Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 6 > Václav Jamek: Sprosté malůvky aneb V stáří jak bys našel

fejeton

Václav Jamek

Sprosté malůvky aneb V stáří jak bys našel

Levice jako civilizační úkol III

Jednou z velkých mediálních odrhovaček (která se však médiím poslední dobou poněkud zadrhla) je tvrzení, že česká vláda své úžasné reformy jenom neumí chudinka lidem vysvětlit, je taková nějaká celá nesmělá, červená se a zakoktává, a občanstvu tak uniká její pronikavá inteligence i její hluboký, vpravdě kapitalistický (a proto neviditelný) humanismus.

Ve skutečnosti se vláda musí jakémukoli vysvětlování vyhýbat jako čert kříži, a také se vyhýbá. Řeči o vysvětlování jsou ta nejlehčí z kouřových clon, které vláda vypouští, spolu s hnědavou špínou, na kterou Schwarzenberg zjevně nestačí. Kdyby u nás totiž lidé mysleli, nebo alespoň kdyby jim „to“ myslelo, nebo jim „to“ třeba jen na chvilinku zapálilo (což nelze přes množství záporných důkazů nikdy úplně vyloučit), a vláda jim navíc opravdu vysvětlila, co dělá, měli bychom tu revoluci.

Vzhledem k tomu, že to žádný z ekonomů neřekne, i když to docela jistě všichni vědí, musejí holt nastoupit vzpurní penzisté z hnutí „Probuď mladou“ a konečně těch pár sprostých malůvek načrtnout.

Malůvka první: penzijní fondy. Namítá se, že budou výhodné jen pro pojištěnce s vyššími platy, zato se odvodem zrovna jejich příspěvku oslabí všeobecná důchodová základna. Hlavní potíž tkví ale v tom, že má jít o fondy soukromé, což má ten zásadní logický důsledek, že výnosy fondů budou systematicky zcizovány ve prospěch majitelů, tj. akcionářů. Fondy budou fungovat úplně stejně jako banky a úplně stejně budou brát vkladatele na hůl, zde však s naprostou jistotou trvalého vkládání bez možnosti sankce (odchodu klientů). Banky u nás přece už dvacet let běží takto: spravují peníze akcionářů a klientů, vklady klientů však pouze znehodnocují vysokými poplatky a úroky blížícími se nule (nechám-li jistou sumu dvacet let zašitou v matraci a stejnou uložím na tu dobu v bance, ta v matraci zůstane celá, ta v bance se mi rozplyne, a to prosím nominálně, aniž se pojme do úvahy nějaká inflace). Klientům se tvrdí, že vyšší úroky vyplácet nelze: kam se tedy ztrácí výtěžek z operací, které banka se svěřenými penězi podniká? Přece do kapes akcionářů (a menážmentů). Jistý bankovní manažer to kdysi v rozhlase řekl jasně (a při takovém pohrdání klienty by měly banky krachovat): Banky jsou tu pro akcionáře, a ti chtějí, aby se jim vyplácely dividendy.

S penzijními fondy to nebude jinak. Jejich bohatství bude tvořeno jednorázovým podílem akcionářů (fondů či peněžních institucí, v jejichž rámci budou fondy zřízeny) a dlouholetými pravidelnými vklady rostoucího počtu klientů. Protože první pojištěnci, kteří do nich budou ukládat, nemají být starší pětatřiceti let, uplyne – při vládním odhodlání posouvat důchodový věk stále blíž k nedožitelninám – nějakých pětatřicet let, než se z nich na tuto stranu bude vůbec něco vyplácet. Bláhovou důvěru v to, že tak dlouhé období bude historicky homogenní a nedojde během něho k žádnému závažnému otřesu (vláda komunistické strany trvala necelých dvaačtyřicet let, a jednolité období to nebylo) ovšem majitelé fondů na rozdíl od vkladatelů mít nepotřebují: na dividendy čekat nebudou. Zato až nadejde čas a zítřejší pětatřicátníci, doživší vetché osmdesátky, natáhnou třaslavé ruce po starobní jistině, copak že se to nejspíš dozvědí? Přece že časy byly zlé a jejich vklady se bohužel vůbec nezhodnotily, takže celkový přírůstek k uložené částce činí 0,0032 %; pokud nebude záporný. V stáří jak bys našel, i vlastní mladistvou blbost.

A to ještě v tom lepším případě. Soukromí majitelé budou totiž fondy nejen vysávat, ale také ohrožovat. Akcionář – slovy ultraliberálů – je nejhorší možný vlastník: neboť za svůj konkrétní majetek nemá odpovědnost, jako svobodný motýlek si poletuje z květinky na květinku, je mu jedno, odkud saje, jen když saje. Ocitne-li se tedy nějaký penzijní fond v těžkostech, budou akcionáři první, kdo ho potopí; jsou dokonce schopni ho do těžkostí sami přivést a potopit ho z vlastního rozhodnutí, dojdou-li např. k závěru, že nevynáší tolik, kolik by chtěli. Akcionář své akcie kdykoli prodá, i když tím fond zničí; zatímco běžný vkladatel z něho nebude mít úniku! Bude pak takové fondy zachraňovat stát z daní těch, kdo v nich pojištěni nebudou? Nebo (což je neméně vypečené) stát takovým pojištěncům řekne, ať si vystačí s tím, co dostanou z průběžného systému. A žádný akcionářský podraz se samozřejmě nikdy nevyšetří.

