Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 6 > Aleksander Kaczorowski, Maciej Nowicki: Unie je mrtvá, ať žije Unie!

Aleksander Kaczorowski, Maciej Nowicki

Unie je mrtvá, ať žije Unie!

Vítejte v reálním světě – Evropská unie už není klub boháčů ani kampelička. Je to největší hospodářsko-politická unie na světě, jejíchž 500 milionů občanů se právě dozvědělo, že po letech užívání společného blahobytu přišel čas projevit solidaritu v krizi.

Prezident Rumunska Traian Basescu nedávno řekl: „Nesmějte se: Rumunsko chce vstoupit do eurozóny.“ Nikdo ta slova nevzal vážně. A přece by měli polský prezident i premiér vyhlásit totéž, i kdyby se tím vystavili posměchu. Ledaže by chtěli mít ve Varšavě Budapešť, jak se nedávno zachtělo po prohraných volbách Jarosławu Kaczyńskému. Jemu šlo ovšem o ideově správnou národně pravicovou orientaci země...

„Evropská unie je v koncích. Budeme první země, která ji opustí,“ to jsou slova maďarského premiéra Viktora Orbána v tamním parlamentu. Zanedlouho Čína nabídla Budapešti mnohamiliardovou půjčku. Tohoto podzimu od Dunaje skutečně zavála hrůza.

Být prvním mezi žebráky, anebo posledním v klubu boháčů? Vstoupit do eurozóny, což bude v praxi znamenat vzdát se suverenity, anebo zůstat mimo ni, a tak se odsoudit k trvalé marginalizaci? To je reálná volba, před kterou stojí Polsko a nové členské země EU, které členy eurozóny nejsou, tak jako Česko, Maďarsko, Bulharsko, Litva nebo Lotyšsko.

Klub nové Evropy

Nejsme postimperiální Velká Británie, která nikdy nechtěla ani společnou evropskou měnu, ani politickou integraci s kontinentem. Nejsme zámožné Švédsko nebo Dánsko, ale dokonce ani Řecko – polská PKO BP, největší banka střední a východní Evropy, je čtyřikrát menší než největší banka Hellady. Vážně: země našeho regionu, ležící bez výjimky v bezprostředním sousedství Ruska, si neporadí bez Evropské unie ani mimo ni. Zvláště když Rusko, energetické zázemí Evropy a Číny, nesužují důsledky finanční krize. A není pochyb, že v nejbližších letech velmi zesílí. Jak moc? Poživjom, uvidim...

A Evropská unie? Ta, do níž jsme roku 2004 vstoupili, opouští jeviště dějin. Před našima očima vzniká docela nová Evropa. Nikdo už asi nepochybuje, kdo jí vládne. Během týdne podali pod nátlakem německé kancléřky Angely Merkelové a prezidenta Francie Nicolase Sarkozyho demisi demokraticky jmenovaní premiéři Řecka a Itálie a na jejich místa byli jmenováni technokrati-účetní, vážení pracovníci banky Goldman Sachs. Voličů se samozřejmě nikdo na nic neptal. A nikoho to nevzrušovalo.

Přestala legrace. Podle opatrných hodnocení by pád společné měny způsobil pokles produktivity německého a francouzského hospodářství o 20 až 30 procent. Není divu, že Berlín a Paříž uvažují o vytvoření menší a mnohem integrovanější eurozóny. Bez Řecka. Bez Portugalska. Bez Irska. Bez... Zato v budoucnu za účasti zemí se stabilní finanční situací, které nyní členy eurozóny nejsou. Mluví se o Bulharsku, Rumunsku, Česku. A o Polsku.

Jděte se klouzat

„Francie a Německo vedly během posledních měsíců v této věci intenzivní jednání,“ prohlásil anonymní úředník jednoho z těchto států. „Musíme sestavit seznam států, které nechtějí do takového klubu patřit, a těch, které do něj prostě nebudou přijaty.“ Takový únik informací, to není náhoda. V téže době řekl Nicolas Sarkozy ve Štrasburku, že jenom dvourychlostní Evropa představuje smysluplný model pro budoucnost. I půvabnější polovina duetu, překřtěného na Merkozy, sní o nové Evropě, opírající se o mnohem větší hospodářskou a daňovou integraci, kde budou státy nedodržující rozpočtovou disciplínu trestány. Merkelová, na rozdíl od Sarkozyho, však nepoužívá pojmu „Evropa dvou rychlostí“, ačkoliv prakticky mluví o tomtéž.

