Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 6 > Sabine Voda Eschgfäller: Franz Joseph reloaded

Sabine Voda Eschgfäller

Náčrtník z Olomouce

Franz Joseph reloaded

K 95. výročí úmrtí (21. 11. 1916) císaře Františka Josefa I., jenž svou „cestu ke světové superstar“ nastoupil roku 1848 nasednutím na trůn právě v Olomouci a kteréhožto portrét již dlouhá léta zdobí kancelář letos rovněž jubilující vedoucí olomoucké katedry germanistiky, české filoložky a literární vědkyně Ingeborg Fialové-Fürstové, přinášíme dvojí zamyšlení. Jedno dekonstruktivisticky přesné a to druhé – očima Visegrádu i pradávné českoslovanské solidarity – smutné.

Jednadvacátého listopadu 1916 uprostřed Velké války, jež byla později nazvána první světovou, zemřel předposlední rakouský císař po rekordně dlouhém osmašedesátiletém panování (jehož trvání překonalo i téměř čtyřiašedesát let trvající vládu královny Viktorie, zesnulé roku 1901). Tento dlouhý čas na vrcholu státu mu propůjčil nejen v očích dneška, ale i ve videch a sleších jeho současníků v pravém slova smyslu „mythickou“ dimenzi, mnohonásobně neodvislou od toho, co domácí i zahraniční politické důsledky jeho monarchistického jednání svou setrvačností přinesly.

Ernest von Koerber, jenž byl v poslední fázi monarchie mj. premiérem, ministrem vnitra, spravedlnosti i financí, rozvinul dilema františko-josefinské éry přesně: „Císař poškodil Rakousko nekonečně a nadvakrát – jednou kvůli svému mládí, podruhé kvůli stáří.“ Tímto vyjádřením trefil tento v Tridentu narozený politik v rámci všeobecně kladné transfigurace doby Františka Josefa I. rád přehlížený hřebíček na hlavičku.

Der historische Kaiser

V čase, kdy se mladý císař ujímal vlády na pozadí revoluce roku 1848, nebyl mezi lidem obzvláště oblíben, ovšem ani v c. a k. vojenském eráru, sepětí s nímž po celý život rád ukazoval. Zda se poptávka po reformách, jež požadovali povstalci, uspokojí nastolením nového císaře, nebylo ve chvíli, kdy osmnáctiletý František Josef v bezpečí Olomouce nastupoval na trůn, jisté. Přinejmenším se zdálo, že je to menší zlo. Velkovévoda František Karel, který byl vlastně na řadě, se tehdy vzdal nároku na trůn: dobře si vědom, že jeho politické angažmá v předrevoluční Státní radě i jeho vystoupení pro Metternicha nepřispěla zrovna k jeho popularitě. Naděje těch, co doufali v obsáhlé přeměny absolutistického státu směrem ke konstituční monarchii a v reformy, se naplnily jen velmi omezeně, nakrátko nebo vůbec. Revoluce byla záměrně a takticky pozvolna „odbourána“. František Josef I., pro své druhé jméno zvaný i „Reformkaiser“, se postavil nakonec za neoabsolutismus. Mladý císař podržel pramálo z navrhovaných konstitučních změn a obhajoval je pouze opatrnicky a na oko a spíše pod vnitropolitickým tlakem, jež měl původ i ve vojenských porážkách Rakouska (roku 1859 s Francií a Itálií, 1866 s Pruskem). Prosincová ústava byla sice pro předlitavské země (tedy kromě uherské části říše) roku 1867 vydána, ale zůstala pro císaře nejzazším ústupkem – další ústavní rozvoj stejně velkých rozměrů či jiné ústavní změny až do smrti nepřipustil. Ovšemže se mladý císař, abychom se vrátili ke Koerberově výroku, především snažil strhnout kormidlo zpět ke starým formám vlády, podobně jako se stárnoucí císař snažil stejné kormidlo nepustit z ruky. Stejně tak je nasnadě, že neméně „nepružně“ navigoval císař loď v převratných poryvech počasí. V zrcadle historického hodnocení jeho vlády bude stále zřejmější, že čas k vnitropolitickým reformám (vědomě) propásl, a (v zahraničním ohledu) dovolil rakousko-uherské říši uzavřít pakty s fatálními systémovými následky.

