Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > František Janouch: Pryč z Moskvy! Tady není možno žít!

František Janouch

Pryč z Moskvy! Tady není možno žít!

My s mámou v Moskvě žijeme,
tam legrace to není.
Dnem nocí bídu vedeme,
nouze to občas změní.

Renata Mucha, překlad Jany Červenkové a Milana Jungmanna

Do této země mě to neustále táhne. Prožil jsem v ní nejméně patnáct let a jsou s ní spojeny mnohé milníky mého života: v jejím jazyce jsem poprvé vyznával lásku, skládal maturitu i státní univerzitní zkoušky, psal disertaci, četl Puškina, Cvětajevovou, Mandelštama, Tolstého, Solženicyna i Brodského, komunikoval se Sacharovem, četl Chruščovův projev o Stalinových zločinech.

Potom se tato země pro mne stala okupační velmocí. V noci vtrhla do mého života, zbavila mě práce a nakonec i vlasti. A na celých sedmnáct let se pro mne zcela uzavřela. Otevřela mi však své hranice dříve než má bývalá vlast. Do Ruska jsem ze svého švédského vyhnanství začal znovu jezdit o celých třicet měsíců dříve než do své skutečné vlasti.

Pokaždé jedu do Ruska s novými očekáváními, a skoro pokaždé se vracím frustrován. Horší to snad už být nemůže, říkám si vždy po návratu do jednoho ze svých evropských domovů: do Prahy či do Stockholmu.

Jsem-li zcela frustrován situací v mé skutečné a původní vlasti, každá má další cesta do Ruska má pro mne vlastně velký terapeutický význam: takhle daleko jsme ještě neklesli, tak daleko to u nás přece nikdy nemůže dojít – říkávám si pro sebe optimisticky.

I.

2009

Bylo tomu tak i při mé poslední cestě. Odlétal jsem z Prahy značně znepokojen: politický marasmus v Praze dosáhl, zdálo by se, vrcholu, morální propad svého absolutního dna. Za tohle jsme riskovali svobodu, za tohle jsme utráceli čas a energii? Tohle jsme dokázali za dvacet let? Copak se v naší zemi přestali rodit politici? Přestala platit slušnost, byla vymazána morálka, zmizel stud? Jak je možné, že desetimilionový stát není schopen vyprodukovat – když už ne tucet, tak alespoň půltuctu politických lídrů, za které bych se nemusel studem červenat? Nemluvím jen o panu prezidentovi: ani v podhradí to není lepší!

Odlétl jsem v říjnu L. P. 2009 do Moskvy a nechal si skoro celé tři dny navíc, abych se vzdálil a alespoň si trochu odpočinul od pražské politické beznaděje. Jako fyzik bych řekl, že pražská beznaděj se již během letu zmenšovala úměrně kvadrátu vzdálenosti, která mě od mé Prahy dělila. Ruská beznaděj mě však zachvátila hned po příletu daleko silněji a intenzivněji, než se zmenšila beznaděj pražská.

Poslouchal jsem na moskevském semináři alarmující zprávy o situaci v ruské energetice: čísla a fakta mě omračovala. Není nakonec rozhodující, zda ruských tepláren, které jsou ve zcela (ale skutečně docela, zdůrazňovali experti) katastrofálním stavu, je pouze sedmdesát, nebo dokonce celých osmdesát procent. Což o to, pro náš průmysl to může být vynikající byznys, ale co bude s těmi chudáky někde na Sibiři, když jim odejde teplárna uprostřed třicetistupňových nebo čtyřicetistupňových mrazů? Proč země s funkčními mezikontinentálními raketami nemůže zajistit fungující infrastrukturu?

Chtěl jsem se od chmurných myšlenek a perspektiv rozptýlit televizí. Kdybych nebyl slušně vychován, musel bych říct: H...o rozptýlení to bylo! Všechny kanály ukazovaly stejné záběry: stovky kamionů uvázly někde na hlavních tazích, zboží se v nich kazilo a šoféři pálili každý kousek dřeva, který kolem našli, aby úplně nezmrzli. Komentátoři se předháněli v chmurných předpovědích: do roku 2012 bude prý v podobném stavu 80 % všech hlavních silničních tahů. Ano, podtrhla sličná a energická komentátorka, hlavních tahů. Protože ke dvaceti či třiceti či dokonce ještě více procentům vesnic a menších měst hlavní tahy silnic ani v tak katastrofálním stavu ještě vůbec nevedou.

Šel jsem se projít po Moskvě. Policistu na ulici neuvidíš (za pět dnů jsem jich přece jen pár párů uviděl: před dvěma velvyslanectvími a potom hluboko pod zemí v moskevském metru: mezi tisíci šedých pasažérů pochodoval malý oddíl – tuším, bylo jich sedm – mladých chlapců v uniformách. Chtěl jsem se jich zeptat, zda se na toto nepřátelské území jednotlivě či v páru vůbec odváží vstoupit. Ale nezeptal: třeba by mou ironii nepochopili nebo by si ji mohli i špatně vyložit.

