Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 1 > Olga Hostovská: Život s knihou I.

Olga Hostovská

Život s knihou I.

Vzpomínky a úvahy

Místo na okrajině prostoru západoevropského, k němuž se kulturně družíme, vzdálenost od jeho původních duchovních center, někdy i vlastní liknavost a vnitřní spory, a nejčastěji nevůle okolností dějinných a strašné pohromy ohrožující samé naše bytí, odtrhly, ba odervaly nás nejednou od živého (...) kulturního dění západního a zdržely nás, ne-li vrhly nazpět: pak, v době klidu, konsolidace, růstu znovu bezpečnějšího, přicházely chvíle, kdy „doháníme“ zameškanou cestu a nezřídka předháníme ostatní, horečně, horempádem a ne vždy výběrově konsumujíce duchovní živiny epoch, jimiž jsme plynule, klidně a plodně neprošli bok po boku šťastnějších národů, jako jejich spolutvůrci.

Václav Černý: Staročeská milostná lyrika

Učednická léta

Jakožto ročník 1936 patřím ke generaci, která během prvních patnácti poválečných let byla postižena všemi možnými školskými reformami a o jejímž osudu místo přijímacích zkoušek mnohdy rozhodovaly všelijaké uliční výbory a stranické komise v místě bydliště. Ještě na univerzitě, kde jsem v 50. letech studovala českou a polskou filologii, nám v posledním ročníku přidali pedagogické předměty a museli jsme podepsat, že nastoupíme na umístěnku, protože navzdory plánovanému hospodářství nějak se najednou nedostávalo učitelstva.

Já jsem původně nepatřila mezi zapálené a vyhraněné filology a teprve v průběhu studií jsem se snažila zorientovat, co by mě asi tak nejvíc zajímalo. Timofejevova teorie obrazu, kterou nám v prvém ročníku vtloukali do hlavy, způsobila, že jsem se po celý zbytek studií věnovala spíše jazykovědě, a můj děs z literární vědy dovršila na konci prvního ročníku měsíční brigáda v Ústavu pro českou literaturu (takzvaném Úprčeli). Přemluvila mě k ní kolegyně Dobrava Moldanová (tehdy ještě Benešová), která na rozdíl ode mne od začátku věděla, co chce, a tvrdě na tom pracovala. Přidělili mě tehdy k ruce dr. Radkovi Pytlíkovi, který se takřka celoživotně věnoval dílu Jaroslava Haška. Ten měsíc jsem prakticky strávila v čítárně časopisů, kde jsem se probírala starými ročníky novin a hledala roztroušené Haškovy povídky. Mohly být buď podepsané vlastním jménem, nebo pseudonymem (těch jsem měla celý štos na výběr), případně nepodepsané. V těch časopisech z 20. let bylo leccos zajímavého ke čtení – pamatuju se, jak jsem tam objevila výzvu, kterou oblíbenec Zdeňka Nejedlého Alois Jirásek, národní demokrat a současně nositel našich nejpokrokovějších tradic, adresoval československým občanům a v níž žádal, aby přispěli finanční a hmotnou pomocí obětem bolševického teroru. Co se Haška týče, našla jsem tehdy jednu nepodepsanou povídku, o níž jsem se domnívala, že by mohla být z jeho pera. Po mně si tu prózu přečetl Radko Pytlík a potom ještě jeden člověk (mám dojem, že Milan Jankovič) a ve třech jsme se dohodli, zda tu povídku Haškovi přisoudíme nebo ne. Já jsem si tehdy řekla: jestli je tohle vědecká práce, tak to dělat nechci. A taky jsem to nedělala.

Umístěnky do školství jsme v roce 1959 dostali prakticky všichni z ročníku s výjimkou kolegyně, která byla prokazatelně věřící katolička. Pedagogické kariéře se tenkrát dalo uniknout, pokud vím, jen závažným onemocněním, sňatkem (následování manžela) nebo vstupem do strany či nejlépe kombinací posledních dvou možností. Já jsem se dostala jakožto pedagogická posila na osmiletou střední školu v Novém Kníně, kde jsem vyučovala v 6. a 7. třídě češtinu, ruštinu a ruční práce. Strávila jsem tu rok a myslím, že to nebyla špatná zkušenost. V učitelském sboru jsem se tu znovu sešla se spolužákem a kamarádem z Opočna Miloněm Čepelkou, s nímž jsem ve čtvrté třídě obecné školy vydávala časopis Přítel mládeže, kam já psala poezii a Miloň dobrodružné příběhy na pokračování. Miloň později přesedlal na poezii, kdežto já jsem se jako básnířka – naštěstí – nadobro odmlčela. V Kníně jsme se ovšem věnovali jiné múze: hráli jsme s místními ochotníky divadlo, přičemž já se specializovala na komické staré a Miloň se jakožto režisér snažil – s nepříliš velkým úspěchem – pozvednout poněkud pokleslý vkus místního obyvatelstva.

Po roce mě na moji žádost ze školství propustili a já měla celé prázdniny na to, abych si sehnala nové místo. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že vlastně patřím mezi občany druhé kategorie. Do té doby jsem měla relativně štěstí. Od mých školních let byli na mých kádrových materiálech jako ručitelé podepsáni tři členové KSČ – spisovatel Karel Konrád, divadelní kritik a dramaturg Josef Träger a loutkář a pedagog prof. Erik Kolár. Teď už to nefungovalo. Postupně jsem se ucházela o místo ve dvou podnicích, s nimiž jsem předtím spolupracovala externě. Po měsíčním kádrování jsem se vždy dozvěděla, že překážkou mého přijetí jsou „příbuzní v zahraničí“. Mladému člověku, který od svých tří let vyrůstal bez otce, rozhodně na sebevědomí nepřidá, když se ho, místo na jeho schopnosti, kdejaký soudruh Důležitý vyptává: „A jak to máte s tím tatínkem?“

Uběhlo léto, nastal podzim a já byla pořád bez místa. Tehdy jsem se od kamaráda J. R. Picka dozvěděla, že by mě snad vzali v jazykové redakci Státního nakladatelství dětské knihy (SNDK), kde už tehdy pracovaly dvě mé kolegyně ze studií, Alena Benešová a Jana Štroblová, a v umělecko-naučné redakci starší kolega z gymnázia a z fakulty Zdeněk Heřman. Nakladatelství sídlilo poněkud stranou od většiny kulturních institucí, které se tehdy vyskytovaly především na tzv. Zlatém kříži a v jeho nejbližším okolí. Působilo na Smí­chově ve dvou patrech domu ve Staropramenné ulici č. 12, kam se nastěhovalo po zrušeném soukromém nakladatelství Janda-Sfinx, po němž kromě redakce převzalo i některé zaměstnance. Nevím, bylo-li to polohou podniku, jeho zaměřením, laskavostí jeho vedení či na základě dohody rozumných lidí na vedoucích místech, v každém případě toto nakladatelství v tuhých 50. letech poskytovalo azyl a možnost obživy lidem, kteří byli jinak politicky nepřijatelní. Vycházela zde díla autorů znectěných akademikem Štolem v jeho režimní bibli Třicet let bojů za socialistickou poezii (Halase a Seiferta), publikovali zde původní díla nebo překlady spisovatelé, kteří nebyli členy Svazu (např. Kolář s Hiršalem), jako překladatelka se zde uplatnila i Jitka Fučíková, žena odsouzeného katolického kritika a literárního vědce Bedřicha Fučíka, a od roku 1957 zde pracovala dcera jiného odsouzence, Františka Křeliny, Hana Pražáková. (Ta ovšem předtím, od roku 1953 [!], působila jako redaktorka v nakladatelství Svět sovětů.) Tím se tato doba výrazně lišila od časů normalizace, kdy se sice už nepopravovalo, ale politicky nepřijatelní lidé i jejich rodinní příslušníci byli ničeni existenčně.

