Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 6 > Pelikán 2011: Chvalořeč na Ivetu Radičovou

Pelikán 2011: Chvalořeč na Ivetu Radičovou

Proč udělit cenu Pelikán Ivetě Radičové? Řekněme to hned na začátku.

Protože předsedkyně slovenské vlády má mimořádný smysl pro osobní odpovědnost. Myslíme ovšem i na její předlistopadovou práci, kdy se snažila s přáteli a kolegy rozšiřovat prostor občanské a intelektuální svobody, i na práci polistopadové mluvčí Veřejnosti proti násilí. Nezapomněli jsme ani na to, že když udělala chybu jako poslankyně Národní rady, bez dlouhého váhání odstoupila. Dlouho bychom hledali obdobu této situace, nejen na Slovensku.

Ale dnes myslíme zejména na to, že se vzdala – byť přece jen doufáme, že ne navždy a definitivně – svého vysokého politického postavení v zájmu jedné z velkých věcí, které budou rozhodovat o příští podobě Evropy; a je-li řeč o osudu Evropy, je samozřejmě řeč i o budoucím osudu světa.

Nikdo z nás neví, zda volíme nejlepší možná řešení, protože k výbavě vážných věd – včetně ekonomie či laureátčiny sociologie – věštění nepatří. Máme však jakousi zkušenost, že do budoucnosti přinášejí zásadní vklad spíše politikové, kteří jsou v kritických situacích ochotni vsadit vše na jednu kartu v zájmu toho, co za správné a spravedlivé považují – bez ohledu na své společenské postavení. Můžeme zde připomenout Winstona Churchilla válečných let nebo Tomáše Garigue Masaryka jeho největších bojů, ale můžeme připomenout z novější doby i dva laureáty ceny Pelikán – Jaroslava Šabatu roku 1968, 1977 nebo počátku 90. let, či Tadeusze Mazowieckého, vůdce nejúspěšnější politické a ekonomické transformace ve středovýchodní Evropě – a zároveň premiéra s nedlouhým funkčním obdobím. Není jisté, zda patří do kategorie mediálních hvězd, celebrit či VIP-ů, ale jejich vklad lidskosti do dějin je nepochybný.

Někteří by připomněli, že Iveta Radičová sama váhala, než se rozhodla solidarizovat se s většinovým hlasem Evropské unie. I to však k politice patří. Hlasy vysvětlující její rázná rozhodnutí čímsi tak mlhavě popsatelným, jako je zvláštní ženská citovost, naproti tomu za vážné nepovažujeme. Už proto, že city není dobré opovrhovat, ale zejména proto, že nikdo nemluví shovívavě o specifické emocionalitě politiků – mužů napadajících novináře nebo fackujících spoluobčany, třebas nevychované.

Iveta Radičová je ostatně ilustrací toho, jak zrádné je v politice věštění. Slovensko mělo po roce 1989 své úspěšnější i méně úspěšné vládní sestavy, není však pochyb, že jsme na ně, nejen my Češi, hleděli též skrze předsudky, často předsudky vlastní pohledu ze západu východním směrem. Po rozchodu Čechů a Slováků, přiznejme, se jedni báli neřešitelných ekonomických těžkostí, do nichž Slovensko upadne; přiznejme ovšem i to, že někteří na totéž škodolibě čekali. Slovensko nejen vstoupilo do NATO a Evropské unie, ale Slovensko také přijalo euro – a v tom je v našich očích před námi. Přijalo je přes všechny vnitřní politické spory za součinnosti nejvlivnějších politických sil. Slovensko, v rámci onoho předsudečného stereotypu rurální a patriarchální, má v čele vlády ženu, která budí úctu a respekt. Někdy se také jako Češi zamýšlíme s obdivem vůči Slovensku, zda si uvědomujeme, jak těžké a Čechům vlastně neznámé starosti slovenská politika má: vnější hranice schengenského prostoru, větší rozrůzněnost konfesní, ale zejména starost o to, aby Slovenská republika byla vlídným domovem nejen Slovákům, ale také Maďarům, Romům, Rusínům či Ukrajincům.

Nevíme, co nás čeká. Na konci 19. století se věřilo zejména na takzvané žluté nebezpečí. Snad to připomíná dnešní strach z islámského světa? Těžko říci. Jedno je však jisté: Evropa, která se kdysi děsila žlutého nebezpečí, si pak připravila dvě světové války a dvě diktatury bez obdoby v dějinách sama. Podobně jsme ovšem nebyli s to předvídat ani věci tak radostné, jako byl pád sovětského impéria. Ani to, že Západ bude schopen překonat své – pochopitelné – předsudky a obavy z nás a že budeme přizváni ke společnému rozhodování a hospodaření. Dovedeme – s vlastními předsudky vůči Slovákům – to my Češi – nebo vůči Ukrajincům, Rumunům či Bělorusům docenit, že také Francouzi, Němci, Nizozemci a další museli překonávat své předsudky, ba strach z nás?

Nevíme, co nás čeká. Ovšemže si děláme naděje, ale také se bojíme budoucnosti. Bojíme se jí ovšem méně s politiky, kteří dokážou nést odpovědnost. A snad tím také ukazovat vznešenější tvář politiky politikům jiným a všem občanům. Tedy také s Ivetou Radičovou.

Více o ceně Pelikán

Chvalořeč na Antona Otteho

Chvalořeč na Vladimíru Dvořákovou

Chvalořeč na Jaroslava Šabatu

Chvalořeč na Adama Michnika

Chvalořeč na Györgye Vargu

Ocenění Aleny Wagnerové

Chvalořeč na Tadeusze Mazowieckého

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.