Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 1 > Antonín Rašek: Rusko v mém životě

Antonín Rašek

Rusko v mém životě

Jsou dvě determinace. První: vše probíhá v konkrétním historickém čase a kontextu. Druhou je společenská, sociální a individuální podmíněnost chování. Překročit dobu umějí jen géniové. Vlasta Chramostová při setkání ke 40. výročí založení Listů a vzpomínce na Jiřího Pelikána řekla: Desítky let poté se člověk dobře orientuje!

Pak jsou tu forming impressions. Těmi mými jsou zážitky z útlého dětství. Jako tříapůlletý poslouchám s rodinou v rozhlase nekonečnou znělku ze Smetanovy Vltavy, než se dozvíme, že nás západní mocnosti v Mnichovu prodaly Hitlerovi. Koupili jsme si plynové masky a vykopali na zahradě kryt, kam jsem si přenesl část svých hraček. Dne 15. března 1939 jsem byl u tety v Brandýsku u Kladna a v noci se po silnici od Slaného do Prahy blížilo v hlubokém sněhu německé vojsko. Strýc chodí od okna k oknu a chrlí ze sebe nejsprostší nadávky, z nichž některé jsem ještě neznal. Okupanty pro nás byli Němci – nacisté až dlouho po válce. Když se usadili, chovali se k většině obyvatelstva slušně, zlom nastal po útoku na Sovětský svaz. (V tu dobu se stala věc, o které málokdo ví nebo ji zapomenul, i když se o ní před několika lety psalo: bezprostředně po napadení Sovětského svazu Němci bombardovala sovětská letadla zdymadlo na Vltavě u Dolan, vesnice mezi Libčicemi a Kralupy nad Vltavou.)

O Rusku jsem se jako kluk dozvídal od dědy, který byl za první světové války na východní frontě, a nic z jeho vyprávění nebylo potěšující. Když jsem se ho zeptal, jestli ve válce někoho zabil, řekl mi, že těžko mohl vědět, když střílel, jestli to někoho na druhé straně zasáhlo. Daleko děsivější ale bylo vyprávění souseda, který byl na této frontě zajat a prošel pověstným zajateckým táborem v ukrajinské Darnici. Pak byl legionář pan Straka, který mi opravoval kolo, a beznohý pan Kulman, který si ze Sibiře přivezl Rusku, ale ani jeden z nich nemluvil o oné zemi dvakrát nadšeně. Pana Straku za heydrichiády popravili za ilegální činnost se sokoly a komunisty. Byl mezi nimi i babiččin bratr...

Přesto – nebo právě proto – jsem u jiného strýce jako sedmiletý vyhrabal z knihovny učebnici ruštiny a naučil se azbuku. Strýc to okomentoval drsně: Ty jsi bolševik! To jsem ještě nevěděl, co to je. Teprve když se Rudá armáda blížila k hranicím, objevovaly se plakáty s rukou a srpem a kladivem nad Hradem: Zachvátí-li tě, zahyneš! Působivost propagandy Emanuela Moravce se však blížila limitně k nule, degradoval ji švejkovský duch českého národa; bezprostředně po vylepení se na nich objevil další nápis: My se nebojíme, my tam nebydlíme!

Osud mého strýce je také obrazem a svědectvím doby, jakkoli se nechtěl do politiky plést. Desítky let jsem si myslel, že se dal k Němcům, což mi vadilo. Ale on byl ve skutečnosti českým Němcem, žil ve vnitrozemí, mátla mě jeho perfektní čeština. Krátce před válkou lákal jako architekt se specializací na hloubení tunelů mého otce, aby s rodinami odešli do Jugoslávie, kde dostal nabídku řídit výstavbu železničního tunelu. Kdyby se situace vyvíjela špatně, odcestovali bychom do Spojených států, kde měl jakési konexe. Mohli jsme tedy být dávno Američany, stejně jako kdybychom neváhali odejít z republiky v osmašedesátém. Jenže otec před válkou zaváhal: že jsme se sestrou byli malí.