Za mne tenkrát orodovali dva Františkové: František Hrubín, jemuž moji prosbu o přímluvu vyřídila jeho žena Jarmila, a František Burianek sponte sua poté, co se k němu donesla zvěst o mých potížích.

Do SNDK, založeného v roce 1949, vstupovala na začátku let 60. řada nových pracovníků, či spíše pracovnic, čerstvých absolventek FF UK, které pak dlouho byly označovány hromadným názvem „mladé soudružky“. Vesměs jsme začínaly takzvaně od píky, tedy v jazykové redakci, kterou nějaký čas po mně prošly i dcery Jiřího Trnky a Františka Hrubína. Dostaly jsme tak možnost konečně se podrobně seznámit s novými pravidly českého pravopisu, která platila od roku 1957 a u nichž jsme musely povinně prostudovat prvých 100 stran předmluvy. Myslím, že jazyková redakce byla tehdy součástí téměř každého nakladatelství a knihy připravované k vydání se zde četly nejdřív ve sloupcích (pro něž nejstarší generace autorů používala výraz „špalty“), potom ve stránkách, a nakonec se dělal ještě náhled opravených částí textu, který potom odpovědný redaktor posvětil svým imprimatur, tedy dal souhlas k tisku. Pokud si člověk s nějakým jevem nevěděl rady, konzultoval problém s vedoucí jazykové redakce paní Kurkovou, s její pomocí hledal odpověď v odborné literatuře (Slovník spisovného jazyka českého začal vycházet v sešitech teprve v roce 1960 a dokončen byl až v roce 1971), takže nejvyšší instanci tehdy představovala jazyková poradna Ústavu pro český jazyk. V mých představách to byl skutečný Olymp české jazykovědy, kde mimořádně vzdělaní a jazykově nadaní jedinci pečují o blaho českého jazyka a o jeho čistotu.

*

O tuto iluzi jsem přišla začátkem 80. let po deseti letech mateřské dovolené, z nichž sedm jsem strávila s rodinou v Itálii. Při práci jsem narazila na jakýsi jazykový problém a poté, co jsem prostudovala všechnu dostupnou literaturu, obrátila jsem se telefonicky na jazykovou poradnu. Ozvala se mi moje bývalá kolegyně ze studií, která pro mě Olympanku rozhodně nepředstavovala, a místo jasné odpovědi mi poradila, abych se podívala do knih, jimiž jsem se krátce předtím bezúspěšně probírala.

*

Ač Československo bylo samozřejmě součástí tzv. východního bloku, co do vydávání knih a „ochrany děl literárních a uměleckých“ patřilo (na rozdíl od Sovětského svazu) už od 20. let k tzv. Bernské úmluvě, založené v roce 1886, a vztahovaly se na ně i Ženevské dohody o autorském právu z r. 1952, k nimž přistoupily i USA a později – tuším – i Sovětský svaz. Znamenalo to mj. i to, že úprava vstupních stran a tiráže musela být jednotná, značkou Š, tj. copyrightem, musil být vyznačen majitel práv a v tiráži musely být uvedeny všechny potřebné údaje včetně vydání, nákladu a ceny.

Nakladatelství zakládaná na přelomu 40. a 50. let byla úzce specializovaná, takže konkurence při získávání lukrativních autorů nebo knih, jimž se dnes říká bestsellery, byla vlastně minimální. Papír byl na příděl, takže i tento aspekt musil být brán v potaz při sestavování edičního plánu. O nákladu, který se uváděl v tiráži každého vydání, rozhodovala většinou poptávka, tedy dohoda s Knižním velkoobchodem, který řídil distribuci, a tak záleželo také na výmluvnosti zástupce obchodního oddělení i na tom, jak šikovně byla napsána anotace. Při tehdejších výrobních a technických možnostech výroba knihy (od dodání rukopisu až po vytištění a svázání) trvala většinou dva roky. Proto se ediční plány připravovaly na několik let dopředu a několikrát za rok se upřesňovaly. O tom, zda bude titul vydán, se rozhodovalo na základě tří písemných posudků, z nichž alespoň jeden musel být externí.

Cizojazyčné knihy, zvláště z kapitalistické ciziny, k nám valnou většinou přicházely prostřednictvím Dilie, takže nakladatelští redaktoři byli mezi prvními, komu se dostaly takové knihy do rukou. (Také si musíme uvědomit, že až do poloviny 50. let normální smrtelníci do ciziny necestovali.) Psaním posudků (zvláště na cizojazyčné tituly) si tehdy často přivydělávali lidé, kteří z politických důvodů nemohli publikovat, a také mladí absolventi, kteří nastoupili na umístěnku ve školství a toužili dostat se časem k překládání. Redakce nakladatelství byly tehdy převážně obsazeny generací, která končila studia začátkem 50. let, lidmi, kteří představovali ve své době novou překladatelskou vlnu.

Panovala tehdy nepsaná zásada, že redaktor mohl v nakladatelství, kde pracoval, vydat maximálně jednu vlastní práci ročně, a tak co se překladů týče, bývalí spolužáci a kamarádi si vycházeli navzájem vstříc, nemluvě o tom, že u nás v Čechách se vždycky najde způsob, jak nařízení obcházet. Tak například Josef Škvorecký, který od dubna 1956 pracoval v redakci Světové literatury, vydávané SNKLU (od ledna 1957 jako zástupce šéfredaktora), v prvním ročníku tohoto dvouměsíčníku má kromě drobnějších příspěvků pouze překlad Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita (na němž spolupracoval s Jarmilou Emmerovou); knižně vyšel Bradbury o rok později, ale nikoli v Státním nakladatelství krásné literatury, leč v Melantrichu. V neblahém roce 1958, kdy vyšli Škvoreckého Zbabělci v Československém spisovateli, vydalo totéž nakladatelství ve Škvoreckého překladu Listiny Asperovy Henryho Jamese, kdežto výbor Černošská poezie, na němž se rovněž podílel, vyšel pro změnu v Našem vojsku, zatímco ve svém kmenovém nakladatelství mohl Škvorecký vydat v Klubu čtenářů pouze svůj překlad Hemingwayova románu Sbohem armádo!

V 60. letech už polevila přísná politická hlediska, ale možnosti vydávat autory z kapitalistické ciziny byly velice omezené, protože to většinou znamenalo platit autorská práva v devizách. Proto se vybíralo velice obezřetně, a až na drobné výjimky, které představovali takzvaní „pokrokoví“ spisovatelé jako Howard Fast nebo Pablo Neruda, vycházelo skutečně jen to nejlepší. Nakladatelství si tehdy muselo svou volbu jaksepatří dobře zdůvodnit, a i když už třeba byl autor takzvaně „volný“, patřilo k dobrému tónu ho nějak ideově „podepřít“. Tak například v SNDK první mayovka, Syn lovce medvědů (1958), byla doprovázena úvodním slovem Františka Hrubína a dlouho připravovaný výbor z díla cestovatele a dobrodruha Richarda Halliburtona Toulky světem (1963) vyšel s doslovem Adolfa Hoffmeistera, který dva roky předtím podepřel rovněž nové vydání Carrollovy Alenky v kraji divů a za zrcadlem.

K redaktorovým povinnostem patřilo psát texty na záložku. Neodbývalo se to jako dnes opsanými citáty, byly to drobné prozaické útvary, jejichž úkolem bylo podat potenciálnímu čtenáři pokud možno komplexní informaci o díle a autorovi. Za doslova husarský kousek v tomto oboru považuji jednu ze svých prvních záložek z roku 1962. Šlo o knihu autorské dvojice Něčvolodovová- Rezničenko, jejíž název v ruštině zněl Junosť Lenina. V českém překladu se to jmenovalo Než orel vzlétl a mně dalo týden práce, než jsem vypotila text na obě záložky, kde se teprve v poslední větě prozradí, kdo to ten chytrý a šikovný Voloďa vlastně byl.

