náboženskou definici. Je sice pravda, že naprostá většina „židovských“ obyvatel se také hlásí k židovskému náboženství (judaismu). Pro mnoho z nich to je však jen dodržování některých vnějších zvyklostí a svátků (asi tak jako u nás i zcela sekulární lidé drží Vánoce). V současném Izraeli je tak pojem židovský dosti difúzní směsice náboženského, národnostního, etnického a dalších faktorů. V každém případě je však prerogativem Izraele si sám rozhodnout, koho konkrétně pojmenování „židovský“ reprezentuje.

Genetické výzkumy v posledních letech soustavně prokazují, že současní židovští Izraelci se opravdu mohou odvozovat od biblických „Izraelitů“ – to znamená, že specifická víra napomohla i přes „míšení“ s hostitelskými národy udržet etnickou kontinuitu. Tento fakt jen potvrzuje, o čem naprostá většina Izraelců nepochybuje – totiž to, že se vrátili do původní vlasti a obnovili svůj historický stát. Že tedy jsou legitimní součástí Blízkého východu a že v jeho rámci mají právo na vlastní území.

Je ostatně u nás málo známou skutečností, že až do velké přistěhovalecké vlny z bývalého Sovětského svazu v devadesátých letech minulého století pocházela většina židovských obyvatel Izraele z oblasti velkého Blízkého východu. Není tedy nutno vysvětlovat, jak absurdně jim znějí výroky typu „evropský kolonialismus“ či „řešení evropského problému na úkor arabských obyvatel Palestiny“. To vůbec neznamená, že by se v Izraeli nevedly debaty o okolnostech vzniku státu, o jeho případných negativních či přinejmenším problematických důsledcích a o tom, jak je řešit. Vedou se a často bývají velmi vášnivé.

Jakkoli si jsou Izraelci sami jisti svým historickým právem existovat v rámci Blízkého východu, a tedy legitimitou svého státu, naprostá většina ostatních, kteří zde žijí, si to nemyslí. Prakticky všechny války, které Izrael za svou relativně krátkou existenci vedl, se týkaly právě této otázky. U některých to bylo přímočaře zřejmé jako v letech 1948, 1967 a 1973, kdy sousední arabské země otevřeně vyhlásily svůj úmysl „židovský stát“ zlikvidovat. V jiných šlo o reakci na série útoků, které se snažily situaci v Izraeli destabilizovat.

Prvním, kdo se alespoň deklaratorně smířil s existencí Izraele, byl Egypt, což v krátké době vedlo k uzavření mírové smlouvy, která přes všechna úskalí a zmatky v současném Egyptě dosud drží. Všechny ostatní arabské země, které v průběhu let projevily ochotu se s existencí Izraele smířit, podmínily zlepšování vztahů pozitivním vývojem palestinské otázky. I proto byly v Izraeli tak pozitivně přijaty dohody z Osla, které bylo lze chápat tak, že konečně i Palestinci přijali právo Izraele na existenci. Většina těch, kteří se v Izraeli proti těmto dohodám stavěli, to nečinili proto, že byli principiálně proti takovému vývoji, ale proto, že Palestincům a především Jásiru Arafatovi nevěřili, že to vše myslí vážně a že hodlá dohody dodržet.

Další vývoj jim bohužel dával za pravdu – teroristické útoky a neochota autonomních úřadů jim bránit, nepolevující protiizraelská rétorika a protiizraelské kampaně v mezinárodních institucích byly jen některé z mnoha aspektů, které v očích Izraelců zpochybňovaly palestinské úmysly. Tento proces dosáhl jednoho z vrcholů na jaře 2000, kdy se během krátké doby přesunul hlavní sporný bod jednání ze záležitosti uprchlíků na sdílení Jeruzaléma.

Palestinská propaganda rozjela agresivní kampaň, ve které se tvrdilo, že Jeruzalém nemá vůbec žádnou židovskou historii, a proto Izraelci nemohou mít na město žádné nároky. Zkusme toto prohlášení domyslet z hlediska Izraelce: Není-li žádná židovská historie v Jeruzalémě, nemůže být ani kdekoli jinde ve „Svaté zemi“ – tj. Palestinci je neberou jako partnery, se kterými chtějí sdílet nároky na totéž území, ale jako vetřelce, kteří se z jakýchsi důvodů rozhodli zmocnit se země, která náleží výhradně Palestincům. A můžeme pokračovat: Pokud je židovská přítomnost v „Palestině“ takto absolutně nelegitimní, je jakákoli mírová dohoda ne snahou o kompromisní sladění dvou „pravd“, ale čímsi, co bylo Palestincům vnuceno vojenskou mocí Izraele a historickými okolnostmi (mj. pád Sovětského svazu). To pak Palestincům dává plné právo otázku kdykoli otevřít a konflikt obnovit. Rozhodně tedy nic, co by Izraelce motivovalo k riskantním ústupkům jako cenu za mír.

Byla to právě tato delegitimizační palestinská kampaň a nešetrné vykopávky palestinských „archeologů“, co přimělo tehdejšího šéfa opozice Ariela Šarona, aby si v září 2000 udělal krátkou, avšak velmi medializovanou procházku po vrcholu Chrámové hory v Jeruzalémě v prostoru mezi dvěma tamějšími mešitami. Jeho akce vzápětí posloužila Jásiru Arafatovi jako záminka k zahájení tzv. druhé intifády, v Izraeli známé spíše jako „Arafatova válka“. Ta pak zase jen dále oslabila důvěru Izraelců ve věrohodnost palestinských úmyslů.

Zde bych rád udělal malou odbočku: Velká část vlivných světových médií označila (v souladu s palestinskou propagandou) Šaronův akt za provokaci. Připomeňme, že šlo o přítomnost židovského politika na místě, jež se jmenuje podle židovského chrámu, který zde stál, ve městě s hebrejským jménem Jeruzalém. Na místě je tedy otázka, jak lze něco takového chápat jako provokaci. Toto nereflektované a občas až bezuzdné přejímání palestinských postojů světovými médii v Izraelcích jen dále posiluje pocit, že nemají žádnou podporu, a snižuje jejich ochotu přijmout rizika spojená s opuštěním „palestinských území“ výměnou za více než pochybný mír.

Pro Izrael se tak úhelným kamenem všech jednání o míru stala palestinská (ne)ochota přijmout mírovou dohodu jako definitivní konec všech nároků na izraelské území. V počátcích procesu se tento požadavek koncentroval v klauzuli o ukončení konfliktu, kterou Jásir Arafat odmítal přijmout. V současnosti je tentýž požadavek formulován jako uznání Izraele coby židovského státu. Je zcela nesmyslné, když jej Palestinci (a jejich příznivci) interpretují jako něco, co by mělo upravovat vnitřní poměry Izraeli, či snad dokonce jako návrat středověku apod. Z hlediska Izraele jde jen a jen o stvrzení toho, že se Palestinci zříkají dalších nároků na jeho území.

Kdo chce, může s tímto požadavkem samozřejmě polemizovat či přímo nesouhlasit. Měl by jej však vždy chápat pouze v tom významu, v jakém jej Izrael předkládá.

Izraelci si jsou vědomi toho, že i když palestinské vedení jejich požadavek přijme, nemá to vzhledem k dynamice v palestinské komunitě až tak velký význam – dostane-li se po dojednání míru k moci Hamas, budou všechny závazky stejně zpochybněny. To je však jiný příběh a jiná úvaha.

Daniel Kumermann (1951) je diplomat, mj. byl velvyslancem v Izraeli; publicista a teoretik komiksu.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.