Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 1 > Vladimír Karfík: Milana Jungmanna boje o zítřek

Vladimír Karfík

Milana Jungmanna boje o zítřek

Úkol nelehký, před pár dny jsem rád napsal k Milanovu jubileu do týdeníku, s jehož jménem se cítil spjat natolik, že svou knihu vzpomínek nazval Literárky, můj osud. Po neuvěřitelných devadesátinách u kamaráda pak milá návštěva s několika spolupracovníky, a smutek: bylo to poslední setkání před odchodem ze světa. Z posledních bardů tam chyběl jenom Pařížan A. J. Liehm. Bylo nám opravdu smutno, ale co Milan? Komu se poštěstí, aby odešel, zanechav za sebou úctyhodné dílo, téměř o svých narozeninách, a nebyl v těch chvílích sám? Zamačkávám tedy slzy a raději píšu ještě poslední vzpomínku, již on nebude už číst. Ale bude poslední? Dobře vím že nikoli, v tuto chvíli je poslední jenom pro mne, a ještě pouze pro tento den.

Milan Jungmann nás totiž opustil jenom zpola, podstatné po něm zůstává. Pro ty, jimž druhá polovina uplynulého století začíná splývat s dějinami, jež neprožili (a o nichž se mohou dočítat fakta, dnes ještě smísená s mýty, podle toho, nakolik se autoři dějepisu dokázali zbavit jedněch či druhých ideologických brýlí se stranicko mocenskou optikou, jež se skrývá za politiku), je tu Jungmannovo rozsáhlé literárněkritické dílo, jež jim pomůže tu ztěžka pochopitelnou dobu osvětlit. Také aspoň trochu oživit, a navíc lidsky přiblížit. Avšak pro nás, kteří jsme tu zbyli, je Milan živý, není ukryt jenom v textech, žije ve stopách, jež po sobě zanechal jeho charakter. Žije v noblese svého kolegiálního jednání s přáteli. Žije v příkladu odvahy a rizika, s jakými se dokázal brát za věci ve své době nepublikovatelné, také s nezbytnou mírou rafinovanosti při jednání s vrchností. Ostatně o tom už psali mnozí, naposled v rozloučení Ludvík Vaculík, který nezapomněl, čemu ho praktickým příkladem učil, a nenaučil, neboť Vaculíka literární diplomacii naučit nelze.

Abych byl přesný: Milan Jungmann, jakého známe od šedesátých let, nespadl z nebe, náhle, a hotový. Dalo mu dost práce, aby se čestně prodral padesátými lety, jež mladému levému intelektuálovi z hornické rodiny v Hořanech u Mostu nabízela oslnivou režimní kariéru. Vždyť ve třiceti, pouhé dva roky po absolutoriu slovanských literatur a estetiky na filozofické fakultě UK, byl už ředitelem Národní knihovny! (Co bychom dnes za takového ředitele této nebohé trýzněné instituce dali.) Nejspíš láska k literatuře způsobila, že takovou kariérou pohrdl, vyměnil ředitelování a rád přijal redaktorské místo v Literárních novinách, kde v průběhu let dotvářel a upevnil svá hodnotová kritéria, a od nich pak už nikdy neustoupil. Poté, když vzpurnou redakci v roce 1964 opustil poslední shora dosazený šéfredaktor Josef Rybák, přišla Jungmannova éra neformálního šéfa redakce, jehož vrchnost nikdy jako šéfredaktora nepotvrdila (s jednou výjimkou: když šedesátá léta pracovala ku svému konci a Literárky pomalu k zániku a moci už řídly zuby, mohli jsme v tiráži číst pravdu).

Je třeba vydat svědectví: nahlédl jsem do redakce už někdy v létě třiapadesátého roku při studijní praxi, kdy tam Milan ještě nebyl, zato jsem poznal prvního šéfredaktora, básníka Františka Branislava, za jehož překvapivým jmenováním stál patrně Vítězslav Nezval. Snad ani nešlo nepostřehnout, že tohoto křehkého lyrika mnohem víc vzrušuje pohled z okna na protější rozkvetlou petřínskou stráň se Strahovem a Hradčany než šéfovská řehole. Zato jsem stačil poznat blíže malíře Otakara Mrkvičku, dával mi úkoly, které se mi zdály nesmyslné, potkával se s oporou bývalých Lidovek, prvorepublikánským polyglotem Jaroslavem Kolaříkem a vzrušujícími dámami, jež také měly za sebou zkušenost z Lidovek. Pak přišla zhruba desetiletá cézura, ale o Literárkách mě zpravoval systematicky a přesně Stanislav Budín, jejich stálý spolupracovník, s nímž jsem pár let sdílel pracovnu. Později jsem do novin přispíval, a když se Milan Jungmann po Josefu Rybákovi ujal redakce, nabídl mi vést literárně kritickou část novin. Rád jsem přijal, zpočátku na rok, stejnou dohodou, jakou uzavřel s Mirkem Červenkou.