Nad veškerým tiskem až do roku 1968 bdělo HáeSTéDé – tedy Hlavní správa tiskového dozoru. Zatímco například periodika a sdělovací prostředky si musely dávat schvalovat prakticky veškerou svou produkci, nad nakladatelstvími, pokud mohu soudit, byl dozor pouze globální. Už jsem nezažila období, kdy z klasiků a pohádek byly vyškrtávány veškeré zmínky o Pánu Bohu. V 60. letech se vyškrtané pasáže do nových vydání opět vracely, jak o tom někdy v polovině let 60. napsala kolegyně Zuzana Ceplová do Zlatého máje v článku Pán Bůh na indexu.

*

Co se překládání týče, myslím, že každý člověk, jakmile se začne učit cizímu jazyku, zkouší z něho překládat. Já se musím přiznat, že jsem se v mladém věku zaměřila na poezii a od svých dvanácti let jsem zkoušela, co dokážu: nejprve z angličtiny dětské říkánky ze sbírky Mother Goose, později v němčině jsem se pustila rovnou do jedné žertovné veršovánky Heinricha Heina a na vysoké škole mě zlákaly verše Mickiewiczovy a Tuwimovy. (Kupodivu během školní výuky ruštiny mě nezaujalo nic do té míry, abych se pokusila to přeložit. Asi už bylo všechno přeloženo.)

Ve 4. ročníku, na semináři profesora Krejčího (těsně předtím, než byl v roce 1958 vyhozen z fakulty) mě oslovila skladba polského renesančního básníka Jana Kochanowského Szachy a na překladatelském cvičení Otakara Bartoše jsem ze svého překladu předčítala ukázky. Doktor Bartoš byl k mému výtvoru velice laskavý a shovívavý, ale já si tenkrát uvědomila, že na to, aby se ze mne stala dobrá překladatelka poezie, prostě nemám, i když jsem se později rýmování občas nevyhnula.

Polonistika, co do množství překladatelů, byla tehdy velice silná a pro začínajícího překladatele nebylo snadné proniknout, zvlášť když o publikačních možnostech mnohdy rozhodovaly spíše konexe dotyčného nebo jeho funkce, a méně už jeho překladatelské schopnosti. My „šestatřicátníci“, co jsme nebyli ve straně, jsme se prosazovali dost těžko. Pamatuju se, že kolegyně Viola Fischerová se jeden čas zabývala překládáním polského básníka Mirona Białoszewského. Upozornil ji na něj Jiří Kolář, který jí také řekl, že se o něm tvrdí, že je nepřeložitelný. Ukázku Białoszewského poezie uveřejnila v roce 1966 v 2. čísle Světové literatury pod titulem Pokus o přizpůsobení na str. 33–45. Ztrhal jí ho polský bohemista Andrzej Piotrowski, který byl naštvaný, že mu u nás krátce předtím zkritizovali jeho výbor z Halase za to, že českého básníka představil polským čtenářům jednostranně jako katolíka. Přestože muselo být jasné, že se jedná o pomstu, Violu jako překladatelku to velice poškodilo a na Białoszewského jako básníka si už nikdo netroufl. Já jsem zase udělala zkušenost, že pokud jsem nabízela nějakou knížku k vydání a projevil o ni dodatečně zájem některý ze zavedených překladatelů, který ji třeba dostal k lektorování nebo seděl v redakční radě, tak jsem zkrátka neměla šanci. Přesto jsem měla štěstí, protože se našli lidé, kteří se mi v mých začátcích snažili pomoci.

Dlouholetý rodinný přítel Erik Kolár mi zadal pro Ústřední loutkové divadlo, sídlící na tehdejším Gorkého náměstí (nyní opět Senovážném), překlad dvou loutkových her, z nichž první dokonce vyšla tiskem. Otakar Bartoš, po nezdařeném pokusu doporučit mě jako překladatelku, mě pověřil sestavením edičního návrhu deseti polských novel, které měly vyjít v oblíbené edici nakladatelství Československý spisovatel. Šéfredaktor Jan Pilař ale nebyl spokojen s mým výběrem, a tak nakonec výbor sestavoval sám Bartoš a já kromě překladu jedné prózy jsem dostala za úkol opravit překlad Andrzejewského, pod nímž byl podepsán tehdejší ředitel SNKLU Bořivoj Křemenák.

V druhé půli 60. let jsem měla příležitost spolupracovat jako redaktorka s básníky Antonínem Brouskem a Josefem Hiršalem na sborníku moderní světové poezie Postavit vejce po Kolumbovi. S Brouskem jsem se znala z redakce časopisu Tvář, o Hiršalovi jsem věděla, že to byl kamarád mého otce v době jeho poválečného pobytu v Praze. Ctila jsem ho především jako vynikajícího překladatele Morgensterna, a z jeho přebásnění renesanční dubrovnické poezie bylo zřejmé, že si ví rady i se starými básnickými formami. Byl to tedy ideální člověk, s jehož pomocí jsem mohla uskutečnit svůj sen – vydat český překlad Kochanowského Szachů. Tehdy byl ovšem zaneprázdněn spoustou vlastních projektů, a tak na Kochanowského došlo až na začátku 70. let. V téže době ovšem připravoval Jan Pilař rozsáhlý výbor z Kochanowského nazvaný Renesanční loutna, a ačkoli Šachy nebyly do výboru zařazeny, jaksi se nehodilo mocnému mužovi konkurovat. A tak byl náš projekt, který jsme nabídli redaktorce Vlastě Dvořáčkové v Odeonu, odložen na neurčito.

Česká literatura po srpnu 1968

Srpen 1968 byl pro československá nakladatelství něco jako Bílá hora. Na začátku normalizace, kdy právě začaly vycházet knihy, na něž byly uzavřeny smlouvy v roce 1968, nastaly čistky. Jak se to projevilo na vydávání knih, mohu uvést na příkladu Egona Hostovského, s nímž koncem 60. let uzavřelo smlouvy pět nakladatelství na pět románů, na knihu jeho pamětí a na dvě kratší prózy do sborníků. Všechny smlouvy mu byly proplaceny (větší část ve valutách). Z těchto osmi titulů vyšly pouze oba sborníky a tři romány, z nichž ale Půlnoční pacient (1954), který vydala Mladá fronta v roce 1969, putoval rovnou do stoupy (tedy polovička). Řada rozpracovaných nebo už hotových titulů se rušila nikoli kvůli autorovi, ale kvůli jménu překladatele. Za nejdrastičtější případ považuji Dostojevského Deníky spisovatele, které kompletně přeložil František Kautman. (Výbor z tohoto díla od různých překladatelů vydal u nás v několika svazcích Kvasnička & Hampl v roce 1927. Dnes už se nenajde nakladatel, který by se tak nelukrativního úkolu ujal.) Někdy se podařilo zachránit vydání knihy tím, že se vlastně porušily Bernské úmluvy a neuvedlo se jméno překladatele, který byl zrovna v nemilosti. Ta nemilost trvala u každého různě dlouho, ale bylo někdy dost obtížné se dozvědět, jak na tom dotyčný je, protože žádné psané pokyny v tomto směru neexistovaly, mnohdy záleželo na tom, jak právě byli naladěni příslušní soudruzi na ÚV KSČ, na kom si zrovna chtěli smlsnout nebo kdo je příliš nezajímal.

