Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Dagmar Vaněčková: S vděčností

Dagmar Vaněčková

S vděčností

Stává se, že některé zprávy se dozvídáme až po čase. Tím spíše se pak citově dotkne oznámení o skonu dlouholetého přítele, vzácného člověka. Pan Johann z Morawitzů zesnul 18. ledna 2012 ve Vídeňském Novém Městě v požehnaném věku 88 let po dlouhé těžké chorobě. Zanechal vdovu Brigitte, pět synů, šest vnoučat a jednoho ze svých dvou bratrů. Naposled jsem ho navštívila na pozvání v kruhu jeho rodiny a početných přátel při oslavě 85. narozenin obou manželů.

Pan Morawitz a jeho choť se narodili v meziválečném Československu. Oba pocházeli z německých rodů a po druhé světové válce museli Československo opustit. Zanechali tam značný majetek. Rodu Morawitzů patřil například menší palác na Hradčanském náměstí, v němž je snad dosud rezidence rakouského velvyslance. Morawitzovi si však uchovali na rodná místa dobré vzpomínky, zajímali se o tamější novodobou historii. V 80. letech se Johann Morawitz stal horlivým spolupracovníkem nově založeného Čs. výboru při Mezinárodní společnosti pro lidská práva. Nejen v jeho případě se tak stalo na návrh Karla Schwarzenberga, tehdy předsedy Mezinárodní helsinské federace.

Pan Morawitz obětavě dojížděl z Vídeňského Nového Města do Vídně, mezi přáteli shromažďoval prostředky na podporu pronásledovaných obhájců lidských práv a jejich rodin v Československu, pomáhal rozšiřovat informace pro rakouský tisk, zejména v době konání následné helsinské konference ve Vídni. Po roce 1989 jsme dále udržovali přátelské vztahy, vídali se s ním a jeho rodinou ve Vídni i ve Vídeňském Novém Městě. On a jeho choť se osobně zúčastnili křtu mého prvního vnuka, k vánočním svátkům jsme si vždy vyměňovali blahopřání. Pak už jsem se mohla jen dotazovat jeho syna, zaměstnaného v Kathpressu, na otcův zdravotní stav. Pan Johann Morawitz zůstává v mé paměti příkladem nezištné dobročinnosti.

*

Také Jiří Hochman, legenda československé žurnalistiky, se dožil vysokého věku, ovšem do konce své pozemské pouti ve svěžesti. Ještě v listopadovém sdělení přes internet mi psal, že pilně běhá, plave, trénuje... Hochmanovy texty z konce šedesátých let byly útočné a originálně vtipné, jejich autor ani nadále nemlčel a stal se záhy terčem Státní bezpečností. Patrně proto utrpěl vážné zranění při autonehodě. Léčil se v Thomayerově nemocnici v Krči, kde jsme ho s mužem navštívili. Bylo to mé poslední osobní setkání, vícekrát jsme se neviděli. Pod hrubým nátlakem vrchnosti, o níž sepsal známou Kroniku místodržení v Čechách, odešel s rodinou do USA.

Dříve jsem se s ním vídávala vzácně. Jednou jsem ho požádala, aby přišel přednášet o svých zahraničních poznatcích, především z Ameriky, na Univerzitu 17. listopadu. Vyhověl a zajímavě, s kořením osobitého humoru, vyprávěl. S mým mužem si náramně rozuměli, měli podobnou povahu, se sklonem k rošťárnám na účet spolupracovníků. Don Špagát, jak můj muž štíhlému dlouhánovi říkal, zanechává nesmazatelnou stopu v dějinách novodobé československé žurnalistiky i ve vzpomínkách velmi početných přátel.

*

Na počest 85. narozenin dr. Františka Kautmana uspořádala koncem ledna v Klementinu jednodenní konferenci s referáty literárních kritiků a vědců pražská Společnos t Dostojevského. Autor mnoha vědeckých publikací, esejů, ale i vlastních próz a veršů je totiž prominentním znalcem díla F. M. Dostojevského. Především starší generaci je také znám jako výsostný vykladač a propagátor tvorby Franze Kafky, jemuž věnoval monografii Svět Franze Kafky, která vyšla v sedmdesátých letech samizdatem a po roce 1989 se konečně objevila na knižním trhu. Kautman byl spoluorganizátorem slavné liblické konference v roce 1963, která postavu a dílo pražského německy píšícího literáta světu připomněla. Seznam Kautmanových publikovaných knih i dosud nevydaných titulů by byl takřka nekonečný, neboť se jedná o tvůrce nadmíru pracovitého, s mimořádnou erudicí. F. Kautman nesměl v letech 1970–1989 publikovat, podepsal mezi prvními prohlášení Charty 77. Narodil se v Českých Budějovicích, kde jsem jej jako studenta poprvé potkala. Jeho matka i sestra byly rovněž literárně činné.

(Obsáhleji psáno pro Vídeňské svobodné listy)

Dagmar Vaněčková, Vídeň

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.