Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 6 > Dagmar Vaněčková: Rozinky nejen ze židovské Vídně

Dagmar Vaněčková

Rozinky nejen ze židovské Vídně

Kdokoli z Čech, Moravy, Slovenska – a dejte prosím i dále – zabloudí, zavítá do Vídně, neměl by v samém centru rakouské metropole jen tak se projít jednou ze starobyle příliš těsných ulic. Konkrétně jmenuji Dorotheergasse. A v ní případně bez povšimnutí minout nedávno znovu otevřené, velkoryse renovované a moderně pojaté Židovské muzeum (Jüdisches Museum Wien). Ředitelkou muzea, pro mnohé zájemce o jeho činnost překvapivě, je od letošního roku mladě vyhlížející dlouholetá moderátorka hlavního večerního zpravodajství rakouské veřejnoprávní televize dr. Danielle Sperová. Jistě ji pamatují i mnozí Češi, Moravané a Slováci, kteří si zvykli pohotové informace o Rakousku i ze světa v ORF sledovat.

Expozice muzea jsou rozprostřené na několika patrech, uprostřed s atriem, mířícím volně vzhůru. V přízemí, kromě vystavených předmětů pod sklem a rozměrných nástěnných ilustrací, nacházejí se vídeňsky nezbytná kavárna, pekárna a rovněž bohatě zásobené knihkupectví s knihami v různých jazycích, především se vztahem k judaismu. Mezi novinkami, bestsellery, zaujímá nápadné místo Umberto Eco se svým novým románem Friedhof in Prag, vydaným v říjnu, v Rakousku dostatečně ohlášeným. Už vyšel i česky jako Pražský hřbitov (v překladu Jiřího Pelána).

*

Jak nepřehlédnutelnou úlohu sehráli židovští emigranti, zejména z Rakouska, v rozvoji Hollywoodu, přesněji řečeno v jeho filmové produkci, tomu je věnována zvláštní expozice; byla už předtím bohatě prezentována v Looshausu naproti Hofburgu. Palác, původně pro obchodní účely, projektoval proslulý architekt Adolf Loos, brněnský rodák. Dnes je sídlem rakouské banky Raiffeisen, nemálo ohrožené finanční krizí. Z dějin hollywoodského filmu jistě stačí zmínit název firmy Metro-Goldwyn-Mayer, po své slavné éře spějící k zániku. Před časem ji usiloval zachránit Ted Turner, zakladatel zpravodajské televize CNN, avšak marně a se ztrátou 1,5 miliardy dolarů.

Zvláštní naši pozornost si určitě zaslouží třetí patro, nazvané Schaudepot, s velkým počtem skleněných vitrín. Prostoru k jejich prohlížení zbylo poněkud méně, proto před nimi bývá občas tlačenice. Pochopitelně mne nejvíce zaujalo oddělení Böhmen und Mähren s až podivuhodným množstvím dochovaných a většinou majiteli muzeu darovaných exponátů. Návštěvníkům se naskýtá vzácná možnost obdivovat kultovní předměty z různých míst Čech a Moravy, v nichž před druhou světovou válkou byly početné židovské komunity.

*

Zdaleka se nezachovaly všechny synagogy. Například v centru jihočeské metropole nedaleko soutoku Malše s Vltavou stávala jedna velice vznosná. Nacisté ji nechali vyhodit do povětří. Zbylo prázdné místo, na němž nedávno jakýsi podnikavec hodlal postavit velkogaráž. V městě samém žije dnes na rozdíl od minulosti málo Židů, přesto se zvedl proti neuctivému úmyslu veřejný odpor a za přispění pražské židovské obce nebyl realizován. Někdejší synagogu dnes připomíná pouze nenápadná pamětní deska...

*

V 1. okrese hlavního rakouského města, na Judenplatzu, kde se nacházejí skromnější výstavní prostory pro příležitostné expozice, byl před několika lety postaven moderní památník ve tvaru kamenné krychle, zpodobňující množství na sebe navršených knih. Stavbě předcházely veřejné diskuse, zda právě takto lze připomenout památku židovských spoluobčanů, jichž zde před druhou světovou válkou žilo značné množství. Tak jako jinde ve střední Evropě, rovněž v Rakousku a samotné Vídni zanechaly velké osobnosti se židovskými kořeny v mnoha oborech vědy a umění, v průmyslu a obchodu nesmazatelné stopy.