Myslím, že někdy v této době začaly pozvolna převládat komerční zájmy nad uměleckými ambicemi. Pozoruhodný je osud knižní předlohy tehdy velice populárního polského televizního seriálu Čtyři z tanku a pes. První vydání této knihy Janusze Przymanowského, v překladu Heleny Stachové, vyšlo pt. Zpět na západ v roce 1968 v nákladu 15 000 výtisků v nakladatelství Svět sovětů. Když se objevil film, vyšlo v roce 1971 další vydání, tentokrát jako Čtyři tankisté a pes a v nákladu 80 000 výtisků, v témž nakladatelství, které se mezitím přejmenovalo na Lidové. Autor zatím dopsal pokračování úspěšného seriálu a český překlad Čtyři tankisté a pes, 2. díl (rovněž v nákladu 80 000 výtisků) se objevil na trhu v roce 1972, tentokrát ale bez udání jména překladatele, protože překladatelka byla momentálně politicky nepřijatelná. V třetím, rovněž masovém vydání obou dílů, z roku 1974 je už opět jméno překladatelky uvedeno a úspěšná knižní podoba oblíbeného televizního příběhu se pak dočkala ještě čtvrtého vydání v roce 1982 v stotisícovém nákladu a v roce 1988 ji potom vydalo ještě Naše vojsko.

Na přelomu let 1970–1971 proběhly ve všech podnicích prověrky, které většinou postihovaly mnohem častěji členy Komunistické strany než nestraníky. Tehdy nastala kuriózní situace: do té doby byly vedoucí funkce obsazovány výhradně členy KSČ. Najednou nebylo dost straníků, a tak se na vedoucí místa dostávali i nestraníci, ale protože byli dosud zvyklí, že do ničeho nemají právo mluvit, byli často mnohem ustrašenější, než kdyby na jejich místě seděl rozumný straník.

Pro spisovatele, kteří nesměli publikovat a ještě k tomu se octli na volné noze, to byla situace značně svízelná, zvlášť když na tom nebyli zdravotně natolik dobře, aby mohli vykonávat manuální práci. Když potom v roce 1977 nastalo tažení proti Chartě, mnozí autoři to považovali za pomocnou ruku, kterou jim podala Strana a vláda, aby mohli ukázat, že už se polepšili, a bez velkých rozpaků podepisovali Antichartu. Zdá se, že to skutečně fungovalo.

Já osobně jsem prověrkami prošla bez větší úhony. V KSČ jsem nebyla a na jaře 1968 jsem nepodepsala ani 2000 slov. (Vadilo mi, že tento pamflet nemluvil za nestraníky, a nechápala jsem, jak vyhovět výzvě Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost [...]. Prozrazujme fízly.) Byla jsem tedy potvrzena ve své funkci odpovědné redaktorky, ale bylo to vlastně jedno, protože v létě 1971 jsem odešla na mateřskou dovolenou.

V téže době ovšem francouzská obchodní firma, pro kterou můj italský manžel v Československu pracoval, zrušila u nás své zastoupení, a protože politická situace se nevyvíjela moc dobře a navíc manžela začala obtěžovat StB, rozhodli jsme se, že se legálně vystěhujeme do Itálie. V dobrovolném exilu, v němž se mi ale nezřízeně stýskalo, jakožto žena v domácnosti s příležitostnou možností si přivydělat měla jsem dost času na čtení, a tak jsem se hodně zajímala o to, co vydávají naše exilová nakladatelství.

*

O tom, že Škvorečtí založili nakladatelství, jsem se dozvěděla ještě v Praze. Na jaře roku 1972 přijel z Toronta dlouholetý otcův přítel Prokop Havlík, kterého Hostovský seznámil se Škvoreckými a on jim v začátcích nakladatelství pomáhal ve věcech technických a ekonomických. Mám dojem, že na své cestě do Evropy pro ně mj. sháněl i lacinou tiskárnu, s níž by se Zdena mohla snadno domluvit. Patrně ji sehnal, protože na rozdíl od prvního svazku Nakladatelství 68 (Škvorecký, Tankový prapor ), kterého se ujala kanadská tiskárna, knížka Zdeny Salivarové Honzlová (říjen 1972) byla vytištěna v Belgii.

Založení nakladatelství bylo pro Zdenu ideální řešení, ne-li přímo záchrana. V exilu se octla víceméně nedobrovolně – doprovázela manžela, který původně odjel v roce 1969 do USA přednášet na jeden semestr, a vlastně ani poté, co se rozhodl pro exil, neměl problémy uplatnit se ve svém oboru. Zdena, která uměla dobře francouzsky, se dostala do cizího jazykového prostředí, a po úspěšných 60. letech doma, kdy působila jako herečka v divadle i ve filmu a nadto byla členkou populárního Inkognito kvartetu, musela se teprve učit jazyku a hledat nějakou smysluplnou činnost.

V době mého italského pobytu to bylo právě především nakladatelství 68 Publishers, s jehož produkcí jsem měla možnost se seznámit, a vzhledem k tomu, že se mi po Hostovského smrti dostala do rukou otcova korespondence z posledních let, vím o tom, jak fungovalo, mnohem víc než o kterémkoli jiném exilovém nakladatelství.

Domnívám se, že výhody, které se nabízely posrpnové emigraci ve srovnání s emigračními vlnami předchozími, platí jednoznačně i pro nakladatelské podnikání. Exilová nakladatelská činnost poúnorová byla spíše příležitostná, tehdejší nakladatelství neměla většinou dlouhého trvání a jejich práce měla blíž k aktivitám obrozeneckým. Po srpnu odešlo do emigrace (nelze mluvit všeobecně o exilu) veliké množství vzdělaných lidí, kteří byli na knize takříkajíc závislí. Situaci na knižním trhu v Československu 60. let nám právem záviděl celý svět. Po nucené askesi stalinského období lidé u nás dychtili po dobré literatuře, na knihy se stály fronty, spisovatelé byli ctěni jako apoštolové pravdy a nejen Klub čtenářů, ale i Klub přátel poezie dosahoval takových nákladů, že se o tom zahraničním autorům vůbec nesnilo. Navíc naše knihy byly krásně vypravené, získávaly po světě řadu cen, a do češtiny se tehdy ze světové literatury překládalo jen to nejlepší. Na rozdíl od západního světa si u nás v 60. letech mohlo dovolit žít na volné noze poměrně dost spisovatelů a dokonce i někteří překladatelé. Jen tak lze vysvětlit fenomén, že v letech 1969–1989 působilo v exilu kolem čtyřiceti českých nakladatelství (jen v Mnichově jich bylo celkem šest.) Co do povahy bylo by je možno rozdělit zhruba do tří kategorií.

Někteří lidé si založili nakladatelství, aby v něm mohli vydávat své vlastní knížky. Reprezentantem této kategorie by mohl být Jiří Svoboda, majitel nakladatelství Autostop, v němž vydal v nákladu 3000 výtisků několik svazků své knihy Autostopem kolem světa. V prvé půli 90. let ho bylo možno denně spatřit v dolní části Václavského náměstí, kde kolemjdoucím nevtíravě nabízel neprodané svazky své knihy.

Potom byli nakladatelé typu zapadlí vlastenci, kteří v prvé řadě měli na mysli péči o kulturu a z lásky k českému jazyku a k literatuře vydávali takové tituly, na nichž rozhodně nemohli vydělat. Mezi ně patřil nepochybně zakladatel curyšského nakladatelství Konfrontace Antonín Pašek, jemuž vděčím za překrásné vydání dvousvazkového díla Pavla Eisnera Chrám i tvrz, knihy o češtině, kterou dokonale vypravenou a vázanou v plátně s přebalem vydal v roce 1974.

Když pomineme ta exilová nakladatelství, která měla za zády nějakou silnou organizaci, do třetí, nejúspěšnější kategorie patřili ti, kdo si včas uvědomili, že podnikat v kapitalistické cizině druhé půle 20. století se musí umět, a pokud chci přežít, veškerá sentimentalita musí stranou.

