Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 1 > Václav Jamek: Spálené v mozku ganglie a další sprostá malůvka

fejeton

Václav Jamek

Spálené v mozku ganglie a další sprostá malůvka

Levice jako civilizační úkol IV

Lži a hlouposti, hlouposti a lži. Z dalekých Vizovic pacholky Schwarzenbergovými pádí­cími ve stopách vypuštěného bělouše povolána k vládě jakási ministryně kultury. Cestou do Prahy stihla vydat jedno prohlášení a od té doby ji nikdo neviděl. Nikdo už neví, ani jak se jmenovala. Spurná? Hodinová? Tak nějak. To prohlášení ovšem stojí za pozornost. Paní ministryně byla přesvědčená, že z kultury se má stát postarat (kromě církevních restitucí, které sem spadly cestami nevyzpytatelnými) pouze o historické pamětihodnosti (pokud je předchozí ministr nestihl zbourat), protože na rozdíl od vykradených českých ruin se žijící umělci dokáží zaopatřit sami. Neboli když takový národní umělec skončí směnu u pokladny v supermarketu, potom druhou směnu jako slečna na erotické telefonní lince, aby z návodu páně Kalouskova udržel při životě své rodiče a zaplatil školné svým ratolestem, jakož i všeliké nadstandardy prosté a supernadstandardní (který taťka by nedopřál dítkám alespoň obyčejnou sádru místo přidrátovaných dlah?), a když konečně vstane od verpánku, kde opět z návodu páně Kalouskova sám šije boty pro sebe a své blízké, může se svobodně věnovat svému umění, když jinak nedá. Přeloženo do řeči obecně programové, tato ministryně, naštěstí zmizelá, míní budovati český kulturní rozkvět cele na základě ochotnickém, kterýžto jediný ve svém domovském městysi poznala. Dvě století českého kulturního vývoje jsou vniveč, a hloupost národem cloumá. Schwarzenbergovo refeudalizační ochotnické hnutí „Za zeměkouli tradičně placatou“ dál neochvějně kráčí vzad.

Hloupost, až oči přecházejí, stihla i ve věcech nejprostších památku Václava Havla. Jakou přezíravost k české státnosti projevovali dokonce Havlovi přátelé vyjadřující nevoli nad pompou státního pohřbu: že prý by Havel nic takového nechtěl. Jenže Havel nebyl pohřbíván jako soukromník, ale jako prezident České republiky, a republika musí především ctít sebe samu: své zákony, svůj řád, své představitele, pokud se z nich nevyklubali ničemové. Jestli si přátelé chtěli Havla pohřbít podle svého, neměli ho pouštět do prezidentského úřadu. Pitomost už zcela malicherná, úměrná ubohému chování politických představitelů během všech dosavadních prezidentských voleb, propukla ovšem naplno, jen co slzy oschly, v nechutných debatách o tom, zda by se po Havlovi mělo vůbec něco pojmenovávat. Samozřejmě že mělo, a ne nějaká zapadlá slepá ulička mezi novostavbami v Řeporyjích, ale třeba pražské náměstí Míru! Byla to přece po půlstoletí první hlava státu hodná toho jména! Zas jde jen o to, jak si vážíme sebe samých. Místo toho slyšíme, jak by to bylo nákladné, kdyby firmy a instituce na přejmenovaných adresách musely platit za nová razítka. A pak je tu ještě tento úchvatný argument: u nás se každou chvíli všechno mění, tak proč si s tím dávat práci, když by se to za pár let třeba otočilo a ulice Václava Havla by se zas přejmenovávaly po někom jiném. Skvělá to předvídavost: kéž by se byla uplatnila též při vymýšlení soukromých penzijních fondů, kterým se lidé mají upsat na desetiletí (a vůbec se jim neřeklo, že to už nestojí za to, protože režim padne), a kéž by naši mocní měli i k příštím důchodcům stejnou ohleduplnost jako k razítkům!

Ostatně když jde o razítka, líčí se stokorunové výdaje jako zhoubné plýtvání, ale sotva přijde řeč na církevní restituce, stávají se najednou z miliard zanedbatelné částky.

Ale co: národem zkrátka cloumá hloupost. Nikdo si nic nedá dohromady, k čemuž nám dopomáhej škola.

Na hlouposti snadno vykvétá lež. Proto je hloupnutí národů v nejlepším zájmu pánů planetárního hazardu. Nejsme daleko od chvíle, kdy budou muset všichni uchazeči o vysokoškolské studium skládat přísahu věrnosti Mezinárodnímu měnovému fondu (ministr školství Dobeš na tom pilně pracuje); možná se za tím účelem ustanoví i nějaký financpapež: pár schopných lidí potřebuje i finanční oligarchie, k technickému rozvoji a tak vůbec, a ostatní tak blbé, jak jen to jde, podle hesla „K maturitě trojčlenku nepotřebuješ, reklama a profesor Klaus ti všechno vysvětlí“. (Až se probereš, budeš prožívat svěžest díky žvýkačce Orbán a nebudeš si nic pamatovat. All you need is Klaus.)