Friedrich Heer, jeden z nejvýznamnějších soudobých rakouských historiků ve své knize Der Kampf um die österreichische Identität z roku 1981 v kapitole Zwischen Franz Joseph und Bismarck přesvědčivě doložil, že František Josef I. byl silně infantilní osobnost s nezdravým vztahem k matce (viz jeho intimní korespondenci), že po celý život až patologicky žárlil na kohokoli kolem v politice i v rodině, a proto kolem sebe soustředil jen politiky bez talentu: viz příklad ministra Brucka, který se pokoušel spor mezi Maloněmci a Velkoněmci (Kleindeutschen x Großdeutschen) přelstít tak, že by nabídl státům Německého spolku úzkou hospodářskou kooperací s Rakouskem s jednotným trhem a jako protiváhu vůči Prusku. Bruck byl roku roku 1860 falešně obviněn v korupční kauze, s níž neměl nic společného, a propuštěn z funkce ministra financí; nakonec si podřezal krční tepny. František Josef dle Heera nebyl schopen unést normální fyzický kontakt a blízkost, chorobně toužil stát se velkým vůdcem, jakého spatřoval v Bismarckovi, a to pak kompenzoval pedanterií a až neurotickým lpěním na loajalitě a plnění povinností. Heer si všímá, že proti růstu velkoněmeckého nacionalismu nemělo Rakousko v čele s Františkem Josefem žádnou šanci: „Františku Josefovi byly v lidské rovině všechny duchovní zájmy a problémy naprosto cizí, což budilo hrůzu v jeho vlastní rodině, především u bratra Maxmiliána, choti Alžběty a syna Rudolfa. Císař za celý život nepochopil, že zachování Rakouska v tomto 19. století je otázkou duchovního boje, duchovního boje všech řádů. Bezmála totálně duševně nevyzbrojen, sabotoval utváření rakouského sebevědomí na univerzitách a ve školách i ve veřejném mínění, což dodnes u historiků budí rozpaky; to vše zcela odpovídá osobě bezduchého muže.“ Heer jde ještě dál: František Josef neměl za celý předlouhý panovnický život jediný konstruktivní nápad, byl přímo zodpovědný za katastrofální porážku Rakouska u Hradce Králové roku 1866, neboť se mylně domníval, že je velkým stratégem, a jeho okolí mu nemělo sílu odporovat. Heer vykládá jeho komplex strategického vojevůdce i z historky z mládí, kdy ještě jako korunní princ nastoupil na výcvik k maršálu Radeckému u italských jednotek. Radecký, tehdy již v pokročilém stáří, ve snaze vyhnout se trapasu zinscenoval „bojový“ výcvik mladého prince, v němž se budoucí císař dostal pod přímou palbu nepřítele, čti: jeho vlastních vojáků, kteří v přestrojení pálili slepými. I na základě této zkušenosti se Franz Joseph považoval za zdatného vojevůdce a podle toho také u Hradce Králové jednal.

