Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 6 > Olga Hostovská: Biebl, jeho doba a dnešek

Olga Hostovská

Biebl, jeho doba a dnešek

(Zasláno editorovi knihy Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech. Zápisky Vítězslava Nezvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla, kterou vydalo naše nakladatelství Burian a Tichák, po uvítání publikace v pražské kavárně Fra; otiskujeme se souhlasem pisatelky. Některé zmíněné souvislosti ovšem čtenář pochopí až po seznámení s knihou.)

Dovolte mi, abych ještě dodatečně poděkovala za podnětný večer (12. 11.), který u mne vyvolal řadu vzpomínek. Už hned po prezentaci knížky jsem Vám řekla, že jsem pracovala s Mařenkou Bieblovou ve Státním nakladatelství dětské knihy (později Albatros). Já přišla do nakladatelství až v roce 1960, ale je mezi námi ještě pár pamětníků, kteří v SNDK pracovali už v 50. letech. Je zajímavé, že všichni jsme se shodli na tom, že Mařenka byla milá, usměvavá a uzavřená. Jeden kolega se vyjádřil, že žila ve vnitřním exilu. Pozoruhodné ovšem je, že vlastně není jasné, odkdy Mařenka v nakladatelství pracovala. Jedna kolegyně měla dojem, že přišla ještě s několika dalšími lidmi (např. Hertou Chrobákovou, vdovou po slovenském spisovateli Dobroslavu Chrobákovi) někdy začátkem 50. let, kdy došlo k nějakým změnám na ministerstvu informací. To bylo zrušeno v lednu 1953 a v téže době se rozdělilo ministerstvo školství a kultury na dvě samostatná ministerstva. Dva kolegové nezávisle na sobě mi řekli, že Mařenka nastoupila do nakladatelství v době, kdy byli na vojně (vrátili se v r. 1954), ale potom se ukázalo, že v nakladatelské kronice, kam se lepily fotografie příchozích zaměstnaců a psalo datum příchodu (popř. odchodu), je u Marie Bieblové uvedeno datum 1. 12. 1956. To už byl v nakladatelství ředitelem Bohumil Říha a šéfredaktorem Václav Stejskal. Předtím tam byl v letech 1952–1955 šéfredaktorem spisovatel Karel Nový, o němž bylo známo, že poskytoval azyl mnoha lidem, kteří v důsledku politických změn přišli o existenci. Já se domnívám, že i Mařenka byla zpočátku zřejmě v SNDK zaměstnaná načerno (a vedená jako externí spolupracovnice), protože ač pracovala v předškolním oddělení, kde vycházely celkem jednoduché knížky, v bibliografii nakladatelství jako redaktorka vydaných titulů se objevuje až v roce 1960. Vím také, že za Nového existovala funkce lektora, která byla později zrušena, do níž právě byli obsazováni politicky problematičtí lidé.

Ještě jsem uvažovala o té Vaší záhadné svědkyni (sebevražedného pádu K. Biebla; red.). Myslím, že pro onu dobu je důležitá jedna skutečnost: jednotlivé čtvrti (natož domy) nebyly anonymní jako dnes – lidé se tolik nestěhovali a všichni se víceméně znali. Pokud někde existoval nějaký horlivý člen strany, tak to byla pro ostatní pohroma. Já jsem se do končin, kde zemřel Biebl, přistěhovala s maminkou tuším začátkem roku 1963 a ještě to platilo. Bydlely jsme na tehdejším Engelsově nábřeží č. 48 (vedle roháku do Trojické) v 5. patře v bytě, který měl kdysi pronajatý operní pěvec Vilém Zítek a dával zde hodiny zpěvu. Naše paní domácí, rovněž bývalá členka opery ND (jméno už jsem zapomněla), bydlela v dalším svém domě v ulici Na Hrobci (u níž začíná ulice Na Výtoni) a každý měsíc jsme jí nosili nájemné do bytu. Teprve když zemřela, dostaly se domy do rukou OPBH. V těch 50. letech skutečně, jak jste uvedl, když člověk někde přespal, musel se tam policejně přihlásit, a neznámí lidé byli okamžitě nápadní. Na druhé straně v té atmosféře hrůzy, kdy lidé ze dne na den mizeli nejprve „za kopečky“ a později v kriminále, společenský život se přestěhoval hodně z kaváren a vináren do soukromí, a komunistickým režimem hlásaná mravní čistota vyvolávala mnohdy opačné reakce. Takže je zcela možné. že ta slečna, co byla svědkyní Bieblova pádu, i ti „elegantní pánové“, zahlédnutí jiným svědkem, patřili k nějaké veselejší společnosti a měli strach, aby nebyli případně legitimováni. A je docela možné, to by věděl pan Blahynka (Milan B., spolueditor knihy; red.) lépe než já, že Nezvalova přítelkyně, s níž měl syna, a která jestli se nemýlím – byla baletka, patřila k téže společnosti a Nezval mohl informace získat jejím prostřednictvím. Ještě drobná poznámka, která sice nesouvisí s Vaší prací, ale mně se teď taky vybavila. Nejmladší sestra mé babičky Olga Střelcová z Moravských Budějovic měla kamarádku, která s Bieblem odjela na Jávu a na rozdíl od něho tam zůstala. Za války zahynula v japonském koncentráku. (Moje maminka ještě znala její jméno.) Teta Olga od ní měla všelijaké exotické dárky: např. botičky čínské dámy, které jsem neobula, když mi bylo šest let, nebo hedvábný kalhotový kostýmek ve stylu kimona, který se složí do maličké taštičky z téže látky – ten ještě máme doma.

Závěrem přikládám (nevím, zda pro pobavení) části emailů, které jsme si vyměnili s kolegou z SNDK, který stejně jako já shodou okolností bydlí na Smíchově: – Dnes jsem šla k Andělu nakupovat a chtěla jsem si tu knihu koupit a taky (pro kamaráda Španěla, narozeného na Kubě) publikaci o politických československo-kubánských vztazích za Castra. U Kanzelsbergra je neměli, tak jsem se stavila v té velké prodejně cestou do Tesca. Nejdřív jsem marně hledala sama, pak jsem se zeptala prodavače, kde mají literárněvědnou literaturu, a řekla jsem mu jména autorů a přibližný název s tím, že jsou to dokumenty k smrti Konstantina Biebla. On mi řekl, že to tedy nebude asi literárněvědné oddělení, a zavolal kolegu, aby mi ukázal, kde mají literaturu faktu, že hledám knihu o sebevraždě „nějakého pána“. Já zařvala: „Tak vy prodáváte v knihkupectví a nevíte, kdo to byl Konstantin Biebl?!“ a prodejnu jsem co nejrychleji opustila. – Říct, že mě zpráva o bieblovské monografii zaujala, je slabé slovo. Takže jsem už při zpáteční cestě z filmového klubu zamířila rovnou do knihkupectví v Tesku u Anděla a hošíka obsluhujícího domácí computer jsem se vyptával na knížku o básníku Bieblovi, jenž skončil sebevraždou. S tím, že neznám autory ani název. Biebla jsem computeristovi musel dvakrát přespellovat, než se trefil a než zjistil, že sbírku Bez obav nemají na skladě. Takže si v duchu maluju, jak teď v Neoluxoru po našich dvou dotazech řádí tichý běs a jak se tam koná inventura básníků sebevrahů, od Majakovského až po Mrštíka, pro případ návštěvy dalších nekrofilních choleriků.

Olga Hostovská

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.