Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2012 > Číslo 2 > Václav Jamek: Hjundaj dá aneb Rozhoupat se je těžké

Václav Jamek

Hjundaj dá aneb Rozhoupat se je těžké

Levice jako civilizační úkol V

Ona rozšafná a jistě i ctnostná dáma, která nás v televizní reklamě ujišťuje o tom, že normální je cítit se dobře, neprdět a dělat pevná hovínka, z kteréžto příčiny máme pravidelně pojídat jistý mléčný výrobek, by nám jakožto očividná znalkyně tržního smyslu žití také snad mohla vysvětlit, zda je normální, když chléb zakoupený v českém supermarketu třetí den zaroste plísní, a co s našimi hovínky a s naším živobytím vůbec udělá vytrvalá spotřeba šmejdu, nominálně ovšem desetkrát dražšího, než byla vcelku poctivá šumava bolševická. Potíž je pochopitelně v naší bezbřehé ochotě prodávat svou práci hluboko pod cenou a chabý výtěžek utrácet za předražený nebo šizený krám. Čech bude šidit, podvádět a krást už pudově a za jakýchkoli okolností, i kdyby ho to mělo zabít (protože národ, jehož základní politickou strategií je zlodějna, se nakonec stává především národem okradených), je to už jeho nová přirozenost; a kdopak by svou přirozenost chtěl vážně potírat? Klause nám nevnutili Rusové, Američané ani Němci, vybrali jsme si ho mezi všemi Čechy sami. Ta sametová poddajnost pod maskou vychytralosti, český národní stihomam ústící v bezbřehou důvěřivost neunikne nikomu, tak se nedivme, že si na nás dravci dovolují. Jsme už zase taková malá výzkumná laboratoř příštího odcizeného světa. A pořád se najde dost uspávačů, kteří vám vysvětlí, že jsme na tom daleko lépe než jinde, kde mají válku, choleru a hladomor, dokonce korupci ještě větší, což nás má zřejmě těšit: co je nám po těch chudácích, jen ať si to vyžerou. Buďme rádi, že jsme rádi, dokázali jsme, že to dokážeme, dospěli jsme, kam jsme dospěli, nic nehoří, až doženeme a předeženeme Haiti, Véna z Hradu pískne. Zatím se řaďme pěkně do osmistupů před montovnami zbytečných autíček, která brzy nebude mít kdo kupovat, a zanotujme si tu naši starodudáckou:

Hjundaj, hjundaj, hjundaj dá.

Leč i zpívání tak vstřícné asijským průmyslníkům podle všeho rve uši, a český slouha juž hubu kroutí a do reklamní češtiny montuje akési čudné, asi korejské, foneticky obtížně popsatelné samohlásky, které v českém hláskovém systému neexistují. Skloňovat ve vlastním jazyce základní číslovky, rozlišovat krátkou a širokou třetí osobu množného čísla u sloves jako učit (oni učí) nebo umět (umějí), dodržovat rodovou shodu u příčestí minulého, to ubohý Čech nezvládne, ale korejské fonémy mrská hned ostošest. Jaký div, že mi vysokoškolští studenti nerozumějí, když se jim snažím vysvětlit, že slovem „klasa“ lze snad známkovat kabanos, ale rozhodně ne ty nejušlechtilejší a nejvytříbenější výtvory našeho umu – prostě proto, že slovo podřadné hodnoty nemůže pojmenovat nic vynikajícího a nedostižného bez nejapné konotace (proč už to nenazvat rovnou „špica“ nebo „eňoňůňo“?); stejně vulgární je stále běžnější označování státní pokladny jako „kasy“. Zatím nejhorší vulgaritu zavedl ministr předešlé hulvátské vlády Ivan Langer, údajný absolvent dvou vysokých škol, když se opovážil jednu instituci českého státu pojmenovat anglickým výrazem, který není nic jiného než vekslácká slovní hříčka (Czech Point). Pokleslá úroveň našeho vědomí tak na nás čiší a čouhá už málem z každého slova; a není to maličkost, právě naopak: roztrušuje-li se veřejná rakovina až do takových metastází, neumřít na ni bude těžké.