Nejhůř zaváhání odnesl strýc. Aby zachránil svého otce, který byl komunistou, kývl na nabídku stát se regierungskomissarem, jakýmsi říšským správcem městyse s několika přilehlými obcemi poblíž Prahy. Týž den, kdy funkci převzal, jeho otce popravili. Kdyby Němci vyhráli válku a začali s konečným řešením české otázky, asi by mě adoptoval, byl jsem blonďáček. Po válce dostal podle malého dekretu osmnáct let. Jako architekt provozující i ve vězení svou profesi se měl na Borech dobře. V roce 1955, kdy se očekávala amnestie, se krátce předtím pokusil o útěk a dostal navrch dalších deset let. V roce 1960 byl konečně propuštěn, začala uvolněnější šedesátá léta a stal se městským architektem většího města na severu. Zároveň mu přidělili čtyřpokojový byt, který si z peněz ušetřených ve vězení i vybavil. Na Vánoce pozval příbuzné a před štědrovečerní večeří zvedl v čele stolu číší a pohnutě řekl: „Jsem šťastný, že jsem zase po tolika letech s vámi!“ A svalil se k zemi mrtev.

Proč ne české?

Rudá armáda se stala nadějí, že se Němců zbavíme; v mnoha rodinách si její postup vyznačovali praporky na mapách Evropy. Ke konci války nám ředitel obecné školy řekl, asi z nějakých stranickopolitických důvodů, co jsem dodnes nepochopil: že máme zapomenout druhou část německé hymny Die Fahne hoch, tedy tu stranickou. To mi dlouho jako desetiletému vrtalo hlavou – jak mi někdo může nařídit, abych něco zapomněl... Zůstala Deutschland, Deutschland‚ über alles!, při které mi dodnes jde mráz po zádech. A stále se mi při ní vybavuje obraz z nádraží v mém rodném městě: na kolejích po průjezdu transportu s vězni koncentračního tábora zůstalo vždy ležet několik mrtvých, jednou asi desítka holek jen o několik let starších než já. A tři roky před tím jsem s dědou pomáhal paní a panu Taussigových s vozíkem s třiceti kilogramy na osobu, když je odváželi do Terezína; paní poté do Osvětimi, pán jako krejčí zůstal v Terezíně, kde šil pro wehrmacht. Kdo hledá jejich hroby, kdo je chce identifikovat?

Rozhodující ve vztahu k Rusku a k Sovětskému svazu byl příchod Rudé armády. Zvláště byla-li někde jako v našem městečku dislokována gardová jednotka. Sice si k naší klukovské radosti vylepšovala jídelníček rybami ulovenými granáty, ale babička, jinak na všechno pinktlich, ubytovala ruského vojenského lékaře (mimochodem německého původu) s manželkou v parádní ložnici se soupravou s vyšitými šlechtickými tituly, ovšem rodu dávno zchudlého.

To je, proč jsme rudoarmějce, Rusy, Sovětský svaz a Stalina milovali, i když se k tomu málokdo dnes odváží přiznat. A proč jsme ve vojenském pěveckém souboru zpívali ruské písničky. Jenže už tehdy, na začátku padesátých let za námi chodili lidé a říkali nám: Zpíváte hezky, ale proč ne hlavně ty české?

V primě a sekundě gymnázia nás učil ruštinu Myron Lubynecký, emigrant, který přežil poválečnou čistku. To byl dobrý začátek. Když byl s někým nespokojený, musel vyslechnout povzdechnutí: Moloděc kak zeljonyj ogurjec. Poté přišla Nejedlého reforma a ze sekundy jsme putovali do třetí třídy měšťanky. Tam jsme na ruštinu měli paní učitelku Kalinovou, která měla přezdívku Černá Máry. Někdy jsem měl pocit, že je před námi o jednu lekci. Trochu si pověst napravila, když jsme četli článek Prosto staruška. Nikdo z nás ho nedokázal přeložit. Nabízela se Prostá stařenka. Jenže to byla Jenom stařenka. S Kalinkou jsem byl stále ve sporu. Jednou se mně zeptala, co právě čtu. Jen tak jsem ze sebe vychrlil: Leninův Materialismus a empiriokriticismus. Ještě jsem doplnil, že chci jednou studovat v Sovětském svazu. – Takovou veš si do kožichu nenasadí! nemohl jsem čekat jinou odpověď.

