Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 5 > A. J. Liehm: Chvála bláznovství

fejeton

A. J. Liehm

Chvála bláznovství

Vždycky zmeškám oslavy, narozeniny, výročí... Tentokrát mi až Jirka Hanák připomněl, že to je už kolik? třiačtyřicet let, co nás ruské tanky definitivně osvobodily nejen od komunismu, nejen od socialismu, ale od jakékoliv třetí cesty, která, jak známo, vede rovnou do pekel. Že jsme si ještě museli dvacet let počkat? Nu ano, ovšem, ale i po tom prvním osvobození to chvíli trvalo. To je tak pokaždé. I napoprvé toho byly plné noviny, rozhlas jako dnes. Tenkrát se říkalo „Díky Sovětskému svazu“. Dnes se už ani neříká „ještě že ti Rusáci přišli“, i když to každý ví. Mně nezbývá než se se zpožděním omluvit. Můj hlas by byl v tom hluku stejně zanikl.

Kolem toho výročí se mě ptali: a jak jste si to představovali? Mysleli jste snad, že můžete vyhrát? – Na takovou otázku musíte s pravdou ven. A pravda je, že to „jaro“ nechtělo vyhrát. Jenom jaksi doufalo, že ho nechají žít po svém, bez pomoci z jedné strany a s nadějí, že ta druhá pochopí, že takhle to dál nejde. Ale to přece bylo naivní, říká tazatel. Jiný, až za sedmi horami a sedmi moři, taky trochu naivně dodává na tu dálku: Tady se znova mluví o tom, že „jaro“ vlastně vyhrálo, jenže Rusko to nemohlo tak nechat. Ani ti druzí, dodávám nahlas, už přes čtyřicet let. Vítězství „jara“ prostě nechtěl nikdo, až na většinu obyvatel zanedbatelné země dvou národů, takže to ani jinak dopadnout nemohlo. Myslet si něco jiného by bylo prostě bláznovství. Jenže i bláznovství...

Před půl tisíciletím žil za devatero horami učený teolog. Doba byla jako vždycky složitá a vznášely se nad ní, jako vždycky, válečné mraky. Teolog nevydržel na místě, měl všude přátele, s nimiž o té době diskutoval, protože teologie je věc, vlastně věda složitá. Až se jednou octl v domě kamaráda v londýnském Bucklesbery. Thomas More byl také teolog, jenže, ač vysoký hodnostář, měl tvrdou hlavu, která nakonec spadla pod katovou sekyrou.

Takové bývají důsledky debat a diskusí. Jisté však je, že Morův (měl bych napsat Moreho, podle Shakespeareho, Moliereho...) host za svého pobytu sepsal útlou knížku, která byla záhy z latinského originálu přeložena do dvou jazyků, do francouzštiny a češtiny. O víc než pět set let později vyšla v jiné době teologických debat a diskusí v Čechách opět. Jmenovala se Chvála bláznovství a Jarda Putík o ní napsal velký článek do Literárek. Čtenáři, bylo jich přes sto tisíc, možná milion, se v té knížce všelijak poznali, stejně jako kdysi autorovi současníci.

Autor se totiž už tenkrát nedržel pravidel odtažitých debat a diskusí, ale otíral se o témata, do nichž mu nic nebylo. Bláznovství, nejen karnevalové, bylo jedno z nich. A protože doba byla už tenkrát taková, rychle se rozneslo, že nejde jen o teologii. Potulný teolog kamarádil s Lutherem, psal třeba, že „církev nemá horších nepřátel než bezbožné papeže, kteří nechali Krista upadnout v zapomnění, vraždí ho jako mor, kupčí se zákony...“ – Dej se k nám do party, nabízel mu Luther, nasaď si mou čepici (baret?) – Ale on odpovídal, jako o čtyři staletí později Melvillův (-eho?) písař Bartleby: „Já bych... raději ne.“ Papež Julius si zas v té knížce přečetl, že „křesťanská církev byla založena krví, krví stvrzena, a bojují za ni železem, jako by Krista nebylo...“ a tak teologovi rychle nabídl kardinálský klobouk. Jsi přece náš! Jenže teolog zase: Já bych... raději ne! – k válce záhy došlo, a ne k jedné, svět se rozdělil a nepřidat se k žádné ze stran bylo bláznovství.

Dnes si málokdo pamatuje jména maršálů, generálů, králů, jména všech těch bitev, a mnozí už ani nevědí, oč vlastně šlo. Jen ta útlá knížka zůstala: „Běda vám, moudrým... A už Homér, ač slepý, praví, že blázen se učí na svoje útraty...“ Varovali ho: Nepřidat se ani k jedné straně je prostě bláznovství. Zůstal sám.

K chvále bláznovství napsal kdysi teolog tu knížku. Jmenoval se Erasmus a narodil se v malé rybářské vesnici na Rýně, která se dnes jmenuje Rotterdam.

Bláznovství budiž pochváleno. Nebyla patrně náhoda, že první překlad té knížky byl tenkrát český.

A. J. Liehm

Obsah Listů 5/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.