Přeplněné metro vyvolávalo již před deseti lety u mého desetiletého švédského vnuka strach a paniku: zástupy zamračených a utrápených lidí, většinou v tmavých bundách či kabátech někam pospíchaly, strkaly se, tlačily jeden na druhého. Vypadali podrážděně a zle. Malý Ludvík se nás úzkostlivě držel za ruce a byl rád, když jsme zase vyšli na zemský povrch. Metro bylo hlučné a nepřívětivé: proslulé mytiščinské vagóny, nebo alespoň velká část z nich, přesluhují a jistě jsou dávno v penzijním věku. Vagóny vyluzují takový rachot, že za jízdy nelze vůbec mluvit: nic neslyšíte. Myslel jsem zprvu, že vinu na tom má má stařecká nahluchlost – ale stejnou věc tvrdila i zcela mladá žena, která by mohla být nahluchlá leda tak z moskevských diskoték. Prý však na disko nechodí.

Moskva i na povrchu byla hlučná a nepřívětivá: řekl bych dokonce nelidská. Během celého pobytu jsem neviděl ani jednoho vozíčkáře. Vzpomněl jsem si, jak jsem před pětatřiceti lety po příjezdu do Švédska viděl kolem sebe tolik tělesně postižených, že jsem byl šokován. Jako vědec jsem se snažil jejich množství vysvětlit nějakou švédskou genetickou anomálií. Procento tělesně postižených však ve Švédsku bylo stejné či dokonce nepatrně menší než v Československu. Rozdíl byl v tom, že byli vidět: mohli se totiž pohybovat ve společnosti: na ulicích, v autobusech, ve švédské tunnelbane, jak se říká stockholmskému metru, v divadlech.

Projekt Bariéry Nadace Charty 77 za uplynulých patnáct let situaci v České republice radikálně změnil. V Moskvě však vozíčkáři prostě nemohou vyjít na ulici. Během dvou posledních pobytů jsem neviděl ani jednoho. Vysoké chodníky, schody, nekonečné přechody plné schodů v nejmodernějším a nejkrásnějším metru na světě, které nám bylo vzorem. (Vím to zcela přesně: s manželkou jsme v roce 1971–1972 přeložili do ruštiny celý projekt první trasy pražského metra, aby ho soudruzi v Moskvě mohli odborně posoudit a schválit. Včetně doporučení neplánovaného nákupu mytiščinských vagónů, které v pražském podzemí částečně straší dodnes. Ale nestěžuji si: překlad, na pět set stránek textu, byl dobře zaplacen a poskytl nezaměstnané rodině se dvěma malými dětmi živobytí na dlouhé měsíce.)

Ale zpět k Moskvě plné bariér: že by Nadace Charty 77 poskytla starostovi Lužkovovi své know-how z projektu Bariéry? Udělali bychom to třeba i zdarma!

Všechny televizní kanály komentovaly nedávné volby a schůzku lídrů politických stran s prezidentem Medvěděvem. Většina lídrů se shodla, že volby byly hrubě zfalšovány – prý podávají stovky trestních oznámení a formálních žádostí o přezkoumání. Prezident Medvěděv shrnul situaci slovy: víceméně regulérní volby... Žirinovskij vyžadoval zatčení moskevského starosty a celé jeho vlády. Podobně mluvil i Zjuganov a další lídři. Rusko je však nesporně na cestě k demokracii: televize jejich komentáře natočila a mnohokrát odvysílala. Poslanci Žirinovskij, Zjuganov a další mají imunitu a nebyli zatčeni. Před dvaceti lety by něco podobného možné nebylo!

Nežiji v Moskvě a nemohu zodpovědně posoudit, v čem spočívá a jak velká je vina starosty Lužkova. Jako turista, který prochodil po Moskvě pár desítek kilometrů, však mohu zodpovědně tvrdit, že pan starosta Lužkov má ve svém městě neskutečný bordel: tisíce luxusních aut, většinou velkých offroadů s náhonem na čtyři kola a nejméně čtyřlitrovými motory, které by spíše patřily na ty rozpadající se hlavní silniční tahy, parkují na chodnících a vytlačují z chodníků chodce. Na centrální Moskevské ulici Tvěrské (dříve Gorkého, dřívěji Tvěrskaja) auta pádí takovou rychlostí (zkusil jsem rychlost hrubě odhadnout: nejméně 70–80 km za hodinu při tuším dovolené rychlosti 50), že s pár radary a tuctem policajtů by se Lužkov mohl za chvíli stát nejbohatším starostou na světě (zlé jazyky ovšem tvrdí, že už dávno je).