Krásně se to lže, když lze na hloupost publika spolehnout. Tuhle v Právu napsala komornice exekutorská na závěr svého článku: „Více (než žehrat na exekutory) by pomohlo dlužníkům připomínat, že dluhy se mají platit, a že pokud nejsou uhrazeny dobrovolně, má věřitel právo je vymáhat, ať už je dlužník běžný občan, stát či hlavní město Praha.“ Kdopak by s tím nesouhlasil – je-li tak hloupý a neuvědomí si, že o tohle vůbec nejde. Jde přece o to, aby se dlužníkům alespoň jednou povinně připomínalo, že nějaké dluhy mají, místo zákeřných právnických machinací, které je nakonec zruinují (za komunistů se to prosím muselo třikrát); jde o to, aby se na základě těchto machinací dlužné částky nenásobily padesáti ani dvaceti a lichva ve všech podobách se konečně trestala vězením a propadnutím majetku. Vůbec žasnu nad tím, že stát není dosud zasypán stovkami žalob o odškodné za bezpráví (musíme být vážně hloupí); i když se totiž postupuje podle zákonů, jde podle všeho o zákony zločinné, odporující principům právního státu, tedy nejen listině práv a svobod, ale také onomu slavnému článku 9 Ústavy, na základě jehož pochybného výkladu se u nás zatím jenom ruší volby. Parlament jedná protiústavně už jen tím, že zločinné zákony nejprve přijal a posléze bez prodlení neopravil.

Že ovšem český ministr nevzdělanectví spoléhá na hloupost svých protihráčů i v jednání s vysokými školami, to svědčí spíš o jeho vlastní hlouposti; což nedávno dokázal, když odpapouškoval názor, kterým je už nějakou dobu posedlá ta nejhorší část našeho podnikatelského prostředí (neuznávající existenci žádného společenství a hlásající takovou sociální bezohlednost, že by s ní neuspěla ani ve Spojených státech) a který lze stručně shrnout takto: proč by měli ze svých daní platit studia jiným dětem lidé, kteří své děti na studia neposílají, například dělníci? (Ne, není v tom žádné sociální cítění, „dělníci“ tu vlastně znamená „idioti“.) Odpověď je prostá, ale těmhle lidem, jak by řekl Josef Váchal, odumřely v mozku ganglie nutné k jejímu pochopení: protože ze vzdělanosti svých členů (jiná neexistuje, lidstvo lze vzdělávat jen po jednotlivcích) má prospěch celé společenství včetně idiotů. Vlastně je to stejné, jako kdyby se bezdětní domáhali zrušení daňových úlev na děti: v tomto případě najednou kupodivu chápeme, že jde o vklad do budoucnosti, na které my starší podíl mít nebudeme, ale přesto na ní záleží. Tomu, že bezdětní platí vyšší daně, se kdysi lidově říkalo „daň z impotence“; příspěvek, jímž podporují studia nadaných dětí ti naši spoluobčané, jejichž děti se na školy nedostanou, nazvěme tedy „daní z nevyvinutosti“. Já jakožto bezdětný prohlašuji na svou čest, že na vzdělání dětí, které logicky nemohou být moje, dávám ze svých daní rád: je to jeden z mých příspěvků k budoucnosti národa (nebo alespoň výraz toho, že hodlám odporovat naší zkáze, i kdyby už byla neodvratná); druhý spočívá v tom, že toto vzdělání sám poskytuji za mzdu poměrně skrovnou, a třetí v tom, že kvůli tomu klidně snesu pohrdání od miliardářských spratků, kteří na vzdělání druhých přispívat nechtějí, ačkoliv peněz na to mají dost, a ještě se přitom schovávají za „dělníky“.

Ministra se spálenými gangliemi vem čert, pokud možno doopravdy. Horší je to, kolika asi lidem mohou tyto žvásty připadat racionální a podložené; tak jako mají mnozí za podloženou mistrovskou lež pseudoekonomickou, kterou nám co chvíli servíruje nejlepší ministr financí všech dob (jinak už to v téhle vládě nejde) a vrchní požumpný Kalousek: totiž o tom, že průběžný důchodový systém nelze udržet, protože starých lidí je čím dál víc a jsou tak nepřizpůsobiví (žijí neúnosně dlouho), kdežto ekonomicky aktivních lidí je na ně málo a zaplatit to prostě nemohou. Takže, občánku, je-li ti šrajtofle milá, hr na penzisty! (Až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá: změkčilé 19. století! Neruda už ten příběh hodně zušlechtil, v původní středověké verzi vyhání syn svého otce pryč z domu jen s houní na přikrytí, a vnuk si polovinu houně schovává, aby stejně počastoval svého zploditele, až přijde jeho čas. Zkrátka, vyživovací povinnost. Tak neochvějně vzad kráčí Kalouskovo ochotnické hnutí.)

Ve stejný čas týž Kalousek vyhlašuje, že kdyby záleželo na něm, tlačil by cenu práce ještě níž, než kde už je. Cena práce, milí negramotové, to jsou vaše mzdy. A jestli si to neumíte dát dohromady: za špatné financování průběžného důchodového systému nemůže nedostatek ekonomicky aktivních lidí (dříve pracujících), ale jejich nízké mzdy, neboli ministr financí Kalousek tlačící cenu práce stále níž a níž. Tak vypadá v hrubém náčrtu druhá sprostá malůvka sociální, jak jsem ji slíbil. Pěkně se vyjímá na dveřích veřejného záchodku, jehož definitivní úklid zařizuje Schwarzenbergův sbor dobrovolných žumpíků. A to ji do příště hodlám ještě vybarvit a vystínovat.

Václav Jamek

Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.