Literární noviny byly sice „otrlá redakce“ (L. V.), Svaz spisovatelů jim poskytoval jakou takous záštitu, ale jen „in politicis“. Pokud však šlo o vlastní zájem spisovatelů, jímž byla nejen publikace jejich tvorby, ale hlavně stáli o příznivou kritiku svých knih, nebyl Svaz už tak ženerózní, byl s to hnát k odpovědnosti autory skutečných, tedy i nepříznivých kritik. Paradoxně byla kritická rubrika pro své redaktory poněkud horkou půdou. Milan měl v jednání se Svazem bohaté zkušenosti a začal rubriku rafinovaně obsazovat spolupracovníky, kteří měli stálého zaměstnavatele tu na Filozofické fakultě, tu v akademickém Ústavu pro českou literaturu. Když se vlivný spisovatel rozčílil nad běžnou míru, redaktor pak nebyl předhozen lvům, ale pokojně se vrátil tam, odkud ho na rizikovou práci zapůjčili. Originální jungmannovská lest, jež mu pomohla chránit nezávislost kritického soudu. Svobodu vyjádření respektoval a hájil vždy. (Abych byl spravedlivý, za krátkého působení Jiřího Šotoly tomu nebylo jinak, jenom básník, jehož verše prozrazovaly Šotolův dramatický nerv, nepůsobil v redakci tak dramaticky jako Milan, byl tehdy zasmušilý. Těžko se s ním smiřoval Sergej Machonin, stěžoval si, že se v redakci náhle cítí jako strojník. Myslím že zbytečně.)

Zůstal jsem v redakci nikoli pouhý rok, ale až do těch hořkých konců. Je možné se tomu divit? Prostředí inspirativní, svobodomyslné a bojovné, jehož přirozenou součástí byl široký kolektiv liberální inteligence. Šéf se nikdy nesnažil zabránit žádnému očekávanému průšvihu předem, ač každý text prošel jeho rukama, tak byl zodpovědný. Nepamatuju, že by kdy zasahoval jinak, než navržením úprav v nešikovně vyjádřeném či nejasně formulovaném textu. Pod Jungmannovou profesionalitou, odvahou a lidskou noblesou jsem za ta léta nepocítil mocenský tlak. Dokonce když se i dosti tvrdá kritika dotkla jeho nejbližší osoby, text nestáhl, nezasáhl do jediné věty, jenom požádal odložit kritiku o týden – nechtěl si zkazit dovolenou.

To je idyla, že? Ovšemže, ale jenom pro nás, neboť za celý ten redakční pytel blech nesl Jungmann osobní odpovědnost, a když vrchnost hrozila sankcemi, neschovával se za příslušného pachatele redaktora či za celou redakci, ale do sporu, kde se očekávaly existenční následky, šel sám, pokud ovšem vrchnost neměla spadeno na redaktora obzvláště nepohodlného. Myslím, že sám Jungmann, Vaculík a Liehm byli nuceni odejít, ale vyřešilo se to šalamounsky: byli na roční neplacené dovolené, ale s pomocí Literárního fondu pracovali v redakci dál.

Jak Milan Jungmann vedl redakci zodpovědně a co ho stálo času a sil vzdorovat vrchnosti, jenom aby udržel podmínky pro svobodnou práci, o tom svědčí, že v těch létech vlastně rezignoval na vlastní publikační činnost. Sotva se osvobodil, dostavila se tvůrčí erupce. V bilančním souboru kritik, nazvaném příznačně Obléhání Tróje (čti dobývání se názoru, metody, jimiž se dobere pravdivé výpovědi o literatuře), jsou jenom tři kritické články, jež vznikly v letech 1965 a 1967, a teprve závěr knihy tvoří pozdější Listy ze zápisníku, texty publikované většinou v Hostu do domu, Orientaci, jež byly zastaveny později než Listy, a ve Slovenských pohľadech. Onu tvůrčí cézuru nepovažoval Jungmann pro svou profesi za ztracenou: vedení novin chápal jako čas zápasu za svobodnou kulturu, „ujasnil jsem si v něm mnohé o životě i o kultuře a došel k závěrům, které bych asi minul, kdybych byl stál v ústraní“.

Pak byl do ústraní postaven, ale v literatuře zůstal uvnitř, začal systematicky psát – viz Cesty a rozcestí, kde snad jako jediný kriticky reflektoval celou rozlohu české prózy, bez ohledu na to, zda ji vydávaly normalizační, či zahraniční nakladatelství, anebo byla rozšiřovaná samizdatem. Kritéria stejná. Platí to i o souboru kritik, psaných po převratu – V obklíčení příběhů.

Celý Jungmannův život prošel dramatickými dobami, stejně tak jeho literárně kritické dílo – i organizační práce. Snad právě ona aktivita mu dlouhá léta udržovala duševní svěžest a kritického ducha. Snad i proto zůstávají jeho texty živým svědectvím o povaze moderní české prózy.

Vladimír Karfík (1931) je literární kritik, historik a editor; po r. 1989 byl šéfredaktorem Literárních novin.

Milan Jungmann: Kniha výjimečných esejů
Milan Jungmann: Návrat ztraceného syna?
Obsah Listů 1/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.