Před několika lety jsem se procházel po stejné centrální třídě necelý kilometr od Kremlu. Byl mráz a stmívalo se. Najednou za mnou zařehtal kůň. Polekaně jsem se otočil. Nebyl to přelud: za mnou, v davu spěchajících Moskvičů, jely po chodníku na koních dvě dívky, oblečené v módních jezdeckých oblecích, s bičíky v ruce. Protřel jsem si oči, ale přelud nezmizel. Naopak, jeden z koňů začal na chodník, s odpuštěním, srát. Z teplého koňského trusu se kouřilo, a chodci ho opatrně obcházeli či přešlapovali. Jezdecké obleky prozrazovaly, že majitelky patří k novým ruským. Rusky se jim někdy říká krutyje. V češtině to slovo má trochu jiný význam, který však na situaci velmi výstižně pasuje.

Opustil jsem hlučné a nevlídné moskevské trotuáry a bulváry, koupil jsem si moskevské noviny a odebral se do hotelu, abych si trochu odpočinul. S těmi novinami to byl vyloženě blbý nápad: nedokázal jsem nad nimi usnout.

Z jednání premiérů Putina a Berlusconiho jsem se dozvěděl, že Itálie postaví v Petrohradě velký závod na výrobu tramvají (co ksakru dělali naši podnikatelé: proč to nepostaví ČKD nebo Tatra nebo Škoda?!), protože nejméně 30 % petrohradských tramvají je zapotřebí okamžitě vyměnit, jak potvrdila s nejvyšší autoritou gubernátorka Matvijenková (vzpomínám na svou poslední cestu do Petrohradu před několika lety a dovolím si paní Matvijenkové oponovat: už tenkrát to bylo nejméně 60 %! Jel jsem v centru Leningradu tramvají, ve které byla vytrhána opěradla od sedadel a část sedadel vůbec chyběla.) k tomu nutno vyměnit nejméně 75 % všech vagónů moskevského metra. Kolik procent vagónů leningradského metra vyžaduje okamžitou výměnu, se ani neodvážím odhadnout. Dám však ruku do ohně, že ta italská vagónka bude vydělávat ještě mnohem lépe a jistěji než čeští podnikatelé, kteří vsadili na fotovoltaické panely. A to je prosím co říct!

Ale ani další zprávy z novin neuklidňovaly. V Rusku se mluví hodně o korupci. Korupce se obecně těžko dokazuje. Zvláště ta, co sídlí vysoko. Hlavní vojenský prokurátor Sergej Fridinskij je silně znepokojen korupcí v armádě. Jistě ví, o čem mluví. Narukování do armády – vojenská služba je povinná pro všechny muže – je v Rusku považováno skoro za osobní katastrofu. 15 000 (sic!!!) úředníků bylo potrestáno za úplatky při odvodech. Bylo zahájeno přes 120 trestních řízení. A v Novokuzněcku si členka odvodní komise, lékařka Artomonová dokonce přišla na 10 milionů rublů (zhruba 5 milionů korun) za obchodování s lékařskými posudky.

Měl jsem toho dost, sedl do taxíku, odjel do Šeremetjeva a odlétl zpět do Prahy. Přilétnu otužen a naplněn optimismem. Ale kdožví, co nového si na mně Praha během těch pěti dnů nachystala...

V taxíku jsem zaregistroval heslo na rudé látce přes šeremetjevskou výpadovku: „??C?-??? ???? ???????!“ Být poctivý se vyplatí! Naštěstí jsem si heslo poznamenal hned v taxíku na kousek papíru. Něco tak geniálního bych si jistě nebyl schopen zapamatovat. Před padesáti lety byla sovětská hesla materialističtější: „????? ???????! ??????, ??????, ??????????!“ Jezte párky! Jsou chutné, levné, výživné! Nebo: „????? ???? ???????????!“ Pijte pivo Rosglavpivo!

V letadle jsem si připadal jako Čackij z mé oblíbené gribojedovské hry Hoře z rozumu (1828). V poněkud staročeském překladu – jiný jsem v internetu nenašel – citát zní: „Ven z Moskvy! Sem víc nepřijdu, zde nechci být. / a neohlédna se, já půjdu hledat světem / Kde útulek by nalez' zrazený můj cit! / (Lokaji) Sem kočár můj hned letem.“ Později jsem našel modernější překlad B. Mathesia: „Pryč z Moskvy! / Tady není možno žít! / Pryč běžím, hledat místo v širém světě, / Kde najde asyl uražený cit. / Vůz! Vůz mi honem, honem, honem dejte.“

Kočár mi nahradil taxík a moderní létající Airbus. Mé zoufalství se však vůbec nelišilo od desperace Čackého... Když letuška nad Prahou oznámila, abychom se připoutali a vypnuli elektronické přístroje, byl tento text již zapsán v mém Laptopu. Zaznamenal jsem své pocity jedním dechem.

