Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 1 > Greg Evans: Carter proti Reaganovi: zvolila Amerika špatné paradigma?

Greg Evans

Carter proti Reaganovi: zvolila Amerika špatné paradigma?

Vzpomenou-li si lidé v zemích bývalého východního bloku vůbec na Jimma Cartera, obvykle se jim vybaví jako slabý předchůdce Ronalda Reagana, tedy jako prezident, který nedokázal čelit sovětskému tlaku. Ve Spojených státech je Carter viděn také jako prezident, jehož neúčinná vláda symbolizovala americkou „blbou náladu“ sedmdesátých let – období, které se vyznačovalo pochybnostmi o národním sebeurčení v důsledku prohrané války ve Vietnamu, aférou Watergate, ropným embargem a ropnými šoky, a také národním ponížením, když bylo 52 amerických občanů zadržováno v Íránu jako rukojmí.

Jestliže však uvážíme těžkou politickou a hospodářskou situaci, které byl Carter za svého prezidentství (1977–1981) vystaven, pak je jakýkoli takto obecný rozsudek příliš rychlý a pravděpodobně mylný. Jeho největší chybou však je nepochopení cílů a záměrů, které Carter sledoval. Toto nepochopení pak může před našimi zraky zakrýt křižovatku, na které Amerika před volbami v roce 1980 stála. Rozhodnutí, které v těchto volbách učinila, dodnes ovlivňuje podobu Ameriky: naskýtá se nám tak podívaná na extrémně zadlužený americký kolos, polykající ohromné množství energie a potácející se od jedné války k druhé ve „strategických“ (čti: na zdroje energie bohatých) oblastech světa.

Že Carterova vláda bude neobvyklá a že bude přímo vyzývat k nepochopení, bylo vidět již při prezidentské inauguraci. Carter nevystupoval jako někdo silnývelký, jako velitel, před nímž všichni musí mít respekt, což bylo od 2. světové války, kdy se Amerika stala globální velmocí, jakousi nepsanou normou, ale spíše jako skromný, sám sebe upozaďující člověk. Chtěl být protiváhou arogantního „imperiálního prezidentství“ Richarda Nixona. Také proto byl jedním z jeho prvních rozhodnutí příkaz, aby slavnostní prezidentské příležitosti již nebyly doprovázeny vojenským pochodem Hail to the Chief (Vzdejte hold veliteli!). Důležitější bylo, že Carter omezil podporu režimům porušujícím lidská práva a stal se prvním (a zatím jediným) moderním americkým prezidentem, který nikdy nezahájil vojenský útok na druhý stát. Důraz na lidská práva se tak za jeho prezidentství stal výsadním prvkem veřejné diplomacie Spojených států.

„Oficiální historie“ prosazuje narativ, který Cartera líčí jako naivního idealistu, jenž se snažil uskutečnit abstraktní ideály lidských práv nebo mezinárodní diplomacie, následkem čehož nutně jako prezident selhal. Carterův životní příběh se však takové představě vzpírá: absolvoval elitní Námořní akademii USA v Annapolisu, sloužil jako námořní důstojník ponorkové flotily, kde se účastnil slavného programu admirála Hymana George Rickovera, jenž v 50. letech vybavil americké námořní loďstvo a ponorky jadernými pohony. Poté, co odešel z vojenské služby, nastoupil politickou kariéru, která ho od pozice senátora (1962–1966) přivedla v letech 1972–1975 k funkci guvernéra Georgie, tedy státu, který nám nedávnou popravou Troye Davise, vykonanou navzdory mezinárodním protestům, připomíná, že rozhodně nejde o místo, kde se daří naivním, idealistickým politickým snílkům.