Pro začátek říkejme těm slavným korejským vozítkům pěkně po středoevropsku Hunyadi, ale to ostatní bez velké změny nepůjde: tak velké, že k ní lidstvo patrně nebude mít sílu. Hlavní potíž se všemi škrty, které jsou mu dnes vnucovány (a jde o skutečný výškrt dějin, větší než „vymazávání paměti“, které svého času diagnostikoval Kundera u komunistů: pravý, důstojný význam slova reforma se obrací v hrobě), tkví totiž v tom, že neberou ohled na život, nechtějí život zlepšovat, jen po něm dupou. Má správa lidských věcí vypadat takhle? Na program „co největšího štěstí pro co největší počet lidí“, který stojí v počátcích západního liberalismu, dnešní takyliberálové podle všeho zapomněli; chybí už jen to, aby katolická církev za Klausova spokojeného pokyvování znovu spustila svou tisíciletou písničku o slzavém údolí a marné snaze něco na tom měnit.

Utkvěl mi v mysli jeden neprávem zapomenutý kocourkovský výrok premiéra Nečase ze samého počátku jeho vlády. V soukromém sektoru, pravil tento kazatel tržního nesmyslu, je deset procent nezaměstnaných, a ve veřejném sektoru jenom sedm, takže stát logicky musí propouštět, aby se nepoměr vyrovnal. (Za cifry neručím, ale takhle to řekl.) Čáry máry fuk, a je po problé­mech. Tihle povedení liberálové si zřejmě představují, že se propuštěná pracovní síla vypaří jako semeno pražského arcibiskupa. Žijeme ve svobodné společnosti: ať se jdou třeba utopit. Tento způsob uvažování, zvlášť v podobě tak primitivně hloupé, zjevuje nadmíru jasně, do jaké slepé uličky dostala současná ekonomika a jí otročící politika západní civilizaci: tato lidská ekonomika nepracuje pro člověka; člověk je pro ni míň než surovina, míň než stroj, míň než materiál. A pokud tomu tak skutečně je, je současná ekonomika Zlo, v tom nejpřesnějším a nejlogičtějším slova smyslu: závěr, jejž nelze nevyvodit!

Posledně jsem ukázal věc každému jasnou, i když ji prolhaní ekonomové zapírají: vzhledem k tomu, že průběžný důchodový systém závisí výhradně na ceně práce, nemůže být neudržitelný, pokud obecné bohatství vzrůstá a jeho rozdělování probíhá v souladu s elementární spravedlností. Je to naopak jediný únosný systém rozumného starobního pojištění, protože nejméně podléhá historickým zvratům.

Malůvka se dá k plné míře své sprostoty dokreslit takto:

Představme si moment produktivity práce, kdy k vytvoření jistého bohatství bylo zapotřebí dvou ekvivalentních pracovních sil. Práci každé pracovní síly odpovídala cena x a z ní se do průběžného důchodového systému odváděla částka y; z daného objemu bohatství přicházela tedy do důchodového systému suma 2y. Produktivita práce se však zvyšuje, až k vytvoření stejného bohatství stačí jediná pracovní síla; ta je hodnocena cenou z, tato cena je však menší než 2x, a při velkém stlačování ceny práce, jaké prosazují současní ultraliberálové, by mohla být dokonce menší než původní x; takže odvod do důchodového systému bude menší než 2y, v krajním případě i menší než y (i když se může měnit i poměrný díl odváděný z ceny práce). Přebytek bohatství (2x – z) skončil tedy jinde, a chybí nejen v pracovníkově mzdě, ale přímo úměrně i v důchodovém systému. Protože však celek společnosti bohatne, prostředky pro udržení důchodového systému rozhodně existují, musí být tedy doplněny odjinud, například z miliardářských dávek; což výsledně tak jako tak znamená zvýšení ceny práce. (Příslušnou rovnici ať už si Vladimír Dlouhý a jiné antisociální karikatury, ke šplhu zdárně vycvičení u komunistů, nakreslí sami.)

