Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > Pavel Rybák: Proč se nacisté dostali k moci?

Pavel Rybák

Proč se nacisté dostali k moci?

Tuto otázku si kladu, neboť vzpomínky na nacistický teror jsou stále varující. Je potřeba si ty události stále připomínat a přemýšlet nad jejich příčinami, aby boj proti pravicovému extrémismu byl účinný. Je třeba se nejdříve podívat trochu do historie, přibližně do období mezi druhou polovinou století devatenáctého a počátkem století dvacátého. Kde zjistíme, že nacionálně socialistické hnutí nebylo nijak iracionální a že mělo svůj logický vývoj, bohužel. Rozhodně nemohlo jít o pouhou revoltu proti rozumu bez intelektuálního zázemí. Jinak by i takové hnutí (jako kterékoliv jiné) nemohlo vzniknout. Mezi nějakým způsobem vlivné myslitele mimo německou lokalitu můžeme zařadit jména Thomas Carlyle, Houston Stewart Chamberlain či George Sorel. A v německém případě šlo o sjednocování pravicových i levicových radikálů, spojení socialismu s nacionalismem. Začínajícímu nacionálnímu socialismu zpočátku pomáhali staří socialisté, například profesor Werner Sombart ve své knize Händler und Helden (Obchodníci a hrdinové) vidí nevyhnutelný konflikt Německa (hrdinové) s Anglií (obchodníci). Podle německé ideje státu – Volksgemeinschaft (národní společenství) jednotlivci nemají žádná práva, ale pouze povinnosti. Struktura anglického národa je rozlišena na bohaté a chudé a struktura německého (pruského) na ty, kteří poroučejí, a na ty, kteří poslouchají. Další osobnosti byly méně radikální než Sombart, například profesor Johann Plenge či surovinový diktátor Walther Rathenau.

Německo se vyrovnávalo s porážkou v první světové válce následnými reparacemi, hyperinflací, nezaměstnaností, v zemi vládl chaos, mnoho pravicových a levicových hnutí, bída a nevíra v dobrou budoucnost. A samozřejmě „židovská otázka“, vzhledem k známé a silné nesná­šenlivosti anglosaských a germánských národů právě vůči Židům z počátku 20. století. Legenda dýky vražené do zad (Dolfstosslegende), vyhlášení kapitulace německou císařskou vládou. A samozřejmě v neposlední řadě růst německé komunistické strany. Hitler svůj nacionální program formuloval již počátkem dvacátých let, ovšem málokdo kromě Německa ho bral vážně. Hitler dobře věděl, v čem je jeho kouzlo. V roce 1936 rozmlouval s francouzským žurnalistou Bertrandem de Jouvenelem o tom, proč a jak se dostal k moci a že mu německý národ poskytuje tak zjevnou a spontánní podporu. Naše, tedy německé problémy vyhlížejí velmi komplikovaně, německý lid by je takto nemohl pochopit a svěřil by je politikům z povolání. Hitler je zjednodušil a převedl na nejjednodušší formule. Lid to poznal a následoval ho. V roce 1931 si italský autor Malaparte ve své knize Státní převraty, jak se dělají a jak se jim zabraňuje všímá, že všichni příručí a číšníci se podobají Hitlerovi a naopak. K podobnému závěru došel i švýcarský autor Konrad Heiden. Hitler byl maskován za průměrného člověka, jimž současně byl i nebyl. Proč byl? Původ, zážitky, vzdělání, naturel... Protože však příliš dokonale prohlédl tento typ, proto jím už nebyl, povznesl se nad něj natolik, že dovedl s nimi manipulovat. Už v knize Mein Kampf se píše, že národ není sborem učenců, nýbrž masou, a přemýšlí co nejméně, lid je většinou založen žensky, jeho myšlení a jednání určuje převážně citové rozpoložení, masa se neřídí zákony objektivity, její síla je ve fanatismu víry, kouzlo propagandy tkví v opakování, aby přesvědčila masy; to vyžaduje ovšem čas. A v neposlední řadě samozřejmě vliv a význam německé komunistické strany. Nesmíme zapomínat, že Německo dvacátých a třicátých let, to byl v podstatě souboj nacistů a komunistů. Myslím ostatně, že Hitlerův postoj ke komunistům vyplýval z jeho antisemitismu. Domníval se, že světové komunistické hnutí založili Židé (Marx a Lenin, případně Trockij-Bronštejn). Byli to samozřejmě komunisté, kdo patřili mezi nejohroženější vrstvu po Židech.

Podle mého názoru lze německý národ soudit za jedinou věc, za to, že nacistům uvěřil a nechal se zmanipulovat. Nepřijímám kolektivní vinu nejen proto, že je to špatný princip (totalitní). Němci čelili snad největším agitátorům tehdejšího světa (Hitler, Goebells). Vymývání mozků nezačalo ani neskončilo nacistickou érou...

Pavel Rybák

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.