Ministr financí Wolfgang Schäuble již prohlásil, že Berlín bude žádat změny v evropských smlouvách. A místopředseda spoluvládnoucích křesťanských demokratů z CDU Klaus Rottinger řekl, že o otázkách ekonomických, měnových, obrany a ochrany životního prostředí členských zemí EU by se mělo rozhodovat v Bruselu. To znamená konec tradičně chápané suverenity států. Němci a Francouzi jsou na to připraveni, protože v nové Federální Evropě, vytvořené k obrazu Spojených států severoamerických, budou hrát první housle.

Nikdo nás nebude z EU vyhazovat, to je jisté. Evropská unie 27 států, ba brzy možná víc než třiceti, s Chorvatskem, Srbskem, Černou Horou, bude existovat nadále. Kdokoliv však věří, že hlas Podgorice bude v Unii znamenat totéž co hlas Berlína, ten si plete politiku se soutěží Eurovize.

Vlivný unijní diplomat Jean-Claude Piris, spoluautor nejdůležitějších smluv EU od Maastrichtu po Lisabon, nedávno předložil ve Financial Times jednoduchý recept na vytvoření tvrdého unijního jádra. Postačí, aby vybrané státy eurozóny uzavřely mezi sebou dodatečné smlouvy. Jiné státy jim v tom nemohou bránit. Mohou se k nim jenom připojit (budou-li přijaty). Anebo se jít klouzat.

Polsko ztratí v obou případech. Pokud eurozóna přečká za cenu vytvoření tvrdého jádra kolem Francie a Německa, Polsko nebude mnoho znamenat, i když se k němu (po přijetí eura) připojí. Pokud se však eurozóna rozpadne, bude mnohem hůř: hrozí recese jako na začátku devadesátých let. A pak taky nebudeme mít velký význam.

Přece jen trpaslík

Není výmluvnějšího příkladu reálného postavení Polska než ten, který vyplývá z údajů o exportu Polska a Německa. Německo je po Číně a Japonsku třetím největším vývozcem na světě (153,3 miliard eur přebytku obchodní bilance za rok 2010!). Hodnota německého exportu vzrostla za posledních patnáct let ze 24 na 46 procent hrubého domácího produktu. V Polsku je to jakoby podobné – poměr vývozu k HDP se blíží 40 procentům. Jenže polské hospodářství je desetkrát menší.

Právě díky exportu jsou stále zámožnější než Poláci nejen Češi, ale i Slováci – v těchto zemích podíl vývozu na HDP tvoří téměř 80 procent. Proslovy o „zeleném ostrově“, který si znamenitě vede díky vnitřní poptávce, můžeme zařadit mezi pohádky. Kdo z Poláků nemá bankovní úvěr – hypotéční, spotřebitelský, konsolidační a bůhvíjaký – ať zvedne ruku! Nevidíme. A o to jde: kupujeme na úvěr; když banky zavřou přepážky, Poláci přestanou kupovat. A tehdy budeme znamenat jenom tolik, kolik a co jsme s to vyrobit a prodat za hranicemi.

A s tím je to mizerné. Stále zdůrazňujeme, jak důležitým obchodním partnerem je pro nás Německo. Podívejme se tedy na čísla. V roce 2009 mělo Česko v obchodní výměně s Německem přebytek ve výši asi 2,2 miliardy eur, podobně jako Maďarsko. Naproti tomu Polsko mělo záporné saldo ve výši téměř 9 miliard eur. Takže jsme od Němců nakupovali – samozřejmě na úvěr, jak jinak – mnohem víc (asi 25 %), než jsme jim prodávali. Docela jako v Řecku.

Neuvěřitelné? Ať se bije v hruď každý, kdo má německé auto, ledničku, plynový sporák, vrtačku, moderní lustr a v něm úspornou žárovku atd. Ach, zadunělo to mezi Odrou a Bugem!

Do práce!

Podle populárního tvrzení je na krizi a rozvoj Polska jediný recept: vybudovat tak proexportní hospodářství, jaké má Německo. Snít můžeme. A pro začátek by bylo dobré vyrovnat se aspoň Čechům. Za tím účelem by Polsko mělo během nejbližších deseti let

– vybudovat aspoň jednu jadernou elektrárnu (ČR má už dvě). Bez energie není výroby a bez investic v této oblasti Poláky už v roce 2015 podle odborníků čekají vážná omezení přístupu k elektrické energii;

– zprovoznit systém přeshraničních spojek pro dodávku plynu a elektrické energie ze států Evropské unie, důvod viz výše;

– obnovit kontrolu nad bankovním sektorem. Důvod – žádná západní banka neposkytne úvěry na astronomické (politicky vzato sporné) investice do energetiky, zvláště jaderné. Podle posledních zpráv má banka PKO BP převzít několik bank, nabídnutých na prodej zahraničními majiteli, kteří touží po hotovosti jak narkoman po droze;

– naplnit program digitalizace země, tedy mj. plného přístupu k internetu a jiným médiím. To je podmínka, aby se Polsko vytrhlo z civilizačního Zapadákova a vytvořilo vyhlídky na rozvoj nejziskovějších podniků v oblasti nových technologií. A právě ony by měly představovat výsadu země, která má k dispozici v měřítku Evropské unie unikátní trumf: miliony mladých, vzdělaných a ctižádostivých lidí. Stát pro ně nemusí vytvářet pracovní místa. Stačí, když vytvoří podmínky, ve kterých by to mohli udělat sami.

