Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 6 > Pavel Kopecký: Kaddáfího smrt, varování jen diktátorům?

Pavel Kopecký

Kaddáfího smrt, varování jen diktátorům?

Muammar Kaddáfí jak známo zahynul. Ve skutečnosti byl mrtvou figurou už dávno, jenže chorá mysl neuměla rozpoznat pravý stav věcí. Na druhou stranu: ze souputníků, kteří po léta mísili arabský nacionalismus se socialistickými hesly, vládl nejdéle a byl mezi nimi jedním z lidem nejoblíbenějších. Proč? Protože – ať se nám to líbí nebo ne – životní úroveň za léta jeho diktatury výrazně stoupla.

Vůdcova smrt byla okamžitě a střelhbitě médii přirovnávána k potupnému zajetí (a předem jasné popravě) jiného blízkovýchodního předáka, iráckého Saddáma Husajna. Toho měli také nalézt ve špinavém úkrytu. Zkrátka dostalo se nám trochu té zdravé moderní propagandy, co si předsevzala aspoň trochu zakrýt, že oba darebáci bývali svého času – Kaddáfí po své cestě do Canossy roku 2003 – tichými společníky, ne-li oblíbenci západních států. Následně pro obvyklou reálpolitiku velmocí nesmírně frustrovanými jedinci.

Leč na rozdíl od teprve nyní opouštěného Iráku došlo v Libyi, kde už NATO oficiálně ukončilo své angažmá, k několikanásobnému poučení z krizového vývoje. Ohledně smrti 42 let panujícího autokrata jde možná o to, že neměl příležitost stanout před soudem, kde by mohl v politických proklamacích burcovat věrné (ti budou nepochybně ještě dlouho činit potíže dosazeným nabobům) nebo špinit pověst vyspělých demokracií. Ať je tomu, jak chce, každopádně ho za zmatených okolností zavraždili na útěku, a třebaže představitelé prozatímní libyjské vlády vehementně tvrdí opak, zdiskreditovaného vůdce před smrtí zřejmě (sexuálně) mučila a ponižovala soldateska vzbouřenců... Mrtvolu autora povinně čtené Zelené knihy následně vystavili k poučení a varování davů v průhledné lednici, což připomínalo orientalismus Rudého náměstí.

S protestem proti potupnému odpravení mírně řečeno extravagantního chlapíka přispěchal obratem pán ruského zamini Sergej Lavrov, když prohlásil: „Mezinárodní právo říká, že v průběhu ozbrojených konfliktů (a právě ozbrojený konflikt v Libyi pokračuje) platí mezinárodní humanitární předpisy. Ty jsou zakotveny v Ženevských konvencích, stanovených koncem čtyřicátých let.“ Jím zastupovaná země předlouho odmítala uznání povstalců za nové právoplatné vedení severoafrické státnosti. Těžko teď zatím říci, co všechno Moskvě (nebo Pekingu) slíbily Francie, Británie či USA za faktickou i právně problematickou toleranci napadení Libye.

Rozhorlení nad porušením norem o zacházení s válečnými zajatci a požadavek přísného vyšetření vlastně symbolického incidentu působí dost zvláštně. Kromě jiného kvůli soudobým dějinám Čečny. Protest Ruské federace byl ve skutečnosti spíše součástí řady ujištění některým muslimským zemím (na prvním místě sekulární Sýrii, ale pravděpodobně i teokratickému Íránu, na nějž poslední dobou vzrůstá tlak), že s podporou Kremlu proti geopolitickým zájmům Okcidentu lze počítat jako s trvalým faktem.

Kaddáfího svržení spadá do prodlužující se šňůry soudobých lokálních válek s nejasnou legitimitou, v nichž se proti výrazně slabšímu nepříteli angažují nejmocnější útvary světa. Tudíž stojí za to ještě jednou se v úvahách vrátit k baasistickému Bagdádu. Ropa, ropa, černé zlato jsou nyní opět špatně překrývány nesporným porušováním lidských práv, což je v našich časech populární obezlička soudobých kolonizátorů, již vždycky důsledně rozlišují, kdo je pouhým mizerou a kdo mizerou naším.

Nově plánované koncese přišly prostě bývalým elitám Libye setsakramentsky draho. Nebude náhodou, že oslavovaní vzbouřenci na dobytých územích důrazně odmítli přítomnost pozorovatelů OSN. Když proto pán Bílého domu prohlásil dekapitaci hlavy Velká libyjské arabské lidové socialistické džamáhíríje za varování diktátorům světa, měl pravdu. Jenže ne celou. Příčiny, průběh a cíle této války rozpoutané za časů hospodářské krize, jsou inspirací pro mnohé – a svým způsobem varováním pro všechny.

Pavel Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.