Nakladatelství 68 Publishers fungovalo jako klub čtenářů. Hned od prvého svazku byly zadní stránky vydávaných knih věnovány propagaci připravovaných děl a v komisi se zde nabízely zbylé výtisky knih vydaných jinými nakladateli. V příloze k 1. vydání Honzlové Zdeny Salivarové čteme výzvu:

Staňte se členy Klubu čtenářů nakladatelství
68 PUBLISHERS TORONTO!

Vaší povinností bude odebrat tři až čtyři
ze čtyř až šesti titulů ročně.
V roce 1972 je minimum tři tituly.
Vaší odměnou bude, že dostanete knihy za členské ceny (pro nečleny jsou o 1 až 2 dolary dražší)
a vědomí, že nám tím usnadníte dále vydávat
současnou českou a slovenskou literaturu,
která doma nemůže vycházet, a to bez subvencí, tedy v pravém slova smyslu SVOBODNĚ.

Vtipné nakladatelské logo Ivana Steigra, parafrázující někdejší plakát s fučíkovským heslem, vyzývalo čtanáře: LIDÉ, ČTĚTE! a nápadité propagační letáky, přikládané ke každé zásilce (za jejichž autora bych tipovala Josefa Škvoreckého), přepočítávaly cenu jedné knihy na cenu flašky whisky či na návštěvu biografu.

Pro mne, jakožto matku čtyřčlenné rodiny žijící z jednoho platu, ani ty členské ceny pohybující se kolem 4 dolarů nebyly nijak málo. Flašky whisky jsme rozhodně nekupovali, do kina jsme moc často nechodili, a když jsem platila za zaslané výtisky, měla jsem problém i s tím, že v textu není uvedeno, zda se jedná o dolary americké nebo kanadské.

Mám dojem, že jednou z pohnutek pro založení 68 Publishers byla také příležitost konečně si moci vydat své vlastní knížky. Ostatně mezi prvními padesáti vydanými svazky torontského nakladatelství víc než pětina je z pera manželů Škvoreckých. Však také jejich knížky rozhodně nepatřily mezi ležáky. Následující autoři byli k vydání vybíráni zřejmě podle toho, zda jejich jméno zaručovalo dostatečný zájem čtenářů nebo si dokázali opatřit sponzora. Tento podstatný detail zřejmě ušel Egonu Hostovskému, jehož díla rozhodně nepatřila mezi bestsellery. Byl nejspíš jeden z prvých, kdo se dozvěděl o úmyslu Škvoreckých založit nakladatelství, a už v roce 1970 jim svěřil rukopis své „labutí písničky“, jak nazval své poslední nevydané dílo. Nakladatelství ovšem s vydáním nikterak nespěchalo, ale není mi jasné, zda se Škvoreckým nelíbilo, co Hostovský napsal na stará kolena, a nebo spíš měli strach, aby na tom neprodělali. Když autor koncem léta 1971 zjistil, že ho odložili k ledu, trpce si stěžoval, že ho Škvorecký velice zklamal, ač ho měl opravdu rád. V dopise z 26. 9. 1971 mi pak vysvětlil, jak si najednou uvědomil (jako už tolikrát ve svém životě), že má přátelství jsou téměř pravidelně jednostranná, že Egon vždycky může počkat, že všechno pochopí a všechno si vysvětlí, a že si vůči němu možno dovolit, co by jiný nespolkl. Ale už se zase nezlobím a možná, že bude mezi jimi a mnou, jak bývalo.

Jak jsem se později dozvěděla od Prokopa Havlíka, ke smíru došlo, když Škvorečtí nabídli Hostovskému, že mu místo onoho rukopisu vydají k jeho pětašedesátinám sborník, když si na to Hostovský sežene peníze. Ty měla dodat Společnost pro vědy a umění, jejíž člen Rudolf Šturm, profesor slovanských literatur v Saratoga Springs, měl také sborník redigovat.

Hostovského „labutí písničky“ se nakonec ujalo nakladatelství Index. Smlouvu podepsal autor 19. 9. 1972 a kniha nazvaná Osvoboditel se vrací vyšla nákladem 2000 výtisků v říjnu téhož roku.

Na vydání sborníku se vážně nemocný Hostovský velice těšil a dělal pro to, co jen mohl. Představoval si, že to bude podobná publikace jako tisk Padesát let Egona Hostovského, který v roce 1958 k jeho jubileu vydal ve svém nakladatelství Moravian Library v nákladu 1000 výtisků Ladislav Kolda: byl to osmdesátistránkový sešit s příspěvky sedmnácti Hostovského přátel – umělců, spisovatelů, literárních vědců, překladatelů –, doplněný stručným spisovatelovým životopisem a bibliografií jeho knih v originále i v překladech.

Hlavním problémem sborníku připravovaného k Hostovského pětašedesátinám byla jeho dvoukolejnost: nakladatelství obstaralo autory příspěvků a SVU to měla zredigovat a zaplatit. A tak nevyhnutelně došlo ke sporu, protože v plánu byla tříarchová brožurka, ale příspěvků došlo mnohem víc a velice nestejnorodé úrovně. Ač to nikdo, myslím, přímo nevyslovil, výhrady se týkaly hlavně vulgárního a nepříliš vtipného textu Jana Beneše, který rozhodně nedosahoval žádoucí úrovně, nemluvě o tom, že ve svém příspěvku autor spíš než o Hostovském (o němž neměl co říci) mluvil o sobě. Nevím, jak na Benešův text nahlíželi manželé Škvorečtí, řekla bych, že se Beneše báli, protože jak byl ctižádostivý, tak uměl být také agresivní a mstivý. Na druhé straně je ovšem pravda, že jméno Jana Beneše nejspíš příslušníkům nové emigrační vlny říkalo víc než jméno Egon Hostovský. Spor se táhl několik měsíců, SVU se nakonec odmítla na vydání publikace podílet, a nakladatelství tak přišlo o příspěvek 500 $, s kterým původně počítalo. A rukopis, který měl jít do výroby v říjnu 1972, ještě na konci roku nedorazil ani do nakladatelství; to už Škvorecký (v dopise z 28. 12. 1972) mluví o 750 $, které si nakonec na to Hostovský vypůjčil od své tchýně.

Zajímavé ovšem je, že v propagačních materiálech svazků vydaných v letech 1972–1973 torontským nakladatelstvím sborník k Hostovského pětašedesátinám není vůbec uveden. Mezi ohlašovanými knihami se zato opakovaně objevuje titul Jiřího Voskovce Stín Svobody, k jehož odběru se údajně přihlásilo na 12 tisíc zájemců a který autor zřejmě nikdy nedodal a patrně ani nenapsal. (V definitivní bibliografii nakladatelství byl nahrazen knihou Michala Schonberga Osvobozené v překladu Iva Řezníčka, vydanou ve skutečnosti až v roce 1988.) Mezi šesti knihami ohlašovanými na rok 1973 je od Hostovského uveden pouze román Všeobecné spiknutí, jehož prvé české vydání stačilo ještě vyjít v Melantrichu v roce 1969. Nakladatelství 68 Publishers ho pak vydalo jako zmenšený reprint melantrišského vydání (čímž ušetřilo na sazbě) někdy v druhé půli roku 1973.

Ještě v půli ledna 1973, na rozdíl od nakladatelů, Hostovský věřil, že sborník vyjde. Nedočkal se ho. Zemřel 7. května, čtrnáct dní po svých 65. narozeninách. Sborník (v rozsahu 210 stran) vyšel až jako 15. svazek nakladatelství rok po spisovatelově smrti v květnu 1974 a prodával se (nebo spíš neprodával) za 3 dolary. Bylo asi dobře, že se toho oslavenec nedožil.