Vrátil jsem jí to, když nám v jiném předmětu položila stupidní otázku, jak se opraváři dostávají do kanalizace. Měl jsem s tím zkušenost, jednou jsem zdvihl poklop kanálu – mladší kamarád si tam chtěl nachytat rosničky. Nemohl jsem pochopit, že mi poklop může spadnout dolů. Táta se o půlnoci vracel z hospody, když přišel strážník, a nebohý otec musel vlézt do kanálu a poklop vytáhnout. Sice láteřil, ale bylo by pod jeho úroveň na mě sáhnout. Neudělal to nikdy, moc dobře věděl, co v těch letech vyváděl sám. Tak jsem učitelce řekl, že se do kanálu dostávají letadlem. Kalinka mě kvůli tomu táhla k řediteli Wachtlovi, ten měl co dělat, aby se sám nerozesmál, návrh na dvojku z mravů jí vymluvil, že by to nevypadalo dobře, když mám samé jednotky. Po letech jsem se dozvěděl, že měla rakovinu a umírala ve strašných bolestech. Za své chování k ní jsem se zastyděl.

Prvního průlomu jsem se dočkal ještě před smrtí J. V. Stalina. Stál jsem osaměle na chodbě vojenského gymnázia, kde vyvěsili nápis STALIN SE NA TEBE DÍVÁ! Hned mi došlo: deus ex machina, něco nad námi drží vztyčený prst. Kolem procházel v kapitánské uniformě dnes již mrtvý malíř Petr Skácel, bratr básníka Jana, který nás učil výtvarnou výchovu a byl předsedou stranické organizace. Chvíli mě pozoroval a poté mi řekl prorocky: Abychom jednou při vyslovení jména Stalin nepadli překvapením na zadek! Řekl to mnohem expresivněji. Byl poučenější. Odvážil se mi to říct v době procesů se Slánským. Možná Jan Skácel na bratra myslel, když napsal báseň Na malířovu smrt: Porozumíme snáze/ až barvy uschnou/ a na obrazech/ zbude to velké málo/ z toho co srdce chtělo/ čeho se tolik bálo... „

Arnošt Lustig při žádosti o udělení amerického občanství agentům FBI o svém členství v komunistické straně řekl: „Největší naděje a největší zklamání.“ Nebál se přiznat, že hlasoval na schůzi pro smrt Milady Horákové a nesl to jako celoživotní trauma. Je to poctivější, než když většina jeho vrstevníků na otázku, jak hlasovali oni, řekne: „Víte, že ani nevím, jestli jsem se podobné schůze někdy zúčastnil?“ Ani já se nepamatuji... Ale od poloviny padesátých let jsem se vždy podobným hlasovacím akcím vyhýbal. Zásadním zlomem byl rok 1956, kdy jsme dostali do rukou tajnou Chruščovovu zprávu.

Na jedné konferenci k reflexi uplynulých dějů jsem z románu Bély Illese Děla míří na Budapešť citoval: „Zůstaň věren svému praporu, i když s ním někdy dostaneš po hlavě.“ Po mém vystoupení za mnou přišel František Pavel Novotný, který jako plukovník v záloze v polistopadovém období zakládal duchovní službu v armádě, a řekl mi: „Prapor, kterým dostáváš po hlavě, není tvůj prapor.“ Zatnulo se mi to v plebejském mozku podobně, jako když mi Petr Skácel jednou větou rozbil Stalinův obraz.

Jako by Sovětský svaz a Rusko byly v mém životě spojeny s válkou. Zároveň jsem se ale od dětských let seznamoval s klasickou ruskou a sovětskou literaturu, ze které se do vědomí ukládaly hlubší poznatky. Od zlatého věku s Tolstého Vojnou a mírem a Annou Kareninou, Gončarovovým Oblomovem, Dostojevského Zločinem a trestem, Čechovovými dramaty a hlavně vysoko nad tím s Puškinovým Evženem Oněginem a Lermontovovým Démonem. Romantici jsou mladým nejbližší. A nemohu nevzpomenout na básníky stříbrné éry, debutující už před revolucí, Bloka, Jesenina, Cvetajevovou, Chlebnikova a Pasternaka. Nelze přeskočit Babela a Bunina, Achmatovovou, Majakovského v kongeniálním Taufrově překladu, jakkoli si o překladateli můžeme myslet své, Gorkého, Alexeje Tolstého, Tichý Don, Erenburga, Grossmanna, Mandelštama, Grina a Paustovského a celou tu oděsskou školu, Jevtušenka, Vozněsenského, Okudžavu, Solženicyna, Šukšina, Nabobova, Brodského... Bylo velké období sovětského filmu – Rytíř zlaté hvězdy, Jeřábi táhnou, Ivanovo dětství, Balada o vojákovi, Čisté nebe, Andrej Rublev...