„Komparativní výhoda“ spočívající v neustálém stlačování ceny práce není jen ubohou zbraní chudých (nebo chytráků, kteří si s chudobou zahrávají); začnou-li o ni usilovat všichni, jako se to dnes děje, má ten zvrácený účinek, že ekonomický růst, pokud by na chvíli i nějaký byl, ničí prosperitu, místo aby ji budoval, a míří tudíž neodvratně k obecnému krachu. Prosperitou se nedá nazvat bezstarostný život několika set lidí, kteří se uzavřou v bunkrech a samými roupy nebudou vědět, jakou předpotopní stvůru si ještě dát naklonovat do svého soukromého zvěřince. Jiří Hanák mě nedávno v Právu předběhl, shrnu tedy tu myšlenku v obecné podobě: protože pracovní síla je zároveň jediný člen hospodářského cyklu schopný vyrobený tovar také spotřebovat, zvlášť má-li se ho chrlit čím dál víc, není logika růstu slučitelná s logikou stále nižší ceny práce. Ta se totiž zakládá na dynamismu útlumovém: stlačí-li se cena práce ideálně k nule, neméně ideálně ustane také veškerá výroba a s ní i život lidského druhu (připomenu, že s výrobou se kdysi, prý po odchodu z ráje, začínalo kvůli nutnosti člověka živit a šatit, a vlastně je tomu tak pořád, i když na to ekonomové, celí zblblí z virtuálních peněz, neberou zřetel); a protože lze předpokládat, že se někteří lidé přece jen pokusí přežít, čeká nás nejspíš znovu pořádné peklo.

A protože nějak zapomínáme na to, že pořád ještě vlastníme (my lidstvo, konkrétně však ti, kdo nás zrovna do katastrofy ženou) obrovskou zásobu použitelných jaderných zbraní, může se stát, že nepřežije vůbec nikdo.

Učitel národů Nečas nám na počátku své vlády zvěstoval také to, že podnikatel je jediným tvůrcem národního bohatství. Kéž bychom si tak mohli sednout a vděčně ho pozorovat, jak tvoří! Tak jako se vším, co nám tahle vláda bulíkuje, je to samozřejmě jinak: jestli čeští podnikatelé vůbec vytvářejí nějaké bohatství, pak hlavně své vlastní, z ukradené práce, za kterou nechtějí platit. Na to, co jim skončilo v kapsách, pak jeden z jejich pohůnků posílá srdceryvné složenky důchodcům a neméně srdceryvně káže o tom, jak musí zadlužená rodina šetřit a utrácet jen tolik, kolik má. Bohatí příbuzní mu z té rodiny ovšem nějak vypadli, a žádný z úslužných novinářů mu ten příměr nevmete zpátky do tváře: když se nějaká skutečná rodina ocitne v nesnázích a shodou okolností se v ní najde i bohatý strýček, očekává se, že právě ten strýček pomůže trochu víc než jiní členové rodiny, kteří tolik peněz nemají. Musí mít strýček limuzínu? Musí mít doma tygra, při svém vzdělání? Musí mít jachtu, aeroplán a vilu v Dubaji? A když strýček pomáhat nechce, musí si ostatní vskutku pomoci sami, ale určitě si nevyberou strýčkova šafáře, aby je přitom poručníkoval a honil. Jenže smějící se česká bestie to vidí jinak: volí TOP 09, své pomyslné dluhy platí jak mourovatá, a ve skutečnosti se skládá na blahobyt bohatého strýčka. Dvacet let před jednou chimérou prchá, a za druhou se slepě žene.

Bylo by omylem se domnívat, že okolní svět je na tom lépe. U nás jen mají hlupáci a lotři větší vliv, všechno vystupuje ve zřetelnějších obrysech. Už dávno se však svět tak povážlivě nepotácel. Klasická „udržovací“ levice už není alternativa, a dá se říci, že na pořádnou levici se zatím čeká marně. Kdo by se také do té práce hrnul: nejde o nic menšího než předělat základní parametry, dát ekonomii nový smysl, odpoutat ji od bezobsažné spekulace a obrátit zpět k práci – k reálné ekonomice a k užitné hodnotě, neboli od zvrhlého materialismu bez hmoty k poctivé hmotě života, kterou musíme živit, aby z ní rostl náš duch; překonat všeobecné společenské šarlatánství současného kapitalismu – a nezničit přitom svět. Leckdo vidí, že sociální demokracie je dnes už jenom menší zlo, a že menší zlo nestačí. Je zapotřebí myšlenek, dokonce utopií v původním smyslu koncepcí obrácených do neuzavřené budoucnosti. Rozhoupat se je těžké.

Václav Jamek

Obsah Listů 2/2012
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.