Nakladatelství 68 Publishers patří, myslím, jedno prvenství: jako první z exilových nakladatelů vydalo knihu autora žijícího v Československu. Byl ohlašován anonymně, ale celkem jen trochu obeznalý čtenář musel pochopit, že se jedná o knihu Milana Kundery. Nemalé bylo moje překvapení, když místo Kundery dorazil Karel Pecka. Jeho román Štěpení vyšel jako 16. svazek edice 68 v roce 1974. Myslím, že mám pro to vysvětlení: Milan Kundera, žijící tehdy ještě v Československu, se chystal vyjet oficiálně do Francie (v roce 1975 se stal hostujícím profesorem v Rennes) a rozhodně si nemohl dovolit žádné komplikace, zvlášť když StB bylo o aktivitách torontského nakladatelství tak dobře informováno. A tak se stal pokusným králíkem zkušený kriminálník Karel Pecka. Pamatuju se, že jsem ho jednou potkala v létě ve Vršovicích (bydlely tam naše maminky) a ptala jsem se ho, jestli kvůli tomu neměl nějaké popotahování. Řekl mi, že ani ne, ale že si fízlové takové věci schovávají pro vhodnou příležitost. O tom jsem měla také možnost se přesvědčit.

O aktivitách exilových nakladatelů se u nás vždycky mluví jako o obětavé práci pro vlast a cudně se pomíjí finanční stránka jejich podnikání. Myslím, že v začátcích posrpnového vydávání knih existovali nakladatelé, kteří se snažili vyplácet autorské honoráře. Většina exilových nakladatelství ale fungovala spíše jako kvalitnější samizdat – autor zkrátka musel být rád, že mu knížka vůbec vyšla; když se o někom proslechlo, že autorům platí, okamžitě se na něj snesla sprcha pomluv závistíků a konkurentů, kteří na jedné straně tvrdili, že stejně brzo zkrachuje, a na druhé straně ujišťovali, že ho podporuje CIA, protože jinak by si to rozhodně nemohl dovolit.

Americká podpora českých nakladatelů skutečně existovala, ale až někdy po roce 1977, a jmenovala se International Literary Centre. Tato instituce z peněz americké vlády podporovala všechna exilová nakladatelství tím, že od nich odkupovala část nákladu všech vydávaných knih a tyto knihy se snažila (s větším či menším zdarem) pašovat do Československa.

Co se honorářů týče, podle svědectví Karla Jadrného, který založil v roce 1980 v Mnichově nakladatelství Arkýř, bylo prý dohodnuto, že spisovatelům žijícím v exilu se platit nebude, ale že se z vydělaných peněz budou podporovat autoři žijící v Československu. On sám prý to takto praktikoval prostřednictvím Nadace Charty 77. Jak tato finanční pomoc fungovala, nemám tušení, ale pamatuju se, že když v srpnu roku 1989 vydal (s podporou Nadace Charty 77) Alexandr Tomský ve svém nakladatelství Rozmluvy knihu Josefa Hiršala Vínek vzpomínek (250 str. bez udání nákladu a bez udání ceny), stěžoval si autor, že nedostal nic. Po listopadových událostech nakladatel udělal dotisk a v době, kdy tady cena knih obdobného rozsahu nepřesahovala výši padesáti korun a kdy Hostovského Dobročinný večírek (vydaný v Melantrichu v plátěné vazbě s přebalem v roce 1990) stál 17,- Kčs, koupila jsem si tuto paperbackovou publikaci u Fišera v Kaprovce za 120 Kčs. Signatář Charty Josef Hiršal se tehdy obrátil na pana Tomského s žádostí, jestli by mu nemohl proplatit alespoň nějaký honorář, ale nakladatel mu prý nabídl jako kompenzaci větší množství autorských výtisků. Jestli se nakonec dohodli, nevím, ale je jasné, že nakladatel, který začal podnikat až začátkem 80. let, sázel většinou na tutovky a často přetiskoval úspěšné tituly jiných nakladatelů, při svém vzdělání a při pomoci, které se mu dostávalo, těžko mohl na svém podnikání prodělávat.

Nejsem ekonom, abych dokázala posoudit, do jaké míry se exilovým nakladatelům dařilo, v každém případě měli možnost zvládnout řemeslo v prostředí zavedeného kapitalismu o řadu let dřív než jejich kolegové doma, kteří pak, v dravých podmínkách 90. let a většinou bez jakékoli záštity, chtěli dohonit, co jsme za těch čtyřicet let zameškali. Pro exilové nakladatele daleko větší pohromu představovala skutečnost, že byli mnohdy příliš lehkomyslní a důvěřiví a že nedocenili možnosti orgánů československé výzvědné služby, která byla přímo posedlá touhou odhalit kanály, jimiž do Československa proudila zakázaná literatura.

Mám o tom patrně doklad z doby, kdy jsem občas fungovala jako pošťák mezi Janem Zábranou a Josefem Škvoreckým. V dopise z 19. května 1977, věnovaném z větší části Chartě 77, se mi J. Š. svěřuje, jak naletěli:

My jsme právě (ostatně jako vždy) uprostřed velkého fofru s expedicí šesti posledních knih ročníku 1976, kteréžto zpoždění zavinila neskutečná série dizástrů: nejdřív krajan, který nám kompjůterizoval administrativu a z něhož se vyklubal buď malý český blbeček, který si chtěl hrát na velkého amerického businessmana (kteroužto hru jsme financovali my), nebo podvodník-vejžírka, nebo agent provádějící projevy přízně se strany StB (je téhle větě rozumět?). Sotva jsem ho bděle a ostražitě, ale dost pozdě odkryl, těžce onemocněla Zdena, sotva se sebrala, měl jsem já záchvat, který jsem osobně diagnostikoval jako momentální slabost následkem silné dávky whisky předchozího dne, ale lékař to prohlásil za mozkový infarkt a podle toho se mnou zacházeli.

Svůj dopis J. Š. uzavírá:

Charta se objevila i proti vrozeným českým tendencím k opatrnosti. Samozřejmě ignoruje „ty výdobytky“ – ale radikálové vždycky a všude ignorovali výdobytky. (...) A tak Charta, mám dojem, poměrně přesně popisuje právní a občanský status toho našeho opatrného občánka, když se dopustí sebenepatrnější neopatrnosti. Zacloumala nejen cizinou, zřejmě i českým zákulisím (...) A prosakují zprávy, že zas budou moct lidi publikovat – zakázaný lidi, co teď podepsali antichartu. (...) Jestli opravdu budou moci čeští písaři taky tisknout, nebude to taky poněkud zásluhou těch nerozumných Havlů a spol? Ti sami si ovšem neškrtnou a zle se jim povede.

Těžko tehdy mohl Josef Škvorecký předvídat, že Charta napomůže nejen signatářům anticharty, ale i exilovým nakladatelům v jejich podnikání a že to bude první krok na dlouhé, předlouhé cestě ke svobodě.

Na zkušené v Itálii

Když jsem se octla v roce 1973 v Itálii, musela jsem si především zlepšit svoji začátečnickou italštinu, opírající se o dvousemestrální kurs výběrového jazyka, který jsem absovovala před patnácti lety ještě na Filozofické fakultě UK u – tehdy – pana asistenta Hořkého. Nejprve jsem se v tomto směru vzdělávala ve Veroně u stařičkého pana profesora, který kdysi, coby mladíček, absolvoval vojenskou službu v olomouckých kasárnách. Koncem léta 1974 jsme se z rakousky rezervované Verony přestěhovali do levičácké Boloně, kde ovšem (vzhledem k pohnuté minulosti regionu) ctili zásadu co je císařovo císaři a co je božího Bohu, což v praxi znamenalo, že mnozí zanícení komunisté posílali děti na hodiny náboženství a u příležitosti prvního přijímání pořádali okázalé oslavy. Na univerzitě mi doporučili, abych se přihlásila do jazykového kursu pořádaného společností Dante Alighieri. Tam jsem pak mohla sledovat, jak vypadá národnostní soužití v praxi, a v situacích naprosto nečekaných se mi dostávalo občas vzdělání nejen jazykového. V našem kursu kromě importovaných manželek italských státních občanů byla také žena zástupce švédské firmy Volvo, dále žena amerického medika, který studoval v Boloni, protože bylo snadnější přestoupit na nějakou prestižní americkou univerzitu z Itálie než se tam dostat rovnou, dvě australské studentky, které se na své cestě Evropou na chvíli zastavily v Boloni, a jeden japonský sociolog, který uměl pasivně anglicky a německy natolik, že mohl poslouchat rádio, ale italsky mluvil tak příšerně, že se tomu sám musel smát.