Ve Vídni se tehdy soustřeďoval život židovské obce nejpočetněji v prvním a také ve druhém okrese, zde mezi Dunajem a Dunajským kanálem. Dvě synagogy, dodnes uchované, stojí ve středu města. Ve 2. okrese má své sídlo ESRA, spolek usilující o poskytování profesionální i dobrovolnické pomoci lidem postiženým syndromem migrace a s tím spojenými psychickými i fyziologickými problémy. Nevěnuje se pouze organizaci zdravotní péče, pořádají se zde i přednášky, besedy, filmová představení, prezentace knih a dokumentů. Nedávno tu v koridorech spolku byl představen život terezínských dětí v Malé pevnosti, s fotografiemi prostředí jejich tehdejšího živoření i s dojemnými příklady snah o vlastní svébytný výtvarný projev. Zapomenuta nebyla ani dětská opera Brundibár, kterou se znamenitě podařilo po desetiletích oživit v provedení dětského sboru Českého rozhlasu.

*

Jméno Simona Wiesenthala se stalo symbolem letitého pronásledování nacistických zločinců, jimž se po válce s falešnou identitou podařilo ujít spravedlnosti a usadit se zejména v Latinské Americe. Nejznámější bylo zřejmě dopadení Adolfa Eichmanna a posléze soud nad ním. Wiesenthalovy zásluhy připomíná Vídeňský ústav pro studium holocaustu, nesoucí jeho jméno. Počátkem října uspořádali jeho pracovníci třídenní konferenci Partitury vzpomínek – o působení hudby za holocaustu na rozličných místech a za stěží uvěřitelných podmínek. O výsledcích svých výzkumů hovořili významní historikové, muzikologové, tvůrci i interpreti z několika evropských zemí, z Izraele i ze zámoří. Mezi nimi dva emeritní pedagogové z brněnské Masarykovy univerzity. Prof. Jiří Vysloužil zpracoval a přednesl zajímavou studii o skladatelích židovského původu v české hudební moderně, z nichž jen někteří přežili vražednou perzekuci. Dr. Věra Vysloužilová velmi podrobně a fundovaně hovořila o ohlasu holocaustu v lidových písních moravských Romů, dodnes nejednou oživených v rozhlasových pořadech, na strážnických slavnostech, ve filmových dokumentech a na nově vydávaných zvukových záznamech.

Práce vídeňského Wiesenthalova ústavu si svým zaměřením a bohatstvím nabízených programů získala značné renomé nejen v Rakousku, ale i mezinárodně.

*

Má dnešní Vídeň a Rakousko jako moderní demokratický stát stále zapotřebí ověřovat svou schopnost překonat někdejší výrazně antisemitskou pověst, nejvíce z nacistické éry? Jednoznačně ano, v kontextu evropského a světového vývoje, dneška i budoucnosti. V tom není ostatně Rakousko samojediné. Svého času otřásla svědomím mnoha Rakušanů fotografie Žida, který pod karabáčem pochopů drhne v pokleku chodník. Mladá a střední generace má s tehdejšími událostmi už velmi málo společného. U starých a nejstarších – pod vlivem válečných prožitků a rodinných ztrát – mohou být přístupy složitější...

Nejen jazykové, ale i politické a ekonomické vazby na velkého německého souseda jsou všeobecně, tedy i mediálně danou přirozeností. Odmítání neonacistických tendencí, úvahy o zákazu NPD a dalších, prozatím málo početných aktivních uskupení v Německu vzbuzují vždy značnou a převážně souhlasnou odezvu v rakouské veřejnosti. V tomto duchu vystupují představitelé politiky, umění a vědy i katolické církve. Historicky doložená fakta a legislativní opatření nesporně ovlivňují současný vývoj a názory. S velkou pozorností je zde zpravodajsky a v komentářích sledován aktuální berlínský případ vražd desíti obětí, především cizinců, včetně údajů o prozatím podezřelých pachatelích z řad pravicových extrémistů; přitom se hovoří i o možném spojení s podobnými kruhy v Rakousku.

