Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 6 > Tomáš Tichák: Annus Mirabilis

fejeton

Tomáš Tichák

Annus Mirabilis

Starobylá chudá, ale čistá a útulná ložnice, na vysoko načechrané duchny na dvojposteli, vanička s valchou, dětské plenky, už suché, visí pečlivě rozvěšeny na šnůře u stěny. Jdu k oknu a pohlédnu do městské ulice, pár stojících drožek, archaické firemní štíty, liduprázdno, ale jako kdyby si všichni jen na chvíli odskočili. I obyvatelé bytu. Maminka Mileva vozí ročního Hanse Alberta někde v parku, Albert starší ještě nepřišel z patentového úřadu.

Jsem v  roce 1905. Tady a teď, v čase zvaném životopisci Annus Mirabilis, se rodila speciální teorie relativity. Jako by zde v bernském muzeu chtěli stvořit stroj času, který ovšem dle Einsteina sestrojit nelze. Výsledkem je v každém případě něco jiného, ohromení z toho, v jak jednoduchém prostředí a dávném čase vznikaly myšlenky, k nimž vlastně pořád teprve dorůstáme.

Ale svět přece takový je, alespoň v posledním století. Můj pradědeček byl o 10 let mladší než Leoš Janáček, dědeček o 21 let mladší než James Joyce. Možná je to úplně naopak, než si myslíme, možná že minulost, zdánlivě zvetšelá, je vlastně budoucností – která se nám vzdaluje. Alespoň v tom smyslu, že snadná dosažitelnost čehokoli, co potřebujeme, co bychom potřebovat mohli i co nepotřebujeme vůbec k ničemu, ale je nám líto se toho vzdát, nás zahlcuje a otupuje. A tak lidstvo spěje současně k cynismu a infantilitě. Třeba jednou v nějakém muzeu – pokud to dopadne dobře a bude se chodit do muzeí – spatří návštěvníci naše hypermoderní domácnosti a užasnou, v jakémže to přepychu žil člověk novokromaňonský.

Bloumám bernskými podloubími od nádraží k Zyttglogu a zpět. Starý orloj a vlaky prý byly Einsteinovou inspirací při jeho myšlenkových experimentech se vzdáleností, rychlostí a časem. Já se tu jen propadám do opaku dejá vu, do pocitu všednosti. Všecko mi připadá až drtivě nezázračné, lidé, na kolech i za volanty, šedé fasády i barevné středověké kašny. I medvědice, jež Berňané v referendu zachránili před vypuštěním z příkopu u řeky Aary do ponurých transylvánských hvozdů. Zastavuji se v parčíku Klaine Schanze u bronzového pomníku Světové poštovní unie. Alegorické sochy kontinentů si předávají obálky okolo zemského glóbu pod laskavým dohledem krásné dívky Berny.

Pár metrů k hradbám, a zvedne se k nebi masiv Jungfrau, severní stěna Eigeru, kterou nedávno v  televizi slaňoval Clint Eastwood. A kousek vpravo Schlithorn s otáčivou restaurací Piz Gloria, v níž zas George Lazenby V tajné službě Jejího Veličenstva zhatil výrobu smrtícího viru. Je to úchvatné, jen ne tak, jak si člověk představoval, když to pro něj bylo nedosažitelné (dojet tam zubačkou je ale pro všedního Čecha finančně nedostupné pořád).

Padla listopadová mlha. Opona se zatáhla i nad výletním kopcem Gurtenem. Vracel jsem se do centra. U nádraží mě zastavil distinguovaný pán a požádal mě o podporu bojkotu izraelského zboží na protest proti izraelskému bojkotu Palestiny. Omluvil jsem se, i když jsem hodlal zakoupit pouze švýcarskou čokoládu a ementálský sýr. Zůstal jsem chvíli stát před Kramgasse 49. Za oknem v prvním patře se rýsovala známá silueta s rozcuchanými vlasy. Tak úředník patentového úřadu rozhodně vypadat nemohl.

O několik let později, v roce 1914, sepsalo devadesát tři předních německých vědců Výzvu kulturnímu světu. „Nebýt německého militarismu, byla by německá kultura vymazána z povrchu země... Tento boj povedeme až do konce jako vzdělaný národ, národ, jemuž je dědictví Goethovo, Beethovenovo a Kantovo stejně svaté jako domov a vlast.“ Einstein, už v Berlíně, odpověděl Manifestem Evropanům a spoluzaložením Ligy nové vlasti, která si vzala za cíl vytvoření Spojených států evropských.

K manifestu se skoro nikdo nepřidal a nikdo ho neotiskl, liga byla v roce 1916 zakázána. Einstein byl od té doby pokládán za nebezpečného politického naivku. Až do roku 1939, kdy s L. Szilárdem vyzval prezidenta Roosevelta k zahájení vývoje atomové bomby.

Ale to už je myslím známo.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.