Tání?

Zdálo se, že skutečně nastává Erenburgovo tání, ale když jsem přijel jako novinář ve čtyřiašedesátém s Karlem Jezdinským do Moskvy na Světový kongres mládeže a studentstva, raději jsme navštěvovali známé našich přátel, kteří v Rusku studovali (někteří odtud měli i manželky). Poslouchat ideologické pře mezi sovětskou a čínskou delegací nemělo hodnotu. Recepci v Kremlu jsme si ale neodpustili. Mohli jsme poznat věrchušku, roztodivnou směs národů a národností. A vyslechnout projev Nikity Sergejeviče Chruščova. Svěřil se, že se právě vrátil z vojenského cvičení, kde byly použity atomové zbraně. Plasticky líčil, jak hořely i tanky, a dával najevo, že dosavadní zbraňové systémy jsou ve srovnání s jadernými slušně řečeno veteš. Což říkat neměl. Měl odvahu vypořádat se s kultem Stalina, ale podcenil sílu představitelů armády a záhy se poroučel.

A když jsme tak jeli tam a zpátky vlakem, při pohledu na nekonečnou ukrajinskou a ruskou krajinu jsme si říkali, že ten Hitler musel být šílenec, když se pustil do války s tou obrovskou zemí. Ale přesto se dostal až k Moskvě i Leningradu a Stalingradu. Především po strašných chybách Stalinova vedení. Když jsem se po létech ptal jednoho generála, profesora Vorošilovovy akademie, jak je možné, že Němci ztratili jen milion vojáků, kdežto na jejich straně padlo patnáct milionů, myslel jsem, že to přičte na vrub Stalinovým čistkám. Ty sice přiznal, ale vysvětlení měl jiné. Zatímco v německé bojující armádě byli veliteli družstev, čet a rot čtyřicetiletí a padesátiletí poddůstojníci a důstojníci se zkušeností z první světové vály, v Rudé armádě veleli nejnižším jednotkám nezkušení absolventi vojenských škol, kteří nastupovali přímo ze školních lavic. Teprve mnohem později mi došlo, že to byl právě důsledek represálií – zkušenější museli jít do vyšších funkcí po popravených či vězněných.

Když jsem o čtyři roky později byl se skupinou důstojníků v Leningradu, Kyjevě a znovu v Moskvě, vyrazili jsme i mezi veřejnost, do moskevského parku oddechu a kultury. Měli jsme tenkrát nové uniformy, my od letectva znovu modré, a tady bylo neskutečné množství krásných děvčat, která většinou tancovala spolu, chlapecké protějšky se raději věnovaly vodce. Mysleli jsme, jak si užijeme. Neustále si nás prohlížely, jenže ani jedna s námi tancovat nešla. Měly strach z cizinců.

Zlom

Ten rok přišel i zlom, který smazal dobré, co ještě zůstalo. Kdybych měl hledat znovu v Janu Skácelovi, nemohl bych přeskočit Slova: A jsou i slova zoufalá a krutá/ jako když jestřáb střemhlav změní let/ a zaútočí na bílého drozda/ a měl jsi nám je bože zamlčet...

Původně jsem se o osmašedesátém nechtěl zmiňovat. Je to na knihu. V prosinci 1967 jsme byli na konferenci v Gottwaldově, večer nám tam hrál orchestr Gustava Broma a zpívala Helena Blehárová. Seděli jsme s nimi u vína asi do půlnoci a poté mě s Jaroslavem Jandou pozval na pokoj generál Václav Prchlík a informoval nás o bouřlivém zasedání ÚV KSČ. Už jedna věta tohoto distingovaného člověka svědčila o mnohém: „To byste se po...“

Tehdy jsem pozoroval neobyčejný jev: v instituci, v níž jsem pracoval, drtivá většina chtěla změnu, ale úřad pracoval stereotypně dál. Ačkoli to uvnitř vřelo. Kádrové změny vynášely do funkcí lidi, kteří byli jistou zárukou pozitivního pohybu, ale stejně tak jiné se zjevnými záměry retardačními. To nedávalo naděje do budoucnosti.

