Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Miroslav Sígl: Nedokončitelný rozhovor přes oceán

Miroslav Sígl

Nedokončitelný rozhovor přes oceán

Poznali jsme se už na začátku padesátých let v redakci tehdejšího armádního deníku Obrana lidu. Jiří Hochman se narodil o několik měsíců dříve ve stejném roce 1926, oba jsme vystudovali obchodní akademii. Oběma nám končila v roce 1950 dvouletá základní vojenská služba. Kolega Jiří ještě nějaký čas zůstal v Obraně lidu a později nastoupil do redakce Rudého práva, já jsem se vrátil do své redakce Mladé fronty.

V létech šedesátých byl zahraničním zpravodajem. V roce 1968 nastoupil do redakce nového týdeníku Reportér. Otvíral témata do té doby tabuizovaná, psal o politických procesech z let padesátých, podporoval reformní kroky a rozvoj občanských aktivit. Nezapomenutelná je jeho spolupráce s generálem Václavem Prchlíkem, šéfredaktorem Reportéra Stanislavem Budínem nebo šéfredaktorem Televizních novin Kamilem Winterem, který ještě v srpnu 1968 emigroval do Velké Británie. A také s Karlem Kynclem, jemuž úřady nedaly pokoj, a tak opustil rovněž vlast. I Jiří Hochman pracoval několik let po srpnu 1968 manuálně jako „nespolehlivý živel“, až v roce 1974 s rodinou odešel. V USA zakotvil jako pedagog na univerzitě Ohio State University.

Napsal několik publicistických knih a cestopisů, mj. Zápisky z Berlína (1954), Patria o muerte (1961), Svítání nad Džebely (1963). V exilu vyšly dvě knihy parodující poměry v Československu – Kronika místodržení v Čechách (Kolín nad Rýnem 1973, doma až v roce 1991) a Český happening (Toronto 1978). Později sepsal vzpomínky Alexandra Dubčeka Naděje umírá poslední (1993).

Nejen pro společné vzpomínky jsme s Jiřím obnovili vzájemné vztahy, tentokrát již přes oceán. Sledoval jsem jeho publicistiku v Listech a zajímal se o jeho život. Psal mi, jak je stále velmi aktivní: „Publikuji zde a jsem činný v Demokratické straně na slušné úrovni, jsem členem Democratic National Committee.“

Co tvůj vztah k Americe?

Mám Ameriku rád už od dětství. Na Albertově jsem jako kluk sbíral míčky a ti bohatí tam nosili gramofon a hráli jazz. Hráli Kida Oryho, hráli Emmu Barrettovou (klimpr), poprvé jsem tam slyšel Louise Armstronga. Do té muziky jsem se zamiloval. Za dalších třicet let, když jsem byl v Americe, jsem při první příležitosti sebral ženu, malého Davida a jeli jsme do New Orleans. Najali jsme babysitterku a večer vyrazili do Preservation Hall. To tam hrál Jim Robinson na trombon a Percy Humphrey na českou trumpetu Made in Bohemia 1910 v Hořovicích. O přestávce jsem s ním stál na záchodě, on měl trumpetu pod paží, čůrali jsme a mluvili o českých trumpetách. No a já jsem byl v sedmým nebi. A teď už jsem starej kus nábytku, ale každej druhej rok sednu do džípa a jedu po silnici číslo deset do New Orleans a pak tři dny po sobě sedím v Preservation Hall.

No, já mám taky rád André Rieu a evropskou muziku, i letos pojedu v prosinci za dcerou do Tampy a půjdeme spolu na Rieu's concert a budu tam brečet při těch melodiích, které zpívala moje maminka, a budu tam s dcerou tancovat v uličce Na modrým Dunaji. Ale ta Preservation Hall, tam nechávám srdce. Já jsem tam toho Armstronga viděl a slyšel, jak troubí a zpívá Blueberry Hill, a to zůstává moje. To je Amerika. Je tam každodenně nabito, všichni tam zpíváme, ale je tam už asi osmá generace těch dědečků, kteří se před 120 lety přetrubovali v noci přes Mississippi, bílí napravo a černý nalevo.

Co americké začátky?