Zřejmě tedy bude lepší říci, že Carter byl dostatečně ctižádostivý, ale i mazaný a tvrdý, aby se mohl stát prezidentem. Nestačilo to ale k tomu, aby prosadil svůj ambiciózní – vskutku transformační – politický program. Obzvlášť to platilo o jeho pokusech omezit rozpínavost národa, který měl rozpínavost v krvi již od svého zrodu. Ve světle dnešních problémů USA, kdy vidíme, jak právě vojenská strategie zemi finančně vyčerpává, je pak možné Carterův program dokonce chápat jako spíše praktický než idealistický.

Carterův politický program a jeho vize byly snad nejvýmluvněji vyjádřeny v dramatickém projevu, který pronesl 15. července 1979 uprostřed ropné krize, vysoké inflace a krátce po havárii v jaderné elektrárně Three Mile Island v Pensylvánii. Jak napsal historik Kevin Mattson v podtitulu své nedávné knihy Co to sakra děláte, pane prezidente? Jimmy Carter, americká „nevolnost“ a projev, jenž měl změnit zemi, tento projev měl změnit Ameriku. Skutečnost, že k tomu nedošlo, nám podle Mattsona „pomůže pochopit, čím jsme se stali poté, co se jsme v roce 1979 dostali za bod zvratu, a připomíná nám, co jsme zapomněli, když jsme Carterova varovná slova hodili za hlavu“. Tento projev je něčím, co Cartera a Reagana spojuje – byl tím, na co Reagan zaměřil svou polemiku s Carterem v předvolebním boji, z něhož vyšel v roce 1980 vítězně.

Není těžké pochopit, proč se Carter po takovém projevu stal politicky zranitelným, dokonce ještě zranitelnějším, než byl do té doby. Carter si v projevu troufl tvrdit, že poválečná představa Ameriky jako společnosti nekonečného růstu a spotřeby (tj. současná verze amerického snu) není kvůli omezeným domácím zdrojům energie a omezenému přístupu ke zdrojům v zahraničí uskutečnitelná. A šel ještě dále: označil tento sen za problematický i bez ohledu na energetické otázky. Jeho slovy: „V národě, který býval pyšný na svou pracovitost, silné rodiny, vzájemně propojené komunity a víru v Boha, má příliš mnoho z nás nyní sklon zbožňovat požitkářští a konzum. Lidská identita již není definována tím, co člověk dělá, ale tím, co vlastní. Objevili jsme však, že vlastnit a konzumovat věci neuspokojuje naši touhu po smyslu. Uvědomili jsme si, že hromadění materiálních věcí nedokáže naplnit prázdnotu našich životů, ve kterých tak není sebedůvěra ani smysl.“

Američané se tak podle Cartera ocitli v „historickém bodu zvratu. Musíme si vybrat ze dvou cest. První cesta, před kterou jsem již dnes večer varoval, vede k fragmentaci a prospěchářství. Na této cestě leží pochybená představa svobody, práva využít druhé ve svůj prospěch. Tato cesta by se vyznačovala nepřetržitým bojem mezi úzkými zájmy a skončila v chaosu a ochromení. Po této cestě se dojde k úpadku.“

Druhá cesta je cesta „společného záměru a obnovení amerických hodnot“ a Amerika by na ní mohla „znovu vzít do rukou náš společný osud“. Měla by být prosazena „na energetickém bojišti“. Do dvaceti let se podle Cartera Amerika dostane od energetické nezávislosti k přílišné závislosti na OPEC a na cizí ropě. Taková závislost, tvrdil Carter, „ohrozí hospodářskou nezávislost, a tudíž i bezpečnost“ Ameriky.

Jako odpověď na tuto hrozbu navrhl Carter energetický program, který nyní vzbuzuje dojem, jako by spadl z jiného politického vesmíru. Hlavními body programu bylo: 1) Od této chvíle nebude tento národ nikdy spotřebovávat více cizí ropy než v roce 1977 – nikdy. 2) Požádáme kongres o nejrozsáhlejší mírové vázání peněz a prostředků v dějinách našeho státu, abychom vyvinuli své vlastní alternativní zdroje energie. 3) Požadavek, aby podniky veřejných služeb do deseti let zredukovaly spotřebu nafty o padesát procent a začaly využívat jiné zdroje energie. 4) Smělý plán šetření energie, který se bude týkat každého Američana a každé domácnosti, přidělení 10 miliard dolarů k posílení veřejné dopravy.