K revoluci by mělo stačit už to, že přírůstek k součtu fixního vkladu vlastníků a rostoucího vkladu pojištěnců bude spotřebován daleko větší měrou vlastníky a menážmenty (česky řečeno správci fondů) než vkladateli, v jejichž údajný prospěch se fondy zakládají. To, že tyto fondy budou vystaveny psychotické přecitlivělosti „trhů“ a riziku dalšího drancování veřejných zdrojů na jejich sanaci, by mělo zvyšovat také explozivní sílu tohoto nesmyslu; to bychom však nesměli žít v ospalé české díře, kde se jen bláhově kmitá od jedné hlouposti k jiné. Nejsem matematik a některé faktory jsem určitě nechal stranou (např. inflaci, odměnu za savoir-faire, váhu odlišných rizik, včetně vyššího zisku pro klienta, ponoukaného k dravosti, který dovolí, aby se s jeho vkladem, a tedy i s jeho stářím spekulovalo odvážněji, neboli hazardovalo), ale jsem si jist, že mechanismus této nové formy okrádání národa je zhruba takový, jak jsem ho popsal.

Rozdělení podílu na výnosech by se jistě dalo zákonem stanovit (možná se mýlím, ale v dostupných výkladech penzijních fondů nic takového není, zrovna tak jako jiný zákon ponechává na zvůli moci výkonné, co všechno budou zdravotní nadstandardy, s pouhým ujištěním, že tato moc bude na lidi hodná: to se spolehněte!); ale už vidím, co by na to naši ubozí politikové řekli: vlastníky a menážmenty by to krutě „demotivovalo“ (neboli vůbec by se nenamáhali se zhodnocováním vkladů a spokojili by se tím, že by fondy po jisté době prostě jen vykradli a zlikvidovali). Krom toho – až se hejlové do fondů chytí a nebudou z nich smět pryč, může zase nějaký vychytralý Kalousek zákony změnit, a ve stávajícím zákoně jistě nestojí, že pokud tak moc učiní, smějí se hejlové sebrat i se svými vklady a vrátit se zase jen k průběžnému financování.

Poctivější (tam, kde by nějaká poctivost existovala) by asi bylo, kdyby fondy (když už musejí být soukromé) neměly jiné vlastníky než samy vkladatele, podobně jako záložny; akcionáři by tak sice byli ze hry, ale tu by zase začaly řádit zločinné menážmenty, jak je to u nás obvyklé v institucích svépomocného typu, které se nemohou obejít bez toho, alespoň si najmout odborníky na obor, v němž se rozhodly působit.

Zkrátka a dobře, tam, kde je všechno prostoupeno zločinem a všechny legální záruky jsou nevěrohodné, řádného zákona není. Zákon o penzijních fondech s řádnými úmysly ani přijímán nebyl. A mimochodem: zločinu se dopouští už ten, kdo zločinu nebrání, zvlášť pokud je to přímo jeho zákonná povinnost – například proto, že řídí stát. Takže když např. Schwarzenberg obhajuje vládní nečinnost v oblasti daňové progrese tím, že při vyšším zdanění by bohatší spoluobčané utíkali do daňových rájů, dopouští se trestného činu podpory trestné činnosti ve stavu přípravy a měl by jít před soud. Vyhýbat se placení daní je pokud vím protizákonné: stát má za všech okolností takové jednání stíhat a trestat, ne se vymlouvat, a dokonce mu ustupovat už při koncipování zákonů. Šetřit zákonem zločince je zločin, a co už se dá dělat, když údajně „nejslušnější“ člen nejhoršího vládního kabinetu všech dob s klidným svědomím pracuje na ustavení zločinného státu?

V každém případě nám tak stát sděluje, že není schopen ani nemá vůli nás před zločinem chránit.

Jakousi ponurou útěchou může být to, že penzijní fondy nebudou možná vůbec uvedeny v činnost, protože společenský systém se mezitím zhroutí. A kdo bude takový blázen, aby se v nich při dnešním běhu věcí na půl života uvazoval? Být já pětatřicátník, hlavu do této oprátky bych nestrkal. Volba se vyhraňuje: buď radikální změna základů ze sdílené obecné vůle či nahodile z chaosu, anebo život po krk v neřádstvu; bohužel tuším, co z toho je pravděpodobnější.

Sprostá malůvka druhá: takzvaná neudržitelnost průběžného financování důchodů. Příště, bude-li jaké. A jen tak na okraj: kladu si otázku, zda naše patologická situace neplyne z toho, že čeští novináři a s nimi značná část národa mají oddělené mozkové hemisféry: představte si, co by se v médiích asi strhlo, kdyby byl Paroubek ubalil pár facek některému z neurvalců, kteří po něm házeli vajíčka (což se dá pokládat za fyzické napadení); dnes ministr financí fackuje rozhněvaného občana za slova, byť sprostá – a provinil se ten občan? Nepřekvapilo by mě, kdyby to Kalouskově příšerné straně zvedlo volební preference. Z naší země se stává zběsilý Kocourkov.

Václav Jamek

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.