Už v 60. letech, kdy jsem byl zpravodajem Rudého práva ve Washingtonu, jsem publikoval ve dvou satiricko-humoristických amerických časopisech. Skamarádil jsem se s mnoha lidmi včetně Howarda Fasta, Arthura Millera, Waltera Lippmanna, Jima Restona, Tada Szulce... A když přijeli do Prahy Rusové, hádej, kdo jim tam psal a nemuseli to upravovat (novináři z New York Times; pozn. M. S.)! Byl jsem v přátelském vztahu se senátorem Mansfieldem a se senátorem Tedem Kennedym... Stýkal jsem se taky s některými poúnorovými emigranty a mluvil jsem s nimi velmi otevřeně. Když přijel do Washingtonu v roce 1966 kardinál Josef Beran, já jsem ho přišel diskrétně přivítat.

Takže se ti v Americe líbilo...

Chtěl jsem se sem vrátit a zůstat tady. Mám rád teplo, mám rád moře, mám z války poškozené průdušky (pytloval jsem v podzemí nehašené práškové vápno) a potřebuju čistý vzduch, obzvlášť když už jsem starej.

Když jsem byl v Ruzyni zavřený, moji američtí přátelé se za mně postavili a našli mi dobrou práci, profesuru na fakultě historie univerzity v Ohiu. Takže po našem vynuceném odjezdu v červnu 1974 jsem nikde netrpěl, za rok jsme si koupili dům a žili jsme spokojeně. Syn David se zde narodil už v roce 1964, a byl tedy automaticky americkým občanem, my ostatní jsme to dostali za šest let.

Do penze jsem odešel v sedmdesáti letech, odjel jsem na Floridu, koupil jsem si tady pohodlný dům dva kilometry od moře a žiju tady pohodlně. Někteří sousedi ani nevědí, že nejsem z „Ohája“.

A vztahy s českým domovem?

Jsem velmi soukromý člověk a je pro mně nepřijatelné, abych měl na internetu nějakou osobní volovinu a přes ni si korespondoval s hromadou lidí, které ani neznám. Ani na to nemám čas. Píšu si v Česku s několika starými přáteli. Alba s rodinnými fotografiemi jsem v roce 1974 nechal u Čestmíra Suchého, pak jsem je u něho zapomněl, a když umřel, někam se to ztratilo. Mám tady pár fotografií z posledních patnácti let, jak mě fotografují děti s vnoučaty. Sám nefotografuju a už ani nemám aparát.

Piju denně jednoho bourbonka před večeří, s jídlem holandský pivo, fajfku jsem přestal kouřit asi před pěti lety. Nemám žádnou dietu, jím všechno, ale rozumně, s výjimkou zmrzliny, kterou se pravidelně přežírám. Vážím pořád kolem 80 kilo a netloustnu ani nehubnu. Před odchodem do penze jsem si udělal dva semestry medicíny, vím tedy, kde mám konečník a kde štítnou žlázu. Rád střílím, mám doma tři pistole a jednu pušku, jezdím střílet jednou za měsíc, vyhrál jsem tady dvě soutěže, a jsem tím pádem také členem pravicové National Rifle Association, ale neplatím příspěvky.

Jsem taky členem zdejšího Akademického klubu, to jsou penzisti – univerzitní profesoři z různých univerzit, scházíme se jednou za měsíc, abychom si pokecali. A  členem zdejšího sportovního klubu, kam chodím cvičit do tělocvičny, plavat nebo hrát tenis. Taky chodím na ryby, které si pak uvařím a sežeru. Jezdím s džípem, to byl vždycky můj sen.

A čteš...

Původně jsem četl až 450 stran denně, teď už jenom 200 stran, „abych nebyl blbej“, jak říkával klasik Vašek Lacina.

*

Rozhovor s Jirkou se uskutečňoval po částech, těch mailů je nepočítaně. Ještě o Vánocích a na Nový rok jsme si vyměnili mnoho PF společných známých doma i v zahraničí; o mnoha z nich jsme si psali. Uhodilo to těsně vedle mne, to mi věřte, když jsem se dozvěděl o jeho náhlém skonu. Abych splnil Jirkovo nevyslovené (možná naznačené?) přání, sepsal jsem stručný nekrolog pro ČTK a média. A do Listů posílám zlomky z  nikdy neuzavřeného rozhovoru s novinářem, pedagogem, vzácným člověkem, kolegou, přítelem.

Miroslav Sígl (1926–2012) byl publicista a spisovatel.

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.