Ačkoli byly první reakce na projev pozitivní, žádný z jeho návrhů nebyl přijat. Carter se prosazování projektu nemohl dlouhodobě intenzivně věnovat, neboť musel čelit výzvě senátora Edwarda Kennedyho (bratra JFK) v boji o nominaci Demokratické strany do prezidentských voleb a pak zase řešit složitou situaci, když bylo na americkém velvyslanectví v Teheránu zadržováno dvaapadesát amerických občanů jako rukojmí.

O něco víc než rok po projevu začal boj o Bílý dům mezi Carterem a republikánským kandidátem Reaganem, přičemž Reagan význam projevu snadno překroutil. Jak je pro kritiky zprava typické, ignoroval podstatu projevu, tj. otázku, zda je konzumní a materialistický přístup vůbec schopný řešit americkou energetickou krizi, a nahradil ji interpretací, podle níž Cartrer přemítal o duševním rozpoložení „malaise“, jakési nespokojenosti nebo „blbé nálady“, jež se Američanů zmocnila. Projev proto vešel ve známost pod titulem „the malaise speech“, ačkoli Carter tento výraz vůbec nepoužil. Reagan přitom dobře využil svou optimistickou hollywoodskou osobnost a nabídl Americe rozmáchlou vizi budoucnosti, podle níž měla Amerika pokračovat v posilování své velikosti – bez sebezpytování, sebeobětování a bez energetické nezávislosti, jak to požadovaly Carterovy vize.

Když Reagan 13. listopadu 1979 vyhlásil svou prezidentskou kandidaturu, nepřímo se s Carterem konfrontoval, když prohlásil, že jsou lidé, kteří říkají, že „doba naší velikosti již končí, že trpíme nějakou společenskou nemocí (malaise)“. „Já žádnou národní ,malaise' nevidím. Nezdá se mi, že by na Američanech bylo něco špatně,“ dodal. V závěru svého projevu pak evokoval odvěkou představu Ameriky jako „toho zářivého města na kopci“ – tj. země Boží, která bude příkladem celému světu. Vyvolal tak, jak píše Matteson, „vykupitelský americký nacionalismus v jeho plné síle, a ten od té doby [co se Reagan stal prezidentem] tvořil základ americké zahraniční i domácí politiky. Totiž [přesvědčení] že Bůh Americe propůjčil zvláštní milosrdenství, zodpovědnost a světové poslání a že miluje Američany právě takové, jací jsou“. Carter svou řečí o sebezpytování, vládních regulacích a nutnosti, aby se Amerika všeobecně omezila, podle Reagana zradil Ameriku v úsilí dosáhnout vrozeného, Bohem uděleného významu a světové dominance.

Poté, co vyhrál volby a stal se prezidentem, uskutečnil Reagan svůj program a rychle a systematicky zrušil nebo oslabil kroky, které Carter učinil v energetické politice. Reaganova vláda tak usilovala o zrušení federální podpory veřejné dopravě (a zároveň zvyšovala federální podporu stavby dálnic). Reagan dal odstranit solární kolektory, které nechal Carter instalovat na střechu Bílého domu (a Obamova vláda je nedávno znovu nainstalovala), a také vykuchal rozpočet na podporu výzkumu a vývoje v oblasti solární energie. Spojené státy tak nyní využívají 0,1 % solární energie namísto Carterem navrhovaných dvaceti procent. Podíl USA na globálním trhu solárních článků poklesl ze 40 procent na současných 5 procent. Carterova opatření na šetření energií, jež měla podstatně snížit energickou spotřebu, byla také oslabena nebo přímo odstraněna. Spotřeba energie se v letech 1983–1998 v přepočtu na hlavu ročně zvýšila o průměrně 0,8 procent a poté se během následujících 10 let ustálila – začala klesat až s nástupem recese v roce 2008. Nejvýmluvnější je pak fakt, že USA se ani nepokusily o snížení závislosti na dovozu ropy, jak to požadoval Carter. Ten pokládal za rozumné, aby se v roce 1990 dováželo jen 4,5 milionů barelů denně, v současné době se denně dováží kolem 10 milionů barelů.