Když přišla vojska Varšavské smlouvy, první obsadila Vojenskou akademii Klementa Gottwalda, kde vzniklo známé Memorandum, jež zpochybnilo sovětskou vojenskou doktrínu. Nebylo se co divit. Ani pak tomu, když školu přemístili do Bratislavy. Na ministerstvu obrany dopoledne zasedalo kolegium ministra, které místo ministra Martina Dzúra vedl náměstek generál Mucha (později při venčení psa skončil pod koly tramvaje). Suše informoval o detailech vojenského zásahu. Po několika minutách přišel sovětský major, který generálovi řekl, aby shromáždění rozpustil. Generál mu poděkoval a požádal ho, aby odešel. Ten zmateně odkráčel a pokračovalo se. V poledne jsem s několika mladými důstojníky šel protestovat k velícímu generálovi Pavlovskému proti tomu, co se dělo u rozhlasu. Po stranách schodiště generálního štábu na každém schodě stáli sovětští samopalníci. Generál nás přijal, ale tvrdil, že se u rozhlasu nic neděje. A číšníci již roznášeli sovětským generálům na tácech občerstvení. Řekl jsem si, že v takové armádě sloužit nebudu. Generál lhal: když jsme dorazili k rozhlasu, dělo se tam to, co rozhlas vysílal.

Normalizace a co bylo potom

Poté jsem dočítal, co jsem nestačil, co vyšlo v letech šedesátých. Nejvíc mi utkvěl v paměti román Rus krví umytá; Arťom Vesjolyj vytvořil nejautentičtější obraz Říjnové revoluce, zalité nejen krví, ale i potopené ve vodce. Dočetl jsem dvoudílné paměti anglického novináře Alexandra Wertha Od paktu po Stalingrad a Od Stalingradu po Berlín; při čtení jsem si uvědomil, jak blízko byla evropská a světová katastrofa – o osudu světa rozhodovaly ne již sbory, divize, pluky a prapory, ale roty, čety, družstva, jednotliví bojovníci, jak byly síly vyrovnané. A nebýt zprávy sovětského rozvědčíka Richarda Sorgeho, že Japonci nenapadnou Sovětský svaz, takže velení mohlo povolat ze Sibiře na stalingradskou frontu odpočaté a zkušené sibiřské pluky, Sověti válku prohráli.

Za normalizace jsem se rozhodl letět do Leningradu za baletem, operou a galerií. Podruhé jsem se přesvědčil: jako by město do Sovětského svazu nepatřilo. I když lístky ovšem nebyly, jako cizinci jsme je okamžitě dostali. Když jsme stáli na taxi, jakmile slyšeli hovor v cizím jazyce, okamžitě nás i přes odmítání posílali na začátek fronty.

Poté přišel Michail Gorbačov s perestrojkou. Čechy a Slováky při první návštěvě Československa příliš nenadchl, podpořil Husákovu normalizaci. Ale přesto má zajištěno místo v historii.

V roce 1989 jsem konečně dostal po dvaceti letech pas a byl jsem v Estonsku na univerzitě v Tartu, kde byla i základna sovětského vojenského letectva. S kolegou jsme byli se svou již pozapomenutou ruštinou ve velké nevýhodě: Estonci nás považovali za Rusy, Rusové za Estonce. Když k nám profesoři pocítili důvěru, dozvěděli jsme se, že další spojení s Ruskem kvůli dějinné zkušenosti nepřipadá v úvahu. Připomínali oběti okupace Pobaltí i druhé světové války, kdy se národ rozpoltil: jedna část šla se Sovětským svazem, druhá s Němci. Dalo se pochopit, že oslavovali porážku Rudé armády v roce 1919, ale už ne, když po ulicích pochodovali veteráni estonských Waffen SS.

V roce 1990 jsem byl s ministrem obrany generálem Miroslavem Vackem v Moskvě na oslavách výročí skončení druhé světové války. Stáli jsme v řadě na dlouhé chodbě generálního štábu. Několik sovětských maršálů a minstři obrany se svými náčelníky generálních štábů a náměstky v generálských uniformách tehdy ještě členských států Varšavské smlouvy; já jediný jako civilista. Přišel ministr obrany SSSR maršál Dmitrij Jazov a vítal se s námi. Všechny dobře znal. Když podával ruku mně, podíval se na Vacka, nejspíš s podezřením, že si s sebou vzal bodyguarda. Po pár krocích se však ke mně vrátil: Vy kto? – Ja zamministr oborony.Zamministr graždanskij? nešlo maršálovi do hlavy. Da, graždanskij, ujistil jsem ho. Eto nevazmožno! zakroutil hlavou a podíval se na Vacka, který mlčel a zřejmě se bavil. No ja major v odstavke, řekl jsem v dobré víře, že to ho uspokojí. – Major v odstavke zamministrom? působilo to na něho ještě děsivěji. Eto šutka! Šel raději dál. Vztahy byly napjaté, už se vědělo, že od nás vojska odejdou. Sověti se bránili, že nejsou schopni za tak krátkou dobu všechno odtransportovat. Měli smůlu, naši absolventi Vorošilovovy vysoké válečné jim dokázali spočítat, že je to reálné i s potřebnou rezervou.