Někdy začátkem roku 1975 se nám svěřila naše španělská spolužačka s problémem: Její italský manžel, odborník na odsiřování kouřových plynů, měl možnost dostat místo na boloňském magistrátě, ale bylo mu doporučeno, aby vstoupil do komunistické strany. Jeho žena to komentovala: „Můj muž je levičák, mezi přáteli máme i komunisty, ale on do té strany nechce vstoupit. Já jsem mu řekla – Tak si tu legitimaci pořiď, co ti to udělá? Vždyť vím, jak to chodí. Moji rodiče jsou taky frankisti.“ Nikdo jí neodpověděl a já měla pocit, že jsem v té chvíli nejspíš jediná, kdo ví, o čem mluví. A jak to dopadlo? V létě se odstěhovali do Modeny.

Jak už jsem se dříve zmínila, v Itálii jsem neměla možnost pracovat ve svém oboru, a tak jsem se vrátila k svému původnímu povolání a za spíše symbolický plat jsem dva roky vyučovala ruštinu ve Svazu italsko-sovětského přátelství a další dva roky jsem jako lektorka na boloňské univerzitě učila ruštináře češtinu coby výběrový předmět. Současně jsem si na slavistice ve Florencii doplňovala potřebné zkoušky, aby mi mohl být nostrifikován vysokoškolský diplom a já získala doktorát a s ním oprávnění vyučovat slovanskou filologii.

*

Tady musím říci pár slov o italském školství, na něž si vzpomenu vždy, když sleduji u nás nekonečné debaty o tom, zda platit za vysokoškolské vzdělání nebo ne. Nevím, jak je to dnes, patrně se moc nezměnilo, ale v 70. letech nebyl v Itálii na vysokých školách numerus clausus, a kdyby se byli na příslušnou fakultu dostavili najednou všichni ti, kdo tam byli zapsaní, tak by se byla asi zřítila budova. Ovšem děkanáty už byly v 70. letech vybaveny počítačovou technikou, takže návaly přihlášek se snadno zvládaly, a na chodbách fakult byly k volnému použití xeroxy-automaty na mince, čímž se kompenzoval případný nedostatek učebnic. Každý, kdo ukončil střední školu a zrovna neměl nic lepšího na práci, zapsal se na univerzitu. Mohl studovat téměř nekonečně dlouho, protože, myslím, stačilo, aby platil dávky, které tenkrát nebyly nijak zvlášť vysoké, a složil alespoň jednu zkoušku za rok. Já jsem pro uznání diplomu měla předepsané čtyři zkoušky, z toho dvě tzv. seminární (to znamená, že z italské literatury a z dějin východní Evropy jsem musela vypracovat písemné práce na zadané téma v rozsahu nejméně 20 stran). Vyšlo mi to při mých ostatních povinnostech právě na ty čtyři roky. Pro toho, kdo chce v Itálii naopak ukončit studium co nejdříve, největším problémem je dizertační práce. Musí si zvolit takové téma, které zajímá profesora nebo toho, kdo práci povede. Jinak nemá šanci.

Já jsem prý měla štěstí, protože profesor Angiolo Danti, polonista, mi zadal téma sám. Tak jsem se dostala k nejkurióznějšímu překladu svého života: součástí mé práce měl být překlad spisu Tůmy Přeloučského O původu Jednoty bratrské a o chudých lidech (1512). Kritické vydání tohoto díla vydal u nás v roce 1947 Vojtěch Sokol, a Danti objevil jeden výtisk při své stáži v Československu v jakémsi antikvariátě, snad v Českých Budějovicích. Když jsem tak knihou listovala, zeptala jsem se naivně: „A proč ne třeba Chelčický?“ A Danti, můj profesor a současně o rok mladší kolega, mi odpověděl: „Nás zajímají všichni heretici,“ a já pochopila, že jsme každý chodili na jiné hodiny náboženství a učili se jiný dějepis a že asi nebude snadné se domluvit.

Tůma Přeloučský, biskup Jednoty bratrské (+1518), původním povoláním krejčí, je nesporným dokladem toho, čeho si povšiml už někdy začátkem 15. století kardinál Piccolomini (Historia Bohemiae, 1475): že totiž v jeho době byli prostí lidé u nás mimořádně vzdělaní. Jenže znalost Písma nebyla u Tůmy vyvážena dostatečnou znalostí gramatiky, která by se opírala o studium klasických jazyků, a tak jeho souvětí jsou nekonečná a dopouští se v nich nejrůznějších stylistických prohřešků. Překládat takového autora do cizího jazyka, to věru není žádné potěšení. Danti se zajímal o tento spis patrně také proto, že se v něm Tůma Přeloučský zmiňuje o popravě Girolama Savonarolly v květnu 1498, které se snad účastnil jako očitý svědek. Jakožto polonista neuměl Danti česky natolik, aby se v textu vyznal, ale neměl ani představu, že i pro rodilého Čecha je to práce mordyjánská. Pořád mi zdůrazňoval, že to vůbec nevadí, když to přeložím s chybami, a měl nejspíš představu, že těch 50 tiskových stran zvládnu během takových dvou měsíců.

Já jsem zprvu vůbec neměla ponětí, jak se s tím vypořádat, a tak jsem začala výpisky citátů. Co se Starého a Nového zákona týče, měla jsem doma neocenitelnou pomůcku – protestantskou bibli v překladu švýcarského teologa Giovanniho Diodatiho (1576–1649), londýnské vydání z roku 1864, vázané v kůži, které dostal kdysi můj muž darem od otce svého zemřelého kamaráda. Jen těch biblických citátů bylo 12 stran. Pak jsem se vrhla na církevní otce, a v univerzitní knihovně starých tisků vypisovala z tlustých foliantů předlouhé citáty v latině. Přeložit těch 50 stran textu mi zabralo asi rok. Profesor Danti se zprvu poptával, kdy už s tím budu hotová, potom ztratil zájem. Když jsem mu konečně ohlásila, že jsem překlad dokončila, suše mi připomenul, že nejdřív musím složit všechny zkoušky.

Ty zkoušky mi prospěly především v tom, že jsem se zdokonalila v italštině. Jestliže jsem se na pohovor z italské literatury připravovala téměř rok a svou písemnou práci napsala nejprve česky a potom ji překládala, na dějiny východní Evropy mi stačilo už jen pět měsíců a písemnou práci jsem psala rovnou italsky. Neocenitelné služby mi tehdy prokázal mladší kolega mého muže Giancarlo, „strýček“ našich dětí, původním povoláním chemik. Jakožto absolvent klasického lycea ovládal dokonale italštinu a navíc byl ochoten se mordovat s mými elaboráty a opravit mi všechny nedokonalosti a chyby.

