Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > Pavel Kopecký: Václav Klaus věčný a přímá volba

Pavel Kopecký

Václav Klaus věčný a přímá volba

Podle jednoho průzkumu by přes osmdesát procent českých občanů uvítalo realizaci údajného plánu politických elit na změnu Ústavy ČR, po nichž by prezidenta volil veškerý lid. Veškerá očeká­vání splasknou jako měchuřina, ale je to zajímavá situace. Širokou občanskou sympatii nejspíše ještě posiluje, že stávající hlava státu, Václav Klaus, ideu přímého výběru jasně odmítá. Autoritativní prezident, po všechny časy také odpůrce referend, navíc podotýká, co vlastně všichni očekávali: v březnu 2013, po uzavření již druhého mandátu, stár 72 let, neskončí s veřejnou činností.

Věru, kdo by to byl řekl? Nic nevadí, jestli zvláště poslední léta přidává na (mezinárodních) ostudách, tudíž není divu, je-li kritickými duchy srovnáván s Miloušem Jakešem neblahé paměti. Samozřejmě, některé postřehy do foroty nacionalisticky agitujícího prvního občana (například o evropské měně) svou platnost mají. Leč duševní síly mu očividně ubývají, kdežto charakteristické vlastnosti – včetně programově vlastního výkladu očividných faktů nebo zbytnělého ega – postupují vpřed. A jenom vpřed.

Třebaže si tohoto vývoje všímají též někdejší hysteričtí obdivovatelé jednoho z nejvýraznějších budovatelů privatizačního kapitalismu střední Evropy, není snad ani myslitelné, aby hlava naší státnosti neměla promyšleno pár variant příštího postu. Nebo alespoň výrazného veřejného angažování. Ironicky poznamenávám, jak dlouho už přemítám, copak že to asi bude. Příliš nových příležitostí dnes není ani pro Václava Klause. Byl skoro vším. Ne vším byl asi rád, leč zastával již mnoho rolí. Předtím než vyhrál klání o přízeň obou parlamentních komor ve Vladislavském sále Pražského hradu, tedy zápolení, jemuž teď politici pokrytecky slibují zatnout tipec ve prospěch hlasování lidu, pracoval skutečně na celé řadě míst.

Například jako bankovní zaměstnanec, pracovník Prognostického ústavu (přijali jej prý se slovy, že nic moc nesvede, ale ani nezkazí) a energii věnoval i akademické dráze. Počátkem 90. let vedl a rozložil Občanské fórum (OF) a stal se Otcem zakladatelem Občanské demokratické strany (ODS) či ministrem financí federální vlády. Zlaté období jeho moci přišlo, když se, po „státotvorném“ rozdělení československé republiky, stal nesmlouvavým „železným kancléřem“ Česka. Premiérem cítícím zřejmě takovou fixaci na svou úlohu, až před kamerami nesvedl zadržovat vzlyky po prohraných volbách. V následné konstelaci opustil proklamovaný veleodpor k levici a spoluvytvořil tzv. opoziční smlouvu. Lidově přezdívanou oposmlouva, jelikož v jejím důsledku dostávaly od neoficiální vládní koalice občanské a sociální demokracie řádně do těla demokratické principy. V tomto období seděl Klaus v čele Sněmovny.

Návrat na pravé výsluní zažil po svém vcelku překvapivém, neprofesionalitou tehdejší vládní koalice umožněném prezidentském triumfu roku 2003. Své místo na Pražském hradě následně obhájil v další nepřímé volbě, jež svým machinačním průběhem znechutila vskutku kdekoho. Vše, co kdy činil, špikoval navíc nefalšovaným grafomanstvím a založením vlivného pravicového think-tanku Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP). Suma sumárum si musím znovu klást nerudovskou otázku: kam s ním?

Comeback v čelo Jánského vršku čili do vedení oslabené ODS – tak trochu po vzoru plánů „astrálního dvojčete“ Zemana, ostatně opět jednoho z adeptů na funkci po Klausovi – není samozřejmě vyloučen, ale nezdá se pravděpodobný. Stejně jako přímé vedení nějaké nové národovecké partaje. Do diplomacie jistě nechce, senátorství by mu bylo rovněž málo. Ve vedení Světové banky, MMF nebo Spojených národů jej zas stoprocentně nechtějí jiní.

Zbývá proto jediná možnost uplatnění tak chorobně ctižádostivého člověka. Předvede širému světu další názorový veletoč, ze všech sil podpoří existenci EU a prosadí se coby eurokomisař, následně pak prezident Evropské unie. Tu potom rozbije, anebo přemění v osvícenou monarchii. Plaudite, cives!

Pavel Kopecký

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.