Odchod vojsk byl jablkem sváru, když jsem byl znovu v Moskvě a přijal mě náčelník generálního štábu Sovětského svazu armádní generál Michail Mojsejev. Měl neuvěřitelně obrovskou kancelář, uprostřed níž stál veliký globus. Hned po přijetí začal, jaké problémy jsme jim způsobili, když chceme, aby sovětské jednotky tak rychle odešly, že nemají vojáky s rodinami kde ubytovat. – Ale to je vaše věc, nikdo vás nezval! Takovou odpověď nečekal. Ačkoli pokračovala dost ostrá výměna názorů, po pár minutách začal o sobě: jak se ze soustružníka stal generálem a náčelníkem generálního štábu. Nechal si i vysvětlit, k čemu u nás vlastně došlo. I když zjevně nesouhlasil, nejspíš ocenil neústupný postoj.

Spíše komické bylo přijetí u náčelníka Hlavní politické správy Sovětské armády a námořnictva, armádního generála Alexeje Dmitrijeviče Lizičeva. Seděla tu řada generálplukovníků, generálporučíků a generálmajorů, z nichž některé jsem ještě ze šedesátých let z Moskvy znal jako kapitány. V klidu vyslechli asi hodinové vystoupení, v němž jsem se jim snažil vysvětlit, k jakým změnám v naší zemi došlo a jak se to projevilo v armádě. Diskusi náčelník HPS nepřipustil a nejspíš si spletl dobu: začal nalejvárnu, co máme dělat. Když skončil, členové naší delegace se podívali, jak si s tím poradím. Dobře jsem věděl, že za takové situace je nejlepší být co nejstručnější, aby se protivník ničeho nemohl chytit. Tak jsem jen řekl: „Když jsem byl poprvé v šedesátých letech v zahraničí, ve Francii padl Charles de Gaulle, když jsem byl poprvé v Moskvě, padl Nikita Chruščov.“ A skončil jsem.

Druhý den jsme přiletěli do Novosibirsku a velitel Sibiřského vojenského okruhu generálplukovník Pjankov, pozdější náměstek ministra obrany pro civilní ochranu, už o incidentu věděl. – Vy eto znali? zeptal se hned po uvítání. Što? nevěděl jsem. Dozvěděli jsme se, že ještě ten den byl náčelník glavpuru odvolán a Hlavní politická správa Sovětské armády a námořnictva nedlouho poté jako u nás zrušena.

V Novosibirsku se nám několik důstojníků omluvilo za 21. srpen. Navštívili jsme památník druhé světové války. Na každém z deseti pylonů bylo deset tisíc jmen padlých. Z ročníků vojáků, kteří byli na začátku války v základní službě, padlo nebo bylo těžce zraněno či zemřelo v zajetí 97 procent. Lze k tomu něco dodávat? A nelze pochopit některé postoje Rusů?

Lidé nám na začátku padesátých let vyčítali, že jsme ve vojenských souborech zpívali spíše ruské než české písně, ale v Novosibirsku jsme tím zabodovali. Jako všude v Rusku, i tady se pilo a zpívalo. Generály a důstojníky jsme tu šokovali zpěvem ruských písní, z nichž některé oni ani neznali. Až generál Pjankov řekl: Nevazmožno, što by vy byli našimi vragami!