Naše evropská solidarita

Pokud se polská vláda raduje, že nejsme v eurozóně, chová se jako rolník v chatrči osvětlené svíčkou, spokojený, že výpadky proudu se ho netýkají. Do Evropského fondu finanční stability jsme nepřidali ani cent, protože do eurozóny nepatříme.V posledním průzkumu agentury OBOP nad tím vyjádřilo přes 80 procent Poláků uspokojení. Při všech přednostech eura má tato vlajková loď Evropské unie jednu podstatnou vadu – potápí se. Naštěstí posádka v počtu 17 zemí eurolandu v čele s Merkelovou a Sarkozym pumpuje, jak jen dovede. Kdyby dnes Poláci byli členy posádky, taky bychom pumpovali. Peníze. Příšerné peníze! A tak si klidně sedíme na suchém břehu, pokuřujeme doutníky a nanejvýš povzbuzujeme: Pumpovat!

Nedávno chtělo několik slovenských plavčíků roznítit vzpouru na palubě. Tuto melu se podařilo potlačit v zárodku, ale premiérka Iveta Radičová za to zaplatila ztrátou křesla. Na Slováky připadlo 800 milionů eur, které již nyní musí vložit do pokladny Evropského fondu finanční stability. A také se zaručit za skoro za 7 miliard eur. Těch 7,7 miliard eur představuje přes jedenáct procent slovenského HDP. Ale Slováci nejsou rekordmani. Estonsko, které se připojilo k eurozóně teprve letos v lednu, určilo na záchranu společné měny až 14 procent HDP.

V Polsku to zní neskutečně. V poslední volební kampani jsme slyšeli sliby o dalších 300 miliardách zlotých, tedy asi 70 miliardách eur unijních dotací, které v Bruselu zajistí garnitura Občanské platformy (PO). Ať se daří! Kdopak by nechtěl, aby v rozpočtu na roky 2014–2020 bylo neméně než dnes na výstavbu polských dálnic, vodovodů a kulturních domů.

Ale to jsou jen zbožná přání. „Nebude žádných 300 miliard!“ prohlašuje v rozhovoru s časopisem Krytyka Polityczna zkušený politolog Aleksander Smolar. „Všechny země Unie šetří, kde jen mohou, navíc mají všichni plnou hlavu obrovských dluhů států Jihu, s vyhlídkou na bankrot Řecka, a dramatickou situaci bankovního systému, který je třeba dokapitalizovat na účet poplatníků.“

Vítejte v reálním světě! Taková jsou fakta. Evropská unie už není klub boháčů ani kampelička. Je to největší hospodářsko-politická unie na světě, jejíchž 500 milionů občanů se právě dozvědělo, že po letech užívání společného blahobytu přišel čas projevit solidaritu v krizi.

Slováci prozatím složili zkoušku z realismu. Neuvěřili populistům, kteří argumentovali, že slovenský důchodce nemá doplácet na řeckého flákače. Vědí totiž, že pokud slovenský důchodce nepřihodí pár grošů k unijní sbírce, bude – podle opatrných odhadů – rozpad eurozóny a návrat ke koruně stát každého Slováka včetně důchodců 11,5 tisíc eur.

Představme si nyní, co by se stalo, kdyby bylo Polsko už taky členem eurozóny. Na její záchranu bychom museli poskytnout několikanásobně větší částku než pětimilionové Slovensko. Možná by ta suma nebyla sedminásobná (kdybychom přijali jako měřítko počet obyvatel), ale – řekněme – pětkrát větší (takový je rozdíl hrubého národního produktu našich zemí).

Jakpak, 35–40 miliard eur?! Polsko přece není nějaké Slovensko! Polsko je země Lecha Wałęsy a Jana Pavla II. Kdybychom vystavili na odiv staré jizvy a postrašili návratem Jarosława Kaczyńského k moci, uhandlovali bychom možná příspěvek všeho všudy dvaapůlkrát větší než ten slovenský, tedy nějakých 20 miliard eur. To je skoro 5 procent polského HDP v roce 2009.