Der mythische Kaiser

Německožidovský historik politiky středověku a dějin myšlení Ernst Hartwig Kantorowicz v práci The King's two bodies (1957) předpokládá – sice ve vztahu ke středověkému vladaři, jehož obraz si zde na chvíli vypůjčíme –, že vedle přirozeného těla regenta existuje i jeho tělo nadpřirozené a nesmrtelné. „Dvojakost“ panovníkovy osobnosti pochopíme na příkladu Františka Josefa I.: připusťme, že tu působí ex post historická dimenze, jež vynesla spíše kritický, ba lépe nepříznivý soud o době jeho vlády, a pak je tu popkultura, která jej jako osobu instalovala do ikonické polohy otce. Přirozeně že tehdy i dnes působí František Josef I. ve svém velmi vitálním „mytickém“ těle, neoddělen od funkce či postavení: jenže černé skvrny na jeho vládě, chybná rozhodnutí a slabosti byly leckde záměrně odsunuty mimo zorné pole. Co historikové vyložili jako panovníkovy slabosti (nepružnost, zarputilé oklešťování reforem státu, sklon k fortwursteln, pokračování stále ve stejném gardu, i když už je to zřejmě nefunkční a bezvýchodné, atd.), se však natrvalo promítlo do rysů figury jako synonyma kontinuity, dobroty, skromnosti a ukázněnosti. Projekční pole, které starý císař svou osobou nabídl, bylo enormní: Bohem dosazený úředník v Hofburku, jenž se za svým psacím stolem plně oddává službě státu, rány osudu (sebevražda syna Rudolfa roku 1889 a zavraždění ženy Alžběty roku 1898) bere na sebe jako Jób; se zjevnou ignorancí mimořádných technických a společenských proměn světa nechá se generacemi poddaných oslavovat jako jistá, vypočitatelná, a proto uklidňující instance.

Obraz stařičkého mocnáře v bleděmodré služební uniformě však evidentně slušel i první rakouské republice, byl přítomen v literatuře a umění a pak po pádu komunismu našel volný přístup do bývalých zemí monarchie; Peter Stachel hovoří v této souvislosti dokonce o „renesanci obrazu Františka Josefa I. ve středoevropském prostoru“. To budiž chápáno (a v tom má Peter Stachel jistě pravdu) nejen jako prodloužení turistického kalkulu. Kde všude se František Josef (znovu) vynořuje? Tu a tam ve formě obnovovaných pomníků, spíše ve formě všudypřítomných portrétů v hospůdkách, na výstavách, ve filmech... Stachel se domnívá, že tento jev je mimořádný, obzvláště uvědomíme-li si, že bývalé německé vilémovské území, které leží mimo dnešní Německo, žádnou renesanci obrazu císaře Viléma II. ve veřejném prostoru nezažívá. Skrze Franze Josefa se dnes – paradoxně – ustavuje obraz odporu ke kultuře metropolí, proti nacionálně státnímu centralismu: František Josef dnes slouží jako symbolická figura regionalismu. Přestože se lid mnohonárodnostního útvaru na konci císařovy éry mermomocí pokoušel o vystoupení říše a více či méně úspěšně to pomalu dokázal, je dnes figurou stejného „mocnáře zániku“ různorodým lidům jeho někdejší říše zvěstována touha znovu příslušet k oné tradici, k „vlastní“ středoevropské minulosti a i současnosti. Kaiser funguje jako symbol a ovšem také (což jde ruku v ruce s jeho ikonizací) jako produktová značka (olivový olej Franz Joseph, Franz-Joseph-Vodka atd.). „Habsburský mýtus“ se rozšířil i do západněji položených zemích za „železnou oponou“ podunajského prostoru, a sice v čase rozkvětu filmů „ze starých dobrých časů“, kupříkladu v německojazyčném filmu dob „hospodářského zázraku“. Nakonec: byla to jen náhoda, že onen mýtus tak přesvědčivě vylíčil germanista z Terstu, z města tak úzce spjatého z habsburskou říší? A je jen náhoda, že o tomto díle se dodnes tolik diskutuje?

Jeden den s císařem

Na obdobné otázky upozornila stanice Český rozhlas 3 – Vltava na svých internetových stránkách věnovaných tematickému Dni s císařem Františkem Josefem I. o přeposledním Habsburkovi na trůně. Čteme tu: „1. listopadu 2011 uplyne 95 let od úmrtí císaře Františka Josefa I., krále českého, uherského, lombardského etc. Jde o výročí, které by v novodobé české historii mělo najít své místo a být připomínáno. A třeba i s malým zamyšlením nad tím, co všechno rokem 1916 skončilo a co všechno také začalo. Kam Království české od dob prvních českých knížat, králů Přemyslovců a přes další legitimně vládnoucí rody Jagellonců, Lucemburků a Habsburků dospělo a kam od počátku 20. století, po rozpadu monarchie, země Česká (resp. Československo) prozatím došla. Cílem zvláštního vysílacího dne na Vltavě Den s císařem Františkem Josefem I. není připomenout pouze ,stařičkého monarchu', jak bývá často a zcela nesmyslně prezentován a je bohužel v této podobě i dobrým komerčním artiklem, nýbrž pokusit se připomenout si jeho epochu, ke které dnes můžeme vzhlížet spíš s obdivem.“