Reaganova energická politika se místo toho soustředila na dvě věci: veřejně prohlásil, že deregulace je zázračný lék, který zabezpečí energetické potřeby Ameriky, neboť dovolí naftovým společnostem zvýšit těžbu ropy; v zákulisí však prosazoval politiku vojenských a politických intervencí na Středním Východě – americké zásoby ropy totiž k zásobení ohromného vozového parku a dalších energetických potřeb národa nestačily. Operace na Středním Východě měly mít – a měly – ten důsledek, že OPEC již nemohl vyhrožovat embargem na dovoz nafty do Spojených států. Taková intervenční politika však není levná, a když byla navíc doprovázena nárůstem vojenských výdajů (ospravedlněným strategií konfrontace se Sovětským svazem) a snížením daně z příjmu, není divu, že státní dluh za Reagana narostl z 26 % HDP v roce 1980 na 41 % v roce 1988, tedy z 0,9 bilionu USD na 2,6 bilionu USD, a Spojené státy se tak z někdejšího největšího věřitele staly největším dlužníkem. Tím Reagan vyvrátil dlouhodobé politické paradigma, podle něhož jsou republikáni fiskálně šetrní a demokraté fiskálně nedisciplinovaní.

Nové paradigma se ostatně odráželo i v osobnostech obou prezidentských kandidátů. Nápadné to bylo například v jejich prezidentské debatě – jediné, která se uskutečnila: sympatický a veselý Reagan proti vážnému a někdy přísnému Carterovi.

Prostá víra, že Američané, tj. Vyvolený národ, nemusí věnovat pozornost detailům, jako jsou například energetické zdroje, protože nakonec stejně všechno dobře dopadne, to byl typický Reagan. Skutečnost, že USA, čítající 5 procent světové populace, v současné době spotřebují 25 procent světové energie nebo že Amerika vydává na armádu tolik, kolik ostatní svět dohromady, tedy Reagan nepovažoval za selhání své politiky, ale naopak za úspěch.

Nebyly to samozřejmě jen osobnosti Cartera a Reagana, co tvořilo základ politického paradigmatu, ale především jejich různé společenské síly a hospodářské zájmy. Carter vychází z tolerantní tradice amerického evangelismu, zatímco Reagana podporovali křesťanští fundamentalisté jako Jerry Falwell nebo Pat Robertson; v podpoře obou prezidentských kandidátů můžeme vidět i odraz odvěkého amerického boje primitivních komoditních kapitalistických koncernů (jako jsou například texaské naftové firmy, u nichž solární energie není nikdy v oblibě) a technologicky vyspělých průmyslových firem (které kladou důraz na výzkum a vývoj); dále přetrvávající vliv alternativní kultury 60. let v protikladu k praktikám a zvykům „establishmentu“ (tj. existujícího kapitalismu) a silný pravicový odpor vůči „hippies“ a dalším společenským hnutím jako např. feminismu; a dokonce i rozdíl mezi těmi, kteří si přáli, aby Spojené státy byly znovu republikou, a těmi, kteří by rádi vládli globální říši.

Teď teprve vidíme v plné šíři význam otázky, kterou na konci své knihy klade Matteson: „Jsme si opravdu jistí, že jsme si vybrali správný směr, když jsme volili Reagana? Tím, že si dnes připomeneme projev Jimmyho Cartera [a program, který reprezentoval], můžeme si tuto otázku položit s morální váhou, jakou si zaslouží.“

Greg Evans (1960) je novinář a překladatel, žije v ČR a USA.

Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.