*

V Itálii se mi také podařilo překonat přímo traumatickou nechuť k literární vědě, která mě postihla hned na začátku mých vysokoškolských studií. Ne že by se ze mne stal literární teoretik, nepřitahoval mě ani u nás zapovězený strukturalismus, spíše jsem našla zalíbení v literární historii a v historii vůbec a velice ráda jsem navštěvovala italské knihovny. Brzy se mi naskytla další možnost: na rok 1979 se připravovaly v Boloni oslavy stého výročí založení Mickiewiczovy Akademie pro studium historie a literatury polské a slovanské a já jsem dostala za úkol zpracovat dílo a osobnost knihovníka této akademie, egyptologa českého původu jménem Giovanni Kminek Szedlo (1828–1896). Podařilo se mi to jen částečně. Zatímco italskými egyptology je Kmínek Szedlo ctěn jakožto zakladatel oboru egyptologie na Boloňské univerzitě a jako autor rozměrného katalogu egyptologických sbírek Městského muzea, které jsou po sbírkách v Turíně druhé největší v celé Itálii, u nás sice najdete heslo Giovanni Kminek-Szedlo v Ottově slovníku naučném a v Národní knihovně mají dokonce jednu jeho práci, ale téměř až do konce 20. století o něm tady dohromady nikdo nic nevěděl. Mně se podařilo tehdy – s pomocí kolegy Alexandra Sticha – zmapovat Kmínkovo mládí (narodil se v Praze jako syn vojenského lékaře a gymnázium absolvoval v Plzni), v knihovně Archigymnázia (původní budovy boloňské univerzity) jsem měla možnost se seznámit s jeho spisy a v městské matrice jsem získala detailní informace o něm i jeho rodině a o všech adresách, které vystřídal v Boloni od roku 1868 až do své smrti. Neznámá zůstala jeho tvář a ani nebylo jasné, co Johann Augustin Kminek, který v roce 1848 narukoval do rakouské armády, vlastně dělal celých následujících dvacet let, jak se dostal do Itálie a jak se stal egyptologem.

*

V době, kdy jsem vyučovala češtinu na katedře glotologie (kam kromě slavistiky patřily i mrtvé jazyky včetně sanskrtu), i potom, kdy jsem hodně času trávila po knihovnách, všimla jsem si jistého zajímavého fenoménu, který bych nazvala přezaměstnanost. Rodilí Italové mi vysvětlili, že to je důsledek demokracie: všechny koaliční strany (v Boloni to byla od roku 1945 levice v čele s KSI) měly právo dostat na místa pod penzí svoje lidi, kteří – vzhledem k velice silnému odborovému hnutí – byli potom prakticky neodvolatelní. V praxi se to projevovalo tím, že když ráno na fakultě neměli ve vrátnici klíč od učebny a já se dozvěděla, že ho má bidello (tj. pedel čili školník), byla jsem takřka ztracená, protože pedelů byla spousta a najít toho pravého nebylo věru snadné, zvlášť když se tento vznešený titul zřejmě vztahoval i na uklízečky. Trochu mi to připomínalo děžurné v sovětských hotelech. Pokud jde o knihovny, prvně jsem si toho všimla v čítárně starých tisků, kde seděla paní v klotovém plášti a zírala. Snad měla dávat pozor na to, aby návštěvníci nečmárali po starých pergamenech a z foliantů nevyřezávali listy. Jednou jsem se jí na něco zeptala, odpověď jsem nedostala a knihovník mě přísně napomenul, že se napříště mám obracet přímo na něho. Nedovedu si představit, že bych takto trávila pracovní dobu. Já bych si s sebou nosila aspoň pletení. Naproti tomu v městské matrice v Boloni, která v 70. letech sídlila ještě v starých omšelých prostorách, byl – pokud se pamatuji – jediný archivář, který se živě zajímal o to, po čem pátrám, pomohl mi vyluštit staré matriční zápisy, vysvětlil mi, že druhá manželka Giovanniho Kmínka Giovanna Nannetti zřejmě pocházela z velice zámožné patricijské rodiny, a u jmen jediných dvou Kmínkových přeživších potomků, Roberta a Costanze Marie, kteří se v roce 1926 přestěhovali do Říma, mě upozornil na poznámku suddito estero, která značila, že tyto děti italské matky ještě ve svých padesáti letech neměly italské občanství. Když jsem znovu navštívila tento matriční archiv v 90. letech, sídlil v krásných modernizovaných prostorách a pracovalo tam několik zaměstnanců, kteří dlouho nebyli schopni mi vyhledat materiály, jež jsem držela v rukou před dvaceti lety. V téže době se mi stalo v boloňské univerzitní knihovně, že jsem si objednala jeden svazek z mnohasvazkového díla a mladá zaměstnankyně mi dvakrát přinesla špatný díl. Její nadřízená mi pak otráveně řekla: „Pojďte si to radši najít sama.“

Když jsem v dubnu 1980 složila na florentské univerzitě poslední zkoušku, nebyl už profesor Angiolo Danti naživu. Podlehl leukémii, s níž řadu let statečně bojoval. Jeho kolega Anton Maria Raffo, s nímž jsem se znala hlavně z boloňské univerzity, kam dojížděl z Florencie přednášet literaturu, samozřejmě neměl tušení, jak naložit s dílem Tůmy Přeloučského, aby to mohlo být uznáno za dizertační práci, a ačkoli mi ve výběru tématu dával naprostou volnost, já v té době už měla docela jiné starosti. Zase jednou se rozhodovalo o budoucnosti naší rodiny.

Můj muž po návratu do Itálie nejdříve nějaký čas pracoval ve Veroně, a když jsme se v roce 1974 přestěhovali do Boloně, založil zde a vedl Multicoop, vývozní konsorcium výrobních družstev pro kraj Emilia Romagna. Řekne-li se u nás družstvo, leckdo to považuje za bolševickou vymoženost a netuší, že první svépomocná dělnická družstva u nás zakládal staročeský politik F. L. Chleborád v témž desítiletí, kdy v carském Rusku teprve zrušili robotu. Viděla jsem v roce 1967 na španělském ostrově Tenerife prosperujíci zemědělská družstva, která pěstovala jahody a ranou zeleninu na vývoz. Jedete-li do Itálie autem po dálnici přes Brenner, projíždíte v okolí Bolzana krajem rozlehlých sadů, krytých sítěmi proti kroupám. Většinou jde o družstevní sady, a rozhodně ne levicové. Já sama jsem dostala možnost seznámit se s přítomností i historií výrobních družstev v kraji Emilia Romagna, když jsem v roce 1977 provázela jako tlumočnice polskou delegaci, která přijela do Itálie navázat kontakty. Spousta nejrůznějších družstev, často úzce specializovaných, zde vznikla v době krize na přelomu 20. a 30. let ze soukromých podniků, když zaměstnanci pomohli finančně majiteli a stali se jeho společníky. V 70. letech mnohá italská zemědělská družstva v Emilii byla těsně propojena s výrobou, to znamená že konzervárna dodávala zemědělcům například fazolové semínko, které se zasívalo podle určitého harmonogramu, a lusky, sklizené v pravou chvíli, se rovnou z pole odvážely do továrny k zpracování. V letech 70. dvacátého století prožívala italská družstva své vrcholné období. Dnes už je všechno jinak.

Když se práce v Multicoopu rozběhla, začalo se mluvit na ústředí italských družstev o tom, že by mého muže poslali jako zástupce do Prahy. Já jsem se té myšlence nebránila, ale žádné konkrétní slovo dlouho nepadlo, i když už jsme předem věděli, že bychom dostali služební byt v Jungmannově ulici. Když už se o tom uvažovalo asi rok, uvědomila jsem si, že moc dlouho čekat nemůžeme. Tehdy, v roce 1980, byl už syn na univerzitě a dcera dokončovala třetí třídu obecné školy. Mluvila sice jak italsky, tak česky, ale jestli měla bez větších problémů přejít do české školy, byl nejvyšší čas. Domluvili jsme se tedy s manželem, že jestli se mi v létě podaří v Praze sehnat nějaké provizorní bydlení, přejde dcera do české školy a počkáme tam na něho.

(Pokračování zde)

Olga Hostovská (1936) je literární historička, překladatelka a editorka.

Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.