Ke stručnému popisu tematického dne na rozhlasových stránkách je připojen fotografický portrét Františka Josefa z roku 1910, an sedí v loveckém trachtu a na hlavě má hubertovský klobouk s kamzičí bradkou. Vltavský Den s císařem Františkem Josefem I., jenž zrovna nechtěl stařičkého mocnáře postaru tematizovat, tak ale – přinejmenším obrazově – činí. Německý spisovatel Wilhelm Genazino ve své knize Obraz autora je románem čtenáře (Das Bild des Autors ist der Roman des Lesers, 1994) ukázal, jak úzce souvisejí obrazivost a představování, resp. pozorování příslušných spisovatelů. Přeneseme-li Genazinovy reflexe o vyobrazování spisovatelů na vyobrazování panovníků, v tomto případě na fotoportréty císaře, na obálkách knih, pohlednicích i v novinových článcích o Františku Josefu prvém, téměř neustále potkáváme pouze způsobného kmeta: „román“ pozorovatele nevzniká téměř nikdy z obrazu císaře jako mladého vojáka v mocnářské póze, možná jen ve vzácných případech jej najdeme pod obrazy mladého manžela nebo muže uprostřed rodinného kruhu.

Vltavská anotace ze Dne s císařem Františkem Josefem I. také jasně ukazuje, že cílem tematického dne měla být snaha vyhnout se další pošetilé (sic!) apoteóze mocnáře, mezi jiným i rozhovorem mezi historiky Jiřím Rakem a Vítem Vlnasem, kteří chtěli korigovat tak časté konstruování mýtů. Dle Petera Stachela, autora již citovaného článku Franz Joseph Superstar, k historickému výzkumu patří osvětlující a dekonstruktivní funkce. Sám ve svém příspěvku provozuje takovou „dekonstrukci“ až po jistou mez a ukazuje, jak může i smysluplné odkrývání podstaty vzniku legend a střízlivá, k faktům orientovaná metoda k rozšíření ikonizace přispívat. Ostatně, abychom se vrátili k popisu tematického dne, je vzpomínání na stařičkého mocnáře skutečně beze smyslu a má smysl pouze historická reflexe? Vylučuje jedno druhé?

Podíváme-li se do kulturněvědecké a sociálněpsychologické sekundární literatury, vyjeví se jasně, že ikonizace nejdéle panujícího rakouského císaře pouze přes tzv. „psychickou“ funkci v jistých kruzích zcela převážila. Právě taková funkce se rodí tehdy a u toho, kdo identifikační figuru podobného druhu hledá. To dá rozum. Pozorujeme-li ikonizaci i historickou dekonstrukci z hlediska (sociální) psychologie, odpovídá dekonstrukce „terapii“, korektivu, který nemusí směřovat k vytěsnění „problému“, ale spíše k jeho racionalizaci.

„Obdiv“, s nímž se dnešek snaží k „jeho epoše“ vzhlížet, k čemuž vybízí i poslední věty citované vltavské anotace, ukazuje rovněž, že ona pošetilost nostalgické císařovy transfigurace si tiše a nenápadně, ale přece stále znova razí cestu vedle přísně historického pohledu. Je to pouhé manko, anebo můžeme ocenit plodně dynamickou legendu? Aspoň pokud obě dimenze – iracionálně-mytizující i dekonstruktivně-kritická – jdou přinejmenším pospolu?

Sabine Voda Eschgfäller

(K tématu také příspěvek Od Kollára po Šabouka)

Sabine Voda Eschgfäller

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.