Neskutečný příběh jako by tu pokračoval. Jel jsem s průvodcem z muzea sibiřských drahokamů, a jak jsme si tak povídali, vzpomněl jsem si, že jeden z osvoboditelů našeho městečka, seržant, byl z Novosibirsku, dokonce jsem si pamatoval, sestra měla jeho fotografii, že se jmenoval Vladimir Stenin. – Voloďa Stenin? V etoj děrevně, ukázal na vesnici, kterou jsme projížděli. Byl to skutečně on. Vzpomněl si na naši rodinu a mou sestru. Po válce putoval Sibiří jako geolog. Při lahvi vodky se přiznal, že se nikdy neoženil. Bylo tu až příliš mnoho žen bez mužů, bylo mi jich líto. Když jsme se loučili, ještě se ke mně sehnul: Naše vláda podporovala populaci a alimenty svobodným matkám platil stát...

Za několik let jsem byl s profesorem Alexandrem Ortem na konferenci o rozšiřování Severoatlantické aliance v Madridu. Profesor o té příhodě píše i ve svých pamětech. Měli tu být dva zástupci z Ruska. Ale přijel jen jeden, druhého Španělé do Madridu nepustili, dozvěděli se, že je plukovníkem KGB. Ten druhý uměl jen rusky. Tak jsme mu zprostředkovávali kontakt s vojenským a leteckým přidělencem ruského velvyslanectví, kterého jsme poznali na recepci při zahájení, aby mu někdo tlumočil. Přišla blonďatá krasavice, o které jsme se dozvěděli, že pracuje v madridské bance. Zeptal jsem se, proč emigrovala do Španělska. – Zděs těpleje... Nemohl jsem čekat jinou odpověď. „A nebyla vaše babička Dolores Ibárruri, La Pasionaria?“ vystřelil jsem od boku. „Jak to víte?“ určitě takovou otázku nečekala. Já její přiznání také ne.

Tu story jsem znal. Syn Pasionarii Ruben bojoval u Stalingradu, kde i padl. Velitel 62. armády generál a později maršál Ivan Vasiljevič Čujkov rozhodl, že do Moskvy to matce přijede oznámit nejbližší přítel jejího syna. Pasionaria měla i dceru. Tu si voják po válce vzal. Ta dívka byla jejich dcera. Velký svět bývá malý.

Krátce před rozpadem Československa, 6. října 1992, jsem byl ve státní delegaci vedené ministryní kontroly Květou Kořínkovou na Dukle. U československého památníku se nás sice sešlo méně, než bylo kdysi zvykem, ale poměrně stále dost. K památníku šesti tisíc padlých vojáků Rudé armády nás přišlo jen osm. Nikdy v životě jsem se tak při slavnosti nestyděl.

Jaké je?

Po 21. srpnu 1968 i později se mi Rusko jevilo jako v mlze, jak v názvu českého překladu knihy Herberta George Wellse... Russia in the Shadows vzbudila pobouření podobně jako André Gide reportážemi Návrat ze Sovětského svazu. Ten vyvolal ostrou kritiku i těch levicových intelektuálů, kteří neměli se sovětským prostředím vlastní zkušenost – jako Stanislava Kostky Neumanna v knize Anti-Gide.

Co si myslet o současném Rusku, když se v jednom dni dozvíte, že v druhé migrační vlně po rozpadu SSSR odešlo půldruhého milionu mladých a vzdělaných lidí a do roku 2050 může počet Rusů klesnout ze 140 milionů (v roce 2010) na 116 milionů? A přitom vedení hodlá v příštím období vydat na zbrojení 650 miliard USD? Rusko se přitom nemusí obávat ohrožení ze západu, do určité míry však z jihu. Ale to by vojensky vyžadovalo jiné řešení. Je patrné, že Rusku jde o návrat k velmocenskému postavení, ale má za současné situace na to? A je mu to zapotřebí?

Je tu i jiné řešení. Cosi jako luč světa v ťomnom carstve za Kateřiny II. Co se tak – podobně jako Číňané zmodernizovali své mořské pobřeží – pustit do Sibiře? Chtělo by to velké peníze, ale našly by se, třeba i za pomoci odjinud.

Když se vracím k Rusku ve svém životě, neustále se mi vybavují Puškinovy verše. Našel jsem je ve svém zápisníku z let 1950–1953, kdy jsem byl na vojenském gymnáziu: Pamatujete od onoho dne,/ kdy jsme se z vůle sudby spřátelili,/ čeho už všeho jsme tu svědky byli...!/ Tak jako hříčky ve hře záhadné/ padaly vládci, měnily se mravy/ a divně zmítaly se národy./ Krev rudě tekla na oltáře slávy,/ hrdosti lidské, cti a svobody.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.