Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > Miloš Rejchrt: Hochmanovské uštknutí

Miloš Rejchrt

Hochmanovské uštknutí

„Jiří Hochman pochází z dělnické rodiny. Učil se truhlářem, potom pracoval jako učeň v bance. Ukončil vzdělání na obchodní akademii a po ukončení základní vojenské služby zůstal ve svazku ČSLA do roku 1956, kdy přešel do zahraničního oddělení Rudého práva. V roce 1968 přešel do redakce Reportéra. V dubnu 1969 přešel do zaměstnání v n. p. Vega v Zákupech, kde je zaměstnán jako zámečník. V roce 1946 vstoupil do KSČ, v roce 1969 byl vyloučen. Trestán dosud nebyl.“ Tak to stojí v obžalobě vypracované Krajskou prokuraturou v Praze dne 29. 6. 1970.

J. Hochman je na seznamu osmi obviněných z přípravy trestného činu podvracení republiky uveden jako poslední. Předchází mu „obviněný Václav Havel, pocházející z rodiny pražského milionáře a podnikatele“. I v mé paměti se jména Hochman a Havel objevují dost často vedle sebe. Imponovali mi oba, každý jinak. Hochman svým disidenstvím, Havel tím, že neměl od čeho disidovat. Hochman byl komunistou již před „Vítězným únorem“, a že svou touhu po spravedlivém světě smísil s marxismem-leninismem, o tom svědčí i jeho novinářská produkce. Havel naproti tomu nikdy žádné mesiánské ideologii neuvěřil a stranickou kázní se spoutat nenechal. S Havlem jsem se setkal již před rokem 1968, s Jiřím Hochmanem až v době, kdy už byl disident.

Nejen malá vzdálenost jeho bydliště v Provodíně a mého pracoviště v České Lípě způsobila, že jsme si byli blízcí. Svým způsobem vyslovil pravdu plk. StB Havlíček, když mi jednou po letech téměř otcovsky při výslechu v Bartolomějské sdělil diagnózu: „Jiří Hochman, to je ten had, co vás uštknul.“ Ano, sotva by bylo mého angažování v Chartě 77, kdyby mne v roce 1969 neuchvátilo oněch Deset bodů, které obvinění Havel a Hochman podepsali společně.

Ten text byl světélkem naděje v mrákotách onoho bezčasí, jemuž se říkalo normalizace. Byl ujištěním, že tu zůstalo několik statečných, kteří nejen měli odvahu nahlas vyslovit, co si myslí, ale to, co si mysleli, bylo nosné, ba dalekonosné! My mladí jsme si už tehdy mohli svou touhu po pravdě a spravedlnosti nenechat jen bloudit ve větru, ale spojit ji s určitou představou, téměř s programem, jak by mohl a měl život v této zemi vypadat. V textu se objevuje i požadavek ratifikace mezinárodního paktu o lidských a občanských právech, (jak obžaloba uvádí, mezinárodní souvislosti v textu vypracoval Jiří Hochman). Tedy jakási předehra k Chartě 77! A zcela mimořádné bylo, že podpisy Deseti bodů, petice ze srpna 1969, adresované stejně jako později Charta 77 především Federálnímu shromáždění a vládě, daly dohromady někdejší vítězné komunisty s poraženými nekomunisty!

Ve srovnání s Chartou 77 je text Deseti bodů podstatně razantnější. Havel a Hochman (a šest dalších) napsali: „Neuznáváme úlohu komunistické strany jako mocenské organizace, její nadřazování nad státní orgány odpovědné všemu lidu. Stavění kategorie stranictví nad kategorii občanství je nehoráznost.“ Anebo „v zákoně má být obsaženo právo petičních výborů navrhnout své vlastní kandidáty a také způsob, jak odvolávat poslance z funkce. Volby, které by se podobaly volbám z předešlých období, odmítáme už předem a nezúčastníme se jich.“ – Tohoto návodu ,jak zacházet s „volbami“, jsem se držel poctivě a poprvé jsem se jako občan dostavil do volební místnosti až v roce 1990.

Chartistického dění se Jiří Hochman účastnil už jen na dálku, a kdo měl to štěstí (chartisté zvláště pražští ho dost často měli), že se mu do rukou dostaly exulantské Listy, mohl se těšit jeho fejetony. Ta vzdálenost v době předinternetové však byla značná. Prostě žil jinde než my.

Není ale pravda, že emigroval. Ocitl se v exilu. Sužován vážnými vleklými nemocemi, též následky podivné dopravní nehody a několikaměsíčního držení ve vazbě byl na umření. Rozhodl se v roce 1974 využít nabídky ozdravného pobytu ve švýcarském sanatoriu. Ven ho i s rodinou pustili, domů už ne. Byl odsouzen pro nedovolené opuštění republiky a zbaven občanství a jmění.

Teď je od nás Jiří Hochman vzdálen ještě víc, pozemskou vlast opustil nenávratně. Ale něco zůstává: to uštknutí! Posílilo imunitu a morálnímu zdraví prospělo. Jiří, díky!

Miloš Rejchrt

Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.