Polsko ovšem není v eurozóně. Podobně jako Češi jsme v Evropě poněkud černými pasažéry. Češi chtějí ostatně na nejbližší zastávce vysednout a v případně nutnosti vyskočí za jízdy. „Já jsem přesvědčen, že by (referendum) muselo být minimálně v tom okamžiku, kdy by se uvažovalo o vstupu do eurozóny... Dnes se postupně mění v dluhovou a transferovou unii. To je něco jiného, než o čem jsme hlasovali v referendu,“ prohlásil koncem října premiér Petr Nečas.

Tři čtvrtiny Čechů jsou proti přijetí společné evropské měny, výsledek případného hlasování jako by tedy byl dán. Potíž je v tom, že se Česko podobně jako Polsko zavázalo přijmout euro v přístupovém smlouvě. Nemohou tedy euro nepřijmout, ledaže mají v úmyslu z Evropské unie vystoupit. Cesta je volná.

Poláci jsou vůči euru dokonce skeptičtější než Češi. Za této stuace připomněl polský prezident Bronisław Komorowski v rozhovoru pro televizi (TVP), že o přijetí společné měny Polskem je rozhodnuto, vyloučil však uvedení jakéhokoliv termínu. V zásadě tedy řekl Evropě totéž co český premiér: Dělejte si, co chcete. Bez nás.

Kunktátorství polské politiky dosáhlo vrcholu. Skutečný státník by totiž řekl: Několik generací našich rodáků snilo o tom, aby se Polsko stalo součástí Západu. Chceme být plnoprávným členem Evropské unie a máme ambice, abychom v budoucnu patřili k jejím lídrům. Proto oznamujeme, že během nejbližších pěti let dáme do pořádku vlastní brajgl. Omezíme veřejný dluh. Snížíme deficit. Zlepšíme konkurenceschopnost hospodářství. A přistoupíme k eurozóně. Litujeme, že už dnes nejsme s vámi jako naši sousedé. Vezměme si příklad ze Slováků a Estonců, kteří nám ukázali, co to znamená solidarita – ne ta, co se oslavují její výročí, ne ta z plakátu, ale skutečná solidarita, projevená v potřebě. Čert vem těch 90 miliard złotých, konečně na ruku bychom nemuseli vydat víc než deset. Tolik má díra v sociálním zabezpečení. A naše zahraniční zadlužení už dnes představuje 188 miliard eur. Máme na to.

*

Pokud je pravda, že polský premiér Donald Tusk vážně přemýšlí o křesle šéfa Evropské komise od roku 2014, měl by si už dnes ten text někam vytesat. A pokud ne, vzít si příklad z českého premiéra. Samozřejmě ne v otázce euroreferenda. Reforem.

Češi jsou čtyřikrát méně početný národ než Poláci, ale polské hospodářství je jen o něco víc než dvojnásobné. Češi rozhodně potlačují deficit a jejich zadlužení ve vztahu k HDP patří k nejnižším v Evropě (40 procent, zatímco v Polsku 55 procent, průměr západní Evropy je 85, v Řecku 130). Neplácají o atomových elektrárnách, ale už dnes odebírají jednu třetinu energie ze šesti reaktorů a chtějí stavět další. Prezident Barack Obama osobně žádal českého premiéra o připuštění amerických firem k lukrativním zakázkám v Temelíně.

Samozřejmě jsou taky věci, ve kterých by se Češi mohli hodně naučit od Poláků. Především využívají v nepatrné míře evropské fondy. Lze říci, že se řídí zásadou: Cizí nechceme, vlastní nedáme. Poláci naproti tomu svoje nedají, ale po cizím sáhnou. A spoléhají se na ještě víc.

Můžeme se však zklamat. Už nemusejí být dotováni jen noví a slabší. Číně a USA konkurující Evropa bude nejspíš sázet na rozvoj celé Unie, přičemž nahoru jak známo táhnou ti nejlepší. O dotace se budou moci ucházet patrně mnohem víc než dnes i staré členské země. Prioritou bude – podle zvěstí z Bruselu – inovativnost a povznesení kvalifikace a kvality života všech občanů.

Některé země eurozóny už překročily evropský Rubikon. Nebudou už mít jen společnou měnu, ale i fiskální politiku, včetně práva vetovat národní rozpočty, a hospodářskou politiku s jasně vytýčenými prioritami v podobě výzkumu a vývoje. Takovou Evropu chtěli Konrad Adenauer, Robert Schuman a Alcide de Gasperi. Jejich nástupci jsou dnes uskutečnění tohoto snu blíž než kdykoliv předtím.

Jenom na nás záleží, zda se toho zúčastní Polsko. Samozřejmě nemusí. Můžeme založit s Čechy Unii pivařů.

(Psáno pro Newsweek Polska, v Listech redakčně upraveno)

Aleksander Kaczorowski (1969) je novinář, bohemista, mj. překladatel a znalec Bohumila Hrabala.

Maciej Nowicki (1965) je novinář.

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.