II.

2011

Od té doby se v Rusku bohužel stala řada událostí, které pouze potvrdily, či dokonce znásobily mé rozpaky, o kterých jsem psal. Situace v Rusku přitom vyvolává rozpaky nejen u mne. Za posledního půldruhého roku se frekvence používání ne zcela slušného slova bordel (??????) ve veřejných projevech prezidenta Medvěděva značně zvýšila, přičemž to není jediné, jak se říká v této zemi, necenzurní slovo, které prezident používá, charakterizuje situaci ve své zemi.

Pan Lužkov se stal skoro státním zločincem. Lidé, blízcí prezidentu Medvěděvovi začali veřejně mluvit o tom, že Moskva je zcela nepřizpůsobená pro tělesně postižené spoluobčany. A premiér Putin řekl, že by se mělo začít s budováním bezbariérového prostředí v sídle ruské vlády.

Nedávno byl zatčen jeden z nejvyšších náčelníků moskevské milice a dva z nejvyšších funkcionářů Ministerstva ozbrojených sil. Vesti RTR tvrdí, že se za mřížemi octli pro korupci ve zvláště velkém měřítku.

V osmdesátých letech jsem si přečetl knihu B. Komarova Ničení přírody v SSSR, vydanou pařížským emigrantským nakladatelstvím YMCA-Press. Protože fakta uvedená v knize mnou otřásla, rozhodl jsem se informovat o nich švédské čtenáře. Největší liberální deník Dagens Nyheter dlouho otálel s uveřejněním mé zprávičky. Nakonec mi šéfredaktor řekl, že to o čem píše Komarov „přece není možné“. Můj článek proto neuveřejnili. Dnes všichni víme, že ekologické katastrofy, které se odehrávaly v SSSR, byly mnohem horší než to, o čem psal Komarov, a co se děje v Rusku dnes. V červnu 2011 premiér Putin veřejně řekl v ruské televizi (Planeta RTR), že se třetina území Ruské federace nachází ve stavu, který lze charakterizovat slovy „ekologická katastrofa“. Jde přibližně o půl miliardy hektarů.

Koncem devadesátých let jsem v Dněpropetrovsku měl u večeře zajímavý rozhovor s generálním ředitelem jednoho z nejvýznamnějších závodů na Ukrajině, KB-Južnoje, vyrábějícího mezikontinentální balistické rakety. Ředitel Konjuchov si stěžoval na podmínky: platy jeho vedoucích spolupracovníků, včetně jeho vlastního, jsou zcela žebrácké. Snažil jsem se ho přesvědčit, že jeho země, tedy SSSR, žila dlouho nad poměry, na dluh, který je v otevřenější společnosti, jakou dnes Ukrajina nepochybně je, nutno někdy začít splácet. Dlouho nechtěl pochopit, že SSSR po desítky let dostatečně neinvestoval do infrastruktury: do výstavby silnic, do výstavby normálních bytů, do vybavení nemocnic, do dopravy, do zachování životního prostředí a že nyní zřejmě je nutno začít tento kolosální dluh splácet. Premiér Putin nedávno prohlásil, že 10 % nemocnic v Ruské federaci nemá kanalizaci a celých 30 % je bez teplé vody! v zemi, která má ohromné kosmické programy, která se chystá vyzbrojit armádu novou, modernější mezikontinentální raketou Bulava a která začíná vyrábět ohromnou letadlovou loď na jaderný pohon... „Avšak v oblasti baletu Rusko předhonilo celou planetu,“ zpívá ironicky jeden z ruských pěvců.

Tragédie s parníkem Bulgarija námi všemi otřásla. Ještě víc však námi otřásly podrobnosti katastrofy, nekonečný Bordel, který katastrofu zavinil. Všimněte si, prosím: píši toto neslušné slovo tučně a s velkým písmenem. Prezident Medvěděv takto komentoval havárii parníku Bulgarija: „Množství starých rachotin, které jsou u nás v provozu, přesahuje všechny meze.“ Novinář Varfolomějev ve vysílání Echa Moskvy k prezidentovu výroku řekl: „Děkuji, Dmitriji Anatolijeviči, za přesný obraz. Vztahuje se však nejen k Bulgarii, která pohřbila na dně Volhy desítky lidí. Stará rachotina – to je celá naše země. Je špatně řízená, nehledě na známou vládní vertikálu. Je naskrz prohnilá, proto v ní mohou být v provozu děravá koryta. Kapitáni, kteří si předávají vládu v této zemi po vzájemné dohodě, to všechno vědí, ale nemají pražádnou chuť něco změnit.“ Jasněji a přesněji to nelze říct!

František Janouch (1931) je fyzik, publicista, zakladatel Nadace Charty 77.

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.