*

S možnými protižidovskými náladami ovšem tradičně souvisí nejen v Rakousku vztah k Izraeli a snahám o uznání palestinského státu. Do Izraele a na palestinská území směřují velmi často početné delegace nejvyšších rakouských reprezentantů i zástupců obchodních kruhů. Snaží se pokračovat v politice smíru mezi Židy a Palestinci, započaté kdysi kancléřem Brunem Kreiským. Ovšem lze tu i tam zaslechnout a číst o přehnaných nárocích na odškodnění za následky holocaustu, proti oprávněným požadavkům na vracení uměleckých předmětů, zvláště slavných obrazů klasiků rakouské malby, potomkům obětí holocaustu.

Na sionismus a židovský stát se často pohlíží z hlediska strategických i hospodářských zájmů bývalých koloniálních mocností, nelze však přehlížet pozdější vývoj až po dnešek. Nerealistické, iracionální nároky nejradikálnějšího islámu na celou Svatou zemi, bojovné odmítání dekadentní euroatlantické civilizace s její kulturou reflektují poměrně často v objektivních rozborech německá i rakouská klasická a elektronická média, tématem se zabývají práce historiků, sociologů, politologů a literátů. Tato potřeba není pravděpodobně v českém prostředí tak naléhavá.

*

V Rakousku se nová doba vyznačuje novou charakteristikou: stále rostoucím počtem imigrantů z muslimské části Balkánu, z nichž zvláštní oblibě se těší Kosované, méně příchozí z Černé Hory, Bosny, Makedonie podobně jako muslimové z Maghrebu, Afghánistánu či z bývalých sovětských republik. Mnozí příchozí hledají pro sebe a své početné rodiny novou existenci s využitím vymožeností sociálního státu, věnují se obchodování s produkty ze svých mateřských (i jiných) zemí či řemeslům. Mizivá, zato nápadná část obchodu s drogami. Z usedlíků druhé a třetí generace kupříkladu z Turecka a Íránu se uplatňuje stále více lidí ve výzkumu, ve zdravotnictví, školství i v politice. Někteří usilují o pokud možno nejrychlejší integraci, ale přibývá těch, kteří si hodlají zachovat životní styl, zvyky a náboženské rituály islámu. Až dosud se jim dostává velkorysé podpory, nejen slovy. Podle Wiener Zeitung žilo v roce 1964 v Rakousku osm tisíc muslimů a dnes je jich přes 500 tisíc.

*

Naskýtá se zamyšlení nad dějinným obratem: evropské mocnosti, především Velká Británie a Francie, malým podílem Itálie a ještě menším Německo či bývalé Prusko, tak dlouho kolonizovaly kontinenty, parcelovaly, přivlastňovaly si cizí nerostná bohatství, až přišla jiná doba, v níž jsou vystavovány účty a vyžadováno placení hotově. Vojna se odehrává jinde a mír dále panuje v Evropě...

Zatímco mládež většinou nemá problém v integraci příchozích z mimoevropských kultur, pro staré jsou markantní změny takřka na každém kroku dramatické až drastické; proto zaujímají obranné a velmi často kritické postoje – v souhlase s projevy populistů různého ražení.

Takzvaná panarabská revoluce s přílivem množství uprchlíků a ilegálních imigrantů znamená pro malé Rakousko novou velikou zátěž. Dopady krize a neodvratné recese se mu přitom nevyhnou. Současně trvá snaha o zachování neutrálního vztahu ke všem konfesím (bez excesů, fundamentalismu a terorismu).

*

Vídeňskému Stubenringu vévodí sousoší s bronzovou sochou Karla Luegera, primátora c. a k. metropole na přelomu 19. a 20.století. Krásný Karl, se mu tenkrát říkalo lidově. Byl antisemita, tradují se jeho výroky „nechte mi mé Čechy na pokoji“ (kdoví na čí adresu) nebo že ve 3. okrese začíná Balkán. Jak by asi pohlížel na dnešní nadmíru barvitě přelidněnou Vídeň, nejen ve třetím okrese?

Dagmar Vaněčková (1933) je novinářka, žije v Rakousku a ČR.

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.