Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2011 > Číslo 6 > Antonín J. Liehm: Jak se dobrá zpráva...

fejeton

Antonín J. Liehm

Jak se dobrá zpráva...

Moje babička... Vy neznáte mou babičku? Ale znáte. Už jsem vám přece vyprávěl, jak říkala, že člověk se narodí do světa, který vůbec nechápe, a odchází ze světa, kterému už vůbec nerozumí... Tak vidíte. Nebo: Kuř, kluku, aspoň dřív pojdeš... To už je skoro proroctví, ale vy si už taky nepamatujete vůbec nic. Že je to věkem? Buďte rádi, ale o tom za chvíli.

Když si babička koupila sluchátkové rádio na krystal, aby mohla poslouchat hokej ze Štvanice (!!!Aktuálně!!! Zimní stadion byl z nařízení Magistrátu hlavního města Prahy zbourán – www.stvanice.cz), spokojeně kývala hlavou: Žádný zprávy, dobrý zprávy. To jsem vám myslím neříkal, ale na to mě nepotřebujete, jako vůbec.

Mně trvalo celý život, což je vlastně víceméně dodneška, když to dobře dopadne - než jsem tuhle hlubokou moudrost pochopil. Naopak jsem se za zprávami honil a pořád jsem si myslel, že příště, nebo přespříště, přijde ta dobrá, nebo aspoň lepší. Denně čtu troje noviny v různých řečech. A furt nic, přestože už nemám krystal, ale dokonce televizi, ba i internet a mobil. I když to s nimi skoro neumím, vlastně skoro vůbec ne, včetně SMS, a nikdo mi nevysvětlil, co je twitter (štěbetadlo?), nebo třeba iPod. A to jsem vám ještě nevyprávěl, jak jsem se jednou v provensálském městečku sháněl, kde by mi opravili, nebo spíš vysvětlili, můj první mobil, kterému se francouzsky říká portábl, a oni mě poslali do dva kilometry vzdálené opravny přívěsných vozů, kterým se přece říká mobil home. Jako česky?

Až jsem se konečně dočkal a přišla nejen dlouho očekávaná, ale zoufale hledaná dobrá zpráva. Zněla asi takhle:

„Na tisíc vědeckých článků o biologii stárnutí a o dlouhověkosti nás měsíc co měsíc zavaluje všude na světě jako cunami. Jde to příšerně rychle. V roce 1993 objevili v Kalifornii gen, který dokáže prodloužit zvířecí život. A o šestnáct roků později, to jest v  roce 2009, byla poprvé s úspěchem nasazena molekula (antibiotikum) prodlužující život savcům.“ Neuvěřitelné. Jako mediální ozvěna mýtu o věčném mládí, o Gilgamešovi, Metuzalémovi či Faustovi. Spoustě lidí, vědců, a průmyslníky nevyjímaje, se z toho zatočila hlava. Vědci na to jdou trojím způsobem. Jedny zajímá mechanismus, který prodlužuje život buňky. Druzí se snaží identifikovat geny, umožňující delší život složitých organismů, gerontogeny... Atd., abych se nezapletl. „Ale za deset let se molekula schopná prodlužovat život může objevit na trhu, třeba život červíka, který žije normálně deset dní, až na tři sta... Představte si, kdyby se to podařilo u člověka, třeba jen o 5 %...“

Konečně ta dobrá zpráva, zaradoval jsem se. A veškerá média přidala další: Záhy budeme žít do sto dvaceti a za chvíli do sto padesáti. Na zeměkouli je asi 450 000 stoletých, v USA 70–80 000, v Japonsku 45 000, ve Francii jich v roce 2011 bude 16 269, za třicet let 54 000 a v roce 2060 na 200 000. Jenže radost mě brzy přešla, spíš mě zamrazilo, zalila mě hrůza. Kolik stoletých znáte? Mamince mého doktora je pár přes devadesát. Jak se má? zeptal jsem se. Výborně, pravil. Občas sice upadne, plete si mě s mým bratrem, ale jinak je normální. To je to slovo: normální. O přítomných lépe nemluvit. Lidé mi říkají: Stáří, které stále prodlužujeme, je krásné, moudré, vyrovnané.

Když jsem byl malý, vzpomínají lyricky. Nebo: v mládí, v dospělém věku, po padesátce. Ale nikdo z nich nezavzpomíná „když jsem byl starý“ . Protože to nikdy nezažil, nic o tom neví, nanejvýš z literatury. Moje babička – však ji znáte – byla taky něco přes devadesát a naříkala: Pámbu na mě zapomněl. Na nikoho už zřejmě není spolehnutí.

Ludvík Vaculík napsal kdysi fejeton o tom, „jak se špatná zpráva změnila v dobrou“. Nebylo to však spíš naopak?

Antonín J. Liehm

Obsah Listů 6/2011
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.